Osobnosti Moravy.eu

Rozená Leibnerová. V letech 1953–1956 absolvovala střední školu v Litovli. V té době členkou hudební kapely, kde hrála na harmonium. Hudební vzdělání – samouk. Poté pracovala v MEZ Mohelnice jako kreslička. Od r. 1971 pracovala jako učitelka MŠ a dálkově vystudovala Střední pedagogickou školu v Přerově a od roku 1974– do dubna 1993 byla ředitelka Mateřské školy v Bouzově. Přes léto průvodkyní na hradě Bouzov. Zná hodně lidových písní z Bouzovska, nejen od maminky, ale i od učitele Bohumila Vaňáka. Písně publikovala v kalendářích Rok na Hané..Působila též v Javoříčku a v Řimicích.

Kvapilová, M.: Lidová slovesnost na Bouzovsku. Dipl.práce FFUP Olomouc 1995.S.29.

Javoříčko (n.m.č. obce Luká) Řimice (n.m.č. obce Bílá Lhota).

Syn vesnického pekaře. V roce 1915 maturoval na reálném gymnáziu v Litovli. Poté musel na podzim narukovat k 93. pěšímu pluku Rakousko-uherské armády. Na ruské frontě byl v r. 1916 zajat a poslán dozajateckého tábora, východně od Bajkalského jezera. V březnu 1917 se tu přihlásil do čs. legií a byl zařazen k náhradnímu praporu 1. střelecké brigády v Bobrujsku a později Žitomiru. V říjnu 1917 byl vyslán na posílení francouzské fronty. Po výcviku v Cognacu se v létě a na podzim 1918 jako velitel čety zúčastnil bpjů v severní Francii. Zpět do vlasti se vrátil počátkem r. 1919. Po 1. světové válce zůstal v armádě jako voják z povolání a jako perspektivní důstojník byl vyslán na francouzskou Vysokou válečnou školu. Po návratu studoval ještě Vysokou školu válečnou v Praze. Po Mnichovu a likvidaci čs. armády byl přeložen k ministerstvu vnitra jako zástupce ředitele archivu. Za svou účast v bojích čs. legií za 1. svět. války, působení v armádě předmnichovské republiky, v odboji za 2. světové války a v Pražském povstání obdržel řadu vyznamenání. Bohatá publikační činnost mj. psal také do sborníku Severní Morava v letech 1969–1975.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12. Os­travská univerzita v Ostravě, 1999.S.18;

V roce 1947 abs.konzer­vatoř v Brně, působila 1947–48 v divadle Opava, 1948–1950 v Olomouci, od r. 1950 členka Státního divadla v Brně. Zasl.um. 1964.; Na JAMU vyučovala herectví.

Kdo je kdo v Českosloven­sku.Praha, ČTK 1969, S.189.;. BSSSM, seš.5 (17.) Ostrava 2004. S. 29–30.

Byla žačkou rytmické školy Elišky Bláhové (vyučovala Lída Hyprová) a školy Ivo Váni Psoty v Brně. Jako elévka Zemského divadla v Brně byla angažována v roce 1932, již jako třináctiletá tančila v premiéře Signoriny Gioventù. Od roku 1933 studovala baletní školu Jelizavety Nikolské v Praze, podnikla s jejím souborem dvouměsíční turné po USA s účastí na Světové výstavě v Chicagu 1933. V roce 1934 tančila v Městském divadle na Královských Vinohradech, o rok později již byla přijata do baletu Národního divadla v Praze. V roce 1936 přešla za I. V. Psotou do Brna (roku 1938 jmenována primabalerínou). Válečná léta strávila v olomouckém německém divadle, kde se uplatnila i jako choreografka. Po druhé světové válce se vrátila zpět do brněnského divadla, jako sólistka a pedagožka zde působila až do roku 1961, kdy jí byl udělen titul zasloužilé umělkyně. Patřila mezi oblíbené tanečnice brněnského publika, které si získávala především svou krásou, mimořádnými dispozicemi, ale i vyzrálostí svého tanečního projevu. Z jejích velkých rolí to byla například Kolombina v Divadle za bránou (1936) a v Karnevalu (1937), Panenka ve Vzpouře hraček (1937), pas de deux s I. V. Psotou v Rakoši Rákoczym (1938), role Prologu ve světové premiéře Romea a Julie (1938), Dívka v České svatbě (1939), Šeherezáda ve stejnojmenném baletu (1940), Odetta i Odilie v Labutím jezeře (1941, 1955), Princezna v Lastuře (1945), Svanilda v Coppélii (1947), Slunečnice ve stejnojmenném baletu (1947), Žena v Symfonii života (1949), Tereza v Plamenech Paříže (1956), Dívka v Podivuhodném mandarínu (1960), Fietta v Cestě hromu (1961). Z jejích choreografických počinů to bylo Italské capriccio (1952), tance v opeře Piková dáma, Prodaná nevěsta. Třicet let vyučovala na Taneční konzervatoři v Brně (1946–76). Je držitelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství (1996).

1942–1945 primabalerina Městského divadla Olomouc. Poté v Brně. 1946–1949 externí pedagog, od 1949–1976 pedagog konzervatoře v Brně. Zaslouž. umělkyně.

Postavy brněnského jeviště V. Brno 1984, S. 25–26; Český taneční slovník. Praha 2001, S. 73–74.

Gymnázium absolvoval v Přerově, vysokoškolská studia klasické filologie pak na univerzitě v Praze. 1923 přijal místo prof. latiny na Dívčím reformním gymnáziu v Olomouci. 1926 se stal jednatelem Městského osvětového sboru. 1932 byl zvolen členem městského zastupitelstva a posléze Rady hlavního města Olomouce. Za 2. svět. války ho Němci zavřeli do koncentračního tábora v Buchenwalu. Po válce nastoupil opět jako ředitel na Dívčí reálné gymnázium. 1948 byl zbaven svých dosavadních funkcí. 1950 byl jmenovín ředitelem Vyšší sociálně zdravotní školy v budově Pöttingea. 1951 byl profesorem na Slovanském gymnáziu.

Buď zdrávo nám Gymnasium dívčí Olomouc.Olomouc: Slovanské gymnázium, 1999.S.30–32;

V roce 1921 přišel do Prostějova, kde působil až do r. 1946 jako profesor reálného gymnázia.

Hráč na kontrabas. V období 16.9.1958 – 31.1.1975 hrál v Moravské filharmonii Olomouc a v letech 1983–1988 byl členem operety MDO. Měl přezdívku " Čára". Kdysi hrával ve slavném brněnském orchestru Gustava Broma.

Almanach 1920–2000. Olomouc, Moravské divadlo 2000. S.147. Ry­šavý, M.: Houslistovo zpovídání. Olomouc 2013. S.25–26.

Studoval v Kojetíně, učitelský kurs absolvoval v Olomouci. Od r. 1810 učil na škole v Tovačově, od r. 1814 řídícím školy a ředitel kůru. Na tovačovském kůru prováděl české chrámové skladby (mj. i Mši J.J.Ryby). Vychoval syna Arnošta (1825–1874).

ČSHS.I.Praha 1963.S.340.;.

'

V r. 1922 maturoval na gymnáziu v Boskovicích, poté studoval FFUK v Praze, 1924–1925 indologii v Berlíně. Od r. 1928 učil na středních školách ve Strakonicích a v Praze a přitom vědecky pracoval. Působil v Prešově r.1930, později v Mělníku a Tišnově (1932–1945). Po návratu do Prahy působil jako indolog v Praze a též v Olomouci. V roce 1950 se vrátil na UK, kde byl v r. 1954 jmenován profesorem indologie na UK Praha. Překladatel indické poezie;

Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1962, S.61.; Lexikon české literatury. 1. díl. Praha, Academia 1985. S.757.

V Prostějově působil od r. 1931. Člen Společnosti bří Čapků. Korespondence Glivického vydána knižně, bibliofilsky a samizdatově. K samizdat. celkům patří také 12 dopisů čes. filoz. prof. dr. Jana Patočky, datovené 1965–1975 J. Glivickému.

Marek, Pavel: Josef Glivický.Štafe­ta.Prostějov 1988, č.3.;Marek, Pavel: Korespondence J.Glivického a J.Patočky.Štafeta, Prostějov 1991, č.2, S.5–10.;Štafeta, 15, 1983, č.1, S.31.;Štafeta, 10, 1978, č.2, S.16–19.;VVM, 30, 1978, č.2, S.221–223.;Marek, P.: Památce Josefa Glivického.=Pros­tějovský týden, 24.7.1991, S.5, 1 obr.;.

Souběžně s působením v olomouckém divadle vykonával pedagogickou činnost na JAMU v Brně, kde 1971–1983 odborný asistent. Po roce 1992 pracoval v Krušnohorském divadle v Teplicích jako umělecký šéf. Bydlí v Olomouci.

Kdo je kdo 1994–1995. Praha 1994. S.142.

Narozen na Novojičínsku. Maturoval na gymnáziu v Moravské Ostravě. V r. 1911 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a současně studoval na teologické fakultě. Vysvěcen na kněze v r. 1915 a poté nastoupil jako kooperátor do Velké Bystřice. Souběžně učil náboženství na třech přespolních školách. V r. 1916 byl poslán jako kooperátor do Velkého Týnce. Ćinný v náboženských spolcích (Mariánská družina paní a dívek ve V. Týnci, Mariánská družina kněží arcidiecéze olomoucké. 1920 ustanoven dómským vikářem při chrámu sv. Václava v Olomouci. 1939 vězněn gestapem, 1947 jmenován I. dómským ceremoniářem. V padesátých letech pronásledován KSČ, zatčen a odsouzen k 25 letům vězení, kde zemřel.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.41–42. Vingrálek, M.: Olomoucký ordinář zemřel. In: Lidová demokracie 13.10.1969.;

Brněnská rodačka Nataša Gollová roz. Hodáčová si umělecké jméno zvolila podle svého dědečka, významného historika Jaroslava Golla. Byla naší nejvzdělanější herečkou své doby. Od dětství se věnovala baletu, vystudovala gymnázium a uměla hovořit 5 jazyky. Studium filosofie nedokončila, protože ji zlákalo divadlo. Hrála v Olomouci 1933–1934, od roku 1934 v Bratislavě a v Městských divadlech pražských. Jejím prvním filmem byl Kantor Ideál (1932), kde se mihla v roli studentky. Pak následovaly slavné veselohry Hotel Modrá hvězda (1941),Kristián (1939), Eva tropí hlouposti (1939), kde byl jejím nejčastějším partnerem Oldřich Nový. Vrcholem v její filmografii je Pohádka máje (1940), v níž si zahrála Helenku po boku Svatopluka Beneše. Na konci války odešla jako dobrovolná ošetřovatelka do Terezína a nakazila se skvrnitým tyfem. V roce 1947 se po několika nevydařených vztazích s Františkem Vnoučkem či Willym Sohnelem vdala za režiséra Karla Konstantina a odešli spolu do Českých Budějovic. Její největší láskou však stále zůstával francouzský básník Tristan Tzara, se kterým se v mládí setkala. V roce 1950 jí pomohl k návratu do Prahy Jan Werich. Dal jí roli ve filmu Císařův pekař (1951) a Pekařův císař (1951) a přijal ji do Městských divadel pražských. Později si Nataša zahrála ještě v několika filmech, z nichž nejznámější je Drahé tety a já (1974). Jejím posledním filmem byla Konečná stanice (1981).Poslední působiště Divadlo ABC Praha. V roce 1971 musela odejít z divadla, protože se stále zhoršovaly její problémy s kyčlemi. Od roku 1985 žila v domově důchodců v Praze-Krči, kde 29. 10. 1988 zemřela ve spánku. Je pohřbena na Vyšehradě.

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha, DÚ 1959, S. 105. ;

V roce 1967 maturoval na SVVŠ ve Strážnici. Na studium teologie byl přijat v roce 1968 (neměl dělnický původ, rok pracoval jako dělník v ZPS v Gottwaldově – nynějším Zlíně). Teologii studoval na CMBF v Olomouci, kněžské svěcení přijal v roce 1973. Působil v duchovní správě ve Zlíně, Valašských Kloboukách (1973–1982), naposledy byl farářem ve Vizovicích,(1982–1990), Provodově a Horní Lhotě. Jmenován titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým 17. března 1990. Biskupské svěcení 7. dubna 1990. Arcibiskupem jmenován 28. září 1992. Převzetí arcidiecéze olomoucké 7. listopadu 1992. V ČBK: předseda ČBK, předseda pastorační komise (mládež, katecheze, misie), komise pro charitativní činnost a přípravné komise plenárního sněmu. Heslo: Quod dixerit vobis facite – Co vám řekne, učiňte.

Po roce 1991 člen vědecké rady Teologické fakulty UP. Od r. 1999 předseda správní rady UPO, Velký kancléř Cyrilometodějské teologické fakulty.
Arcibiskup olomoucký, metropolita moravský. Sídlí na adrese: Wurmova 9, 77102 Olomouc.

Kdo je kdo v České republice 1994–1995. Praha 1994.S.144. www.ado.cz Wikipedie.cz

V Olomouci od r. 1905, činný v Národní jednotě, v M. Třebové prof. německého gymnázia.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.80–81..

Blížkov u Velkého Meziříčí – je správně Blízkov

Vyučen nástrojař, řezbář; abs. SŠ stroj. Brno. Fot. od 14 l. 53 nast. v Olomouci voj. zákl. službu, oženil se zde a zůstal. Pracoval jako dělník v Sigmě Olomouc, od r. 1960 ve svobod. povolání. Zakl. člen olom. sk. DOFO, publikoval v čas. Čs. fotografie, i zahranič. tisku. Vystavoval v Praze, Olomouci. Věnoval se též průmyslové fotografii.

Z díla: Olomouc (1968);Ostrav­sko(1971);Haná / text O.F.Babler, 1972;);Krajinou Hané (1976);Olomou­cko(1977);Olo­mouc(1982); Biografické údaje:Českoslo­venská amatérská fotografie 1945–1989.Praha 1989, S.34.;.

Studoval na České reálce v Olomouci, kde maturoval v r. 1911. Poté odešel na ČVUT do Prahy, kde v roce 1916 přerušil studium kvůli válce a vrátil se až po ukončení války. Absolvoval v r. 1919. Od roku 1920 pracoval v Brně jako projektant pro výstavbu Masarykovy univerzity až do r. 1929, poté do r. 1958 byl Ing. arch. Grunt městský vrchní technický komisař a přednosta plánovacího úřadu města Brna. V průběhu let 1929–1931 působil též jako scénograf v Národním divadle Brno a 1929–1939 v Indexu Brno.. Z výčtu jeho díla: Bratislava (1922), Zemské výstaviště Brno (1923), Módní salón Femina na České ul. Brno (1924), Hodonín (1924, 1929, 1934), účast na Mezinárodní výstavě dekorativního umění Paříž (1924). regulační plány pro Kyjov (1933), projekt pro ND Brno (1935), spolupráxe při projektu Smitalovy vily v Kroměříži (1935–1940),návrhy budovy Národního shromáždění v Praze (1946–1947), dostavba radnice ve Znojmě (1948), návrh na mezinárodní hotel na Husově ulici v Brně (1957), po architektonické stránce se podílel na podobě přehrady vystavěné v letech 1936–1940 v Brně. Členem Klubu architektů v Brně, Klubu výtvarných umělců Aleš, Brněnského Devětsilu, Svazu architektů ČSR.

Kmoníčková, Eva: V roce 1988 zemřeli.Brno, SVK 1989. S.24.; Švácha, Rostislav: Jaroslav Grunt – 90. In: Výtvarná kultury, 7, 1983. S. 63–64.; Crhonek, I.: Jaroslav Grunt. In: Architekt,39, 1993,č.2. S.2. ;

Gymnázium začal studovat na Slovensku, ale maturoval na SG v Olomouci r. 1947., kde jej velmi ovlivnil prof. Oldřich Králík.Poté studoval  FFUK v Praze, obor literární věda a estetika a končil doktorátem v roce 1952. Od r. 1954 působil v Üstavu české literatury, od r. 1961 jako vědecký pracovník.Od roku 1969–2003 působil na univerzitě v Amsterdamu, kde založil a vedl bohemistické pracoviště. Od 1991 hostuje doc. PhDr. Mojmír Grygar na českých univerzitách, též na FF UP.

.

Seznam a adresář absolventů SG v Olomouci.Olomouc 1989, S.34.;Za hlasem Komenského.Olomouc 1957, S.148.;.Slovník českých spisovatelů od r. 1945. Díl 1. Praha, Brána 1995, S. 210–212.;

Po studiích v Brně a Olomouci člen benediktinského řádu v Rajhradě /od 1758/, kde ředitel kůru od 1766, autor historických spisů a chrámových skladeb.

ČSHS .1.Praha 1963.S.388–389.;Pavelková, Jindra: Alexius Habrich, nejen knihovník. Muzeum Brněnska. Sborník 2007, S. 86–96.;

Po maturitě na Střední knihovnické škole v Brně roku 1967 nastoupila dne 3.7.1967 – 7.7. 1969 do Okresní knihovny v Novém Jičíně. Následně působila od 8.7. 1969 v Okresní knihovně Olomouc, kde do konce ledna 1976, kde pracovala na oddělení Olomouc – venkov. V údobí 1.2.1976 – 31.12.1988 bly v knihovně Vlastivědného ústavu v Olomouci a od 1.1.1989 – 30.4.1991 v kni­hovně UPOL. Od května 1991 až do odchodu do důchodu byla knihovnicí v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci. Důchod nastoupila k 10.9. 2009.

osobní sdělení /hš

Od r. 1954/1989 na LFUP , interní klinika v Olomouci, význ. odbornice v oboru lékařství, rozvoj hepatologie/nemoc. jater/, jako jedna z prvních u nás zavedla kausální léčbu při chorobě Wilsonově. 1992 profesor. Pedagogicky působila 35 let. Autorka učeb. textů pro studenty. Odb. činnost se týkala chorob jater a žluč. cest. Celkem publikovala 96 prací, podílela se na 3 monografiích­.Prof. MUDr. Dagmar Hauftová, CSc. je emeritní profesorkou I. interní kliniky FN Olomouc a LF UP, členkou Etické komise FN a LF UP Olomouc, též odborným garantem hospice Arcidiecézní charity v Olomouci-Svatý Kopeček.

Slavětínský, M.: Portrét, foto.Žurnál, 1992, č.2, S.7, říjen.;.

Narozena v Borové na Náchodsku.

Studia teologie absolvoval na jezuitské univerzitě v Olomouci, poté působil opět v Jihlavě jako prof. rétoriky, školní prefekt, představený latinské kongregace a zpovědník. Roku 1694 převzal rektorský úřad jezuitské koleje v Kladsku, do r. 1697. Poté působil opět v Praze jako konzultor české jezuitské provincie. Rektor olomoucké univerzity a jezuitské koleje, v letech 13.10. 1700 – 11.11. 1703.

Žurnál UP, č. 23, 13.10.2006. S. 7., .

Administrátor a redaktor Pozora v Olomouci, člen Jednoty divadelních ochotníků v Olomouci, sbormistr hudeb. kroužku. Od r. 1883 redigoval Opavský týdeník.

Fischer, R.: Olomoucký památník.1848–1918.Olomouc 1938, S.93.;. BSSSM, seš.6(18.) Ostrava 2005. S.36–37.

Roku 1929 absolvoval reálku v Šumperku a v roce 1934 Vojenskou akademii v Hranicích. Až do rozpuštění čs. armády (březen 1939) byl důstojníkem čs. armády (Bratislava), potom až do začátku prosince byl příslušníkem vojenské ilegální organizace v Praze. Od konce roku 1939 příslušník čs. zahraničního vojska ve Francii (od 12.4.1940; velitel dělostřelecké baterie), po vylodění v Anglii (7.7.1940), velitel protiletadlové baterie, po ukončení náletů na Anglii absolvoval „Polskou válečnou školu“ s paradesantním výcvikem (1942–43; Peebles ve Skotsku). Potom byl převelen do SSSR, dorazil tam 12. listopadu 1943. Od 9.1. do 30.4.1944 vedl výcvik 2. čs. sam. paradesantní brigády (Jefremovo), o počtu asi 2800 parašutistů. Od 10. června 1944 již jako náčelník štábu vedl další výcvik parabrigády u města Proskurov (viz jeho fotografie v knize „Vojenské dějiny Československa“, str. 373), se kterou (11.-19.9.1944) se účastnil těžkých bojů „u Dukly“, na polské straně (prostor mezi Krosnem a Sanokem). Potom od 20.9. do 6.10.1944 byl ve štábu čs. armádního sboru, v noci 6.10.1944 byl s generálem Viestem vysazen na letiště „Tri duby“ na pomoc SNP. Po vojenské porážce povstání a po ústupu do hor, byl 30.11.1944 u Horní Lehoty těžce zraněn. Potom až do osvobození (8.3.1945) byl ilegálně, pod cizím jménem léčen v nemocnici v Podbrezové. Za aktivní účast ve 2.světové válce byl vyznamenán:

Prezidentem E. Benešem (za uznání bojových zásluh, za osobní statečnost před nepřítelem, za uznání vynikajících vojenských činů mimo boj): „Československým válečným křížem 1939“ (třikrát; v období srpen 1945-leden 1946), medailí „Za chrabrost“ (dvakrát; v období srpen-září 1945) a medailí „Za zásluhy I. stupně“ (červenec 1945).
Předsednictvem Slovenské národní rady (za zásluhy o obnovení Československé republiky) „Řádem SNP I. třídy“(březen 1946).
Ministrem národní obrany ČSR těmito medailemi: Odznak za těžká zranění (dvakrát), Odznak československého partyzána, Pamětní medaile Velké Británie, Pamětní medaile Francie a Pamětní medaile SSSR.
Dále potom i těmito zahraničními vyznamenáními;
Britským „Válečným křížem s korunou I.třídy“, sovětskou medailí „Za Pobedu nad Germanijem“ a jugoslávským řádem „Partyzánská hvězda II.třídy“. Po válce absolvoval „Válečnou školu generálního štábu“ v Praze (1945–46), již ve funkci náčelníka štábu 1. čs. obrněné divize v Praze (1946–47), byl však „za hanobení SSSR“ zbaven této vysoké funkce (13.12.1947) v ČSLA. Po únoru 1948 byl degradován na velitele praporu v Karlových Varech, později v Bruntále, odkud 16.11.1948 emi­groval do SRN (ilegální překročení státní hranice v prostoru hory „Dyleň“). Dne 14.12.1949 odejel do Austrálie, kam dorazil 30.1.1950. Tam zpočátku pracoval jako dělník a potom jako úředník v Adelaide. Od dubna 1951 byl u firmy prodávající motorová vozidla v Sydney, od prosince 1951 do srpna 1952 byl zaměstnán jako účetní a pomocná administrativní síla na velikém statku (asi 2 miliony akrů půdy), v N.W. Queenslandu. 29.8.1952 odletěl do Honolulu (Havajské ostrovy), kde byl přijat jako „permanentní rezident“ Spojených států. Od 8.9.1952 až do konce roku 1979 byl zaměstnán jako instruktor (učitel) pro cizí jazyky ve „Vojenské jazykové akademii Pentagonu“ v USA (Army language School, California, Presidio of Monterey),

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava, 1995.S.51–52.; Biografii zpracoval MVDr. Josef Hlásný, CSc. – http://www.bludov.cz/…-Hlasny.html http://www.bludov.cz/…/B-04-10.pdf

Řezbářskou praxi ve Vsetíně, Praha od r. 1909, abs. AVU 1914, prof. Myslbek. Asist. kreslení v Brně. Autor Smetanova pomníku v Holešově, vnitřní výzdoby městské spořitelny v Prostějově.

Toman: NSČSVU 1947.I.-S.340.;.