Osobnosti Moravy.eu

Vystudoval ve Štýrském Hradci. Zaměstnání nastoupil na dolech v Moravské Ostravě a na báňských úřadech ve Štýrském Hradci, Celji a Olomouci (1875–1878). 1878–1882 byl zaměstnán v hornické sekci ministerstva orby ve Vídni. Po velké důlní katastrofě r. 1895 v Karviné pracoval jako člen speciální komise pro studium výbušných plynů v OKR. Bohatá publikační činnost.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1995. S.130;

Od roku 1837 studoval na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, odkud přešel v r. 1843 na studia filozofie do Olomouce. V roce 1847 studoval bohosloví a roku 1850 byl vysvěcen. Odešel jako kaplan do Hovězí, 1851–1865 působil v Kunovicích a poté na Velehradě. V roce 1880 začal s J. Vychodilem vydávat Sborník Velehradský. V roce 1889 jmenován farářem, později děkanem v Cholině.

Slavík, B.: Písemnictví na Litovelsku. Litovel 1937. S.23.

Bílany -místní část města Kroměříž.

Narozen v Třebčíně (n.místní část obce Lutín). Studoval německé gymnázium a bohosloví v Olomouci, kde vysvěcen r. 1874 a ustanoven kaplanem na Velehradě. R.1890 farářem v Želechovicích, 1904 v Charvátech, 1908 v Cholině, odkud odešel do rodiště, kde zemřel. Dům s pozemkem odkázal již r.1911 Matici cyrilometodějské. Veškerá jeho literární činnost je věnována Velehradu, jeho chrámu, klášteru, dějinám, uměleckým a literárním památkám. Zdokumentoval vše co se týkalo Velehradu a hodně publikoval v Obzoru, Našem domově, Čechu, Světozoru, ČVSMO, Našinci a hlavně ve Sborníku velehradském. Člen DLU od 1914 do r.1926.

Springer, J.: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947.S.52. Po­selství. Olomouc 1938.S.386–388.;.

V roce 1945 maturoval na České reálce v Olomouci. Poté studoval na PedF UP. kde byl členem výboru prvního Svazu vysokoškolského studentstva. Po promoci působil na školách v Nákle, Chudobíně, Bohuslavicích u Konice, v Senici na Hané, v rodišti ( 1955–1958 a 1975–1986) a nejdéle v Holici u Olomouce. Učil češtinu a dějepis. Přes 30 let působil jako okresní metodik českého jazyka a 10 let externí pracovník kabinetu českého jazyka Krajského pedagogického ústavu v Olomouci. Dlouhodbě spolupracoval s Pedagogickým nakladatelstvím při recenzní činnosti učebnic českého jazyka. Zajímavé vzpomínky na Jaromíra Johna a další osobnosti UP publikoval ve sborníku Z paměti literární Olomouce (Olomouc 2004). Dlouholetý člen VSMO.

Z paměti literární Olomouce.Olomouc. Vlastiv.společnost muzejní, 2004. S.266 Šev­číková, Hana: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2006. S. 79.;

Majitel Vápenky v Mladči, která na Josefa 2013 oslavila 100. výročí založení. Ing. Ladislav Vitoul přejal řízení podniku v roce 1992 a vybudoval v průběhu let mezinárodně uznávaný podnik, který patří mezi 100 nejlepších firem v České republice. V listopadu t.r. ji byl udělen diplom v kategorii „Dynamický růst a stabilita“. Dne 27.11.2015 na slavnostním galavečeru ve Španělském sálu Pražského hradu převzal toto prestižní ocenění z rukou předsedy Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ing. Ivana Pilného. Na jaře získal již potřetí ZLATÝ PERMON za dlouhodobou, stabilní, důvěryhodnou a solventní činnost firmy. Po celé Moravě je VÁPENKA VITOUL s.r.o. a zejména její ředitel, vnímán jako výrazná osobnost. Jeho šlechetné jednání je oceňováno nejen v kultuře, ale i v sociální sféře celé Moravy. Jeho postava je navždy zvěčněna v Benešově betlému v Lošticích.

Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. č. 12. 2020 Týnecké listy.

plk.v.v. Ing. Ladislav Vitoul

V roce 1873 ukončil vyšší německé gymnázium v Olomouci, zkoušku učitelské zpusobilosti složil 1875, poté 1886–1899 v Žilině u N. Jičína, 1899–1903 v Chropyni, do r. 1905 v Přerově, do r. 1906 v Tovačově, trvalý odpočinek v Praze. Autor přehledu dějin městečka Chropyně (1902), časopisecky v nov. Hlasy z Hané, 1902, č. 81–89. ;

Fischer, Z.: Kapitoly z dějin Chropyně.Chropyně 1990.S.45–55.; Nekrolog.Selský archiv, VI, 1907, S.62.;.

Začínal v polovině 50. let jako herec a technik v zájezdovém Vesnickém divadle, odkud ho po dvou sezonách angažovali za inspicienta v Krajském zájezdovém divadle se sídlem v Klatovech (1957–58). Po návratu z vojny hrál krátce na oblastních scénách (Jihlava, Cheb). Od roku 1963 byl ve svobodném povolání. Trvalé místo v českém filmu mu zajistil režisér Otakar Vávra rolí kolotočáře Landy, otce šestnáctileté Teriny (Z. Cigánová) v adaptaci Hrubínovy básně Romance pro křídlovku (1966). Podruhé a naposled hrál zbrojnoše v Zemanově pohádce Šíleně smutná princezna (1968).

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha DÚ 1959, S. 241. http://libri.cz/…m/heslo/5018 Fikejz,Miloš: Český film – Herci a herečky.

Po druhé světové válce žila v Olomouci s prof. dr. Bohumilem Markalousem. Své vzdělání si doplnila maturitou na Slovanském gymnáziu v roce 1948. Poté studovala filozofii a psychologii na FF UP. 1952 získala doktorát. S literární tvorbou začala již v mládí a byla za ni oceněna. Pak působila v Brně a roku 1956 se odstěhovala do Prahy a věnovala se jen literární tvorbě. Po smrti Jaromíra Johna se provdala za docenta UP a jmenovala se Trostová.

Slovanské gymnázium literární.Olomouc: Slovanské gymnázium,2000­.S.221;

Narozena v obci Řestoky na Chrudimsku.

PhDr. Helena Šmahelová

Učitelka v Cholině, Vilémově, manželka advokáta v Prostějově, překladatelka-A. Schweitzer, Axelrod, Cohn aj.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?1937–1962.P., NK 1962, S.203;Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.50.;Spáčil, Vladimír: Historický místopis okresu Olomouc-venkov 1848–1960.Olomouc 1968, S.34.;.

Narodila se jako nejmladší jménem Doleželová a brzy jí zemřel tatínek, maminka se po druhé vdala, aby uživila své tři děti a zaplatila dluhy. Zemřela při předčasném porodu a otčím, aby se nemusel o děti starat, tak je dal do služby a holčičku Marušku dal do Útulku pro sirotky a mrzáčky v Litovli. Měla vrozenou luxaci kyčle a nohu kratší, tak nemohla skoro chodit. Zprostředkovali jí zadarmo léčení v brněnské nemocnici sv. Anny, kde působil lékař specialista, který se zabýval léčením této nemoci. Holčička byla po dobu léčení chovankou kláštera vincentek. Za rok se naučila chodit, ač trochu kulhala. V klášteře byla do deseti let a pak šla jako doprovod jedné chovanky v létě k sedlákovi do Chvalnova u Kroměříže. Na statku si veselou holčičku oblíbili, a tak se do kláštera už nevrátila. Její starší sestra Hana, když dovršila 21 let, se cítila povinována postarat o své mladší sourozence. Byla válka, a tak sestru odvezla do Litovle, když měla 14 let, aby pracovala jako služebná v tvarůžkárně u Vaňků. V roce 1945 si vymohla vyučení v obchodě a dostala se do centra kulturního dění, protože Karel Vaněk, byl v Litovli váženou osobností. Provozoval kino, hrál divadlo, byl členem pěveckého kvarteta. V roce 1951 byla tvarůžkárna i mlékárna zavřeny, pan Vaněk zemřel a Majka po vyučení prodavačkou si doplnila vzdělání zprvu jen v kurzu pro ředitele okresních lidových knihoven ve Štiříně (podzim 1954) a pak dálkovým studiem Osvětové školy v Brně, kde maturovala (v roce 1959). Uplatnila se ve veřejném životě v Litovli, kde pracovala na okresním úřadu jako referentka pro zájmovou činnost a od června 1954–1957 byla ředitelkou knihovny v Litovli. Poté pracovala jako vedoucí knihkupectví na náměstí a v červnu 1957 se provdala za Lubomíra Šika, technika litovelské Tesly a stala se jeho spolupracovnicí na poli kulturním i kronikářském. Vedli spolu skautské tábory, uplatnila se též v divadle a hrála závodně šachy. Normalizace jí zařadila mezi nositele kontrarevoluce v Litovli a byla zbavena funkce vedoucí prodejny. Přeložena byla pak do Olomouce, do prodejny hudebnin na ulici Pavelčákova. Brzy se z tohoto místa stalo centrum informací nejen pro studenty a pedagogy univerzity. Po roce 1989, kdy odešla do důchodu se ještě několik let věnovala organizaci různých akcí pro seniory.

Šik, Luboš: Litovel 2024. S. 46–49. Litovelské otisky. CD Šik,L. 2024 Majka jubilejní. Blogspot Otavínka. 3.3.2024 (báseň L.Šika) fotografie Miroslav Pinkava

Narozena v Ješově, nyní součást obce Luká

Narozen v Čertoryjích (n. Charváty). Autor básní. Publikační činnost v : MFDnes, Hanácké noviny, Právo, Hasičské noviny.

dokument. list/97

http://www.region-verovany.info/reg_vist.htm

Stud v Brně 1910–1911 Janáčkovou varh. školu, do r. 1914 ve Vídní Ústav pro církevní hudbu. Působil jako ředitel kůru v Senici 1919–21, Cholině do 1923, Litovli do 1935. Zde též vedoucím soukromé hudební školy. Založil smíšený sbor. Poté působil v Praze. Skládal chrámové skladby.

Československý hudební slovník .II.Praha SHV 1965, S.630.; Stárek, Z.: Slovník českých sbormistrů.ii.Praha 1982, S.539.;

Studovala 1947–49, a 1962–66 FFUP v Olomouci u prof.V.Mokrého, J.Zrzavého, Vl.Navrátila, J.Vydry a A.Berana.V letech 1961–63 půs.pedagogicky na výtvar.odboru LŠU v Olomouci.Sa­mostatně vystavovala v Olomouci 1969, 1971, 1985, 1989, v Přerově 1974. Realizovala figurální, epigrafickou a ornamentální výzdobu zvonů pro Vranovice u Prostějova. Mládí prožila v Břeclavi.Její tvorba vychází z platformy víry, snaží se dobrat k vnitřní svobodě. Hodně malovala kytice, především bodláky. V olomoucké galerii Velehrad se ve dnech 14.1.-2.2. 1998 konala výstava obrazů.
Žila a zemřela v Olomouci. Pochována do rodinné hrobky v Cholině.

Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti.Olomouc 1989.; ;Kdy kde co v Olomouci 1990, červen,S.9. Bě­leš,P.: Nikdy se mi netvořilo lehce, říká Vladimíra Stratilová. Hanácké noviny, 17.1.1998.S.6. (Rozhovor).

Absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci r. 1876, po studiu v Praze se vrátil r. 1885 do rodiště a v listopadu 1885 přijal místo lékaře v Litovli, V r. 1918 zvolen starostou města. Zajímal se o etnografii, vlastivědu. Psal kroniku muzea, archivu a Pamětní knihu města Litovle.

Slavětínský, M. : Litovelský lékař Dr. Jan Smyčka. =ZVSMO 1985, č. 21–22, S. 27–28. ; Z litovelské historie. =Stráž lidu 1977, 29. 10. , S. 4. ; Změna data narození z 20. na 21. , ověřeno v matrice, Muzeum v Litovli, pí Doleželová, květen 1994. ;.

Vystudoval Strakovu akademii a práva na něm. univerzitě v Praze. JUDr. Schreitter působil jako finanční referent v Mostu. V mobilizaci 1938 byl bezepčnostními orgány ČSR zajištěn v internančím táboře. Něm. vojska hoosvobodili a působil jako náměstek starosty v Mostu, Chebu, Liberci. V roce 1942 přišel do Olomouce a stal se starostou. Po válce byl v Olomouci odsouzen na pět let nucených prací.

Spáčil, Vladimír: V čele města Olomouce.Olomouc: Memoria, 2002.S.58–59;

Do r. 1599 studoval v Olomouci, v důsledku morové epidemie filozofii dokončil v Praze. Roku 1602 byl jmenován bakalářem, r. 1603 byl promován. Od r. 1604 studoval bohosloví, vysvěcen r. 1609 v Brně. Působil na 7 místech olomouc. diecéze. Naposledy v Holešově. Když v r. 1619 navštívil Polsko, byl o rok později obviněn, že pozval do země polské vojsko. Byl zajat a mučen, naposledy 18. 2. 1620 v Olomouci. Zemřel na následky mučení 17. 3. Prohlášen blahoslaveným byl 3.11. 1859. 21.5. 1995 byl svatořečen. Život a mučednická smrt Jana Sarkandra inspirovala básníky, spisovatele, malíře a sochaře nejen na Moravě.

• hš-: Život a mučednická smrt blahoslaveného Jana Sarkandra.In: Moravskoslezský kalendář 1993.Ostrava Sfinga 1992.S.110 – 111.1 obr.

Zlámal; Medek, Václav: Kněz Jan Sarkander.Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 1970, č.147. S.15–20.;

Narozen v měšťanské rodině. 1865–1868 studoval na německé nižší reálce v Olomouci, poté 1871–1876 na technické vysoké škole ve Vídni, pak ve Vídni. Poté byl 12 let vrchním ing. a ředitelem velké německé společnosti v Hamburku, specializující se na stavbu mlýnů. Učil také na několika vysokých školách v Německu. V Berlíně – Charlottenburgu působil 30 let až do odchodu do důchodu 1926.Za své odborné úspěchy byl jmenován dr.h.c. mnichovské a berlínské univerzity.

BSSSM seš.3 (15.).Ostrava 2002. S. 98–99.

Narozen v rodině učitele v Odrlicích (n.část obce Senička). Absolvoval reálku v Litovli. Na doporučení prof. Cihelky odešel na AVU do Prahy. Studia přerušil, protože byla válka. Po válce působil jako důstojník dělostřelectva. Známé jsou jeho obrazy z Choliny. Maloval selské grunty, hanácké kroje ap.

Vlach,Jaroslav: Osobnosti Litovelska.1993­. Rkp..Šik, L.: Litovelské osobnosti. 2009. CD-R.

Vyrůstala v Zábřehu. Pocházela z německé rodiny a po válce v roce 1945 musela Československo opustit. Odešla do Curychu, kde navštěvovala uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1950, poté co jí skončilo povolení k pobytu, emigrovala s rodiči do New Yorku. V roce 1952 se vrátila do Švýcarska a vdala se za malíře Giana Pedretti. Za svoji literární činnost získala Erica Pedretti řadu ocenění. Je autorkou řady povídek a románů, její vzpomínkovou knihu Engste Heimat přeložila do češtiny olomoucká germanistka Lucy Topoĺská pro nakladatelství Votobia (1997) " Nechte být, paní Smrti".

Pustějovská, M.: Rozhovor. MF Dnes 26.6.2001.; Pustějovská, M.: Listy. 2003/6. webové stránky.

foto © Festival spisovatelů Praha (ze dne 24.2.2010)

Narodil se jako třetí syn v rodině hudebníka a učitele Josefa Pazdírka (1813–1896), jehož citovská kapela byla známa po celém kraji. Ludevít absolvoval učitelský ústav v Olomouci a poté učil od roku 1868 v rodišti, poté v Roštíně a roku 1879 se stal nadučitelem v Horní Moštěnici. V témže roce zde založil hudební nakladatelství, kterému se plně věnoval a o deset let později se vzdal i učitelství. Nakladatelství přestěhoval za dva roky do Bučovic a roku 1897 do Olomouce. V roce 1911 se přestěhoval do Brna. Prvým jeho nakladatelským počinem byl „ Malý koledníček „ (1879). Vydával obřadní příručky, chrámovou hudbu českých skladatelů, díla hudebních pedagogů a řadu dalších hudebnin. Úzce spolupracoval s bratry Bohumilem (1839–1919) a Františkem (1848–1915). Po jeho smrti se nakladatelské činnosti věnoval jeho syn Oldřich (1887–1944).

Československý hudební slovník. II. Praha 1965. S. 265–266.; Ševčíková, Hana: Dubnová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy, 2004, č. 4.S.9.;

Působil ve Studnici na Vyškovsku.

Bránský, J. : Hudební slovník okresu Blansko. Boskovice 1984. ;

Narozen v Dobřanech (u Přeštic). 1943 – 1947 v Olomouci. Ředitel divadla v Klatovech a Chebu. V Olomouci opět od r. 1970. 1978 ocenění – Nejlepší pracovník souboru.

Přehled činnosti čs.divadel., Praha 1958, S.189.;

Vystudoval na brněnské JAMU, obor divadelní režie.. Před příchodem do Olomouce působil v Západočeském divadle v Chebu. Do tehdejšího Státního divadla Oldřicha Stibora nastoupil od srpna 1970 a působil zde jako činoherní režisér až do května 1991 s tím, že v první polovině 80. let zastával rovněž funkci uměleckého šéfa činohry.

Nastudoval více než padesát inscenací, mezi nimi klasická díla světové (Tři sestry, Smrt obchodního cestujícího) i české dramatiky (Maryša, Naši furianti, Noc na Karlštejně). Inscenoval nejslavnější hry Williama Shakespeara, mezi nimi Hamleta, Richarda III., Othella, Krále Leara či Večer tříkrálový.

Do vedení činohry olomouckého divadla se znovu vrátil na podzim 1995 a ve funkci působil další tři sezony. S divadelní režií v Olomouci se rozloučil v roce 1998 premiérou muzikálové inscenace Muž z La Manchy. Manželka Eva byla dlouholetou vedoucí vlásenkrárny MDO.

Oznámení o úmrtí. Archiv MDO

Po studiích v Šumperku a Olomouci učil na několika školách v severomoravském pohraničí V letech 1938–1942 vyučoval v Chocni, 1942–1945 pracoval na Zemské školní radě a na školním odboru Ministerstva sociální péče v Praze. Spolupráce s rozhlasem.

Překládal ze srbochorvátštiny a němčiny, publikoval v Severní Moravě .

Kunc, J.: Slovník soudobých českých spisovatelů.I­I.Praha, Orbis 1946.S.582.;. BSSSM, seš. 6 (18.) Ostrava 2005.S.108–109. Filip, Zdeněk: Vzpomínka na Viléma Nezbedu.In: Severní Morava,89, 2005. S.66–68. (s bibliografií)

pseudonym: Zenit

V letech 1889–1893 absolv. 4 třídy reálky v Prostějově, matur. v Hradci Královém. Poté stud. v Praze. Od září 1897 učil v Cotkytli, v Rájci u Zábřeha, od r. 1900 v Krumpachu, od r. 1905 v Zábřehu. Od r. 1908 v Lošticích do r. 1914Od září 1919 ředitelem školy v Postřelmově, až do r. 1928, kdy jmen. ředitelem školy v Zábřehu. Vztah k lidové písni a hudbě, r. 1911 člen PSMU. V r. 1922 založil pěvecký kroužek od r. 1924 Pěvecký sbor severomoravských učitelů v Zábřeze.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990, S.125–127.Fotografie.;.