Osobnosti Moravy.eu

Syn Oldřicha Šimáčka. 1963 ukončil v Praze studium průmyslové a reklamní fotografie. V SDOS Olomouc pracuje od r. 1959 jako fotograf. Výstavy jeho prací : 1963 – Děti ve fotografii, Hranice;1976 Divadel. fotografie v Olomouci – DH;1980 Ostrava – Divadel. fotografie;1981 DH Olomouc – pásmo diapozitivů a textů s názvem Šimáček dr. Leo Bureše, promítnut společ. film 16 mm Návraty. 1981 – Cena O. Stibora. 1983, 1986, 1989 vystavoval v Jugoslávii – Trienále divadelní fotografie. 1990 cyklus Kameny.

Kdy-kde-co v Olomouci, 1990, srpen, S.14.; Kdy kde co v Olomouci l992, říjen, S.17. Wikipedie.cz

Syn dramatika Václava Štecha. Od r. 1930 v Šumperku, od r. 1934 zahajuje samostatnou praxi v Zábřeze, kde až do r. 1938, musel se odstěhovat, odešel do Boskovic. Po r. 1945 se vrátil do Šumperka. Kulturní práce, přednášel o kulturních památkách, dějinách severní Moravy, o umění. Znalec uměleckých památek města. Pravidelně publikoval v Kulturním životě Šumperka..

Kubík, H.: Opustil nás dobrý člověk.KŽŠ 1966, č.3, S.6.; Nekrolog – KKM 1966, č.4, S.7.;.

Tak jako jeho předci se věnoval obchodní činnosti a díky výnosnému obchodu s přízí se vyšvihl mezi přední šumperské měšťanské rodiny. Postupně se stal majitelem dvou domů ve městě a na předměstí vlastnil velkou hospodářskou usedlost. Byl též purkmistrem.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.č.2. (14.). Ostrava 2001. S. 129.

Syn Antona Josefa (1735–1797). Po otci převzal prospěerující obchod s přízí. V r. 1795 se výhodně oženil s Barborou, s dcerou bohaté šumperské rodiny Johanna Ferdinanda Ditricha z Dittrichsfeldu. Podobně jako jeho tchán získal šlechtický predikát ve státní justiční službě. V r. 1802 koupil chudobínské panství se statkem Loučany na Litovelsku a r. 1812 ještě panství Třemešek u Šumperka.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. č.2 (14.). Ostrava 2001. S. 129.

R. 1806 povýšen císařem Františkem II. do šlechtického stavu na rytíře. Zámek Třemešek (n.m.č. obce Dolní Studénky)

Syn Franze Xavera Tersche (1765–1819), bratr Antona Paduse Tersche (1798–1864). Podle otcovy závěti převzal panství Třemešek (Dolní Studénky) a ochod i reality v Šumperku. V roce 1825 se oženil s Emanuelou, sv.paní Závišovou z Osenice, s níž měl 7 dětí. Zemřela r. 1838. Roku 1841 převzal šumperskou poštu a když tu byla zřízena r. 1847 přepřahací stanice pro spojení Zábřeh – Šumperk – Frývaldov (Jeseník), získal v konkursu místo pošmitra rozšířeného poštovního úřadu. Soukromá Terschova pošta v Šumperku byla velorakouským unikátem, postátněna až po jeho smrti. R. 1848 byl Franz Tersch velitelem druhé kompanie Národní gardy (zemřel v hodnosti mjr. rakousko-uherské armády. R. 1850 byl zvolen členem obecního výboru.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.č.2 (14.). Ostrava 2001.S. 129–130.

Syn Franze Xavera Tersche (1801–1884). Zprvu se spolu s otcem aktivně podílel na hospodaření panství Třemešek, po jeho prodeji se trvale usadil v Šumperku, kde se podílel společenském životě města. Byl zakladatelem šumperského německého zemědělského spolku r. 1859, zakladatelem a prvním velitelem šumperských hasičů r.1870. Byl předsedou měšťanské střelecké společnosti a organizátorem 1. zem. střeleckých závodů v Šumperku r.1881. V r. 1879 organizoval regionální výstavu v Šumperku.

Biografický slovník ve Slezsku a na severní Moravě. č.2 (14.) Ostrava, 2001. S.130.

Zámek Třemeš (n.m.č.obce Dolní Studénky).

Syn Franze Xavera Tersche ( 1801–1884). Studoval na německém gymnáziu v Olomouci. Po jeho absolvování vstoupil do dobrovolného zem. střeleckého sboru, v němž mu byla propůjčna důstojnická hodnost. Do veřejného života vstoupil poprve r. 1876, kdy byl zvolen náhradníkem ve volbách do obecního zastupitelstva v Šumperku. R. 1882 zvolen starostou města Šumperka.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. č.2 (14.). Ostrava 2001.S. 130.

Vystudoval teologickou fakultu v Olomouci. Vysvěcen 1871. Působil v duchovní správě v Napajedlích, Halenkovicích a Tlumačově (1884–1915). Od 1915 žil na odpočinku v Kroměříži. 1933 se vrátil do rodných Štáblovic. Měl zájem o řezbářství a patřil k vynikajícím včelařům. Zajímal se o historii, zvláště o dějiny míst svého kněžského působení. Hojně publikoval ve vlastivědném tisku.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.113;

Narodil se v rodině italského legionáře. Gymnázium začal studovat v Trenčíně, kde na něj měl velký vliv generál Eliáš . Poté jeho otec sloužil v Topolčiankách jako člen osobní stráže T.G.Masaryka. Osobní kontakt s prezidentem v něm zanechal trvalý obdiv a ovlivnil i jeho další životní cestu. Ze Slovenska se rodina přestěhovala v roce 1939 do Opatovic, kde bydlela rodina jeho strýce. Sextu, septimu a oktávu gymnázia studoval ve Vyškově, kde maturoval v roce 1942. Poté byl totálně nasazen a pracoval u pošty na vojenském oddělení. V sokolské organizaci se účastnil protifašistického odboje. Po osvobození v roce 1945 dobrovolně vstoupil do čs. armády. Po absolvování Vojenské akademie v Hranicích a praxi v Milovicích, působil od roku 1947 jako poručík tankové brigády ve Šternberku, kde žil se svojí manželkou a dcerami. Již v březnu 1948 byl pro své demokratické názory propuštěn z armády. Krátce pracoval v závodech MILO. Dne 1. srpna 1950 byl zatčen a po řadě brutálních výslechů byl v prosinci 1951 odsouzen k 17 letům těžkého žaláře. Po rozsudku pracoval v Oslavanech. Na jaře 1953 byl odvezen na Jáchymovsko a celý transport byl poté rozdělen do různých táborů. Viktor se dostal do nově vybudovaného lágru na Příbramsku, do tábora Bytíz, kde se pracovalo v uranových dolech. V první polovině roku 1955 byl převezen do Leopoldova. Kontakty s domovem (návštěvy a korespondence) mu byly zakázány. Návštěvy pod přísným dohledem bachařů mu byly povoleny až na jaře 1956. Ve vězení potkal významné osobnosti – Josefa Kostohryze, Václava Renče, Zdeňka Rotrekla a řadu kněží. Podmínečně byl propuštěn po více než třinácti letech. Jeho dvě malé děti jej sice neznaly, ale jeho žena na něj trpělivě čekala po celou dobu vězení. Od roku 1964 pracoval jako závozník a později řidič ČSAD až do odchodu do důchodu v roce 1981.
Básně začal psát už za studií, asi od září 1938. Zájem o poezii a krásné tisky jej přivedl i k přátelství s Aloisem Báňou (1892–1977), vyškovským tiskařem a nakladatelem, který po smrti Františka Obziny vedl od roku 1927 jako jeho zeť tiskárnu až do doby, kdy byla zničena náletem v roce 1945. Zde se seznámil s několika básníky katolické orientace: Janem Zahradníčkem a Josefem Floriánem. Jako člen Společnosti bří Čapků (od r. 1948) si začal v letech 1964–1985 korespondovat s Jaroslavem Seifertem. Jeho vzpomínky Všechny krásy světa přepisoval na stroji a distribuoval přátelům.. Rozšiřoval a rozmnožoval i jinou disidentskou literaturu. Z jednotlivých míst vězeňských pobytů byly jeho básně vyneseny ven a dnes jsou originální vzpomínkou na krutou dobu komunistických žalářů. Výběr básní z jeho originálních sbírek vyšel knižně v nakladatelství IM Ateliér ve Zlíně a to Znamení mých dnů (1998) , kde jsou zařazeny i básně z mládí a sbírka Leopoldov (1998). Po listopadu 1989 byl činný v Občanském fóru a pracoval jako předseda pobočky Konfederace politických vězňů. V roce 1998 byl prezidentem Václavem Havlem povýšen do hodnosti plukovníka v.v. a získal státní vyznamenání I. stupně. V roce 2001 byl jmenován čestným občanem Šternberka. Zemřel po dlouhé a těžké nemoci a byl pochován do rodinné hrobky ve Vyškově. /

Pogodová,E.: Rozhovor s Viktorem Trnavským. Kulturní měsíčník ZIP 1998, č.4. Ševčíková, H.: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 12/2006, S. 13–14; Hamplová,I.: Za Viktorem Trnavským. Olomoucké listy 3.10.2002, S.5. ;

Rodina přišla do Šternberka ze Slovenska v roce 1948. Po ukončení základního vzdělání pokračoval ve studiu 1952 – 1956 – Vyšší průmyslová škola strojnická Uničov 1975 – 1978 – Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc, katedra Teorie kultury 1979 – jmenován doktorem filozofie /PhDr./ v oboru Teorie a dějiny výtvarného umění na FFUP v Olomouci 1990 – udělena vědecká hodnost kandidáta pedagogických věd /CSc/ na Masarykově univerzitě v Brně za práci na téma Výtvarné umění a ekologická výchova. Zaměstnání 1956 – 1970 Uničovské strojírny Uničov – jako obchodní zástupce 1970 – 1978 Opravárenský závod 026 Šternberk – jako obchodní zástupce 1978 – 1990 Krajské vlastivědné muzeum Olomouc – ředitel 1990 – doposud – svobodné povolání – spisovatel, básník, publicista.

Společenské aktivity 1980 – 1990 členem vědecké rady FFUP Olomouc. 1980 – 1990 externím učitelem na katedře Teorie kultury FFUP Olomouc 1981 – 1990 členem vědecké rady Památníku národního písemnictví Praha 1980 – 1990 člen vědecké rady Okresního vlastivědného muzea Šumperk 1983 – 1990 členem Umělecké komise pro volné umění při ČFVU v Olomouci 1980 – 1990 členem Umělecké komise pro výtvarné umění Ostrava 1984 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Severomoravského kraje 1985 – 1990 člen Krajské rady muzeí a galerií Jihomoravského kraje 1996 – doposud – člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků Praha 2001 – doposud – člen Unie českých spisovatelů Praha 2006 – 2012 – Literární klub Olomouc

Bibliografie

Úvod do teorie životního prostředí – učebnice pro vysoké školy Šternberk – kolektivní obrazová publikace Smutek psích očí – tematické povídky o psech a jejich soužití s lidmi – 2000 Libor Vojkůvka – monografie o známém naivním malíři – 2000 Štěstí v naivitě – básně mladého věku – 2001/ insitní juvenilia/ Šternberská studna – tematické povídky ze společenského života – 2001 Křest vínem – tematické povídky o sdružení Přátel Dionýsova džbánku – 2002 Paralelní svět – tematické povídky ze světa duševně nemocných – 2003 Přelízky – románová novela o útěcích od civilizace a o smyslu emigrace – 2004 Listí na vodě – tematické povídky o rybářích, rybách a stromech – 2005 Klamy – tematické povídky ze světa méně obvyklých zvířat a lidí – 2006 Alter Ego – novela z doby nedávné i současné – 2007 Milé promile – povídky ze Šternberských hospůdek – 2008 I vrány zpívají – soubor insitních básní 2000 – 2007 – 2008 Nekrology – o těch co nejsou, ale měli by být ještě mezi námi – 2009 Josef Sedlák – Kam odlétají ptáci – básně /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Jarní vítr- básně mladého věku /jako editor/ – 2009 Josef Sedlák – Dobrou noc vrány – Dobrou noc majolenky – překlady/jako editor/ – 2009 Igor Hejmovský – Psáno doutníkem – básně /jako editor/ – 2009 Povídky od Sitky – povídky motivované říčkou Sitkou / vydání 2010/. Jizvy hvězdné hory – insitní básně popírající současnou postmodernu /Vydáno 2010/. Racek na Hané – Rodnému kraji a přátelům insitní poezie. /Vydáno 2011/. Plavci – plavecké sporty ve Šternberku – hledání dějin města /jako editor/ – Vydáno 2011 Anamnéza štětcem – literární triptych o šternberských /insitních?/ malířích /2012/ Boršč – novela věnovaná posledním dnům Igora Hejmovského a jeho otci Vladimírovi /2013/ Apoštol fikce – novela o amatérském pedagogovi, který učí malbě /2014/ Cizí stopy – epické předlohy a jejich transformace do jazyka poezie /2015/ Město v slzách – bibliofilské vydání vybrané poezie /2016/ Manéž klaunova slova – kritický pohled na současnost /2017/ Kontrapunkt slova a hudby  – hold hudbě /2018/ Pro i proti – novela o tom, co bylo a je Večerní meditace – ze všeho trochu – básně

Ocenění Památník národního písemnictví – Čestný diplom za rozvoj literárního muzejnictví a kulturních literárních styků Filozofická fakulta Olomouc – Pamětní list Za úspěšnou spolupráci a zásluhy o rozvoj fakulty Zlatá medaile Univerzity Palackého – za spolupráci a rozvoj vysokého školství v Olomouci Zlatá medaile Univerzity Palackého z roku 1948 udělena k padesátiletému jubileu Vyznamenání udělené Krajem Ostrava – Vzorný pracovník kultury Medaile Památníku národního písemnictví – Za rozvoj literární kultury Cena města Šternberka – Za významnou literární činnost (2006)

dopis OSM/01 Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010.S. 141–142. meil ze dne 15.9.2017 parte meilem dne 10. 4. 2024 ve 20:53

PhDr. Jaroslav Váňa, CSc.

Člen velehradského kláštera, poté lokalistou v Lubojatech, od 27.6.1796 do své smrti ve Štarnově.Pohřben ve Štarnově.

Dějiny Štarnova.Xerokopie Rkp.289.S.205.;

Děkan ve Veselá nad Moravou.

Springer, J.: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974, S.21.;.

Rodným jménem Berčíková. V Olomouci bydlí od roku 1932. V roce 1943 absolvovala Dívčí reformní reálné gymnázium v Olomouci. Po svatbě žila devět let v Měrotíně, kde rodina manžela vlastnila vápenku. Pracovala u různých podniků, v letech 1960–1980 v knihkupectví. Zprvu v Zemědělské knize, Denisova ulice, později v Knihkupectví U Hanačky. Zemřela v nemocnici ve Šternberku po zlomeném krčku.

Osobní sdělení 5.3.1999 /hš. Fakta o úmrtí sdělila její dcera PhDr. Mirka Rohanová dne 22.5.2008.

Po ukončení měšťanské školy ve Ždánicích se v roce 1927 se vyučil sazečem písma a působil v tiskárně v Židlochvicích do roku 1940. V rodišti působil též jako dobrovolný knihovník. Po osvobození v roce 1945 se stal knihovníkem Zemské a universitní knihovny v Brně. Od r. 1947 na návrh dr. J. Běliče odešel do Olomouce, za spolupráce O. Králíka budovat Slovanskou knihovnu. Prac. knihovního střediska FFUP. 1936–37 ochot. divadlo, hrál na Jiráskově Hronově. Sbíral materiál k dějinám žarošického divadelnictví. 1945 založil Kroužek rodáků a přátel Žarošic, 1955 přejm. na Vlastivědný kroužek Žarošic. Ročenka Od Hradské cesty, od r. 1950 ji rediguje, 1970 jmen. čestným občanem obce. Žil ve Šternberku. Autor literárních místopisů, spolutvůrce bibliografií okresů Uherské Hradiště, Zlín, Hodonín aj.

Kubíček, J. : 60 let Jaroslava Vlacha. VVM, 25, 1973, č. 3, S. 287–88. /foto/; Vlastivědná společnost muzejní v Olomouc 2001–2005.Olomouc:VSMO,2005­. S.37 Hlůzová, Vlasta: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007. S. 231–238. Hlůzová, V.: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015. Ševčíková, H.:Červnová výročí středomoravského regionu. Velký Týnec, r. 25, 2015, červen, S. 7–8.

Narozena v Březových Horách. Rodným jménem JUNOVÁ Marie Rosa. Maturovala na reálce v Českých Budějovicích a po abiturientském kursu odešla do Prahy, kde též pobýval básník Jakub Deml, s nímž si dopisovala od 18 let. Poté pracovala v Brně jako sekretářka Orla. Od prosince 1935 pobývala u Jakuba Demla v Tasově (na Třebíčsku). Vedla mu domácnost a zároveň vydávala jeho díla. Pod jeho dohledem psala polemiky do Šlépějí. Za období 1936–1948 vydala asi 130 knih. Některé knihy též ilustrovala. V Tasově se seznámila s literárním kritikem Timotheem Vodičkou, který se rovněž přátelil s Jakubem Demlem. V roce 1956 uzavřeli sňatek a v roce 1959 se Marie Rosa přistěhovala za manželem do Olomouce.

Rotrekl, Z.: Skrytá tvář literatury. 1987. ; PNP-LA ; Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou. Velké Meziříčí. 1992.S.164. ;

Březové Hory, osada města Příbram.

Narozen v Rychlově, nyní místní část Bystřice p. Hostýnem.Po vychození základní školy se učil zahradníkem v Zábřehu.V době učení byl ubytován na internátě ve stejné budově, kam chodil do školy Eskymo Welzl a tato osobnost jej velice ovlivnila. Později začal sám velice cestovat a do Zábřehu se vrací každý rok na festival Welzlování, kde se věnuje soutěži dětských prací s námětem Welzl a cestování. Vzpomínky na studentská léta byly natočeny v ČT. Po vojně pracoval v Moravolenu Šumperk, pak v Oskavě a nakonec zakotvil v roce 1980 ve Šternberku, kde zprvu pracoval jako zahradník na hradě a ve volných chvílích si maloval. V roce 1976 získal první ocenění na národní výstavě AMO ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. Další následuje o tři roky později na výstavě Generace. Velký úspěch dosahuje v roce 1980 na výstavě nejlepších amatérských malířů v Berlíně. V roce 1981 vystavoval ve výstavní síni Musaion v Praze a jeho prezentace měla příznivý ohlas. V roce 1980 se oženil a založil rodinu. Po třiceti letech se rozvedl a letos v únoru se oženil podruhé se svou 27 letou múzou. Po roce 1990 procestoval téměř celý svět. Ze svých cest si kromě impozantních fotografií přiváží zajímavé zážitky,které vnáší do svých obrazů plných fantazie. V roce 1995 natáčí pro Českou televizi animovaný seriál Po vojně pracoval v Moravolenu Šumperk, pak v Oskavě a nakonec zakotvil ve Šternberku, kde zprvu pracoval jako zahradník na hradě a ve volných chvílích si maloval. V roce 1976 získal první ocenění na národní výstavě AMO ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. Další následuje o tři roky později na výstavě Generace. Velký úspěch dosahuje v roce 1980 na výstavě nejlepších amatérských malířů v Berlíně. V roce 1981 vystavoval ve výstavní síni Musaion v Praze a jeho prezentace měla příznivý ohlas. V roce 1980 se oženil a založil rodinu. Po třiceti letech se rozvedl a letos v únoru se oženil podruhé se svou 27 letou múzou. Po roce 1990 procestoval téměř celý svět. Ze svých cest si kromě impozantních fotografií přiváží zajímavé zážitky, které vnáší do svých obrazů plných fantazie. V roce 1995 natáčí pro Českou televizi animovaný seriál Skopičinky a malůvky Mistra Libora Vojkůvky a Naivní cesty naivního malíře. V roce 2017 dostal Cenu Olomouckého kraje v oblasti kultury za rok 2017. Zemřel z pátku na sobotu na zhoubný nádor.

Ševčík, David: Libor Vojkůvka nechává starosti před prahem. Kurýr. Olomouc, 1, 1996,č.1. S.8–9. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Su-Žv. Valašské Meziříčí 2011. S.70. Všechno­párty, ČT 1 rok 2011.

Abs.AVU v Praze, u prof.V.Hynaise, FFUK v Praze a Bratislavě, obor národopis a dějiny umění.1946–1953 profesor na PdF UP.Přednášel teorii VV a umění, výtvarnou výrobu.1946–1950 ved.ústavu pro výtvarnou výchovu.Autor knih a statí v časopisech o lidové keramice, architektuře, krojích.

Výtvarní umělci na UP.Olomouc 1987.;ČBS.Praha 1992.S.801.;.

Působil jako učitel ve Štěpánově, 1947–1950 stud. PdF UP v Olomouci, obor výtvarná výchova, modelování, deskript. geometrie. 1949–1953 externí učitel PdF a 1966–1967 na KVTV FF externí učitel pro metodiku VV. 1958–1970 ředitel Ústavu pro další vzdělávání učitelů, později KPI. V jeho tvorbě převažuje zejm. užitá grafika. Zastoupen v řadě sbírek a publikací ex libris.

Výtvarní umělci UP. Olomouc 1987. ;Ex libris olomouckých umělců. Olomouc 1981. Katalog. ;Štěpánovský pobyt/JUDr. Jiří Kráčmar, Lýsek, H. : Vzpomínka na učitele Josefa Weisera. In. Naše noviny, č. 210, 1/2000, S. 7. Honová, Stanislava: V měsíci září si připomínáme…Kdy-kde-co Olomouc září 2014..S.2.

V Olomouci studoval učitelský ústav. Působil jako odb. učitel na Přerovsku. Od r. 1946 v Šumperku, prof. na obch. akademii do r. 1968. Odp. red. Kulturního života Šumperka, v red. radě Severní Moravy.

Spurný, F.: Za dr.Miroslavem Zapletalem.Severní Morava.Sv.19.Šum­perk 1970.S.69–71.; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí.Olomouc, UP l987.;Literární místopis Přerovska-OA Přerov;Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk, 1990, S.155–156./fotografie/;.

Narozen v Krnově u Štěpánova (n.m.č. Štěpánov). Po ukončení vojenské služby v roce 1884 převzal od Jana Slámy taktovku Hanácké kapely. Hanáckou kapelu založil v roce 1875 štěpánovský rechtor a muzikant Rudolf Drlík. Kapela pod vedením A. Zbořila se zúčastnila i Národopisné výystavy v Praze a měla výbornou úrověň. Zbořil byl členem a funkcionářem Včelařského spolku. S Hanáckou kapelou hrál při prvním vystoupení Gustava Frištenského v Prostějově a ve dnech 1.9.-8.9.1885 hrála jeho kapela na včelařské výstavě v Uherském Brodě.

Kapelník Alois Zbořil. Naše noviny, č.211, březen 2000,S.7.;

Učil se zámečníkem. V 15 letech řídil dělnický sbor v rodišti. Poté studoval v Brně průmyslovou školu, kde se osvědčil též jako sbormistr sboru studentů a dělníků. Souběžně studoval zpěv v Brně a v Praze.Po 1. svět. válce se stal úředníkem státních drah v Olomouci. Znovu řídil dělnický sbor ve Velké Bystřici, v r. 1926 převzal vedení Pěveckého sdružení Dělnické akademie v Olomouci a stal se sbormistrem Dělnické pěvecké župy Josefa Nešvera v Olomouci a podílel se též na vybudování žup L.Janáčka v Ostravě a Ferdinanda Vacha v Brně. Byl členem předsednictva Svazu dělnických pěveckých spolků v ČSR. Redigoval časopis Akordeon 1937–1938. Vyučoval též sólovému zpěvu.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965. S.1014..; Stárek, Z.: SČS II.Praha 1982.S.708.;.