Osobnosti Moravy.eu

Narozen v Březnici u Zlína. Studoval gymnázium v Uherském Hradišti, poté u piaristů ve Strážnici a na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. V r. 1871 vysvěcen na kněze. Působil 3 roky ve Vsetíně jako kaplan,a na G v Příboře. Pak byl povolán do Olomouce za arcibiskupského sekretáře,kde do října 1882. Jmenován profesorem fundamentální theologie a církevního práva na bohoslovec. fakultě. 1883 pověřen úřadem kancléře konsistoře. 1887 se stal sídelním kanovníkem a 8. 11. 1892 jmenován olomouckým arcibiskupem. Věnoval se správě arcidiecése. K podpoře chudého kněžstva založil spolek sv. Theodora a značně jej dotoval. Opravil zámecký areál v Kroměříži. 13. 3. 1904 resignoval na arcibiskup. stolec. Žil pak v jižním Štýrsku. Ve své závěti odkázal bohatý odkaz na zřízení české univerzity na Moravě.

Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké.Olomouc 1949.S.46.;. BSSSM, seš.6(18.) Ostrava 2005.S. 58–61.

ThDr. Theodor Kohn

Po osiření pobýval u tety ve Strážnici a ve třinácti letech se vrátil do Nivnice. V roce 1608 začal studovat na vyšší latinské českobratrské škole v Přerově a od roku 1611 na německých evangelických školách, nejprve na akademii v Herbornu, potom na univerzitě v Heidelbergu. Po skončení studií (1614) se vrací do Přerova jako učitel latiny. O 2 roky později byl vysvěcen na kněze Jednoty bratrské a po dalších 2 letech se ujal řízení bratrského sboru v severomoravském Fulneku. Odtud musel po bitvě na Bílé Hoře utéci, jako bratrský kněz se skrýval nejdříve na Moravě pak v Čechách. Dne 3. 2. 1628 opustil vlast a odešel do exilu do polského Lešna. Po vypálení Lešna koncem dubna 1656, při kterém přišel o celou knihovnu i svůj majetek, se uchýlil do Amsterdamu v Nizozemí. Tam vyvrcholila Komenského vědecká a literární činnost. Vydal asi 60 spisů, některé z nich už v předchozích letech (např. známý „Labyrint světa a ráj srdce“ hned po Bílé Hoře). Z jeho pedagogických spisů : “Svět v obrazech”, “Školu hrou” a “Didaktiku”. Jeho celoživotní snahou bylo sjednocení veškerého lidského vědění na základě jeho zpřístupnění všem. Položil základy novověké pedagogiky. Jan Ámos Komenský zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterodamu a 22. listopadu byl pohřben v Naardenu (20 km jihovýchodně od Amsterodamu), kde je památník.

Kujal, Bohumír: Pedagogický slovník.1.sv.Praha spn 1965, S.215–222. ; Mezihorák, F.: Galerie velkých Evropanů. Nakladatelství Olomouc 2002. S. 105–107.;

Do školy chodil v rodišti, později v Lošticích, poté abs. učitelský ústav v Poličce. Působil v Klopině, Sudkově, 1908–1910 v Úsově, od r. 1912 do 1945 v Postřelmově, kde též kronikářem obce a v letech 1937– 1939 a po osvobození 1945–1950 ředitelem školy v Úsově. Znalec květeny a zvířeny.

Úsovská škola.Sborník k 60.výročí otevření české školy.(vyd.asi 1991).S.28.;.

Autor próz ze života moravského lidu. Pseud.Kukátkář -fejetony v Hlasu;Věnc.K. r.1862 v litur­g.bohosloveckém půlměsíčníku Concordia, básně v Hlasu aj.Dějištěm jeho povídek i Haná (Přestavlky u Přerova, Senice, Dub aj. Psal též o Skopalíkovi.

Hýsek, M. : Literární Morava v letech 1849–1885. Praha 1911, S. 245–256. ; Slovník českých spisovatelů. Praha ČS 1964, S. 246–247. Vychodil Pavel: Václav Kosmák. Brno 1916,S. 655. ; Vopravil, J. :Slovník pseudonymů. . . Praha, 1973, S. 810. ;.

Přestavlky Přerovsko).

Dělník, později novinář. Od r. 1912 odborový tajemník Svazu kovopracovníků na Moravě a ve Slezsku. 1913 redigoval časopis Pokrok Prostějově. Pro svou protirakouskou a protiválečnou řeč ve Smržicích u Prostějova v prosinci 1914 zatčen, obviněn z velezrady a popraven.

Malá československá encyklopedie.3­.Praha 1986, S.562.;.

Studoval univerzitu v Praze, působil v Brně na německém i českém gymnáziu, pak v Hradci Králové. Ředitelem gymnázia ve Strážnici. V letech 1878–1888 ředitelem českého gymnázia v Olomouci. Učil latinu, řečtinu, češtinu. Poté se stal zemským školním inspektorem v Čechách a zemřel v Praze. Publikoval v ČMM (1871). Spoluredaktor brněnské Včely.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.152.; Památník 60.výročí českého gymnázia.Olomouc 1927.S.168.; Výročí regionálních osobností Východních Čech v roce 1996.Hradec Králové.SVK 1995.S.40.;

Po obecné škole v obci absolvoval v letech 1917–1921 RG v Litovli a 1921–1925 studoval na Učitelském ústavu v Olomouci. Poté vyučoval na obecných školách v Července ( 1926 ), ve Slavětíně u Litovle ( 1927 – 1928 ) a na Dívčí měšťanské škole v Novém Jičíně ( 1928 – 1933 ). V roce 1933 – 1936 působil jako správce jednotřídky v Renotách u Litovle a učil v Uničově ( 1936 – 1938 ), v Náměšti na Hané ( 1938 – 1945 ), ve Šternberku ( 1945 – 1948 ), ve Štarnově u Šternberka ( 1948 – 1958 ). V letech 1958 – 1960 působil jako ředitel základní školy v Bělkovicích u Olomouce. Již v době svého studia psal fejetony, básně a drobné příspěvky do časopisů a aktivně se zúčastňoval osvětové a kulturní práce ve svých působištích. Ve své poezii opěvoval tradiční život na Hané. Oslavou rodné vsi je báseň Senička z roku 1929. V několika románových pracích ( S větrem o závod, Skála puká, Vítězná chudoba, Radlice Boží, Zlatá Srdce, Krůpěje, Náš rod ) zobrazil vesnický život v této úrodné oblasti. Ve středu jeho literárního zájmu byli prostí venkovští lidé a jejich sociální a hospodářské poměry. Slezskému bardu Petru Bezručovi věnoval práci Petr Bezruč na Hané. Spolu s Josefem Vacou a Josefem Vrbkou zpracoval ve dvou publikacích na dvě stě pověstí s názvem Pověsti z kraje básníka F. S. Procházky, vydané v roce 1939 a 1940. Z roku 1948 je jím uspořádaná vlastivědná publikace Štarnov pod Šternberkem z minulosti k přítomnosti. Jeho sběratelství lidových pověstí a zkazek vyústilo ve 40. a 50. letech ve vlastní pohádkovou tvorbu. Básník, prozaik, folklorista a jeden z předních představitelů ruralismu. Výbor z jeho poezie i prózy vydaný v Seničce v roce 2000 uspořádal spisovatelův syn ing. Aleš Koudelák.

Kolář, B.: Z paměti literární Olomouce. Olomouc, VSMO 2004. S.56–58. Hlůzová, Vlasta: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007. S.52–59. Kunc, J.: Slovník soudobých českých spisovatelů. P. 1945. S. 400–402. Slavík, B.: Hanácké písemnictví. Olomouc 1940. Pražák, A.: Spisovatelé, učitelé.P. 1946. Slovník českých spisovatelů. P., ČS 1964. S. 249. Hlůzová, V.: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015. S. 84–85. Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře. Výběrová bibliografie s údaji o 76 autorech. Olomouc, SISŠ 1993. Ševčíková, H.: Červencová a srpnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2015, č.7–8.

Kniha Potmě vyšívaná. Vydaná v roce 1948 a dedikovaná autorem v roce 1950. V majetku Tomáše Přidala.

Absolvoval Školu výtvarného myšlení I. Zhoře. Žije a pracuje v Kroměříži. Samostatně vystavoval v nemocnici Kroměříž r. 1975, plenér Kroměříž r. 1980. Galerie pod podloubím v Olomouci r. 1984, v Prostějově r. 1986, na Sovinci r. 1986, v Uničově r. 1987.

Katalog Spolek olomouckých výtvarníků + hosté. Olomouc 1991. /foto/;.

Po maturitě na českém gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval v Praze a v Jeně filologii. Po promoci s aprobací středoškolského učitele češtiny, němčiny, latiny a těsnopisu učil na reálném gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Telči. V letech 1911 – 1922 učil na České reálce v Olomouci. V této době také začal pravidelně publikovat v různých časopisech. Psal fejetony, drobné črty, překládal z němčiny, dokumentoval kulturní život v působišti. Publikoval též pod pseudonymy: Regulus, Adolf Skřehota a šiframi KKK, K.K.,–k a to zejména v časopisech Pozor, Lidové noviny, Stráž Moravy, Slezský sborník, Péče o studentstvo a průběžně do Prombergrových kalendářů. Po roce 1918 se hodně věnoval osvětové činnosti v Národní jednotě, byl výborným řečníkem. Patřil mezi významné členy Městského osvětového sboru, Městské knihovní rady a v roce 1928 se stal jejím předsedou. V roce 1920 přijal provizorní místo profesora češtiny a němčiny na Dívčím reálném gymnáziu, kde byl v roce 1923 jmenován ředitelem. Vedl pak školu na vysoké odborné úrovni až do září 1939, kdy byl předčasně penzionován. Odstěhoval se pak z Olomouce do Skaličky u Hranic, rodiště své ženy. Zde v ústraní se věnoval náročné vědecké práci. Zkoumal odlišnosti kelečského nářečí, jímž se mluvilo jen v devíti obcích kolem rodiště. Spolupracoval se Slezským ústavem ČSAV v Opavě. Vracel se rád do Olomouce, kde také zemřel.

Králík, S. : Za Kl. králíkem. Slezský sborník, 52, 1954. S. 557. ; Ficek, V. : Biografický slovník širšího Ostravska. 2. Opava 1976. S. 76–77. ;.
Buď zdrávo nám Gymnázium dívčí Olomouc. Sborník k 80. výročí založení školy. Olomouc 1999.S. 28–29. Ševčíková, Hana: Listopadová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy, 19, 2009, listopad. S.7.; BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S.56.

V r. 1943 jmenován docentem bulharských dějin na univ. ve Skopji, r. 1945 v Sofii. Od r. 1948 působil v Olomouci-profesor východoevropských dějin a prvním vedoucím katedry historie. Bádání: původ Valachů na vých. Moravě

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.5.Opava 1983.S.77–78.;.

Studoval na učitelském ústavu v Pelhřimově a dvakrát přestoupil na reálné gymnázium do Třeboně a učitelský ústav do Kutné Hory. Pedagogickou činnost zahájil 1877 na škole v Dačicích. Poté učil u minoritů v Brně, ve Štěpánovicích, Uhřínově a Postoloprtech, kde 1882–1885 řediteloval. Později odešel na severní Moravu a učil v Sudkově a Leštině. V roce 1892 se stal jednatelem výboru pro zřízení českého gymnázia v Zábřehu.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.98–99.;

Studoval nižší třídy Slovanského gymnázia v Olomouci a přešel na učitelský ústav v Příboře. Po absolutoriu působil postupně ve Velkém Újezdě, Staměřicích (Dolní Újezd), Výklekách, Lazničky a v obci Prosenice. Vynikající znalec včelařství. Založil včelařské oddělení Vlasteneckého muzea v Olomouci a věnoval mu rozsáhlou sbírku včelařských starožitností, jež sám shromáždil a zachránil. Věnoval se také rodopisnému bádání, sepisoval obecní kroniky obcí, kde působil. Sepsal dějiny obce Velké Prosenice a paměti obce Výkleky. V důchodovém věku žil v Olomouci a mnoho let byl poručníkem ex offo města Olomouce. Pohřben v Olomouci. Jeho hrob opatřen bronzovým reliéfem akad. sochaře Julia Pelikána.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…Praha 1962, S.336.;. Hynek, Zdeněk: Olomoucké hřbitovy. Olomouc 1987.Rkp.

Staměřice je místní část obce Dolní Újezd Zákřov – místní část obce Tršice

Po studiu na reálce v Opavě a na Báňské akademii v Příbrami působil jako důlní měřič v OKR. Od 1879 působil jako hlavní ing. Sobotínsko-štěpánovské hutní a železářské a.s. v Sobotíně. V důchodu žil ve Šternberku. Věnoval se studie mineralogie, petrografie a geneze ložisek.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univeritza v Ostravě, 1999.S.30;

Od začátku války žila Kubíkova rodina v Brně. Za války pracoval v Jehnicích u Brna jako lesní praktikant. Koncem srpna utekl přes Šumavu do Západního Německa. Vystřídal několik uprchlických táborů a pak se přes Neapol na válečné lodi General Black vypravil do Austrálie. Cesta tam trvala měsíc. Zprvu pracoval na farmě a v buši, později si sehnal místo návrháře a malíře v divadle a v tiskárně v Sydney. Bral hodiny jógy a v roce 1955 se oženil s Angličankou, která se věnovala baletu. Po svatbě se odstěhovali do Cambery, kde jeho paní vedla baletní školu. Kamil pracoval na Vysoké lesnické škole jako výzkumný asistent a též studoval na univerzitě orientální civilizaci. Taky zde připravil a vedl výstavu „25 let Cambery“, díky níž se seznámil s australským premiérem a členy vlády. V roce 1960 odjel s manželkou do Ameriky a 2 roky žili v San Francisco, kde pracoval v Uměleckém muzeu a jeho žena v baletní společnosti. O dva roky později se odstěhovali do New Yorku a Kamil začal studovat v Art Students League a současně pracoval jako umělecký ředitel ve velké tiskárně. V roce 1964 se manželé Kubíkovi vrátili do Evropy. Mladé paní se stýskalo po Londýně. Zde začal malovat architekturu. Když jednou kreslil katedrálu St. Paul, přišek za ním hrabě de La Lanne Stuart s dotazem, aby mu namaloval dům. Poté se stali velkými přáteli. Také se sešel se spisovatelem Grahamem Greenem. Záhy dostala jeho žena angažmá jako primabalerina opery v Essenu. Odstěhovali se tam a Kamil mohl srovnávat, jak vypadalo Německé v roce 1948 a jak o 18 let později. Po pohřbu Konráda Adenaura v roce 1967 se brzy vrátili do Ameriky. Tam se začátkem let sedmdesátých seznámil s prezidentským párem G. Busche a stali se přáteli. Stal se velmi uznávaným malířem. Jeho obrazy vlastní také britská královna Alžběta II., Donald Trump i někdejší starosta New Yorku – Rudolph Giuliani, Gerald Ford i manželka prezidenta L. Johnsona. Osobně se několikrát sešel i s malířem Salvatorem Dali a americkým prezidentem Richardem Bizonem. V roce 1991 a 1992 navrhl vánoční pohlednici pro Bílý dům. Bylo vytištěno 185 tisíc pohledů a 800 prezentačních lístků, o které byl velký zájem.V roce 1999 doprovázel manžele Buschovi na pozvání prezidenta Václava Havla do Prahy. Kamil Kubík je autorem knihy „City Scapes“, která je presentací jeho tvorby.

(Informace čerpány z knihy Jana Antonína Krytka: Osudy – viz Pozitivní noviny.)

Za války pracoval v Jehnicích u Brna – nyní Brno – Jehnice)

Absolvoval Gymnázium v Litovli r. 1925, po studiích v Praze působil jako střed. prof. kreslení v Opavě, od r. 1938 na gymnáziu v Olomouci. Od r. 1947 učil na FF UP nejprve jako docent a posléze jako vedoucí katedry výtvar. teorie a výchovy FF UP. Od r. 1933 byl členem Sdružení moravskoslezs. výtvarníků. V letech 1939–60 uspořádal řadu výstav samostatných či v rámci výtv. spolků, jejichž byl členem. Maloval motivy rodného kraje Litovle i Olomouce, vesnické architektury, krajinomalby v osobitém realismu.

ZKVMO 1983, č.223, S.4.; ZVSMO 1986/87, č.23–24, S.29–30.; Kdy kde co, leden 1995, S.1.; Litovelské noviny č.1/1995, S.10; .

Syn hudebního pedagoga Karla Kučery (1927). Pěvec, barytonista. Absolvoval konzervatoř v Ostravě 1976–82, poté působil v letech 1982–1983 v DOS Olomouc, pak v ZVS u AUS Praha a v letech 1985–1991 v olomouckém divadle. O r. 1991 v St. Pölter, Rakousko. Autor Slovníku operních pěvců (1987).

Dokumentační list 9.2.1998– Šev.

Profesorem obchodní akademie. Po 1. světové válce působil v zahraniční službě v Anglii, Kanadě, Mexiku a nakonec jako generální konzul Československé republiky v australském Sydney. Diplomat, spisy z oboru obchodnictví.

PNP – LA Česká společnost za velkých válek 20. století.

Maturoval na gymnáziu v Olomouci, poté studoval univerzity v Praze, Lipsku, Petrohradě. Od r. 1906 – 1908 učil češtinu a němčinu na ČRO v Olomouci, od r. 1908 trvale v Ostravě. Překladatel z ruštiny. Sestavil Slovníček hanáckého nářečí z okolí vsi Senice na Litovelsku. Jeho práce byla doplňkem k Bartošovu Dialektickém slov. moravském. Studie ze slovanských jazyků uveřejňoval též v olomouckém Pozoru.

Slavík, B.: Písemnictví na Litovelsku.Litovel 1937, S.52–53.;.

1947 absolvoval gymnázium v Hranicích. Po maturitě studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kterou dokončil v Praze na KU, kde byl promován v roce 1951. 1955 vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Brně. Poté působil ve Studénce a od roku 1965 v Olomouci. Psal do odborných právnických textů a regionálních novin. Byl členem Spolku přátel komorní hudby a Klubu přátel výtvarného umění. Vedle trvalého zájmu o literaturu a výtvarné umění (byl znalcem a sběratelem grafiky), provázela zemřelého láska k vážné hudbě a zejména k opeře.

Od studentských let navštěvoval koncerty a operní představení v Praze, oslněn generací pěvců kolem L. Domaninské, M. Tauberové, B. Blahuta, K. Kalaše, E. Hakena a dalších. Po přestěhování do Olomouce se stal předplatitelem koncertů Moravské filharmonie a sledoval vývoj orchestru i vedení uměleckého tělesa jednotlivými dirigentskými osobnostmi. Radostí jej naplňovala uváděná díla Janáčkova a jednotlivé symfonie Mahlerovy.

Se stejnou pravidelností sledoval i komentoval uvádění operních děl v olomouckém divadle. Vážně se zabýval otázkou operní režie, kontaktoval některé současné operní režiséry, do denního tisku psal recenze. Mezi prvními diváky se stal členem nově založeného Klubu příznivců Moravského divadla Olomouc.

Jeho “bravo” léta povzbuzovalo nejen olomoucké pěvce, ale v posledním desetiletí často zaznívalo i v hledišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kam pravidelně zajížděl na nedělní odpolední představení.

Nemůžeme se tedy divit, že Moravské divadlo Olomouc poděkovalo za dlouholetou přízeň svému “renesančnímu” příznivci kyticí rudých růží se stuhou doplněnou svým emblémem umístěných na katafalku. Zádušní mše se konala v dominikánském kostele, Slovenská ulice dne 14.7.2021 ve 14 hodin.

Ševčíková, Hana: Květnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2013, č.5, S.4. Ševčíková, H.: Se smutkem v duši. Nekrolog na blogspot 5.7.2021 Parte Doupalová, E.: Dodatek k nekrologu. Meil 25.7.2021 Foto­grafie: Ševčíková, H. a Lamačová, K.

JUDr. Ladislav Lamač

V roce 1975 absolvoval VŠZ Brno, agronomickou fakultu. 1975–1990 Výzkumný šlechtitelský ústav zelinářský Smržice, od 1990 SEMO. Časté studijní zahraniční pobyty-Západní Evropa, USA. Po roce 1989 místopředseda obl. sdružení ODS. Zástupce starosty města Prostějov, člen rady okresního shromáždění.

Kdo je kdo v České republice 1994–1995.Praha 1994.S.322.;

Syn Jana Ležatky st. Datum křtu. Pracoval pro četné kostely moravské, 1786 bohatou štukovou výzdobu chrámu sv. Mořice v Kroměříži a farní kostel v Drahotuších (n.m.č. města Hranice)a ve Slatěnicích (n. Slatinice).

Toman, P.: Slovník.II.S.29.;.

Abs.učit.ústav v Kroměříži 1907, působil na školách na Šumpersku, v Svébohově do r.1915.1918 Pros­tějov-velitel národní obrany, 1919 Svébohov, od 1.4.v Úsově do r.1938.Olomouc- ředitel školy.

Morav, K.: Stanislav Makas-osmdesátník.ZVÚO, č.137, S.21.; Spurný, F.: Za Stanislavem Makasem.=Severní Morava, sv.25.Šumperk 1973, S.67–69/bibliografie Makasových vlastivědných prací/.; Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990, S.113–115./fotografie/.

Vystěhoval se s rodiči do USA. Když mu bylo 9 let vrátil se s rodiči do ČSR. V roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Poté studoval bohosloví v Olomouci. Vysvěcen na kněze 5.7.1937.Ustanoven farářem ve Slavičíně.Nejmladší farář na Moravě.Od mládí členem Orla.Po r.1945 zvolen vzdělavatelem orelské župy velehradské.Po roce 1948 musel pro svou činnost v Orlu uprchnout do západního Německa, přesídlil do Lucemburska, kde pomáhal čs.uprchlíkům­.1950 emigroval do Austrálie.Vydával časopis Čech v Austrálii.

Pejskar, J.: Poslední pocta.II.S.17.;.

Maturoval v Jičíně r. 1917 a hned poté odveden na vojnu. Po vzniku samostatného Československa v r. 1918 se jako dobrovolník přihlásil do čsl.armády a bojoval na Slovensku. Pak vystudoval lékařskou fakultu v Praze a promoval 10.11.1923. Po promoci nastoupil na Patologicko-anatomický ústav prof. A. Spilky v Bratislavě, kde působil 3 roky. V roce 1926 přešel do Brna na gynekologicko-porodnickou fakultu Masarykovy univerzity, kterou vedl prof.MUDr. Gustav Müller. Již v roce 1927 se stal asistentem. Podnikal četné studijní cesty: Paříž, Brusel, Budapešt, Bělehrad, Sofie, Drážďany, Berlín, Lipsko, Frankfurt, Bonn aj. V roce 1930 působil ve Švédsku na Forselové klinice ve Stockholmu a pak v Göteborgru na radiobiologickém a onkologickém pracovišti. V roce 1933 habilitován v Brně pro obor porodnictví a gynekologie. V roce 1938 přešel jako docent do Hradce Králového, kde se stal primářem gynekologicko-porodnického oddělení. V roce 1947 jmenován řádným prof. Hradecké lékařské fakulty, která se v roce 1951 změnila na Vojenskou lékařskou akademii. Prof. Maršálek musel změnit působiště a odešel do Olomouce, kde se stal přednostou gynekologicko porodnické kliniky UPOL. V roce 1954 vybudoval na klinice vlastní rentgenologické pracoviště. V té době taky napsal rozsáhlou monografii Operativní léčba ženských orgánů. Postupem času byl stále více a více sledován stranickými orgány, kterým byl trnem v oku jeho životní styl. V roce 1958 při jeho 60. narozeninách ještě sice vyšlo slavnostní číslo časopisu Československá gynekologie, ale nad Maršálkem se už stahovala mračna. Rektor UPOL a prof. neurolgie MUDr. Jaromír Hrbek, který byl později i ministrem školství, byl typický představitel nekompromisního komunistického funkcionáře. Maršálkovi vytýkal, kde co a nakonec byl z UPOL nedůstojně propuštěn. Získal místo v uranových dolech v Jáchymově, kde pracoval jako terenní gynekolog a závodní lékař a zřídil v pohraničním městečku Vejprty i malou porodnici. Nenechal se zlomit a stále studoval, přednášel po celém kraji, Publikoval v zahraničí a korespondoval s řadou kolegů z celého světa, kteří mu posílali odbornou literaturu. V roce 1967 byl rehabilitován a téměř v 70 ti letech nastoupil jako samostatná vědecká síla na gynekologicko-porodnické klinice J.E. Purkyně v Brně. V pozdějším věku trpěl chronickou ischemickou chorobou srdeční a volné dny trávil na chalupě na Vysočině. Když mu bylo zle, tak se nechal odvézt do nemocnice, kde zemřel na infarkt myokardu.

Zakladatelé a pokračovatelé­.Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996.S.147–148; Pilka, Radovan: Almanach 120 PORGYN. Olomouc, FN 2019.S. 15–17.

V Olomouci činný na rozhraní století. Autorem projektu rezidencí a ambitů poutního chrámu Navštívení P. Marie na Svatém Kopečku (n.m.č.Olomouce). Zámek ve Slavkově 1692 – 1705.

Poche, E.: Encyklopedie českého výtvarného umění.Praha, Academia 1975.S.293.;Hlobil, I.: Olomouc.Praha 1984.S.91.;Musil, J.V.: Olomouc Kopeček v kulturně historických souvislostech­.Olomouc 1984.S.23.;.