Osobnosti Moravy.eu

V roce 1957 absolvoval Střední zemědělsko-technickou školu v Olomouci a poté působil v Lipníku nad Bečvou, kde po vojně pracoval jako zootechnik u Vojenských statků a lesů. V listopadu 1963 nastoupil do Zoo Olomouc a pokračoval v dálkovém studiu na Vysoké škole zemědělské v Brně, kde promoval v roce 1967. V olomoucké Zoo pracoval více než 44 roků. Nastoupil jako zootechnik, později působil jako náměstek a poté se stal v r. 1984 ředitelem. Za jeho vedení zoo doznala zásadních změn. Většina starých pavilonů a ubikací byla zrekonstruována a přestavěna tak, aby vyhovovala modernímu pojetí chovu zvířat (pavilon šelem, pavilon opic, Zároveň byla postavena celá řada nových pavilonů a expozic (obří voliéra pro vodní ptactvo, pavilon pro žirafy, výběh pro pižmoně a soby, výběhy gepardů a rysů, voliéra pro plameňáky, zimoviště pro ptáky, pavilon netopýrů, volný výběh makaků, výběh pro nosály, výtopna na biomasu, atd.). Dnes patří Zoo Olomouc – Svatý Kopeček mezi nejúspěšnější v České republice a její přijetí za stálého řádného člena Světové asociace WAZA v Austrálii v říjnu 2001 ji řadí mezi 160 nejvýznam­nějších zoo světa. Ing. Slavotínek je vášnivý a uznávaný akvarista a jemu vděčíme za vybudování atraktivních mořských akvárií. V roce 2008 předal funkci mladšímu nástupci a odešel do důchodu.

Ševčíková, H.: Říjnová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy 2009, č. 10.S.9.;

Narozen v Řepčíně u Olomouce, kde také prožil podstatnou část svého života, ředitel olomouckých škol, výtvarný umělec. Žil a působil v Hranicích. Vystavoval v r. 1991 v Olomouci na I. soubor. výstavě Unie výtv. umělců Olomoucka.

B.Smejkal;Zatlou­kal, P.: I.souborná výstava Unice výtvar.umělců Olomoucka.Kata­log.Olomouc 1991.;.

Řepčín část města Olomouc.

Maturoval na gymnáziu v Zábřeze a poté absolvoval učitelský ústav v Příboře. Poté učitelem v Dubicku v roce 1914. Za války na italské frontě, kde vážně onemocněl. Po válce učil v Písařově.Ře­ditelem měšťanské školy v Brodku u Konice v letech 1924–1934 a poté od září 1934–1938 ředitelem školy ve Šternberku. Zasloužil se o zřízení českého gymnázia ve Šternberku v roce 1935. V Olomouci okresním školním inspektorem. Učil též v Bohuňovicích. Psal články do pedagogického a kulturního tisku a do Stráže Moravy. Účastnil se pedagogických kongresů v zahraničí. Léčil se na tbc v Tatrách a ve 48 letech zemřel. Pohřben ve Zvoli.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.138–140. Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem.Šter­nberk 2010. S. 117–118.

Profesor gymnázia v Přerově v letech 1911–1920, ředitel učitelského ústavu v Brně. Autor studií o J. Sumínovi, Fr. Palackém, zpracoval přehled čs. literatury, vývoj literatury české na střední a severní Moravě aj.

Literární místopis Přerovska-SOKA Přerov 1982..

Od jedenácti let studoval reálné gymnázium v Opavě (1934–1938),1938–1940 ve Frýdku-Místku a 1940 – 1942 v Přerově, kde maturoval. Po zkouškách byl totálně nasazen jako pomocný zámečník do továrny na letadla ve Freiburgu in Schlesien. V září 1944 byl zatčen gestapem a obviněn z protiříšské činnosti. Po měsíci byl propuštěn pro nedostatek důkazů. V červnu 1945 se přihlásil na studium FFKU, obor estetika a literární věda. Po vzniku Palackého univerzity přišel v roce 1947 do Olomouce, kde ukončil studia v roce 1950 disertační prací z oboru teorie filmu. (PhDr.). V období vysokoškolských studií působil v redakci pražského časopisu Umělec (1945–1947) a v letech 1947–1953 hojně publikoval v olomoucké Stráži lidu jako filmový recenzent. V období 1949–1950 byl předsedou krajské filmové dramaturgie v Olomouci a úzce spolupracoval s divadly v Olomouci a Trutnově, pro které překládal hry z polštiny a italštiny. Po promoci se oženil a nastoupil vojenskou presenční službu, z níž byl pro zánět pohrudnice předčasně propuštěn na jaře 1952. Po částečném vyléčení získal přechodné umístění na ONV v Bruntále jako knihovnický inspektor, kde nastoupil na podzim 1952. V letech 1954–1955 pracoval v Krajské knihovně Olomouc jako krajský metodik a do konce června 1960 zastával funkci inspektora kultury KNV. K 1. červenci t.r. byl jmenován ředitelem Okresní knihovny v Olomouci, kde působil deset let. Básně publikoval časopisecky zejména v Literárních novinách a brněnském periodiku Host do domu. Odborné články z filmové a divadelní kritiky vycházely v časopise Tvorba. Spolupracoval s Čs. rozhlasem v Praze na úpravě lidových pohádek. Na svém kontě má dvě knihy pro děti a mládež – Ztracená stopa (1956) a Největší kouzelník (1959). V lednu 1971 byl odvolán z funkce ředitele z politických důvodů a byl jmenován vedoucím regionálního oddělení, které vzniklo v červenci 1970. Vypracoval základní koncepci spolu s pracovníky vědecké knihovny v Brně a v Českých Budějovicích. V Olomouci nemohla být koncepce zcela naplněna, protože byl PhDr. Stříž z politických důvodů opět přeložen na pobočku mimo ústřední budovu.

.

Z díla: Ztracená stopa. Olomouc, KN 1956. Poesie mladé Hané. Olomouc, KN 1956. , S. 42–43, S. 69–71. O něm:. Sto let české knihovny v Olomouci 1889–1989. Olomouc, OK 1989. http://www.vkol.cz/…lednuti----/ http://otavinka.blog.cz/…aromir-striz

Narozen v Muglinově (n.m.č. města Ostravy).

PhDr. Jaromír Stříž

Ředitel školy, zv. " konzul Drahanska" . Pocházel z osady Březiny u Nových Sadů. Dlouhodobě působil jako řídící učitel v Otinovsi. Na Drahansku a Prostějovsku byl velmi známou osobností díky své rozsáhlé literární činnosti. Pravidelně publikoval své „Úvahy z vysočiny Drahanské“a v časopise „Hlasy z Hané“. Články publikoval i v časopise „Občan“. Zabýval se regionální historií, národopisem a řemeslnou tradicí. Proslul jako velmi společenský člověk. Roku 1885 založil v Otinovsi sbor dobrovolných hasičů a vlivem jeho osvěty vznikly sbory v Drahanech, Hartmanicích a Rozstání. Dlouhodobě působil v předsednictvu Pohorské župy. S velikou úctou o jeho práci píše Titus Krška v Kronice hasičů roku 1898..

Hrádek, J.: Konzul Drahanska.=Štafeta, 11, 1979, č.4, S.25–26.;.

Březina (m.č. obce Nové Sady na Vyškovsku). Hartmanice (n. Niva)

Prof. na gymnáziu v Olomouci, kde učil řečtinu, češtinu a latinu. Ředitel gymnázia ve Valašském Meziříčí.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.196.;. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Su- Žv. Valašské Meziříčí 2011.

Ing. Marie Svobodová, CSc., po maturitě na Jedenáctileté střední škole v Brně studovala Agronomickou fakultu VŠZ Brno, 1966–1970 působila v Kroměříži ve Výzkumném ústavu, kde se připravovala na aspirantské studium. Od roku 1970 žila v Prostějově, kde 1973–1990 pracovala v Okresním kulturním středisku, 1991–1995 ve funkci vedoucí referátu kultury Okresního úřadu v Prostějově. Dne 13.3.1995 byla jmenována do funkce ředitelky Okresní knihovny v Olomouci, kterou vykonávala do 10. 7. 2000. Nyní zabezpečuje konzultační a informační služby pro neziskové organizace.

Dokumentační list ze dne 18.9.2000. http://otavinka.blog.cz/…ie-svobodova

V letech 1867 – 1891 působil na SG v Olomouci jako profesor. Učil dějepis a zeměpis. Též inspektrorem školství od r. 1885 až do 1887. Psal do Komenského. Ředitel českého reálného G v Prostějově.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.294.; Památník SG.Olomouc 1927.S.166–167.;.

Vychodil základní školu v Holici, kde byl velmi ovlivněn třídním učitelem Dr. Františkem Navarou a učitelkou Ludmilou Dudovou, která učila češtinu a dějepis. V roce 1964 maturoval na Střední průmyslové škole strojnické v Olomouci a poté nastoupil do Uničovských strojíren. Zprvu pracoval na montážích bagrů a jeřábů, od ledna 1965 v konstrukci. O rok později obdržel od ředitele strojíren možnost studovat konstrukční obor, dopravní a manipulační stroje na VUT v Brně. Po promoci v roce 1970 se oženil a nastoupil do technologické konstrukce. Záhy poté narukoval na vojnu do Lešan v Posázaví a po čtyřech měsících byl převelen do Slavičína. Věnoval se hodně sportu a trénoval volejbalové družstvo žen. Po vojně se vrátil do Uničova, odkud odešel koncem roku 1976 do Olomouce, kde působil ve Výzkumném ústavu Sigma. Po sedmi letech ukončil výzkum především ze zdravotních a rodinných důvodů a začal pedagogicky působit na SPŠS, kde učil strojírenskou technologii a konstrukci, nauku o materiálech a technická cvičení. Po Sametové revoluci 1989 se stal ředitelem školy a tuto funkci obhájil i v letech 1993, 1998 i po roce 2002. V mimoškolní činnosti se věnoval práci s mládeží, napomáhal znovuobnovení Junáka v Olomouci a dvě období byl zástupcem náčelníka okresní rady. Od mládí se věnoval literatuře. Niterný vztah získal přátelstvím s Ladislavem Stehlíkem a Jaromírem Tomečkem. Obdivoval básnické dílo Jana Skácela, Jaroslava Seiferta, Fráni Šrámka a Františka Hrubína. První báseň napsal v osmnácti, ale pravidelně se poezií zabýval až o třicet let později, i když něco málo napsal už začátkem osmdesátých let. Publikoval v časopise Skautská stopa i v studentském periodiku Vodopád. Jeho básně vycházely na novoročenkách, ale také ve sbírkách vydávaných vlastním nákladem, které měl pro přátele. Jeho básnická žeň kolovala nejen mezi pedagogy, ale i žáky. Vlastní poezii psal na počítači a sám si k ní vytvářel i zajímavé ilustrace. Koncem let devadesátých spatřily světlo světa tyto sbírky: Znamení vodnáře (1996), Hledání poezie všedního dne (1998), Nápadičky pro dětičky (1997) , výběry – Pro dlouhou chvíli (1998), Za všechno mohou ženy, víno a zpěv (1997), Místní cestopis (1998), Listy láskám (1999) a příležitostné básně na volných listech doplněné kresbou či fotografií. Hlavními inspirativními motivy jeho básní byly láska, příroda, vzpomínky na dětství a zážitky. Jeho doménou se stala přírodní lyrika a reflexivní poezie. V letech 1999 až 2002 byly Šafránkovy básně publikovány také v malých bibliofiliích, které vydala literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Malé výbory z tvorby olomouckých autorů vyšly s těmito názvy: Verše, myšlenky a aforismy z konce století (1999), Pour féliciter (2000), Žena a láska (2000), Děti a dětství (2001), Olomoucké kašny (2001), Verše z cest (2002) a Verše o Moravě (2002). Knižně, v olomouckém nakladatelství Poznání vyšla šedesátistránková básnická sbírka jubilanta s názvem Krajina kvetoucí v duši (2002) .Kromě poezie však nutno připomenout, že Ing. Šafránek pravidelně přispíval nejen do jubilejních sborníků VSMO, ale i školních almanachů na Moravě. Zabýval se také historií obce Holice či skautskou činností v rodišti a dalšími aktuálními událostmi. Jeho články najdeme od roku 2001 na stránkách místního měsíčníku Holické noviny. Aktivně se podílel také na činnosti literární sekce při přípravě literárních večerů. Hojně navštěvované jsou také jeho autorská čtení v Knihovně města Olomouce, která se již několik let konají u příležitosti svátků poezie.

Prudilová,Hana: Dílo amatérského básníka Petra Šafránka. Diplomová práce. Olomouc PdfUP 2001. * Kolář, B.: Z pamětí literární Olomouce. Olomouc 2004. * Databáze regionálních osobností HANÁ, on-line katalog KMOl. * Ševčíková, H. : Únorová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy. Velký Týnec 2016, č.2.

Ing. Petr Šafránek http://otavinka.blog.cz/…ejni-setkani

Ředitel školy, hudebník-flétna, hoboj, cello, za 2. svět. války sestavil v Přerově smyčcové kvarteto a pořádal pravidel. koncerty;

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;.

Narodila se jako nejmladší jménem Doleželová a brzy jí zemřel tatínek, maminka se po druhé vdala, aby uživila své tři děti a zaplatila dluhy. Zemřela při předčasném porodu a otčím, aby se nemusel o děti starat, tak je dal do služby a holčičku Marušku dal do Útulku pro sirotky a mrzáčky v Litovli. Měla vrozenou luxaci kyčle a nohu kratší, tak nemohla skoro chodit. Zprostředkovali jí zadarmo léčení v brněnské nemocnici sv. Anny, kde působil lékař specialista, který se zabýval léčením této nemoci. Holčička byla po dobu léčení chovankou kláštera vincentek. Za rok se naučila chodit, ač trochu kulhala. V klášteře byla do deseti let a pak šla jako doprovod jedné chovanky v létě k sedlákovi do Chvalnova u Kroměříže. Na statku si veselou holčičku oblíbili, a tak se do kláštera už nevrátila. Její starší sestra Hana, když dovršila 21 let, se cítila povinována postarat o své mladší sourozence. Byla válka, a tak sestru odvezla do Litovle, když měla 14 let, aby pracovala jako služebná v tvarůžkárně u Vaňků. V roce 1945 si vymohla vyučení v obchodě a dostala se do centra kulturního dění, protože Karel Vaněk, byl v Litovli váženou osobností. Provozoval kino, hrál divadlo, byl členem pěveckého kvarteta. V roce 1951 byla tvarůžkárna i mlékárna zavřeny, pan Vaněk zemřel a Majka po vyučení prodavačkou si doplnila vzdělání zprvu jen v kurzu pro ředitele okresních lidových knihoven ve Štiříně (podzim 1954) a pak dálkovým studiem Osvětové školy v Brně, kde maturovala (v roce 1959). Uplatnila se ve veřejném životě v Litovli, kde pracovala na okresním úřadu jako referentka pro zájmovou činnost a od června 1954–1957 byla ředitelkou knihovny v Litovli. Poté pracovala jako vedoucí knihkupectví na náměstí a v červnu 1957 se provdala za Lubomíra Šika, technika litovelské Tesly a stala se jeho spolupracovnicí na poli kulturním i kronikářském. Vedli spolu skautské tábory, uplatnila se též v divadle a hrála závodně šachy. Normalizace jí zařadila mezi nositele kontrarevoluce v Litovli a byla zbavena funkce vedoucí prodejny. Přeložena byla pak do Olomouce, do prodejny hudebnin na ulici Pavelčákova. Brzy se z tohoto místa stalo centrum informací nejen pro studenty a pedagogy univerzity. Po roce 1989, kdy odešla do důchodu se ještě několik let věnovala organizaci různých akcí pro seniory.

Šik, Luboš: Litovel 2024. S. 46–49. Litovelské otisky. CD Šik,L. 2024 Majka jubilejní. Blogspot Otavínka. 3.3.2024 (báseň L.Šika) fotografie Miroslav Pinkava

Narozena v Ješově, nyní součást obce Luká

Ředitel hospodářské školy ve Štítech, odb. články v region. a odb. tisku

Springer jan: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974, S.19.;.

Měl hudební školu v Přerově v letech 1935–1942, kde pak ředitelem Městské hudební školy do r. 1945, poté řed. hud. školy v Prostějově . Inspektor hudeb. škol v kraji Olomouckém 1948–1955.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S.707.;.

Absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci r. 1906, FFUK Praha, 2 semestry univerz. Vídeň. Působil jako střed. prof. na G v Zábřehu na Moravě a na obch. akad. v Prostějově, kde založil okresní osvět. sbor. Od l. 8. 1920 pověřen vedením nově zakládané městské knihovny v Olomouci. První ředitel čes. veř. knihovny města Olomouce. Syn doc. PhDr. Zdeněk Šprinc, snacha doc. Stanislava Šprincová, roz. Kavanová. Pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci. Na hrobě plaketa od sochaře Julia Pelikána.

Smejkal, Bohuslav: Antonín Šprinc.Medailon k 100.výročí narození…Olomouc, OK leden 1987.;. https://otavinka.blogspot.com/…mrti-as.html

Učitel a ředitel ZŠ v Předmostí 1959–1967, od r. 1927 člen PSMU, sborový zpěv, divadlo, recitace. Autor knihy pro děti „Bumbulín a Cvrčínek“, 2 publ. o uměleckých zájezdech PSMU do Španělska a Rumunska, 3 básnické texty, divadel. hru pro děti „Probuzení jara“;

Literární místopis Přerovska-OA Přerov;.

Předmostí (n. m.č. města Přerov)

Dětství trávil deset let na Valašsku, odkud se v roce 1956 přestěhoval s rodiči a sourozenci do obce Těchanov v podhůří Jeseníků. První podnět k fotografování dostal od otce v roce 1963.V témže roce maturoval na gymnáziu v Rýmařově a poté odešel do Olomouce na vysokoškolské studium. R. 1967 abs. Pedagogickou fakultu UP v Olomouci obor výtvarná výchova a studia zakončil první samostatnou výstavou fotografií. Poté pracoval jako učitel na ZŠ v Rýmařově, 1968–1982 ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. V r. 1982 vězněn z polit. důvodů. Po propuštění z vězení nesměl učit. Zprvu pracoval v knihovně Okresního pedagogického střediska v Bruntále, po roce byl dispečerem Státního statku v Rýžovišti. Po sametové revoluci byl rehabilitován a r. 1990 pobýval v USA, 1991–92 ve Francii, 1995– Japonsko, 1996– Sibiř atd. projekty po celé Evropě. V r. 1977 abs. IVP a kurs porotce pro lektory r. 1979. Od r. 1981 evid. v ČFVU. Od r. 1992 externě vyučuje na FAMU a na IVF v Opavě. V polovině 70. let začal vytvářet fotografické soubory např. Divadelní prostředí, ze života cikánů, od r. 1992 velký soubor Lidé našeho kraje, život vesnice. Dokumentární fotografie, kde dominuje sociální tématika. Kromě samostatných katalogů výstav lze jeho fotografie najít v monografiích a také jako ilustrace v Myšlenkách do kapsy. ( 1992–1998). Kurátor výstav na Sovinci a Bruntále. V roce 2006 mu bylo uděleno státní ocenění Medaile za zásluhy I. třídy (u příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa)­.V září 2009 jmenován vysokoškolským profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.. Dne 3. 5. 2010 byl zvolen králem Majálesu UP v Olomouci. Dne 2.10. 2014 mu udělila Umělecká rada Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Bratislavě čestný doktorát (dr.h.c.), jako jedinému fotografu v Česku a na Slovensku. Dne 8.9.2022 otevíral výstavou fotografií dvorek na Riegrova 5 s názvem UNCLE FERRO. Dne 28.9.2023 dostal stříbrnou medaili od předsedy Senátu.

Encyklopedie české a slovenské fotografie., Praha ASCO 1993., S.372–373.; Kdo je kdo 1991/1992., Praha 1991., S.978.; Kdo je kdo v ČR, Praha 2002, S.664. www.jindrichstreit.cz https://otavinka.blogspot.com/…en-3-10.html

Prof. Mgr. Jindřich Štreit, dr.h.c.

Těchanov, Sovinec – m.č. obce Jiříkov

Narozen v Černovíře (n.m.č. Olomouce) v rodině krejčího. Vyučil se typografem a jako mladý, sotva třicetiletý tiskař se stal ředitelem Družstevní knihtiskárny v Zábřehu. Jeho zásluhou začala tiskárna prosperovat a zahy bylo nutno rošířit prostory. Kromě plakátů, pozvánek a katalogů se tu tiskly také časopisy a knihy a některé i vl. nákladem. V prosinci 1890 byl při této tiskárně založen týdeník Moravský sever. Na dlouho byl i jeho výkonným redaktorem.Tiskl se tu též časopis Komenský a později tu vycházely edice spojené se jménem J.A.Komenského. Od r. 1914 tiskárna jako společnost s r.o. s názvem Společenská knihtiskárna rozšířila svou vydavatelskou činnost také na beletrii a práce regionálních autorů. A.T. stál u vzniku Živnostenské záložny v Zábřehu a byl nadšeným sokolem. Po jeho smrti řídil tiskárnu jeho syn v Zábřehu a za války v Lošticích (1898–1982).

BSSSM, seš. 5 (17.) Ostrava 2004. S. 141–142.

Od roku 1925 působil ve Velkém Týnci,
kde byl ředitelem kůru. Učil také hře na
housle. K hudbě vedl svého syna Antonína (1928)
který pokračoval v domácí rodinné tradici.

Čtení o Velkém Týnci.

Narozen v Čechovicích (n.m.č. Velký Týnec)

Od čtrnácti let se staral o zajištění rodiny, protože jeho otec pobýval na práci v Argentině, ale jeho výdělky nestačily k obživě. Pracoval v cihelně , jako noční hlídač ve stavební firmě a ve dne se učil řemeslu. Po skončení vojenské služby studoval učitelský ústav, kde maturoval v roce 1941. Po válce složil maturitu na reálce a v roce 1946 i na gymnáziu. Pak studoval vysokou školu. V roce 1948 složil učitelské zkoušky a učil na Slovanském gymnáziu češtinu a angličtinu. V roce 1954 se stal ředitelem jedenáctiletky a působil zde do roku 1957. Souběžně působil též ve výboru Volánkovy jednoty divadelních ochotníků besedních, o níž v roce 1956 napsal 1. díl knihy o historii let 1872–1920. Po politických prověrkách v roce 1958 byl nucen odejít ze školství do výroby a působil v Pozemních stavbách a dálkově vystudoval Stavební průmyslovou školu, kde maturoval roku 1963.V Pozemních stavbách dělal mistra a poté vedoucího VTI podnikového ředitelství. V roce 1973 odešel do důchodu. Ve volných chvílích se věnoval překladům ze severských jazyků.

Osmdesátpět let olomouckých ochotníků. Olomouc 1957. ; Hynek, Zdeněk: Olomoucké hřbitovy Olomouc. 1997. (rkp.) Ševčíková, Hana: Březnová středomorovská výročí. Týnecké listy, 2013, č.3. S.4.

PhDr. František Tvrdoň

Manželka B. Václavka, od r. 1950 půs. v Praze, 1950–3 řed. knihovny Národního muzea, první ředitelka PNP na Strahově. Často se vracela do Olomouce. Koncem života žila u svého syna v Kralupech.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha, SK ČSR 1979, S.168–9.; ZVSMO, 1985, č.21–22, S.51.;.

Rodina přišla do Šternberka ze Slovenska v roce 1948. Po ukončení základního vzdělání pokračoval ve studiu 1952 – 1956 – Vyšší průmyslová škola strojnická Uničov 1975 – 1978 – Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, katedra Teorie kultury 1979 – jmenován doktorem filozofie /PhDr./ v oboru Teorie a dějiny výtvarného umění na FFUP v Olomouci 1990 – udělena vědecká hodnost kandidáta pedagogických věd /CSc/ na Masarykově univerzitě v Brně za práci na téma Výtvarné umění a ekologická výchova. Zaměstnání 1956 – 1970 Uničovské strojírny Uničov – jako obchodní zástupce 1970 – 1978 Opravárenský závod 026 Šternberk – jako obchodní zástupce 1978 – 1990 Krajské vlastivědné muzeum Olomouc – ředitel 1990 – doposud – svobodné povolání – spisovatel, básník, publicista.

Společenské aktivity 1980 – 1990 členem vědecké rady FFUP Olomouc. 1980 – 1990 externím učitelem na katedře Teorie kultury FFUP Olomouc 1981 – 1990 členem vědecké rady Památníku národního písemnictví Praha 1980 – 1990 člen vědecké rady Okresního vlastivědného muzea Šumperk 1983 – 1990 členem Umělecké komise pro volné umění při ČFVU v Olomouci 1980 – 1990 členem Umělecké komise pro výtvarné umění Ostrava 1984 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Severomoravského kraje 1985 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Jihomoravského kraje 1996 – doposud – člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků Praha 2001 – doposud – člen Unie českých spisovatelů Praha 2006 – 2012 – Literární klub Olomouc

Bibliografie

Úvod do teorie životního prostředí – učebnice pro vysoké školy Šternberk – kolektivní obrazová publikace Smutek psích očí – tematické povídky o psech a jejich soužití s lidmi – 2000 Libor Vojkůvka – monografie o známém naivním malíři – 2000 Štěstí v naivitě – básně mladého věku – 2001/ insitní juvenilia/ Šternberská studna – tematické povídky ze společenského života – 2001 Křest vínem – tematické povídky o sdružení Přátel Dionýsova džbánku – 2002 Paralelní svět – tematické povídky ze světa duševně nemocných – 2003 Přelízky – románová novela o útěcích od civilizace a o smyslu emigrace – 2004 Listí na vodě – tematické povídky o rybářích, rybách a stromech – 2005 Klamy – tematické povídky ze světa méně obvyklých zvířat a lidí – 2006 Alter Ego – novela z doby nedávné i současné – 2007 Milé promile – povídky ze Šternberských hospůdek – 2008 I vrány zpívají – soubor insitních básní 2000 – 2007 – 2008 Nekrology – o těch co nejsou, ale měli by být ještě mezi námi – 2009 Josef Sedlák – Kam odlétají ptáci – básně /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Jarní vítr- básně mladého věku /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Dobrou noc vrány – Dobrou noc majolenky – překlady/jako editor/ – 2009 Igor Hejmovský – Psáno doutníkem – básně /jako editor/ – 2009 Povídky od Sitky – povídky motivované říčkou Sitkou / vydání 2010/. Jizvy hvězdné hory – insitní básně popírající současnou postmodernu /Vydáno 2010/. Racek na Hané – Rodnému kraji a přátelům insitní poezie. /Vydáno 2011/. Plavci – plavecké sporty ve Šternberku – hledání dějin města /jako editor/ – Vydáno 2011 Anamnéza štětcem – literární triptych o šternberských /insitních?/ malířích /2012/ Boršč – novela věnovaná posledním dnům Igora Hejmovského a jeho otci Vladimírovi /2013/ Apoštol fikce – novela o amatérském pedagogovi, který učí malbě /2014/ Cizí stopy – epické předlohy a jejich transformace do jazyka poezie /2015/ Město v slzách – bibliofilské vydání vybrané poezie /2016/ Manéž klaunova slova – kritický pohled na současnost /2017/ Kontrapunkt slova a hudby  – hold hudbě /2018/ Pro i proti – novela o tom, co bylo a je Večerní meditace – ze všeho trochu – básně

Ocenění Památník národního písemnictví – Čestný diplom za rozvoj literárního muzejnictví a kulturních literárních styků Filozofická fakulta Olomouc – Pamětní list Za úspěšnou spolupráci a zásluhy o rozvoj fakulty Zlatá medaile Univerzity Palackého – za spolupráci a rozvoj vysokého školství v Olomouci Zlatá medaile Univerzity Palackého z roku 1948 udělena k padesátiletému jubileu Vyznamenání udělené Krajem Ostrava – Vzorný pracovník kultury Medaile Památníku národního písemnictví – Za rozvoj literární kultury Cena města Šternberka – Za významnou literární činnost (2006)

dopis OSM/01 Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010.S. 141–142. meil ze dne 15.9.2017 parte meilem dne 10. 4. 2024 ve 20:53

PhDr. Jaroslav Váňa, CSc.

Majitel Vápenky v Mladči, která na Josefa 2013 oslavila 100. výročí založení. Ing. Ladislav Vitoul přejal řízení podniku v roce 1992 a vybudoval v průběhu let mezinárodně uznávaný podnik, který patří mezi 100 nejlepších firem v České republice. V listopadu t.r. ji byl udělen diplom v kategorii „Dynamický růst a stabilita“. Dne 27.11.2015 na slavnostním galavečeru ve Španělském sálu Pražského hradu převzal toto prestižní ocenění z rukou předsedy Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Ing. Ivana Pilného. Na jaře získal již potřetí ZLATÝ PERMON za dlouhodobou, stabilní, důvěryhodnou a solventní činnost firmy. Po celé Moravě je VÁPENKA VITOUL s.r.o. a zejména její ředitel, vnímán jako výrazná osobnost. Jeho šlechetné jednání je oceňováno nejen v kultuře, ale i v sociální sféře celé Moravy. Jeho postava je navždy zvěčněna v Benešově betlému v Lošticích.

Ševčíková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. č. 12. 2020 Týnecké listy.

plk.v.v. Ing. Ladislav Vitoul

Po absolvování LF MU v Brně r. 1936 nastoupil jako vojenský stipendista v nemocnici ve Šternberku. Po demobilizaci 1939 pracoval až do konce války v dětské léčebně tuberkulózy v Košumberku ve východních Čechách. V r. 1945 byl jmenován ředitelem dětské plicní léčebny v Šumperku a setrval tu více než 30 let. Byl poradce Ministerstva zdravotnictví. Jako externí učitel přednášel na Fakultě dětského lékařství UK v Praze a LF UP v Olomouci.

BSSSM, seš.5 (17.) Ostrava 2004. S. 145–146.

Primariát nemocnice v Olomouci převzal v roce 1907 a v letech 1922–1935 byl ředitelem olomoucké zemské nemocnice, Jeho přičiněním bylo zřízeno ušní, nosní, krční oddělení, vystavěn tuberkulózní pavilon, postaven dům pro rodiny zřízenců a byty pro sekundární lékaře. Byl též předsedou Župy olomouckých lékařů a lékařského vědeckého spolku. Docent spec. patologie a terapie na univ. v Brně, odbor. spisovatel. Byl znalcem i milovníkem a interpretem hudby a zpěvu. Za období pobytu v Praze se r. 1906 oženil s přední a nejoblíbenější sólistkou Národního divadla v Praze Amálií Bobkovou (1874–1956), která vynikala zejména v operách Bedřicha Smetany. Na scéně ND Praha vystupovala v letech 1900–1911. Po odchodu za manželem do Olomouce byla zvána do Prahy k pohostinnému vystupování. Pan primař Votruba byl nápomocen českému divadelnictví v Olomouci jako předseda Družstva českého divadla. Dne 1.2. 1935 odešel ze zdravotních důvodů na odpočinek do Prahy, kde tři měsíce poté zemřel.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.234.; Kdy kde co v Olomouci 1993, červen, S. 2.

Doc. MUDr. František Votruba