Osobnosti Moravy.eu

Narodil se v osadě Háj u Třeštiny. Po otci zdědil mlynářské řemeslo. 1894 zakoupil pro osvětlení podniku první dynamo a stal se tak jeden z prvních průkopníků elektrizace na celé Moravě. Elektrárna byla uvedena do provozu v r. 1901. Brzy se začaly připojovat na elektrickou síť další obce v okolí. V letech 1921–1922 postavil u nově vybudovaného náhonu řeky Moravy moderní vodní elekrárnu s dvěma turbínami, takže mohl elekřinou zásobovat široké okolí.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998. S.113; Zatloukal,P.: Vodní elektrárna a rodinný dům v Háji u Mohelnice.In: Severní Morava 48, 1984.S. 38–43.;

Maturoval na gymnáziu v Třebíči r. 1915. Přátelil se s B. Václavkem a V. Nezvalem. Stud. učitelství v Brně, Kroměříži. Působil v Bušíně od prosince 1915, Horní Studénky, Klášterec, 1918–1919, od října 1919 trvale v Lošticích. V roce 1922 zvolen předsedou Sociální demokracie v Lošticích, u které založil divadelní kroužek POKROK. Od r. 1942 do odchodu do důchodu ředitel školy. Za okupace, člen odboj. skupiny Obrana národa v Litovli. Vězněn v koncentráku. Činný v pěvecko-hudebním spolku Pokrok1922–1934, ochotnické divadlo. 1938–1944 starosta města. 1960–1986 kronikář města Loštic.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk, 1990. S. 128–130. /fotografie/. ;Janíček, Karel: František Pokorný-zasloužilý pracovník kultury. In: Severní Morava, sv. 42. Šumperk 1981, S. 78–79. ;. Fialek, Petr: Loštice ve fotografii do roku 1948. Mohelnice 2007. S.30.

V letech 1943–1946 začal studoval gymnázium v Trenčíně a dokončil je v Liberci, kde maturoval v r. 1951. Současně se učil hře na klavír a varhany na hudební škole. Poté studoval na FFMU v Brně, obor hudební věda a estetika. Promovaným historikem v r. 1956, PhDr. získal v r. 1968 na UK Praha, DrSc. koncem roku 1989, habilitován v Brně r. 1992 a profesorem teorie a dějin hudby jmenován v roce 1994 na UP Olomouc. Ředitel ústavu pro hudební vědu AV ČR, univ. prof. katedry muzikologie FF UPa PedF UK Praha, předseda České hudební rady, předseda České hudebně pedegogické společnosti. V období 1956–1959 v redakci Čs. hud. slovníku Brno, 1959–1968 ved. hud. odd. VÚ pedag. Praha, 1968– veděc. pracovník Ústavu hudební vědy ČSAV. 1962–1972 umělecký šéf divadla Reduta Praha, zakladatel Jazz klubu. 1989 stáž v Americe ve Philadelphii. Publikační činnost v oblasti hud. estetiky, psychologie, pedagogiky, teorie a dějin populární hudby, zejm. jazzu. Pedagogicky činný na FF UK, JAMU, FFMU, Pedag.fakulta UP, 1998–199 na FFUP, od 2003 vedoucí katedry na FFUP.

Kdo je kdo 1994/1995. Praha 1994. S. 448.; Seznam přednášek na FF UP 1995–1996. Olomouc 1995. S. 28., Kdo je kdo v ČR, Praha 2002,.S.519. Český hudební slovník MU Brno.

V roce 1957 absolvoval PřF UP , matematika a fyzika, elektrotechnickou VUT Brno 1964. V letech 1957 – 1960 středoškolský prof. matematiky a fyziky na školách v Praze a Prostějově, od r. 1960 působil na PřF UP na katedře fyziky a didaktiky fyzik, od r. 1990 Prof. na katedře experimentál. fyziky. Postgraduálně studoval optiku v Tokiu 1965 – 1967, studijní pobyty ve Varšavě a Leningradě. Autor 140 vědeckých publikací a 9 vysokoškolských učebnic

Kdo je kdo 1991/1992.Praha 1991.S.764.;. Žurnál UP.č.16,11.2.2005, S­.6

Narozena v Oseku (u Duchcova). Po absolvování konzervatoře v Brně působila jako hudební pedagožka LŠU v Teplicích , obor harmonika a klávesové nástroje, v Litvínově a od 1977 v Olomouci. Od roku 1991 bydlela v Dolanech, kde učila v ZUŠ. Je členkou minikapely Bema, spolupracuje s hudební skupinou Heřmánek. Upravuje lidové písně a tance pro folklórní soubor Kanafaska. Přednášková činnost pro učitele MŠ a ZŠ k hudební výchově. Autorka odborných knih, zaměřených na výchovu a metodickou pomoc k výuce hudby pro nejmenší. Vyšlo několik vydání publikace Barevné cinkání (1992, 1994, 1997), Kouzelné klávesy (1997), Docela malé ježčí pískání s Písničkou a Fučílkem, vyšlo pro Knižní klub Praha v prosinci 1998.

Mgr. Vlasta Beilová, rod.jm. Pospíšilová

Studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. Promoval r. 1938. Od téhož roku se datuje jeho externí spolupráce s Východočeským divadlem v Pardubicích. Od roku 1942 působil jako šéf výpravy na Kladně, od r. 1945 v Divadle F.X. Šaldy v Liberci. V Olomouci nastoupil jako šéf výpravy 11.7.1960 v DOS a divadlo opustil v 31.12.1983.­.Nadále spolupracoval s divadly v ČSFR, SRN, Rakousku, Estonsku, Jugoslávii.Spo­lupráce s televizí, návrh interiérů-Divadlo hudby, Moravská filharmonie, Okr.knihovna aj. Spolupracoval téměř se všemi divadly v ČSSR. Autor asi 500 výprav. V roce 1963 dostal vyznamenání za vynikající práci. Zemřel tragicky na otravu ucházejících plynových kamen v ateliéru v Olomouci – Hodolanech. Byl převezen do Ostravy na popáleninové centrum, kde záhy zemřel..

Pokorný, Pavel: Ing.arch.Jiří Procházka.Kdy-kde-co v Olomouci, 1978, červen, S.9.; Schůzka v zákulisí s J.Procházkou­.Kulturní měsíčník.Ostrava 1983, č.5, S.21–23.; S-il: Jubilejní výstava scénografického umění. ZVSMO 1983–1984, č. 19–20. S.28. Za Jiřím Procházkou, Nekrolog.Stráž lidu, 1989, 25.4., S.4.;-fotografie.;.

'

Ing. arch. Jiří Procházka

2010–2012 Střední škola zemědělská, Olomouc, U Hradiska 4, nástavbové studium ukončeno maturitní zkouškou 2006–2009 Střední škola obchodu a gastronomie PRAKTIK s. r. o. ukončeno závěrečnou zkouškou, prodavač průmyslového zboží

Archeologií se amatérsky zabývá od svých devíti let. Prováděl či provádí povrchové sběry nebo detektorovou prospekci (ve spolupráci s ACO v rámci grantového projektu Preventivní archeologie) v katastru svého bydliště – tj. Náměště na Hané, ale i v katastru blízkých obcí Drahanovice, Loučany, Senice na Hané, Senička, Slatinice. Hlavní oblastí zájmu je mladší a pozdní doba bronzová a halštat – tzv. období popelnicových polí. Výsledky archeologického bádání publikuje v odborném tisku. Profesí je prodavač, ale t.č. pracuje v průmyslovém a technickém oboru. Žije v Náměšti na Hané. Loni debutoval básnickou sbírkou Studování mělkého kroku Dauphin Praha 2020. Na webu Olomoucký deník v rubrice „čtenář reportér“ vychází jeho básně ve středu a v neděli.Dne 11.9.2021 dostal uznání Mobelovy ceny 2020 za debutující sbírku. Dne 10.11.2022 přišly první balíky druhé básnické sbírky Sblížení dvou nebes na Moravu. Vydáno v Dauphinu. Od listopadu 2021 vychází jeho Básně měsíce v PŔESAHU Týneckých listů. Obě sbírky vydané v Dauphinu získaly uznání Mobelovy ceny.

Olomoucky.denik­.cz/ctenar-reporter (poezie) Publikoval poezii v měsíčníku Pevnost, kulturní revue Host, v Olomouckém deníku, kulturním čtrnáctideníku Advojka, ve Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2013 .Básnické sbírky: Studování mělkého kroku (Dauphin 2020 – oceněno uznání Mobelovy ceny 2021) Sblížení dvou nebes (Dauphin 2022 – uznání Mobelovy ceny 2023) Perly v trávě (CULTUM 2023);
Almanachy české poezie: Ptáci z podzemí (2013) Pastýři noci (2014) Rybáři odlivu (2015) Řezbáři stínů (2016) Řeka úsvitu (2017) Noc plná žen (2018) Delty domovů (2019) Cesta k hoře úsvitu (2020) Ohlédni se nezkameníš (2021) Chléb pouště (2022) Je dvorním básníkem blogspotu Otavínka od 7.3.2021, měsíčníku Týnecké listy a Náměšťských novin. Publikační činnost: FALTÝNEK, K. – PŘIDAL, T. – ŠLÉZAR, P. 2012: Náměšť na Hané (okr. Olomouc). „Za hřbitovem“, „Slatiny“, Raný a vrcholný středověk, Přehled výzkumů 54–2, 242.

FALTÝNEK, K. – PŘIDAL, T. 2018: Neprofesionální archeolog Josef Svozil z Příkaz na Olomoucku. 130. výročí narození a 50. výročí úmrtí významné osobnosti regionu. AMS XVIII, 149–153.

FALTÝNEK, K. – PŘIDAL, T. 2019: Nová archeologická zjištění na základě povrchových sběrů v katastru městyse Náměště na Hané (okr. Olomouc). AMS XIX, 14–18.

FOJTÍK, P. – PŘIDAL, T. 2016: Slatinice (k. ú. Slatinice na Hané, okr. Olomouc). „Na Stráži“, Eneolit (KNP), Přehled výzkumů 57–1, 198.

FOJTÍK, P. – PŘIDAL, T. 2016: Těšetice (k. ú. Těšetice u Olomouce, okr. Olomouc). „Za Silnicí“, Eneolit (KKA), Přehled výzkumů 57–1, 198–199.

HLUBEK, L. – PŘIDAL, T. 2014: Náměšť na Hané (okr. Olomouc). „V Psínku“, Neolit (LnK), Přehled výzkumů 55–1, 167–168.

HLUBEK, L. – PŘIDAL, T. 2014: Náměšť na Hané (okr. Olomouc). „Valník“, Doba bronzová, Přehled výzkumů 55–1, 205–206.

HLUBEK L. – PŘIDAL, T. 2015: Náměšť na Hané (okr. Olomouc). „V Psínku“, Neolit (LnK), Přehled výzkumů 56–1, 153.

HLUBEK, L. – PŘIDAL, T. 2016: Náměšť na Hané (okr. Olomouc). „V Psínku“, Doba bronzová (KLPP), Přehled výzkumů 57–1, 220.

HLUBEK, L. – HRADIL, F. – PŘIDAL, T. 2018: Náměšť na Hané (okr. Olomouc) „V Psínku“, Středověk, Přehled výzkumů 59–2, 258–259.

PŘIDAL, T. 2009: Příspěvek k prehistorickému a protohistorickému osídlení katastru Náměště na Hané u Olomouce. AMS IX, 192–196.

PŘIDAL, T. – ŠLÉZAR, P. 2012: Drahanovice (okr. Olomouc). „U Lusthózu“, Novověk, Přehled výzkumů 54–2, 188.

PŘIDAL, T. 2013: K nálezům keramiky mladšího stupně kultury s moravskou malovanou keramikou na katastru Náměště na Hané (okr. Olomouc). AMS XIII, 19–23.

PŘIDAL, T. 2014: Dva nové ojedinělé bronzové předměty z detektorového průzkumu na katastru městyse Náměšť na Hané (okr. Olomouc). AMS XIV, 44–51.

PŘIDAL, T. 2016: Ludéřov (okr. Olomouc). „U smrku“, Neolit (MMK), Přehled výzkumů 57–1, 165.

PŘIDAL, T. 2018: Solitérní metalický nález lužické kultury mladobronzového věku z katastrálního území městyse Náměště na Hané, okr. Olomouc. AMS XVIII, 66–68.

SCHENK, Z. – PŘIDAL, T. 2011: Náměšť na Hané (okr. Olomouc). Nádražní ulice č. p. 334, Neolit (LnK), Přehled výzkumů 52–1, 167–168.

https://otavinka.blogspot.com/…vni-den.html https://otavinka.blogspot.com/…-basnik.html

Po měšťanské škole byl žákem Průmyslové školy pokračovací v Příboře. Roku 1906 narukoval jako dobrovolník k vojenské hudbě v Budapešti, kde mu bylo umožněno 4 roky studovat na Královské akademii hudby. 1916–1920 byl prof. violoncela na konzervatoři v Taškentu. V letech 1921–1937 vyučoval na Hudební a varhanické škole v Ostravě. V letech 1921–1948 byl koncertním mistrem violoncell v orchestru Čs. rozhlasu v Ostravě.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6., Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996., S.103;

Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci v roce 1935. Právnická studia v Praze nedokončil pro uzavření vysokých škol. Od roku 1942 byl v koncentračním táboře v Osvětimi, kde byl 1944 popraven. V roce 1967 byl objeven jeho deník, který zachycoval autorovy prožitky v Terezíně. Vyšel v roce 1995 pod názvem Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem.

Slovanské gymnázium literární.Olomouc: Slovanské gymnázium,2000­.S.142;

Vystudoval gymnázium v Olomouci. Jako student založil v Šumperku tělocvičnou akademii. 1855 odešel na univerzitu do Vídně, kde studoval matematiku a přírodní vědy, současně na polytechnice geometrii a chemii. 1963 byl promován na doktora filozofie. Vyučoval na gymnáziu v Jihlavě, Mikulově, Brně, Terstu. 1870 se vrátil do Šumperka, kde byl jmenován ředitelem reálky. 1880–1897 byl okresním školním inspektorem.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996.S.105;

S rodiči bydlel na Bělidlech, kde měl jeho tatínek obchod se smíšeným zbožím a učil jej milovat přírodu, protože měl rád brouky. Lásku k hudbě podědil po mamince, která byla dobrou zpěvačkou. V jedenácti letech začal studovat na gymnáziu, kde byl velmi ovlivněn Polívkovým Živočichopisem a naukou o člověku. Velký vliv na jeho rozhodnutí věnovat se přírodovědnému oboru měl i jeho profesor Josef Hrdlička ( 1883–1956). Jenže rok 1948 všechny naděje ukončil. Tatínkův obchod byl znárodněn a mladý student nesměl studovat na gymnáziu. Vyučil se lesníkem a pak pokračoval jako dělník. Později mohl studovat lesnickou školu v Trutnově, kde poznal vynikajícího zoologa Ing. Vladimíra Hendrycha (1902–1966), prvního ředitele SVLŠ. Vzhledem k tomu, že onemocněl vrátil se na Moravu a pokračoval ve studiu na Střední lesnické škole v Hranicích, kam nastoupil do 3. ročníku. Po maturitě šel pracovat na polesí a pak rok působil jako geodet. Když se uvolnilo místo na zámku v Úsově, kde je největší sbírka lovecko-lesnická, prováděl zde soupisy sbírek a navrhl nové uspořádání myslivecko lesnické expozice, která bývala označována za kolébku lesnického školství na Moravě. Tehdy patřil úsovský zámek pod Vlastivědné muzeum v Olomouci. Když práci ukončil vrátil se do Olomouce a pracoval v muzeu jako zoolog přes třicet let. Navázal tak i na znalosti z ornitologického kroužku při Přírodovědecké fakultě UP, který vedl PaedDr. Bořivoj Novák, DrSc. (1920–2002). Při zaměstnání studoval vysokou školu v Brně na Masarykově univerzitě, kde získal titul RNDr. Kromě ochrany ptactva se zabýval též sovami a ochranou netopýrů. Je členem České společnosti pro ochranu netopýrů ( ČESON), která vznikla v roce 1991 s cílem zlepšit spolupráci mezi odborníky a amatéry.Také byl členem Ornisu – ornitologické stanice Muzea Komenského i členem výboru Moravského ornitologického spolku a redakční rady Zpráv MOS, kde je čestným členem. Publikoval řadu odborných i populárně naučných prací. Náš jubilant byl však znám též jako znamenitý varhaník. Hře na klavír a varhany se učil u hudebního skladatele, dómského varhaníka a korepetitora olomouckého divadla Stanislava Vrbíka (1907–1987), který též tvořil skladby pro varhany. Nadšený klavírista i varhaník Zdeněk Rumler hrál tajně přes dvacet let v kostele na varhany v hlavním sboru husitské církve a hlavně v hodolanském kostele. Učaroval mu zvuk elektronických varhan. Nástroj si dovezl ze západního Německa v roce 1987, kdy mohl navštívit svou sestru. Přenosný klávesový nástroj keyboard mohl pak používat ke koncertům i různým kulturním akcím na Moravě. Kromě hry také skládal a spojoval hudební tóny se zpěvem ptáků. Zajímavé propojení hudby a ornitologie využíval zejména na zoologických dnech.

Moudivláček 2011, č. 2. (Rozhovor s jubilantem k 75. narozeninám. http://otavinka.blog.cz/…nce-netopyru Osobní sdělení Haně Ševčíkové v září 2016.

RNDr. Zdeněk Rumler

Základní školu absolvoval na chlapecké škole NaHradě, vyšší třídy absolvoval na jedenáctiletce ve Starých Hodolanech. V letech 1957–1961 vystudoval na UPOL historii a geografii. Po vojenské službě a krátkém učitelování na základní škole v Těšeticích, nastoupil v r. 1964
na katedru historie FFUP, ved. Kabinetu regionálních dějin. Spoluautor Histor. místopisu Moravy a Slezska (1973–1990), autor odb.článků a recenzí. V r. 1967 obhájil kandidátskou práci. přednášel starší světové dějiny a historickou geografii a kartografii od r. 1990, kdy byl jmenován docentem. Jako uznávaný odborník přednášel geografii a kartografii i na jiných univerzitách a to: v Ostravě a Bratislavě. V roce 2010 odešel na zasloužený odpočinek. D historie UPOL se zapsal i jako vedoucí katedry historie a kabinetu regionálních dějin, proděkan od r. 1990, děkan 1994–1997 i prorektor. Na UPOL působil 46 let. Výběrovou bibliografii jeho rozsáhlé publikační činnosti sestavil J. Šmeral v Acta UPO Historica 33,2007.S. 13–23; a s životopisnými údaji M. Trapl. S. 9–12; a Historiva Olomoucensia 38, 2010. S. 119–121.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.344.; Kartotéka VSMO., Kdo je kdo 91/92 ČR Federální orgány ČSFR, 2.díl, Praha 1991. Kovářová, Stanislava: Odešel doc. PhDr. Jindřich Schulz, CSc.. In: Olomoucký archivní sborník č.20,2022.S. 215–216. (fotoportrét).

doc. PhDr. Jindřich Schulz, CSc.

Rod. jménem Sikora Jan. Šachy jej naučil ve třinácti letech otec. V době středoškolských studií v roce 1957 se účastnil krajského přeboru dorostu v Olomouci. Maturoval v roce 1959 na gymnáziu v Šumperku a pak dva roky pracoval jako soustružník. Poté narukoval na 26 měsíců k PTP do Rimavské Soboty. Po návratu z vojny mu přestala platit první VT v šachu a musel začínat znovu. Pracoval jako technolog po dobu pěti let. V roce 1965 vyhrál Krajský přebor Ostravského kraje a získal zároveň titul km (kandidát mistra). V roce 1968 se odstěhoval do Třince, kde začal pracovat jako programátor a posléze jako systémový inženýr. Na 64 polích získával jeden úspěch za druhým a v roce 1974 se stal Mistr sportu a r. 1981 Mezinárodním mistrem. Věnoval se také skladatelské soutěži. Složil na 20 studií a v r. 1988 získal 1. cenu v prestižním maďarském časopisu Sakkelét. V periodiku Československý šach 1984 uveřejnil 18 studií. Též byl rozhodčím dvou mezinárodních turnajů.V roce 2008 se účastnil Mistrovství Evropy seniorů (nad 60 let) s pětičlenným týmem předních reprezentantů ČR a z Drážďan přivezl zlaté medaile.

Almanach moravskoslezských problémistů. Brno SNZZ 1999. S.19. http://sachymosty.webnode.cz/…ikora-lerch/ Malá encyklopedie šachu. Praha, Olympia 1989. S.194. http://otavinka.blog.cz/1209/jan-lerch http://otavinka.blog.cz/…ici-sachista https://www.chess.cz/…ikora-lerch/

IM Jan Sikora Lerch

V letech 1878–1882 působil u soudu v Olomouci, Uher. Hradišti a Třebíči. Soudní činnost ukončil r. 1912. Sbíral pověsti ze Slezska. Užíval pseudonymy: Alois Bor, Ladislav Chotěbořský, Frant. Lad. Sláma;

Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí.Olomouc UP 1987..

Základní hudební vzdělání u otce Klementa Slavického /1863–1941/, při koncertech doprovázena manželem MUDr. Otakarem Vondrovicem. Žila a bydlela v Přerově v Mostní ulici.

Československý hudební slovník.2.sv.P., 1965.S.515.

Vlastním jménem Josef Slabý, v r. 1931 se nechal úředně přejmenovat na Josefa Solara. V literatuře užíval jméno Jiří Solar a též pseudonym Jiří Jordan.

• pracovník v oblasti reklamy a propagace, básník a prozaik. Po studiu táborského gymnázia a Vyšší zemědělské školy v Táboře absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. V době středoškolských a vysokoškolských studií procestoval na kole celou Evropu. Po promoci působil v letech 1923 až 1928 jako reklamní pracovník firmy Sigmund v Lutíně, kde založil a redigoval časopis Voda nad zlato. Poté pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde měl vlastní ateliér a poradnu až do roku 1948. Přednášel o problémech propagace a reklamy, zejména o Umění jednat s lidmi i o Psychologii prodeje. Obě tyto přednášky vyšly tiskem. Jako spisovatel používal pseudonym Jiří Jordan. Z dalších vydaných titulů: Kurs prodeje (Uvedení do psychologie kupujícího s 50 ilustracemi J. Tesaře, Praha, vl. n.1941); Kurs obchodní reklamy (bohatě ilustrovaná příručka o moderních reklamních prostředcích s množstvím příkladů. Praha, vl. n. 1941); Okolo pultu (o praktické psychologii prodeje, příběhy, praxe a humor z obchodního života, zajímavé čtení i pro zákazníky s 47 ilustracemi akad. malíře Josefa Tesaře, Praha , vl. n. 1941); Půjde to! (Breviář šťastného člověka. Ilustrováno 80 kresbami J. Tesaře. Praha, vl.n. 1941); Breviář srdce (Abeceda štěstí v lásce, manželství a ve všem, věnovaná našim ženám a dcerkám, obsahuje 112 esejů a 13 básní o ctitelích, kamarádech, kavalírech, první lásce, šťastné, nešťastné, o manželství, prvním plesu, přátelství, rozvodu, tchyni, věnu, věrnosti a Xantipách, doprovázena 82 vtipnými ilustracemi F. Cubra, Praha, vl. n. 1941); Host a my (Kompas na cesty úspěchu v pohostinství- inspirační článečky, typy a příběhy, bohaté zkušenosti z hotelů, hostinců a letovisek, doplněné 43 kresbami Karla Skály, Praha, vl.n. 1941); Reklamní příručka; Budeme (Knížka o dětech s ilustracemi Vladimíra Pečeného, Praha, vl.n. 1941); Kluk (Dvacet skutečných příběhů ze zlatého světa klukovských let 1903–1909 vyprávěných pro radost dětem i jejich rodičům pro vzpomínky, doprovázené ilustracemi J. Tesaře, Praha, vl.n. 1942); Cesta vzhůru (Praha, Průmyslová tiskárna 1942); Chceme výš; Prodej s úsměvem.

  Rozsáhlá pozůstalostní sbírka je umístěna v Husitském muzeu Tábor a obsahuje kresby J. Tesaře, štočky, gramofonové desky, magnetofonové záznamy jeho přednášek, odznaky, plakety, reklamní plakáty, letáky, knihy, brožury, rukopisy, osobní doklady, korespondenci, fotografie a výstřižky v celkovém počtu 1898 ks.

Nekrolog – propagace, 28, 1981, č.1, S.13.
Studenovský, T.: Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně). Praha, Ostrov 2000, S. 126. webová stránka husmuzeum.cz Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2008, S.7. Ševčíková, Hana: Slovník myšlenek. Nakladatelství Olomouc 2003. S.456–457. http://otavinka.blog.cz

Bratr archiváře Vladimíra (* 1935) V jedenácti letech začal studovat reálné gymnázium v Přerově, kde maturoval r. 1948. Poté odešel studovat do Prahy na Husitskou teologickou fakultu, kde se seznámil se svou nastávající ženou Dagmarou (viz t.) Dva dny po promoci a vysvěcení na kněze Církve československé husitské v říjnu 1952 nastoupil do Vsetína odkud musel záhy odejít na vojnu. Po vojně nastoupil do Pěnčína (u Konice) odkud v r. 1957 odešel do Bohuňovic. Zde působil do dubna 1961, kdy musel nastoupit do výroby. Do konce r. 1966 pracoval v Hutní odbytové základně (později Ferona) v Olomouci. V letech 1967–1973 se vrátil k duchovní činnosti a působil v Přerově, v rodišti, v Lipníku. V období normalizace opět ztratil státní souhlas s výkonem kněžské služby a tak se vrátil do Ferony, kde pracoval jako skladník, později ve šroubárně a ve volných chvílích se věnoval knihovnické práci. Působil zde do konce r. 1989. Počátkem r. 1990 se mohl vrátit do služeb církve. Působil v Přerově jako farář, od července 1990–31.8.2001 byl farářem ve Velkém Týnci. Poznal i řadu okolních obcí. Často publikuje na stránkách Týneckých listů. Bydlí i s rodinou v Olomouci,

Ševčíková, Hana: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce.In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S.75.; Parte. Rozloučení s Mgr. Miroslavem Spáčilem se konalo 18.3.2016 ve 14 hodin v Husově sboru v Olomouci.

Mgr. Miroslav Spáčil

ThDr. Josef Rostislav STEJSKAL, biskup Církve československé husitské.
Střední školu studoval v Olomouci a roku 1914 absolvoval Slovanské gymnázium. Poté absolvoval bohosloveckou fakultu a stal se knězem římskokatolické církve. Po převratu vystoupil z katolické církve.. O Vánocích 1919 byl u vzniku Církve československé husitské, která byla vyhlášena 8. ledna 1920 v Praze. Stal se jedním z jejích průkopníků na Moravě. Od 15. března do 10. července 1920 byl farářem ve Velkém Týnci, poté působil do roku 1921 ve Vacanovicích. Pak byl rok v olomoucké diecézi, kde pracoval jako tajemník patriarchy a vrátil se sem i po studiích v Paříži v roce 1924. Dne 6. dubna 1925 byl zvolen biskupem moravským, s působností i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. V teologii Církve československé husitské hájil princip svobody svědomí a formuloval text Vyznání víry Církve československé. Byl redaktorem Náboženské revue. V době pařížského pobytu napsal studii Les Proces de Jean Huss. Zemřel v Prešově na návštěvě příbuzných. Pohřben v kolumbáriu Husova sboru v Olomouci.

ČBS.Praha 1991., S. 660.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…?, Praha 1962., S. 254.; Týnecké listy, č. 10/2006, S. 14–19., Tomeš, J.:Český biografický slovník XX. století. Praha 1999, S. 194.
Salajka, M.: Proces ustavování a duchovní správy náboženských obcí Církve československé husitské 1920–2000. Praha 2003.

Narozen v Hostkovicích – n.m.č. obce Tršice Působil ve Vacanovicích (n.m.č. obce Tršice)

Vlastním jménem Amálie Vrbová. Pocházela z mlynářské rodiny. Otcem byl Jan Vrba, matka Apolonie Oralová, svatbu měli v roce 1863 a téhož roku se jim narodila Amálie. Prožila své mládí ve mlýně v Uhřičicích u Kojetína. Navštěvovala obecnou školu v Lobodicích a Tovačově, další vzdělání nabyla v klášterním ústavě ve Frýdlantě nad Ostravicí. Sama se pilně věnovala studiu němčiny a francouzštiny. Po rozpadu manželství rodičů (trvalo asi 10 let) se s matkou a sourozenci odstěhovala v roce 1882 do rostoucího Přerova a tam pak žila a plně se věnovala literární tvorbě. Se spisovatelskou obcí příliš nespolupracovala, výjimkou byl přerovský profesor z tamního gymnásia, literární kritik František Bílý[1]. Aktivně se zapojila do místního divadelního spolku Tyl. Zemřela na mrtvici ve svých 73 letech.

Literární činnost započala básničkami pod pseudonymem Serafína Svitavská (zkráceně také Fina Svitavská) v almanachu Zora. Pak pokračovala psaním článků pro Národní listy, kde používala pseudonym Jiří Sumín převzatý z Kraszewského románu Podivíni. Psala i pro časopisy Niva a Domácí hospodyně pod pseudonymem Jar. Svitavská, které byly přijaty kritikou (např. ji pochválil Svatopluk Čech)[2]. Roku 1886 se dobře uvedla v brněnském divadle s aktovkou Tajný sňatek.

Od roku 1895 začala se psaním románů už jako zralá spisovatelka, zejména z prostředí hanáckého venkova[3]. Snažila se psát objektivně, občas s trochou ironie, nezapírala svůj soucit s trpícími, reagovala i na rozpad manželství svých rodičů. V některých povídkách se projevují feministické rysy, prvky hrůzy, fantastiky, lidové pověrčivosti, a je proto zařazována mezi předchůdce české sci-fi literatury. Vyhýbala se lyrickým líčením moravské přírody, zato bezohledně popisuje dobu úpadku starých šlechtických rodů, bídu venkova, živelní pohromy.

http://cs.wikipedia.org/…D_Sum%C3%ADn

Užívala pseudonymy: Serafína Svitavská
Fina Svitavská
Jar. Svitavská
Jiří Sumín

Vystudoval dirigování na JAMU(1956). Byl pianistou Státní filharmonie v Brně, potom dirigentem Čs. rozhlasu v Bratislavě. Od roku 1959 působil jako dirigent Severočeského symf. orchestru v Teplicích. Zahynul tragicky.

Československý hudební slovník osob a institucí 2.M-Ž.Praha 1965.S.657.;

Stud. G v Kroměříži, 1927 začal stud. bohosloví, po 4 semestrech studia zanechal. V roce 1951–57 vedl kroniku města Kojetína, od 1959–1975 okres. archivář a správce muzea v Tovačově. Zájem o místní a historic. pověsti. V r. 1973 natočila Čs. televize, stud. Ostrava pořad Zázračná slunečnice. , jako součást Academia filmu Olomouc 1974. Sledovaná tvorba. Hanác. pověsti a pohádky, pověsti o hradech a zámcích

Doupalová, Eva: Slovník sběratelů pověstí.Olomouc 1987,S.185–186.; Přichystal.A.: Beletristický obraz minulosti města Olomouce.Olomouc, SVK 1980.; Sborník Státního archivu v Přerově.1993­.S.39.;.

Studoval v Linci a v Ostravě. Působil 1943–1945 v Linci, r. 1945 v Teplicích, 1945–1952 v Liberci, 1952–1989 v Olomouci jako sólista opery. Mezitím 1980–1985 v Ostravě. V r. 1986 jmenován zasloužilým umělcem. Bydlel na adrese Švermova 3, Olomouc.

bh-: S olomouckým publikem si rozumím.Stráž lidu, 1986, 13.5., S.4.;ČTK – BIO, 1990.; Ryšavý, Milan: Vážné a zábavné vzpomínky filharmonika. Olomouc 2012.

Pištín u Českých Budějovic

Vystudoval teologickou fakultu v Olomouci. Vysvěcen 1871. Působil v duchovní správě v Napajedlích, Halenkovicích a Tlumačově (1884–1915). Od 1915 žil na odpočinku v Kroměříži. 1933 se vrátil do rodných Štáblovic. Měl zájem o řezbářství a patřil k vynikajícím včelařům. Zajímal se o historii, zvláště o dějiny míst svého kněžského působení. Hojně publikoval ve vlastivědném tisku.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.113;

Syn kantora Josefa Förchtgotta . Studoval v Olomouci diecésní hlavní školu od r. 1838 , gymnázium do r. 1845, zároveň navštěvoval přednášky v české řeči a literatury na stavovské akademii u Al. V. Šembery v letech 1843–1846. Po studiu filozofie, kde jej učil J.Helcelet 1845–1848, poslouchal v Olomouci ještě práva a státovědu do r. 1851. Zároveň se učil hudbě u Lud. z Dietrichů a patřil k vlastenecké skupině Aloise V. Šembery. Zprvu psal německé sbory, organizoval hudební pořady českých besed a divadelních představení a byl sbormistrem pěveckého studentského kroužku od r. 1847. Za revolice 1848 byl velitelem studentské legie a členem výboru Slovanské lípy a spolupracoval s básníkem J. Vikem (1822–1896), na jehož slova napsal vlastenecký sbor " Přijde jaro přijde!". Mj. působil jako koncertní barytonista. nejdříve působil v německých zpěváckých spolcích, ale od r. 1860 patřil k zakladatelům Zpěváckého slovanského spolku, kde sbormistrem (1861–1874)., Slovanské besedy od 1865 aj. Sbormistrovská činnost blahodárně působila na jeho skladatelskou tvořivost. Trpěl vleklou tubrkulózou již marně léčil v Teplicích nad Bečvou a již nakonec podlehl. Na jeho rodném domě je pamětní deska od 1876. K jeho poctě založen v Praze pěvecký kruh Tovačovský (v r. 1883). Tovačovský skládal skladby chrámové, písně pro sbory mužské, kantáty, upravoval lidové písně.

Československý hudební slovník. 2. Praha 1965. S.785–786.;

V mládí působil krátkou dobu jako herec u kočovné společnosti Slavinského. Tato činnost jej však nenadchla, raději kreslil a dělal s hlínou. Při divadelní štaci v Tršicích opustil společnost a šel pracovat do dílny tršického kameníka Čeňka Palíka, u kterého se učil řemeslu v letech 1921–1923. Kameník rozpoznal Janův talent a umožnil mu získání tovaryšského listu. V Tršicích také vzniklo jeho první dílo, portrét jeho matky, která s ním žila. V roce 1924 působil v olomouckém ateliéru u Julia Pelikána. Po ukončení vojenské služby v roce 1926 se přihlásil na AVU do Prahy, kde navštěvoval medailérskou speciálku Otakara Španiela.. V roce 1932 se vrátil na Moravu a trvale se usadil se svou ženou v Prostějově. V roce 1929 byl v Paříži a r. 1935 v Itálii. Zprvu se věnoval drobné plastice, zejména portrétní tvorbě, restaurátorské práci a stavbě nových pomníků. V letech 1932–1943 byl členem Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a od r. 1933 vystavoval své práce ve volném sdružení hanáckých výtvarníků pod názvem „Rejsek“. Souborně vystavil se svým bratrem Františkem (1901–1975) v březnu 1934 v Prostějově 39 prací. Jeho sochy najdeme v Olomouci, Náměšti na Hané rodný dům F.A.Procházky,, Brně v Konici před školou, medaile na Wolkerově Prostějově, restaurátorská práce na radnici v Prostějově, pro brněnskou expozici Antropos řadu soch pravěkých lidí a pak sousoší v Javoříčku.

Kulturní kalendář 1991.Olomouc, Okr.knihovna 1990, S.46.; Severomoravští výtvarní umělci k 30. výročí osvobození Československa­.Ostrava 1975.S.88.; Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov, KPVU 2007. S. 135–136.; Wikipedia.cz