Osobnosti Moravy.eu

V roce 1959 absolvovala Katedru knihovnictví FFUK Praha a poté nastoupila do metodického oddělení Krajské lidové knihovny v Olomouci. Později pracovala jako vedoucí metodického oddělení, vedoucí Katalogizačního oddělení v Okresní knihovně Olomouc. Pedagogicky působila v Ostravě v postgraduálním studiu a knihovnických kurzech. Publikovala v odborném knihovnickém tisku: Čtenář (1976), Naše knihovna (1974–1979), Z knihovnické praxe (1974, 1988) ad.Manželka spisovatele a vědce, emeritního profesora UPOL Stanislava Komendy.

Sto let české knihovny v Olomouci. Olomouc Okresní knihovna 1989.

Mgr. Eva Komendová

Po osiření pobýval u tety ve Strážnici a ve třinácti letech se vrátil do Nivnice. V roce 1608 začal studovat na vyšší latinské českobratrské škole v Přerově a od roku 1611 na německých evangelických školách, nejprve na akademii v Herbornu, potom na univerzitě v Heidelbergu. Po skončení studií (1614) se vrací do Přerova jako učitel latiny. O 2 roky později byl vysvěcen na kněze Jednoty bratrské a po dalších 2 letech se ujal řízení bratrského sboru v severomoravském Fulneku. Odtud musel po bitvě na Bílé Hoře utéci, jako bratrský kněz se skrýval nejdříve na Moravě pak v Čechách. Dne 3. 2. 1628 opustil vlast a odešel do exilu do polského Lešna. Po vypálení Lešna koncem dubna 1656, při kterém přišel o celou knihovnu i svůj majetek, se uchýlil do Amsterdamu v Nizozemí. Tam vyvrcholila Komenského vědecká a literární činnost. Vydal asi 60 spisů, některé z nich už v předchozích letech (např. známý „Labyrint světa a ráj srdce“ hned po Bílé Hoře). Z jeho pedagogických spisů : “Svět v obrazech”, “Školu hrou” a “Didaktiku”. Jeho celoživotní snahou bylo sjednocení veškerého lidského vědění na základě jeho zpřístupnění všem. Položil základy novověké pedagogiky. Jan Ámos Komenský zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterodamu a 22. listopadu byl pohřben v Naardenu (20 km jihovýchodně od Amsterodamu), kde je památník.

Kujal, Bohumír: Pedagogický slovník.1.sv.Praha spn 1965, S.215–222. ; Mezihorák, F.: Galerie velkých Evropanů. Nakladatelství Olomouc 2002. S. 105–107.;

Bedřich Koňařík po valašskomeziříčském gymnáziu studoval bohosloví v Olomouci. V roce 1903 byl vysvěcen na kněze. Jako kněz působil na různých místech. V Kunčicích pod Ondřejníkem založil protialkoholní léčebnu, jejímž byl v letech 1909–1916 prvním vedoucím. V roce 1922 odešel jako farář na odpočinku do Prahy, kde byl poradcem v protialkoholním referátu ministerstva zdravotnictví a v roce 1923 byl jmenován ředitelem abstinenční léčebny v Tuchlově u Teplic-Šanova. Napsal odbornou práci s názvem Léčení alkoholem u nás a v cizině. Cenný je jeho Bibliografický přehled protialkoholní literatury (1940). Náměty pro svou literární tvorbu volil z Valašska a zobrazoval výjimečné, chorobné postavy v povídkách (Judita, 1917) a v románu Nedobrý. Je také autorem divadelní her Marnost nad marnost či Legenda. Autobiografické rysy má román Hospic u zlaté hvězdy. Další jeho díla jsou např. Emča detektiv (1933), novela Sestry smrti (1937). S Milošem Kašlíkem spolupracoval na tvorbě dialektologického Valašského slovníku.

Bedřich Koňařík-Bečvan. Historie – Výročí. Šipinky : časopis pro kulturu a společenský život města Valašského Meziříčí. 1998, č. 7, S. 13.

Bedřich Koňařík-Bečvan. Kulturně historický kalendář. Informační zpravodaj města Valašské Meziříčí, 1984, č. 2, S. 21.

Kubela, Rudolf. Literární odkaz Bedřicha Koňaříka – Bečvana. Zpravodaj Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně. 1990, S. 42–43.

Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí : Občanské sdružení Valašské Athény, 2000. S. 81.

Dne 12. září 1983 se konalo slavnostní otevření koncertní síně po rekonstrukci minoritského kostela v Uničově. Projektantem byl olomoucký architekt a scénograf Jiří Procházka.

Kolář, B.: Uničov město-hudby. In: Rok na Hané 1997. Olomouc, Hanácké noviny 1997, S.28.

Autorské práce z oboru ženského hnutí. sestra Zdeňky Motyčkové/Vie­dermannové. Používala pseud. Jasenská Libuše neb Lidmila Konečná-Vidrmanová. Pracovala v ženském hnutí. Redaktorka Ženské revue. Protiklerikál­ní spisy.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.100;Vopravil: Slovník pseudonymů…Praha, SPN 1973;Dolenský, A.: Kulturní adresář.Praha 1934;. Vrbka, Josef: Dějiny obce Náklo. Loštice 1940. S. 371–373.;

společník s Josefem Nedělníkem (1850–1931)postavil několik domů v Prostějově.

Zatloukal, P.: Počátky moderní architektury na Moravě a ve Slezsku.Olomouc KVM 1981.;/OGVU Olomouc.;.

Viola.Tutti.V MFO působí od 9.10.1959.

Katalog členů MFO.

Narozen v Holici u Olomouce.

Vystudoval FF UP v Olomouci s uměnovědným zaměřením a specializací na literaturu, divadlo a film (1969–1974). Od roku 1975 pracoval patnáct let jako ředitel a dramaturg Divadla hudby v Olomouci. Od roku 1991 pracuje v Památkovém ústavu v Olomouci jako vedoucí oddělení evidence, dokumentace a informatiky. V letech 2005–2010 byl ředitelem Památkového ústavu v Olomouci. Se sběratelskou aktivitou začal ještě během studií v roce 1972. Během 40 let tak postupně a nesoustavně vznikla soukromá sbírka naivního umění a projevů art brut, která dnes čítá přes 550 děl od více než čtyřiceti českých a slovenských autorek a autorů. Kolekce byla občas půjčována a vystavována na Slovensku (Bratislava, Žilina), též v Šumperku, Olomouci, Liberci, Praze. Natočil videosnímek" Naivní oči Antonína Řeháka".

Umělci čistého srdce. Muzeum umění, Olomouc 2001, S. 102–103; Ryšavý, Milan: … A blahopřejeme. Kdy-kde-co. Červenec,srpen 2014.S.3.

Holice jsou částí města Olomouc.

V roce 1920 maturoval na SGO. Bydlel v Olomouci-Nemilanech a později v Olomouci na Hviezdoslavově ulici. Člen sekce SGO ve Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Ředitel školy.

Narozen v Moravských Loděnicích (n.m.č. Bohuňovice)

Fagot II. V Moravské filharmonii Olomouc působil od 9.10.1959.

Narozen v Dolních Otaslavicích (n. Otaslavice). Studoval na reálce v Olomouci a učitelském ústavu v Brně, poté působil 10let v Nákle a od r. 1887 22 let v Č. Bohdíkově. Zakládal zde vlasteneckou organizaci, Sokol, Národní Jednotu. Organizátor českého učitelstva na Moravě. 1906 kand. za čes. stranu národně sociální. Člen Revoluč. NS. Za vlasteneckou a českou věc byl diskriminován a posléze suspendován. Pamětní deska odhalena 1923 v rodišti, r. 1924 na škole v Č. Bohdíkově (n. Bohdíkov)

Masarykův slovník naučný, 4.Praha 1929, S.61.;OSNND.Dodatky III.1.Praha 1934, S.701.;Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990, S.89–91./foto/;. Wikipedie.cz

Obecnou školu navštěvoval v Droždíně (n.m.č. Olomouce), poté reálné gymnázium v Olomouci, 1945 zapsán na lékařskou fakultu MU v Brně, později pokračoval v Olomouci. 1953 přešel na oční kliniku lékařské fakulty UP v Olomouci., 1967 se stal přednostou očního oddělení nemocnice v Kyjově, pak působil jako primář v Kroměříži. Psal do odborných časopisů, spolupracoval na několika výzkumných pracích.

Významný oftalmolog-samotišský rodák. Občanům Samotišek. květen 2004.S.11.

Absolvoval studia na gymnáziu v Kroměříži, poté bohoslov. fak. v Olomouci, kde r.1897 byl vysvěcen na kněze. V Olomouci pracoval od r.1901 na arcibiskupství, od 1921 centrál. ředitel arc. statků olomouc. arcidiecése, od r.1923 prof. lesnické fakulty v Brně. Byl zvolen rektorem Vysokého učení zeměd. v Brně v letech 1933 – 34. Zabýval se hlavně pěstováním lesů a lesnickým názvoslovím. Sestavil a vydal Naučný slovník lesnický 1934 – 1940.

Mgr.ing.Jaroslav Pinkava;/mv/: Vzpomínka na dr.J.Konšela, Lid.demokracie, 1990, 16.6., S.4.; (pš): Výročí profesora J.Konšela, Lid.demokracie, 30.8.1988, S.4.; ČBS, Praha 1992, S.337; Velkobystřické noviny, 1/1990, S. 5–6;

Absolvovala Střední knihovnickou školu v Brně a poté pracovala v Přerově. Odtud přešla do Šternberka, kde začala působit v knihovně v letech 1964 – 2003. Zprvu jako řadová knihovnice a od roku 1992 do 2003 jako vedoucí knihovny. Po roce 1989 se podílela na městské samosprávě. V roce 2008 obdržela Cenu města Šternberka za celoživotní činnost v kultuře. Hodně publikovala články o historii knihovny a zabývala se též genealogií.

Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015. S.80. https://otavinka.blogspot.com/…nicky-k.html

Rozená Štefková.

Syn skladatele a hudebního pedagoga Karla Konvalinky. Po maturitě na reálném gymnáziu v Brně v r. 1938, studoval brněnskou konzervatoř (skladba u Jaroslava Kvapila, dirigování u G. Arnoldiho, klavír u F. Schäfera), kde absolvoval r. 1943. Po působení v Göttingen nastoupil po válce na jednu sezónu jako korepetitor a dirigent do Divadla 5. května v Praze, odkud přešel do Ústí nad Labem, 1948–49 operním šéfem v Košicích a 1949–1951 šéfem Karlovarského symfonického orchestru. V letech 1951–54 dirigent Moravské filharmonie Olomouc. 1954–1976 hudební redaktor Čs. rozhlasu, Olomouc, Ostrava. 1972–76 šéf opery Divadla Oldřicha Stibora Olomouc. 1976–79 šéf opery ND Praha, 1980–85 ředitel vydavatelství Panton. Zasl. um. 1974. ;Hud. redaktor Čs. rozhlasu v Brně a Ostravě. Od 1. 2. 1984 v důchodu. Zasl. člen ND /1975/; V polovině let osmdesátých se odstěhoval do Brna.

BIO-ČTK 17.11.1988.; Národní divadlo a jeho předchůdci., Praha, Academia 1988, S.236.; Janota, D.: Malá encyklopedie české opery, Praha, 1999., Gregor, V.: Hudební místopis Severomoravského kraje, Ostrava, 1987., ČBS XX.stol., 2.díl, Praha, 1999., BSSSM.,seš.3 (15.) Ostrava 2002. S. 76–77. V měsíci lednu si připomínáme…Kdy, kde , co v Olomouci, leden 2014. S.1.

Narozen na Hodonínsku. Čs. důstojník – letec. Napsal na 100 skladeb pro ženský, mužský a smíšený sbor." Kristus a Život lidský" na slova Dostála – Lutinova byl proveden 15.12.1932 v Brně­.Pozůstalost byla předána ke zpracování dr.Vladimíru Gregorovi z Olomouce ke zpracování.

ČSHS.I.Praha 1963.S.708.: Kulturní zprávy v Prostějově, 5, 1939, č.8 a 9; – 6, 1940, č.3.;.

Syn Tomáše Kopeckého. Loutkoherec z Mitrovic. Roku 1891 se oženil v Katovicích s Josefou, dcerou loutkáře Josefa Lagrona z Dřešínku. Zemřel mlád na srdeční slabost. Zůstalo po něm 5 dětí.

Stoklas, Eugen: Hrob Jana Kopeckého v Litovli, in: Vlastivědný sborník pro mládež župy olomoucké. Roč. 4, 1927–1928, s. 10příl. ;

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1866

Narozen v Předmostí u Přerova (n.m.č. města Přerova). R. 1891 maturoval na gymnáziu v Přerově, v Olomouci studoval 3 semestry bohosloví, a pak učitelský ústav v Příboře, 1 rok vojny ve Vídni. Působil jako učitel v Křenovicích (u Kojetína), 1926–1927 v Bučovicích a ve Znojmě. Pohřben ve Veverské Bitýšce.

Lexikon české literatury.2/I­I.Praha, Academia 1993.S.847–848.;.

Doc. FFUM v Brně a UP v Olomouci, autor knih: Základy české skladby;Etymo­logický slovník slovanských jazyků;Průvodce našimi jmény aj.

/id/: Zůstal věrný svému kraji.=Štafeta, 1991, č.1., S.23–24.;-hš: In memoriam František Kopečný.=Zpravodaj Muzea Prostějovska, 1990, č.2, S.64.?foto/;Peňáz, Petr: Ztráta české jazykovědy.=Svo­bodné slovo, 1990, 2.4., S.2.;Dorovský, Ivan: Lásky Františka Kopečného.=Štafeta, 1990, č.1–2., S.40, 46.;Kmoníčková, Eva: V roce 1990 zemřeli.Brno, SVK 1991, S.18.;.

Vyučený stolař, umělecký řezbář, restaurátor a intarzista v Lošticích.

Filip, Z.: Biografický slovník okresu Šumperk, Šumperk, 2001., Severní Morava, sv. 91, 2006, S. 53–55.

Svojanov je součástí obce Bouzov.

V literárním životě píše pod pseudonymem Jiří Stadník. V roce 1950 maturoval na gymnáziu v Přerově a poté studoval na FFUPOL obor historie a filozofie, absolvoval 1954. V roce 1955 působil jako učitel v Němčicích nad Hanou a v letech 1956–1959 v Kojetíně. Poté archivářem v Zábřehu na Moravě v údobí 1959–1965 a od r. 1965 do r. 1978 knihovníkem ve vědecké knihovně v Olomouc. Od září 1978 působil v Krajském pedagogickém ústavu v Olomouci, kde měl na starosti školní knihovny. Aby mohl tuto činnost odpovědně vykonávat musel ještě vystudovat na FFUP bohemistiku se zaměřením na metodiku pro školní knihovny, což se mu podařilo v roce 1976. V roce 1991 odešel do důchodu. V letech 1997–2011 pracoval v olomoucké Arcidiecézní knihovně na Wurmově ulici. Poezii začal publikovat zprvu časopisecky už v 60. letech a to především v Literárních novinách a ostravském časopisu Červený květ. Knižně debutoval v 68 letech v roce 1999 básnickou sbírkou Jabloňové listí. BB je plna vzpomínek na smutné dětství a domov. Lyrické básně vyjadřující smutek na duši vyšly v další BB s názvem Po dešti čisto (2006) – která je ilustrována půvabnou grafikou Anny Grmelové. Následovala BB Kraj nevyvolený (2007), kde opět vzpomíná na své dětství, které označuje jako „zářivý střípek rozbitého světa“. V roce 2009 vyšla BB Trs života, kde se opět vyskytují motivy smutku a smrti. V knize je Cinybulkova grafika. Poslední sbírka Nejsme sami (2011) je kromě smutku doplněna motivem samoty a vírou v Boha. Sbírky vycházely jako nevázané bibliofilie. Básnické sbírky do knihoven daroval, ale nepřál si být uváděn ani v katalogu, ani v kalendáři. Zemřel na covid.

Kolář, Bohumír: Stádníkův Trs života. In: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc. Almanach 2006–2009. Olomouc 2009. S. 183. Kolář, B.: Jiří Stadník nečeří hladinu, ale rozmlouvá dílem. www.olomouc.cz (7.7.2009). Chomiszaková,Iva: heslo Jiří Stádník.In: spisovatele.upol.cz

PhDr. Jiří Koplík (1976)

Do školy chodil v rodišti, později v Lošticích, poté abs. učitelský ústav v Poličce. Působil v Klopině, Sudkově, 1908–1910 v Úsově, od r. 1912 do 1945 v Postřelmově, kde též kronikářem obce a v letech 1937– 1939 a po osvobození 1945–1950 ředitelem školy v Úsově. Znalec květeny a zvířeny.

Úsovská škola.Sborník k 60.výročí otevření české školy.(vyd.asi 1991).S.28.;.

Scénický výtvarník olomouckého divadla .

Toman, P.: NSČSVU.1.Praha 1947. S.526.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha, SK ČSR 1974, S.116.;.

Narozen v obci Sázava (u Kutné Hory). Po absolvování konzervatoře v Praze nastoupil na první angažmá r. 1922–24 do Českého divadla v Olomouci. Poté přešel do Městského divadla Plzeň, 1926–29 člen Českého divadla v Olomouci, od r. 1929 člen Vinohradského divadla v Praze. Rozhlasové, filmové a televiz. role. Zasl. um. 1959. Pamět. medaile II. odboje 1947. ;

MČSE.3.Praha 1986, S.528.;/foto/; ČBS XX.století, 2.díl, K-P, Praha 1999., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století;

Absolvoval reálku v Prostějově a učitelský ústav v Příboře. Od března 1893 působil v Bludově, za okupace byl u dcery v Olomouci a pak se opět vrátil do Bludova.

Severní Morava, sv. 26, Šumperk 1973. S. 73.