Osobnosti Moravy.eu

V roce 1939 maturoval na gymnáziu v Litovli. Poté začal studovat LF v Brně a po uzavření Vysokých škol pracoval v Mohelnici. Po roku 1945 učitelem na Prostějovsku. Od r. 1947 studoval přírodopis, zeměmpis a občanskou nauku na Pedagogické fakultě UP. V roce 1980 obdržel zlatou medaili. Psal hanáckou beletrii pod pseudonymem Józef Ludvík Srda. Jozef Ludvik Srda působil v letech 1950 až 1988 jako biolog na Univerzitě Palackého. Několik desítek vědeckých prací z oboru ekologické entomologie publikoval v odborných časopisech. K beletrii se dostával jen v oddechových chvilkách od roku 1980 a častěji až v důchodu. Jeden ze dvou spisků nazval „Hdese hdese na Hané“. Je v něm 25 humorných hanáckých povídek: druhý „Maglajz na Hané?“ obsahuje 23 satiricko-humorné dialogy. Obě beletrické prvotiny konzervují jednu z nuancí zábřežské hanáčtiny z období první a druhé světové války. Autor pochází z Poléce na Zábřežsku, kde žila jeho babička, rozená SRDOVÁ, maminka JOZEFA a strýček LUDVIK, který padl na ruské frontě za první světové války. Tak vznikl pseudonym JOZEF LUDVIK SRDA, pevně svázaný s rodokmenem.

Stratil, V.: Vědec a pedagog. In: ZVSMO 1981, č.15–16. S. 19. Petruška,F.: K sedmdesátinám prof. PaedDr. B.N. DrSc. In: Severní Morava 59, 1990 S.72–74. Zicháček, Vladimír: Jozef Ludvík Srda.In: Z paměti literární Olomouce. VSMO 2004.S.111–113. Olomoucké listy, 2, č.8, 21.2.2002. BSSSM, seš. 10 (22.) Ostrava 2007. S. 52–53.

Narozen v obci Police na Šumpersku u Úsova.

PaedDr. Bořivoj Novák, DrSc.

Reálku začal studovat v Olomouci, dokončil maturitou v Praze r.1918.Architekturu absolvoval.r.1925­.Od r.1923 členem Devětsil.Byl u zrodu Osvobozeného divadla.1930 za­ložil sborník poezie a vědy KVART, který též redigoval 1930–37, 1945–49.;

Slovník české literatury 1970 – 1981.Praha, ČS 1985..

Rozená Gábová. Po maturitě na Střední zemědělské škole v rodišti v roce 1992 odešla studovat do Olomouce na Přírodovědeckou fakultu UP, obor systematická biologie a ekologie. Promovala v roce 1997 a pak pracovala v šumperské společnosti EUROMONTANA BOHEMIA, která se zabývala horským a podhorským zemědělstvím. Po přesídlení do Moravského Písku pracovala pro obchodní společnost jako překladatelka z a do ruštiny. Po roce 1999 působí ve státních službách a pracuje na Pozemkovém úřadu v Uherském Hradišti. První básně publikovala na webu, ale její básně knižně vyšly v almanachu, který obsahuje verše 22 žijících básníků všech generací pod titulem „A trubači troubili mambo Zambezi“ (2011). Psala také stati do odborného tisku o zeleni na zemědělských haldách a názvech rostlin v lidové písni.

Osobní sdělení hš – leden 2023

Mgr. Kateřina Odložilíková

Maturoval na Obchodní akademii v rodišti roku 1944. Později studoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci. Hudební vzdělání získal u Vl. Machálka v Přerově. Literární začátky si odbyl v brněnských Moravských novinách, v letech 1945–1948 byl šéfredaktorem časopisu Slovanský svět, 1968–1969 vedl trampský časopis Pacific expres. V roce 1946 vydal sbírku básní " Slzy na vavřínech". 1949–1956 vedl vlastní taneční orchestr, v němž našel uplatnění i jako autor hudby a textů. Jeho první profesionální nahrávkou byl slowfox O.Blahy " Knížka pohádek", natočený r. 1955 orchestrem M.Foreta v Brně. Od té doby se autorsky podílel na více než 200 písní, z nichž největšího ohlasu dosáhly Hezkej Bill, Perly na hedvábí (1959), Pod irským nebem (1965), Si,si signorina (1965), Valčík na rozloučenou (1965), Znovu žít (1964). Později se věnoval tvorbě písní pro děti ( Kluci já mám starosti, Slunce v trávě) a textům k lidovkám. V soutěži Hledáme písničku pro všední den byly oceněny jeho tituly " Tik, tak; Ve dvou. V roce 1968 oceněn zlatou medailí SČSKU J. Fučíka za propagaci a popularizaci písní mezi mládeží. Na svém kontě má řadu gramofonových desek lidových písní, které otextoval, např. Bojané – Nezapomenutelné písně a melodie (1977–1997). Bojané – Jubilejní 40 (1999) polka Marcela Hezkej Billy 168 ( 1965)(nostalgický čundr zpěvník) Majzl polka Dambořanka v kraji vinohradů – píseň Až mi můj prstýnek dáš (a další).

Jako textař lidových písní užíval jméno Slávek Ostrezí.

Moravské osobnosti umění a kultury. REGO/SVKOL; Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby 3. Praha 1990. S. 399. Mareš, M.: Kultura, 1983, č.11.; Dechovka 2005,č.4.

Slávek Ostrezí

Narodil se v Terezském údolí u Náměště na Hané, nazývané v botanické literatuře též Hlubokým žlebem. Údolí oplývající od jara do podzimu pestrými květy, předurčilo životní zájem malého chlapce a vzbudilo jeho lásku k botanice i na obecné škole. Od dvanácti let studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a měl štěstí na vynikající pedagogy. Poznal profesora Františka Polívku, který učil přírodovědu, později botanika dr. Josefa Podpěru. Obě tyto významné osobnosti jej výrazně ovlivnily pro další, vysokoškolské studium přírodních věd. Svízelná finanční situace rodičů a dvou dalších sourozenců, donutila mladého abiturienta k nastoupení úřednické dráhy na hlavní poště v Olomouci. Všechen volný čas věnoval botanickému výzkumu Moravy. Záhy po první světové válce se zapsal jako mimořádný posluchač na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde po letech dosáhl úspěšného absolutoria. Ve svém zaměstnání vytrval až do penzionování a pilnou prací se vypracoval na odpovědné místo poštovního ředitele. Tento post vykonával do 1. října 1942. Po celý čas se zajímal o botaniku a výsledky publikoval v Časopisu vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, v Časopisu Moravského zemského muzea v Brně – odborné části Věda přírodní., Vlastivědném sborníku střední a severní Moravy , Věstníku klubu přírodovědců v Prostějově, Časopisu československých houbařů, v časopisech Příroda, Vesmír a též do dalších odborných a regionálních sborníků. Soupis různých vědeckých prací, spisů a článků, čítá na 450 záznamů. Najdeme zde např. studii o rostlinstvech Hlubokého žlebu u Náměště na Hané, Květenu Grygovských kopců, Květenu Království u Grygova, Květenu Hněvotínské stepi, Geobotanický výzkum Kosíře aj. Knižně vydal dva díly Úvodu ke květeně československého Slezska a v roce 1930 Květenu Štramberka. V letech 1921–1939 se věnoval i přednáškám pro různé zájmové skupiny – učitele, přírodovědné kluby, osvětové sbory, kroužky a uskupení houbařů, lékárníků, lékařů a dalších zájemců. Od roku 1922 až do své smrti byl ředitelem Botanické zahrady v Olomouci. Od roku 1934 byl redaktorem Časopisu Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, kde měl na starosti oddíl přírodovědný a od roku 1942 působil na částečný úvazek jako kustod přírodovědného muzea v Olomouci, od penzionování se věnoval této činnosti naplno. Z muzea odešel v roce 1951, aby se mohl plně věnovat botanické zahradě, kterou denně navštěvoval a obětavě obstarával výměnu semen na mezinárodní úrovni. Denně určoval a doplňoval tento živý inventář, až jednoho dne – 18. listopadu 1952 – přišel naposledy. Postihla jej náhlá mozková příhoda, na kterou po deseti dnech, skonal.

Týnecké listy.11/2002.S.7; Chaloupka, F.: K nedožitým devadesátinám Josefa Otruby. Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 1979, č. 201, S. 26–30.
Šula, B.: Zemřel Josef Otruba. Sborník SLUKO, oddíl A, I, 1951–1953, S. 99–101. Ševčíková, Hana: Listopadová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy, 20012, č.11. S.4.

R. 1957 mat. na jedenáctiletce v rodišti, po absolv. ZVS 1959–1961 pracoval u ČSD v Pardubicích, od r. 1965 v Brně. V letech 1969–70 působil jako redaktor Stráže lidu v Prostějově. Od r. 1971 brigádník u Pozemních staveb, od 1972 vlakvedoucí. Trvale bydlí v Konici. Debutoval povídkami začátkem 60. let v časopise Sokolovo. Dále publikoval : Stráž lidu-Prostějov, Rovnost, Host do domu, Práce, Rudé právo, Tvorba, Literární měsíčník. Básně ve sborníku Hlasy se dotýkat. 1969. Pod vlivem strýce A. Továrka překládá poezii ukrajinských autorů.

Blahynka, M.: Tvorba.1979, č.20.;Slovník české literatury 1970–1981.Praha, ČS 1985, S.253.;.

Narozen v Rosicích u Brna. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Moravských Budějovic, kde vychodil školu a obsolvoval v roce 1952 reálné gymnázium. Poté byl přijat na DAMU v Praze a v r. 1957 byl redaktorem Divadelních novin. Rok před ukončením studia byl přijat do divadla v Trutnově jako dramaturg. Studia ukončil v roce 1959 jako dramaturg Horáckého divadla v Jihlavě. Pro toto divadlo připravil almanach k 20. výročí vzniku, kde se presentoval nádhernými verši. V roce 1960 vyhrál konkurz do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Na UPOL se věnoval začínajícím divadelním teoretikům a hercům. Byl spoluzakladatelem studentských scén Zkumavka a Zelená husa. Po několika letech přešel do Večerního Brna, kde působil do r. 1966 a pak odešel do Prahy. Hrál v divadle Pod Palmovkou, hostoval v Realistickém divadle na Smíchově. Působil též jako divadelní kritik. Psal básně a prózy. V roce 1970 dostal výpověď a stal se svobodným umělcem. Publikoval v Amatérské scéně, uplatnil se též v rozhlase a archivu na Barrandově. V letech 1964 – 1982 hrál ve 28 filmech, např. Marečku, podejte mi pero, Malá mořská víla, Kulový blesk, Tvář za sklem aj. Je autorem her: Výslech po italsku; Elektro, má lásko. Textařem šansonů J. Jakoubka. Posmrtně vyšly dvě básnické sbírky. Bibliofilie Olomouc krásná, Olomouc něžná (1995) a Otevři hospodo, po životě žízním ( Praha, AMU 2003. S ilustracemi jeho dcery Simony Šimkové-Flíčkové. Režisér divadelního souboru Zápalka Olomouc – kde užíval pseudonym Z.A. Pálka.

Olomouc krásná, Olomouc něžná. 1995

Vystudoval Zemědělskou technickou školu v Přerově, agronomii na Vysoké škole zemědělské v Praze (1960). Pracoval jako agronom, učitel fyziky, kontrolor, turistický průvodce, ministerský úředník. Z díla: Svlékání pomerančů.

Machala, L.: Průvodce po nových jménech české poezie a prózy.Olomouc 1996. S119.;

Absolvoval gymnázium v Kroměříži a po maturitě v roce 1898 přišel do Olomouce, kde studoval bohosloveckou fakultu. Vysvěcen na kněze byl v roce 1902. V říjnu 1905 se vrátil do Kroměříže, kde až do července 1908 řídil krajanský katolický týdeník. Před 1. světovou válkou vydával nezávislý církevní časopis Právo národa. Patnáct let byl duchovním správcem v Ústavu pro choromyslné. Po roce 1918 se stal vůdcem náboženského hnutí na Moravě a dne 25. září 1921 byl zvolen a vysvěcen jako první biskup pro Československou církev. Bylo mu dáno historické jméno Gorazd. V letech 1923–1924 působil jako učitel náboženství československého na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Jako předseda synodální rady se účastnil ve dnech 4. – 5. července 1927 II. všeobecného shromáždění Československé náboženské obce pravoslavné ve Štěpánově, kde vysvětil základní kámen pravoslavného chrámu sv. Prokopa a 1. července 1928 chrám posvětil. Jeho misijní činnost po Moravě, kdy vysvětloval modlitby, nacvičoval liturgické texty, navštěvoval rodiny farností a konal církevní obřady a přednášky, vyústila v konání III. konference českého hnutí pravoslavné mládeže v Přerově, na přelomu června a července 1931. Začátkem července téhož roku se konal sjezd pravoslavných intelektuálů a byla založena Liga pravoslavné kultury v Československu. V květnu 1932 přednášel ve Štěpánově O povaze pravoslavné církve a dne 14. srpna 1932 vysvětil pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově, 4. června 1933 vysvětil základní kámen chrámu sv. Ludmily v Řimicích a o necelý rok později celý chrám. V srpnu 1934 se biskup Gorazd přestěhoval do Řimic a přenesl sem i sídlo eparchiální rady z Prahy. Od března do července 1935 působil ve Štěpánově, v květnu 1936 světil základní kámen pravoslavného chrámu v Chudobíně a chrámu sv. Václava ve Střemeníčku. Dne 13. května 1937 světil základní kámen chrámu sv. Gorazda v Olomouci a o dva roky později 29. května 1939 slavnostně vysvětil celý chrám. Tato událost se nesmazatelně zapsala do historie nejen církevního života, ale i dějin města, protože oslava této akce byla manifestací odporu proti okupaci. V období od prosince 1938 do 6. července 1939 pobýval biskup Gorazd v Přerově. Začátkem ledna 1940 se přestěhoval do Olomouce, odkud koncem roku přesídlil do Horních Počernic u Prahy. Za poskytnutí úkrytu čs. parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha, v kryptě pražského pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje byl nacistickým stanným soudem odsouzen k trestu smrti a popraven. K 55. výročí úmrtí mu byl prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka – I. třídy in memoriam.

Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Fi-Ju. Valašské Meiříčí, Valašské Athény 2010. S.23. Šev­číková, Hana: Zářijová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2007, č.9. Šuvarský, Jaroslav: Biskup Gorazd. Praha 1979.

Chudobín (m.č. města Litovel) Střeměníčko (m.č. obce Luká)

Narozen ve Valšovicích u Hranic (n.m.č. města Hranice). Obecnou školu vychodil v rodišti. Od jedenácti let studoval reálné gymnázium v Hranicích, kde maturoval r. 1932. Poté odešel do Olomouce studovat bohosloví, ale po 2 semestrech studia přerušil a odešel do Prahy, kde studoval FFUK, obor filozofie, sociologie, estetika a psychologie. Po ZVS studoval v letech 1937–1938 Vojenskou akademii v Hranicích a 1938–1939 velitelem roty pěšího pluku ve Znojmě. Po demobilizaci pracoval jako aktuární úředník na Vysoké škole zemědělské v Brně a od r. 1942 se věnoval literatuře.. V r. 1945 se vrátil do armády a jako důstojník působil ve Valašském Meziříčí, na ministerstvu obrany v Praze a na Vojenské akademii v Hranicích. Od r. 1951 pracoval jako agronom zprvu v Pohořelicích a poté v Brně jako plánovač na KNV a od r. 1960 jako ekonom Krajského veterinárního zařízení. v Letech 1965–1979 odborným asistentem na VŠZ, přičemž 1966–1970 vystudoval při zaměstnání obor sociologie na univerzitě v Brně. Autor přírodní lyriky. V r. 1940 vyšla sb. básní Duha nad krajem. V r. 1944 povídky pro mládež Roky na výsluní, v r. 1957 hra Tanec nad valaškou. Publikoval v periodikách Červený květ (1958), Nová Lubina (Valašské Meziříčí 1947), Řád (1934–1943), Stadion (1957), Studentský časopis (1931) a Vojenské besedy (1945).

Slavík, B.: Písemnictví na moravském Valašsku.Olomouc 1947.S.310.;. Lexikon české literatury. 3/II P-Ř. Praha, Academia 2000. S. 830–831.;

Rozená Randsdorfová. Od r. 1958 bydlela v Rakovníku a v r. 1980 se přestěhovala do Olomouce. Od r. 1986 žije v Praze a často se vrací do Olomouce, kde žila její 88 letá maminka. Pracovala řadu let jako volná novinářka. Spolupracovala také s Čs. rozhlasem a s Union internationale de la Marionnette. Získala novinářské ceny za publicistickou činnost, ocenění za původní rozhlasovou dramatickou tvorbu a ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku 1996. Řada rozhlasových pohádek poro mateřské školy, nedělní pohádky i krátké pohádkové příběhy na dobrou noc Jaroslavy Pechové jsou zařazeny ve Zlatém fondu Čs. rozhlasu. Ve své tvorbě se stále navrací do kraje dětství – na Rakovnicko a Křivoklátsko. Pro děti a mládež napsala knihy Pohádky na draka, O Perejdovi, O vykutáleném Melichárkovi, Když uteče drak, Strašuláci, Pohádky z mechového lesa, Pohádky ze stříbrné tůně, České pohádky, Čáry máry Bublifuk a leporela Hurá, jdeme do světa, Ukaž mi ovečku a Kapr přes palubu. Její básničky pro nejmenší doplnily také mnohé omalovánky “pro praváky” i “ pro leváky” vydávané Nakladatelství Laguna.

V jejích knížkách ožívají skřítci, víly, vodníci, obři, hejkalové, plavajzníci, polednice, louženice a další postavičky z pohádkového světa. Pohádkové knihy plné osobité poetiky, spravedlnosti, humoru a upřímnosti jsou vždy bohatě ilustrovány předními ilustrátory, např. Zdenou Krejčovou, Editou Plickovou, Evou Sýkorovou.

Píše také poezii, převážně intimní, rellexivní lyriku. Napsala básnické sbírky Láskám všem, Modré z nebe, Rajská zahrada, Na konci nekonečna, Střípky zázraků a Ostrov naděje. Knížečky vázané v barevném francouzském sametu se stříbrnou či zlatou ražbou na obálce umocnila svými ilustracemi akademická malířka Inka Delevová. Zatím poslední básnickou sbírku Toulky v nalezeném čase autorka věnovala milované řece Berounce, která se mnohokrát klikatila jejím dětství. Knížku doplnil svými fotografiemi Milan Richtermoc.

U příležitosti 7O. výročí narození spisovatele Oty Pavla vydala úspěšnou knihu Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla, která doposud vyšla již v pěti vydáních. Spisovatelka v ní s neobyčejným taktem, citem a pronikavou vnímavostí dovedla oživit atmosféru kolem tohoto prozaika a kolem lidí, s nimiž se na své krátké životní cestě potkal. Publikaci doprovázejí fotografie Milana Richtermoce. Poslední knihu ilistrovanou kreslířem a karikaturistou Karlem Klosem pojmenovala příznačně …ÚSMĚV PROSÍM… neboť čtenáře dvacet osm humorných povídek zaručeně rozveselí.

Je také autorkou jedenácti Hrníčkových kuchařek: 1. Vaříme a pečeme bez vážení, 2. Pečeme bez vážení, 3. Ovocné moučníky bez vážení, 4. Pečeme na Vánoce bez vážení, 5. Maso které šetří kapsu, 6. Hubneme nad plným talířem, 7. Vaříme a pečeme v horkovzdušné troubě, 8. Najrychlejší moučníky, 9. Pro chataře a chalupáře, 10. Půlhodinka pouhá, 11. První kroky v kuchyni

Členství v institucích: člen Obce spisovatelů ČR, Severočeského klubu spisovatelů a Syndikátu novinářů ČR.

Pechová, Jaroslava: Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla. Laguna, Praha 2000.(obálka knihy). Smíšek,Zdeněk: Jaroslava Pechová má i byt usměvavý.In: Dům a bydlení. Středeční příloha .Právo č.30, 7.8.2013. S.4–7. (foto) Galerie rodáků a nejen jich. 20.3.2014 /hš. http://www.databazeknih.cz/…pechova-3835

Narozena v Petrovicích (u Rakovníka).

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v r. 1948. Poté pokračoval ve studiu na FFUP, kde vystudoval francouzštinu a češtinu a promoval r. 1952. 1952–1964 pracoval v olomoucké vědecké knihovně jako bibliograf (v letech 1959–1961 absolvoval postgraduální knihovnický kurz) a správce rukopis. sbírek. Od r. 1964 působil na katedře bohemistiky FFUP. v roce 1966 spoluzakla­datelem a organizátorem Academia filmu. R. 1968 se habilitoval a r. 1986 byl jmenován profesorem dějin české literatury a literární teorie. Zabýval se starší českou literaturou a zejména dílem Petra Chelčického. Překládal a vydával humanistické texty. V roce 1989–1994 vedoucí katedry bohemistiky a slavistiky, 1993–1996 proděkanem pro vědeckobadatelskou činnost. Rozsáhlá publikační činnost. V roce 1957 zpracoval Soupis díla Petra Chelčického a literatury o něm (bibliografie). Autor prací o literatuře již v době působení v SVKOL, např. Z rukopisných sbírek SVKOL (1959). S I. Hlobilem vydal monografii Humanismus a raná renesance na Moravě (1992); Vzdálené hlasy (1996); Úvod do studia literární vědy (2000); Zrcadlo skutečnosti (2002). V době působení v knihovně publikoval v odborném tisku: Z knihovnické praxe, Zprávy pro čtenáře Státní vědecké knihovny v Olomouci a Technická knihovna. Dále přispíval do periodik: Ruský jazyk, Listy filologické, Česká literatura, Čs.rusistika, Slavia, Literární měsíčník, Scriptum, ˇČervený květ, Index, Stráž lidu, Hanácké noviny, Nová Svoboda. V denním tisku užíval šifer: -epe-, ep. V 80. letech působil též jako lektor a spolutvůrce koncepce semináře Film a škola v Olomouci.

Kdo je kdo.2.91/92.Praha 1991, S.731. Sichálek, J. Eduard Petrů.In: Česká literatura 2006/4.S.170–171 Schneider,J.: Kmen 1988,č.50. Ko­lářová, J.: Tvar 2006,č.6. Heme­líková, Blanka: Eduard Petrů.In: Slovník české literatury po r. 1945. (zprac.1998, aktualizace 4.11.2006 (kb)

nositel Ceny města Olomouce v oblasti historie za rok 1998 Prof.PhDr. Eduard Petrů, DrSc. Emeritním porofesorem jmenován r. 2005

Základní školu vychodil v rodišti a v Brodku u Konice. RG studoval v Jevíčku, kde byl žákem prof. Václava Stratila (1911–1993). Maturoval až po osvobození, protože za okupace musel studium přerušit a odejít na nucené práce do lesa. V letech 1946 – 1950 absolvoval olomouckou bohosloveckou fakultu. Po dramatickém uzavření fakulty odešel do Brna, kde studoval Vysokou lesnickou školu. Po promoci v roce 1956 pracoval jako lesní inženýr v Lesprojektu Kroměříž až do roku 1982, kdy odešel do důchodu. Teprve tehdy se mu otevřely naplno všechny brány k činorodé vlastivědné práci.
Od chlapeckých let psal verše, které publikoval v dětských časopisech. Zapisoval si místní lidové pověsti. Na studiích se zajímal o literaturu, filozofii a historii, soukromě studoval též cizí jazyky a jako student procestoval na kole celou republiku. Později navštívil téměř celou Evropu, ale také Kubu a Kanadu. Poznatky z cest a života lesů publikoval v odborném tisku. Vlastivědné studie publikoval většinou na pokračování, např. zajímavé dějinné události Kroměřížska vycházely v letech 1964 – 1965 v Kroměřížském kulturním kalendáři, Kronika Konicka vycházela v letech 1967– 1969 v prostějovské Stráži lidu. Řada jeho historických prací vyšla knižně, např. Kronika Šubířova a Chobyně (1971), Úsobrno v minulosti a současnosti (1973), Jan Leopold Kunert (1986), Posvátná hora Kalvárie (1990) , Pod vrchem Lavičná (1991), Jaroměřická zastavení (1992), Pohledy do staré Kroměříže (1992), Jevíčko v letech 1948–1918 (1993), Dějiny Jaroměřic na Malé Hané (1995, Dějiny města Konice I., II. (1993,1995). Ve sbornících a časopisech publikoval na 1800 příspěvků, jeho zajímavé články vycházely také v hanáckých kalendářích Rok na Hané (1992 – 1997). Členem historické sekce VSMO a Obce spisovatelů.

Stratil, V. : Historiograf a kronikář moravských obcí. =ZVSMO, 1983–1984, č. 19–20, S. 32. , . Pinkava,J.: Olomoucké vzpomínky.In: Rok na Hané 1994. Olomouc 1993.S.8–9. ; Ševčíková,H.: Říjnová výročí středomoravského regionu.In: Týnecké listy 2004,č.10, S. 9. ; Kdo je kdo. Obec spisovatelů. Praha 1996.S. 123. ; Bartková, Hana: Moje schůzky s regionální historií.In: Tovačovské zámecké nokturno. Tovačov 2007. S. 47–53.

Narozen v Chobyni (n.č. Šubířova)

Ředitel měšťanské školy v rodišti, vedl divadelní a literární rubriku Hlasu lidu. Básnická prvotina 1914– Duben života. Napjatá tětiva. /1921/;autor učebnic, zeměpis. publ. Cestopis. knihu vydal r. 1930. Publikoval v čas. Nový den;Litovelský kraj;

Z díla: Prostějovský okres. Prostějov, Buček 1920.
;Zeměpisné učivo na Moravě. 1922. ; Biografie: Dolenský, A. :Kulturní adresář ČSR. Praha 1936, S.. 414. ; Kunc, Jaroslav: Slovník soudobých čes. spisovatelů. II. Praha 1946, S. 639. ; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli. . . ?Praha 1979, S. 124. ; Slavík, Bedřich: Hanácké písemnictví. Olomouc 1940, S. 158, 249. ; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947, S. 28. ; Štafeta, 1968, nulté číslo;Dipl. práce PdFUP 1969,
;.

Když měl tři roky, tak se jeho rodiče rozvedli a Vojta zůstal u otce, který se o něj staral a vychovával jej. Spolu s ním odešel ze Žamberku do Moravské Třebové, kde začal chodit do základní školy a věnoval se sportu (hokej, fotbal) a od 6 ti let chodil do šachového kroužku. Záhy se stal nejlepším hráčem a začal ho individuálně trénovat kandidát mistra. V 9 ti letech vyhrál Mistrovství republiky v rapid šachu do 10 let, které se hrálo v Liberci. Upoutal jednoho z nejlepších šachových středisek v ČR a to Staré Město u Uherského Hradiště na Slovácku a díky tomu se s otcem přestěhovali do Prostějova. Tím začala jeho šachová kariéra. Za dvacet let, co se věnuje šachu byl mnohokrát mistrem ČR v mládežnickcýh a juniorských kategoriích. V kategorii dospělých byl dvakrát Mistrem ČR v klasickém šachu (což je nejvíc) a následně získal 3 tituly z rapid šachu, ten poslední v červenci 2022 v Pardubicích a dva tituly v bleskovém šachu, kdy ten první byl už v roce 2012 za účasti kompletní české špičky. Absolvent Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově. Po maturitě se věnoval profesionálně šachové hře i studiu cizích jazyků: angličtina, ruština, němčina, polština a základy finštiny. Podle hodnocení FIDE ze srpna 2022 má ELO 2556. ( V prosinci 2019 měl ELO 2589). Jeho největším snem je překročit hranici 2600 ELO a být v první stovce na světě. Na webových stránkách je několik jeho básní, to znamená že je romantičtější než se zdá.

Wikipedie.cz Plát Vojtěch: Curriculum vitae, osobní meil – 2.8.2022 https:// www.offtheroad.cz/vojtech-plat- pribeh/ http://www.offtheroad.cz/basne- vojtech – plat/

Fotografie Vojtěcha Pláta je z roku 2021.

Narodil jako mladší syn v rodině úředníka, Rudolfa Podivínského (1893-, zaměstnance státní pojišťovny v Olomouci a jeho ženy Marie. Měl o rok staršího bratra Mojmíra. Střední školu, Slovanské gymnázium v Olomouci, studoval už v době okupace. V r. 1942 maturoval a po maturitě byl totálně nasazen jako pomocný dělník nejprve ve Famo-Werke ve Vratislavi a potom v podniku Moravia v Mariánském Údolí. Ihned po osvobození v r.1945 se zapsal na Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, ale po roce přestoupil na lékařskou fakultu obnovené Palackého univerzity (LF UP) v Olomouci. Jako medik 3.ročníku vstoupil v r. 1948 do Komunistické strany československa (KSČ) a již během studia zastával různé politické funkce na LF UP. Zůstal po celý život členem KSČ a jejím aktivním funkcionářem na úrovni LF UP, FN v Olomouci i v rámci Čs. lékařské společnosti J.E.Purkyně (ČLS JEP). Od r. 1947 pracoval na Ústavu lékařské chemie LF UP jako pom. věd. síla, později jako pomocný asistent. Po promoci v r. 1951 nastoupil na tento ústav na místo odborného asistenta. V r.1953 z ústavu odešel a stal se ve svých 30 letech primářem centrální laboratoře, později přednostou Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice v Olomouci. Na částečný úvazek současně pracoval jako asistent I. interní kliniky FN a LF UP. Tato místa zastával až do r.1987, kdy jej ve vedoucí funkci nahradil jeho někdejší žák, MUDr.J.Bartek. Kromě vedení OKB se prim. Podivínský podílel i na řešení státních, resortních a fakultních výzkumných úkolů. Publikoval více než 50 odborných a vědeckých prací. Zasloužil se o vybudování nového pavilonu pro odd. klinické biochemie v areálu FN Olomouc, jehož stavba byla dokončena v květnu r. 1967. Počínaje rokem 1958 a potom opakovaně byl za své úsilí volen do výboru Československé společnosti klinické biochemie ČLS J.E.Purkyně a po řadu let (až do r. 1984) byl jejím vědeckým sekretářem. Byl členem i dalších lékařských a chemických odborných společností. Dále byl externím pracovníkem katedry klinické biochemie IPVZ v Praze, členem technické komise při ministerstvu zdravotnictví, krajským odborníkem pro klinickou biochemii a členem poradního sboru hlavního odborníka pro KB. Byl nositelem čestného členství ČLS JEP z r. 1978 a jako první obdržel čestné členství Čsl. společnosti klin. biochemie ČLS JEP v r. 1983. Pedagogické aktivity prim. Podivínského se soustřeďovaly na výuku studentů LF UP v rámci vnitřního lékařství, kterým přednášel zejména poruchy metabolismu, vodní a minerální hospodářství a acidobazické regulace. Celou šíři oboru pak prezentoval žákům při výuce ve Střední zdravotnické škole. MUDr. Podivínský byl ženatý, jeho manželka, MUDr. Ivana, byla zaměstnána na mikrobiologickém ústavu LF UP v Olomouci. Měli spolu tři syny: Radmila (*1954), Martina (*1959) a Pavla (*1969). Osobně byl MUDr. Podivínský hodnocen jako přímý a zásadový člověk a vysoce odpovědný pracovník. Byl odborně velmi zdatný, průběžně doplňoval své znalosti a ke zvyšování kvalifikace vedl i své spolupracovníky a žáky. V osobě prim. Podivínského jako klinického biochemika se kombinovala osobnost s výrazně klinickým zaměřením, s hlubokou základní znalostí chemie a biochemie a současně dobrého organizátora i svědomitého učitele. Patřil ke generaci zakladatelů české klinické biochemie.

Česká společnost klinické biochemie Praha, doc. MUDr. P. Schneiderka, CSc. – internet.stránky

Prim.MUDr. Radmil Podivínský

Profesor přírodopisu na SG v Olomouci 1903–1908, poté v Brně na reálce.

Seznam jeho prací ve Sborníku klubu přírodovědeckého v Brně, roč.XI;ČSVMO, roč.LI.Knižně: Květena Hané.Brno 1911. .Biografie: Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.228. Símě hořčičné.Olomouc 1947, S.72–73.; Otruba, Josef: PhDr.Josef Podpěra padesátníkem.ČVSMO, 40, 1928, S.156.;.

Spisovatel, který jako poslední v našich zemích psal svou lyrickou a lyrickoepickou poezii a prózu německy.Ve Vídni vyšla jeho knížka veršů „Die grosse Einsamkeit“/Velké osamění/ r.1975.Jeho verše překládala do češtiny jeho žena Olga Poláková, něco přeložil kdysi i O.F.Babler.Ve svazcích Severní Moravy jsou pověsti z úsovského gheta, Polákem stylizovaných­.Většina jeho díla známa jen lit.historikům.Text cyklu Stadt der schwarzrn Tore/Město černých bran/, který vznikl za okupace, v Terezíně, obsahuje balady, bojov.písně, elegie, ukolébavky, satiry, uloženo v Památníku Terezín.Největším znalcem P.díla je prof.Ludvík Václavek, nynější děkan FFUP v Olomouci.

Burian, Václav: Veliké osamění./Rozhovor s básníkem V.A.Polákem.=Ha­nácké noviny, 1990, 3.3., S.3, příloha.; Poláková, O.: Vlastimil Artur Polák.=Hanácké noviny, 3.11, S.1.-příloha.; Václavek, Ludvík: : Zemřel V.A.Polák.=Vlas­tivědný věstník moravský, XLII, 1990, č.2, S.262.; Václavek, L.: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích.Olomouc, UP 1991.;.

Narozen v Bříze u Hradce Králové, nyní Všestary. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Královém a vysokoškolských studiích na Univerzitě Karlově v Praze, přišel vesvých 26 letech do Olomouce. V letech 1886 – 1891 působil na Slovanském gymnáziu jako suplující profesor, poté do roku 1902 byl profesorem a vyučoval zde přírodopis,ma­tematiku a fyziku. V roce 1902 byl jmenován prvním ředitelem České matiční reálky a stál v jejím čele až do své smrti. Zároveň vykonával školního inspektora pro české školy na Olomoucku do roku 1913. Od mládí byl očarován tajemnou říší rostlin. Za studií v Praze roku 1883 vydal svou první publikaci Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného. V roce 1885 vydal už v Olomouci přírodovědné výklady, nazvané „ Pod mikroskopen“ pojednání Cizopasné rostliny jednosnubní vyšlo ve výroční zprávě Slovanského gymnázia v roce 1890 /1891 Adolf Kašpar (1877 – 1934) kreslil prof. Polívkovi rostliny pro jeho obrázkové učebnice a tato spolupráce měla velký význam pro další vydávání knih . Prof. Polívka seznámil olomouckého knihkupce a nakladatele Romualda Prombergra (1856 – 1932) s nadaným ilustrátorem a začala se psát nová kapitola, která výrazně ovlivnila další život všech tří osobností. Vznikly učebnice celostátně využívané Rostlinopis (1896) a Živočichopis (1897), jejichž reedicí bylo do roku 1947 napočítáno šestnáct.Vrcholem Polívkova tvůrčího úsilí je unikátní čtyřdílná Názorná květena zemí koruny české (1899–1903), dílo uznávané i v zahraničí, které obsahuje přes 3000 původních vyobrazení. V roce 1912 vydal ještě Klíč k úplné květeně zemí koruny české a v roce 1904 Atlas k rostlinopisnému klíči. Popis důležitých rostlin cizích zemích vydal v roce 1908 s;názvem Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí. Spolu se svou ženou Filoménou (1863–1925) založil také nadaci na podporu nemajetných studentů. Po jeho smrti pojmenována v Olomouci ulice a česká reálka nesla jméno Polívkovo státní reálné gymnázium. U příležitosti 10. výročí jeho úmrtí byl ve Smetanových sadech odhalen pomník, socha pána s kytičkou a skromným jménem František Polívka,dílo akad. sochaře Julia Pelikána (1887–1969). Dne 27.7.2006 byla ve Smetanových sadech instalována restaurovaná socha Karlem Hořínkem.

Fischer, R. : Olomoucký památník. Olomouc 1938, S. 231–232; Símě hořčičné. Olomouc 1947, S. 73. ;Rozehnal, M. : Jubileum F. Polívky. LD 27. 7. 1990, S. 6. ;.Zicháček, V.: Prof.František Polívka.In: Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc 1997. S.320–321. ; Tichák, M.: Příběhy olomouckých pomníků. Olomouc 2002.S. 83–84.;

socha Julia Pelikána zrestaurována Karlem Hořínkem.

Po studiích působil na Slovensku, v Trenčanské Teplé a v Bratislavě. Od r. 1939 v Uherském Hradišti. Propagátor krás Slovenska, zakladatel knižnice Holubica, v níž vydával výběry sloven. spisovatelů a překlady českých autorů. Autor monografie o slov. malíři Št. Strakovi, Fullovi a Galandovi, založil knihomilskou edici Zahrady. V březnu 1939, jako český učitel propuštěn a musel odejít ze Slovenska. Půs. na měšťanské škole a spolupracoval s muzeem. Vedl muzejní časopis v Uherském Hradišti.

Osobnosti roku 1990.Uherské Hradiště, Okresní knihovna 1990.;. Slovník osobností východní Moravy (web.stránky Valašské Athény).

Narozen v Bohousově (n.část obce Záchlumí v kraji Pardubice). Studoval gymnázium v Rychnově nad K., filozofii v Litomyšli, teologii v Olomouci, vysvěcen 1853.Kaplanem ve Spytihněvi a Malenovicích, 1871 farářem v Pohořelicích, 1880 v Častolo­vicích.Autor sbírky básní „Vínek z luhů česko-moravských“, oslavuje Komenského, Sarkandra ad. Hýsek uvádí jiná data narození a úmrtí.

Hýsek, M.: Literární Morava…Praha 1911.S.235 – 236.;Podlaha, A.: Bibliografie české katolické literatury náboženské…V.Praha 1923.S.2117.;.

Do školy i gymnázia už chodil v Litovli, v Praze vystudoval vysokou školu ekonomickou. Pak pracoval v Olomouci ve Státní bance československé, po roce 1990 zakládal v Litovli pobočku Komerční banky. V r.2003 mastoupil po výběrovém řízení jako vedoucí Vodohospodářské společnosti Čerlinka. Manželka Věra je ředitelkou školy v Července. Již v letech 1986–90 byl poslancem MěNV, v letech 1990–94 radním, 1998–2002 členem zastupitelstva, od r.2002 radním a roku 2010 byl zvolen třetím starostou města Litovel.

Šik, Lubomír: Osobnosti Litovle. 2011. CD-R.

Narozen v obci Dolní Jelení (n.m.č. obce Horní Jelení). Pocházel ze železničářské rodiny. Střední školu absolvoval v Praze a též VUT. Jako strojní inženýr pracoval v první českomoravské továrně, odtud přešel k dráze. V různých železničních oborech pracoval nejdřív na Moravě – v Olomouci, Ostravě a Přerově. Pak se vrátil do Prahy. V roce 1918 se stal vysokoškolským pedagogem ČVUT, kde působil do r. 1951. Zajímal se též o biliofilie, dílo Petra Bezruče. Pořádal výstavy a přednášky.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.115;

Narozen v Žárovicích (n.m.č. Plumlova). Po měšťanské škole pracoval jako v Plumlově jako písař a jako solicitátor . Od 1945–1960 byl zaměstnán u Okresního národního výboru v Prostějově. Po I. svět. válce začal přispívat do časopisů a novin. Od roku 1930 byl jednatelem Sboru dobrovolných hasičů v Soběsukách (n.m.č. Plumlova). Od roku 1961 pracoval tamtéž jako knihovník v Místní lidové knihovně. Psal kroniky. Zemřel v obci Soběsuky (n.m.č. Plumlova).

Prostějovský týden, 17.7.2002.

Narodil se v rodině záměčnického mistra, kováře, řemeslníka, vynálezce a lidového mudrce, který hodně četl a vypravoval. Když mu bylo pět let, zemřela mu maminka a tak jej vychovávali prarodiče. Od raného dětství se kamarádil s Vítězslavem Houdkem, s kterým si později i psal. Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde v r. 1881 maturoval. Do října 1883 v olomouc. kněž. semináři, studia přerušil a přešel na FFUK Praha, obor latina, řečtina, čeština, abs. 1887. Poté učitelem v Praze – Strašnice, později učil na Žižkově a ve Vršovicích. V r. 1891 přešel do Vilímkova nakladatelství, kde redigoval až do r. 1939 dětský časopis Malý čtenář a řídil edice dětské literatury. V roce 1901 se stal knihovníkem na Vinohradech, od r. 1913 jejím ředitelem. V roce 1923 byl řádným členem České akademie. Vydal přes 30 bás. knih. Mnoho básní zhudebněno. Autorem lid. pohádky ve verších Ječmínek. Část literární pozůstalosti uložena v olomouc. muzeu. Na rodném domě, na Kapounově má pamětní desku, která zde byla instalována v roce 1934.

ČSHS.II.Praha 1965.S.369.;Procház­ka, F.S.: Člověk a dílo.Brno 1927.;Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře.Olomouc 1993.S.29.;Hanácké noviny, 20.1.1996, S.8., Papajík, David – Šmíd Miroslav:Dějiny Náměště na Hané. Náměšť na Hané 2022. S.600 – 603.