Osobnosti Moravy.eu

Narozen v Holici u Olomouce. V roce 1944 maturoval na Polívkově reálném gymnáziu v Olomouci. Rok před absolvováním (1949) AVU Praha, prof. Rada- byl vyloučen z politických důvodů. V roce 1950 byl přijat za člena Svazu československých výtvarných umělců. Po vojně pracoval v letech 1952–1955 jako reklamní grafik v Sigmě Lutín. Poté byl ve svobodném povolání. Od r. 1965 – 1968 externí učitel katedry výtvarné výchovy FFUP, vyučoval malbě. V roce 1968 začal učit na Střední umělecké škole v Uherském Hradišti a na podzim t.r. odešel do švýcarského exilu.Jako nezávislý umělec prošel složitou cestou. Počáteční tvůrčí vývoj je spjat s Cézánnovským pojetím malby, později se dopracoval k vlastní svébytné figurálnosti. Figurální abstrakci věnoval i své teoretické stati. V roce 1973 se usadil v Lucernu a založil tam soukromou malířskou školu Kunstseminar Luzern.Tu vedl do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Jeho rozsáhlou retrospektivu představilo Muzeum umění v roce 2005.

Výtvarníci a teoretici VVUP 1946 – 1986.Olomouc 1986.;. Kolář, B. a kol.: Slovanské gymnázium literární.Olomouc, Danal 2000.S.378–379. Daněk, Ladislav: Radoslav Kutra. In: Oznámení o Ikarově letu. Olomouc 1998. S.136–139.; Olomoucká kulturní scéna přišla v lednu o dvě osobnosti.In:O­lomoucké listy 2020, č.2. S.8.

Holice u Olomouce jsou nyní součástí města Olomouc.

Narozena v rodině středoškolského profesora. Její matka jí a staršího bratra Ivana vedla k tanci. Základní vzdělání získala u tanečních profesionálů v Ostravě a v Praze. Od r. 1927 působila v Brně, kde byla členkou Národního a Zemského divadla. V době prázdnin jí bratr umožnil vzdělání v Paříži a v Londýně. V brněnském divadle působila do r. 1939 a od r. 1932 do r.1947 vedla soukromou baletní školu Iva Váni Psoty v Brně. V divadle se seznámila s dirigentem Rudolfem Kvasnicou, s kterým v r. 1947 odešla do Zlína, kde si otevřela baletní školu v období 1948–1954. V roce 1956 odešla s manželem do Prahy, kde působila v Hudebním divadle Karlín.

Postavy brněnského jeviště. II. Brno 1989. S. 91–96.

Narozen v Držovicích (n.m.č. Prostějova). Po teologických studiích v Olomouci působil zprvu jako duchovní v Životicích, potom jako učitel náboženství v Ostravě. Po získání doktorátu z teologie učil na ostravském matičním gymnáziu. Jeho pedagogická činnost byla provázena různými literárními aktivitami. Publikoval medailonky o významných osobnostech a myslitelích. Autor esejí. Z díla: Po stopách světce z Assisi (Ostrava 1901)
Otec pouště svatý Jeroným (Ostrava 1920)

Kahan nad černou zemí. Ostrava 1948. S.107–108. BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S.60.

ThDr. Alois Lang

Od dětství byl na invalidním vozíku s diagnostikovanou progresivní svalovou distrofií-myopatií. Základní školu absolvoval v Brně v Ústavu pro tělesně postižené. V letech 1974 – 1978 studoval na Gymnáziu pre telesně postihnutých v Bratislavě. Filozofickou fakultu J. E. Purkyně v Brně, obor nepedagogické studie němčina-italština, zakončil v roce 1983 závěrečnou zkouškou. Od roku 1984 pracoval jako překladatel pro Konferenční servis Brno. V roce 1990 začal pracovat jako soukromá osoba – soudní překladatel, tlumočník, domácí učitel jazyků. V letech 1999 až 2003 se účastnil modulu 2 Česko – Britského projektu reformy sociálních služeb. V roce 1997 se stal předsedou Trendu Vozíčkářů Olomouc, od roku 1999 předsedou krajské rady zdravotně postižených – sdružení organizací zdravotně postižených. Aktivně se zapojil do projektu „Bezbariérová Olomouc“. Dále se věnoval překladům a článkům do různých periodik zabývajících se problematikou zdravotně postižených. Zabýval se soudními překlady z německého a italského jazyka. Spolupracoval s MPSV ČR na publikaci „Průvodce standardy kvality sociálních služeb“. Přestože byl od mládí na invalidním vozíku, na život nerezignoval a žil plnohodnotný život. Vozík pro něho není překážkou při seberealizaci v osobním i pracovním životě. Od roku 1997 žil v Olomouci, bydlel v bezbariérovém bytě s manželkou Martinou. Aktivně se prosazoval a obhajovál práva osob se zdravotním postižením. V letech 2010 – 2014 byl olomouckým zastupitelem. Byl nápomocen při odstraňování architektonických, ale i psychických bariér mezi lidmi. Dlouhodobě aktivně spolupracoval v organizacích pro zdravotně postižené (Svaz invalidů, Asociace muskulárních dysrofiků, Národní institut pro integraci osob s omezenou schopností pohybu a orientace České republiky, Národní rada osob se ZP ČR). Měl rád lidi, rád cestoval a poznával nové země. Dne 21.3.2019 se vypravil se čtyřmi kamarády na pěšší pouť dlouhou 3 500 km do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Cesta měla trvat 200 dnů. Koncem července zkolaboval a ve francouzské nemocnici zemřel na dehydrataci a nějakou infekci.

Články na internetu.

Mgr. Milan Langer

Rozhodl se pro povolání učitele tance a společenské výchovy. Po složení státních zkoušek v roce 1922 působil jako taneční mistr na celé Moravě. V letech 1924–1928 působil v Přerově, 1950–1952 v Praze. po úrazu a operaci pracoval jako archivář.

Fišmistrová, Věra: Učitel tance Jan Libiger – 100. výročí narození. Přerovské echo, březen 2000, S. 15.

Vysvěcen 1932 v Olomouci V Olomouci na CM fakultě od r. 1939, kdy soukr. doc. staroslověnštiny a bohovědy východu, asistent. nauky pravosl. teologů ruských.

Katalog kněžstva diecése olomoucké.Olomouc 1949.S.64.; Burian,V.: Zemřel rychtářovský rodák.-Vyškovský zpravodaj, 1990, září, S.5 a 6.;.

'

Doc. ThDr. Josef Luska

Studoval v Opavě a pak teologii v Olomouci. Působil v Olšanech u Prostějova. Byl děkanem teol. fakulty olomoucké univerzity v letech 1834–35 a v letech 1835–36 rektorem. Zasloužil se o to, že roku 1837 bylo na olomoucké teol. fak. vyučováno český jazyk jako pastoračnímu jazyku.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.Ostrava­.Ostravská univerzita v Ostravě 1996. S.71.

Funkcionář v tělovýchově, člen DTJ, tajemník jednoty Meopty, autor řady článků v Kultuře Přerova a Novém Přerovsku.

SOKA Přerov.

Studoval nižší Slovanské gymnázium v Olomouci, korektor v tiskárně Kramář a Procházka v Olomouci. Psal do novin a časopisů. Autor knih z tiskařského oboru. Literární pozůstalost v olomouc. muzeu. Přispěl pověstmi do sbírky uspoř. J. Koudelákem Pověsti z kraje básníka F. S. Procházky. 1. kniha.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.186.;Šev­číková, H.: Haná v české literatuře.Olomouc 1993.;.

Rozená Ulrichová, učitelka, režisérka a dramatička, nositelka Ceny města Olomouce v oblasti dramatické umění, in memoriam. Po maturitě na Pedagogickém gymnáziu v Olomouci učila prvňáčky a poté působila jako učitelka na Základní škole v Horce nad Moravou. Už zde se objevila její snaha o práci s dětmi mimo výuku a začátky „pimprlování“. Koncem šedesátých let přešla učit do Lidové školy umění, kde v roce 1972 založila loutkářské oddělení. Krátce předtím dokončila dvouleté studium na Akademii muzických umění v Praze, obor loutkářství. Její soubor získával uznání a ocenění na loutkářské přehlídce v Chrudimi, vavříny úspěchů sbírala i později na krajských matiné a festivalech Loutka. Její vedení loutkářského souboru mělo několik specifických přístupů: upřednostňovala hravost dítěte, rozvíjela dětskou fantazii, vedla děti k vytváření symbolů a znaků i k vnímavosti uměleckého projevu. Dokázala připravit dětský kolektiv ke hře i práci s loutkou prostřednictvím cílené pohybové výchovy a dechových či hlasových cvičení. Záhy se stala její metoda pojmem a její úspěch na přehlídkách a soutěžích v Kaplici, Šrámkově Písku, v Rakousku i jinde se stal dramaturgickým přínosem nejen pro ní, jako učitelku a režisérku, ale zejména pro její žáky, kteří bývali zcela bezproblémově přijímání na konzervatoře a jiné školy uměleckého směru ( DAMU, JAMU). V průběhu devadesátých let dokončila vysokoškolské studium na AMU a zkušenosti z práce v Lidově dramatickém odboru publikovala v odborném tisku.

Ševčíková, H.: Biografie Věry Pánkové a Milady Mašatové – osobností české dramatické výchovy v Olomouci. 2000. Rkp. * Petřík, M.: Cena města Olomouce za období 2000, 2001 a 2002. Olomouc 2003. ; Ševčíková, Hana : Únorová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2004, č. 2.;

Mgr. Milada Mašatová

Narodil se v rodině majitele panství a hraběnky Kálnoky. Gymnázium studoval v Příboře a Těšíně, filozofii v Brně a teologii v Olomouci v letech 1825–1828, na kněze vysvěcen 23.8.1829 a r. 1838 promován na ThDr. Ještě jako klerik byl 18.1.1829 jmenován císařem nesídelním kanovníkem v Olomouci. Již od 2.3. 1829 byl kooperátorem v Klimkovicích a od 8.10. 1829 ve Veselí. Farářem ve Slavičíně se stal 29.1. 1835 a tentýž úřad zastával v Hulíně od května 1837. Rok 1838 mu přinesl mnohé úřady a funkce. Stal se radou a asesorem arcibiskupské konzistoře v Olomouci a 6.11. proboštem kolegiální kapituly v Kroměříži, tamním venkovským děkanem, arciknězem. Jeho církevní kariéra byla dovršena 13.5. 1843, kdy jej císař jmenoval olomouckým sídelním kanovníkem. Dne 10.7. 1846 byl zvolen děkanem teologické fakulty v Olomouci. R. 1850 byl zaspán do kolegia doktorů pražské univerzity. Členem společnosti pro rozvoj zahradnictví ve Vídni (1844).

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. č.2 (14.), Ostrava 2001. S. 91–92.

Narozen v obci Dolní Marklovice (n. m.č. Petrovic u Karviné)

Narozen v rolnické rodině. Studoval na arcibiskupském soukromém gymnáziu v Kroměříží a poslední dvě třídy na státní reálce v Bruntále, kde maturoval v r. 1921. Poté studoval na teologické fakultě v Olomouci. V r. 1925 byl vysvěcen na kněze a r. 1931 získal ThDr. Působil jako kooperátor v Křenově a ve Šternberku. V září 1928 byl povolán na teologickou fakultu, kde působil jako suplent. Od září 1931 byl ekonomem arcibiskupského kněžského semináře. Od r. 1934 přednášel jako suplent církevní právo a pro tento obor se o rok později habilitoval. V březnu 1938 byl jmenován mimořádným univ. profesorem a stal se posledním něm. prof. na teolog. fakultě v Olomouci. V r. 1940 byl jmenován iproboštem u sv. Mořice a vrátil se tak do duchovní správy. V roce 1945 byl zatčen gestapem a 1946 byl odsunut do Německa, kde působil v duchovní správě obce Kadelshofen. V roce 1958 mu prezident SRN udělil Záslužný kříž a v r. 1970 Pavel Vi. titul " papežský prelát". Rozsáhlá publikační činnost. Věnoval se zejména historii Olomouce a dějinám umění.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996.S.90;

Ve Valašském Meziříčí vystudoval gymnázium a v roce 1928 vstoupil do řádu salvatorů. V roce 1934 byl v Římě vysvěcen na kněze. Studium dokončil 1935 doktorátem z teologie a filozofie. Později se usídlil v Prostějově jako kaplan u sv. Petra a Pavla. 24. června 1942 byl zatčen gestapem za výroky proti Hitlerovi a v Brně odsouzen. 3. 7. 1942 byl zastřelen.

Narozen v obci Prusy (n. m.č. obce Beňov).

Absolvent katedry FAMU 1957, v ostravské televizi pracoval od roku 1957–1993, tvůrce seriálů Lovy beze zbraní, Po loveckých stezkách, Přátelé Zeleného údolí, Velké sedlo. atd

Švihálek, Milan.Ohlédnutí za milovníkem přirody a fotografování. Olomoucký den. č.72, 26.03.2005,S.3 příl.

Absolvoval v roce 1930 Polívkovo reálné gymnázium v Olomouci. Poté studoval učitelský kurz a po obnovení Univerzity Palackého vystudoval při zaměstnání pedagogiku. Působil jako učitel v Náměšti na Hané, v letech 1932 – 1939 jako učitel na Slovensku, zprvu ve vesnici na východním Slovensku, kde se naučil slovensky a trochu maďarsky i rusky, aby se domluvil se všemi dětmi a po čtyřech letech byl přeložen do Komárna. V roce 1939 se vrátil do Olomouce a byl jmenován učitelem v Holici u Olomouce, kde působil 33 let. Na škole založil loutkové divadlo, pěvecký soubor, školní orchestr a vedl výtvarné kroužky. Byl úspěšným malířem a hudebníkem. jako textař spolupracoval s mnoha hudebními skladateli populární hudby, proslavil se jako spoluautor několika hitů. Psal texty pro Waldemara Matušku, Pavla Nováka a je autorem 150 hudebních textů vysílaných v rozhlase. Autor her pro děti.Též aktivní skaut a turista. PaedDr. František Navara spolupracoval s Českým rozhlasem.

Autor pohádkových her pro rozhlas a loutkové divadlo. Publikoval ve Stráži lidu/Olomouc. Manželka pí Iva Navarová,

Kmoníčková > V roce 1989 zemřeli.Brno 1990.S.68.; V měsíci březnu si připomínáme. Kdy-kde-co. 2012, březen. S.7–8.

Syn litovelského obuvníka a světoběžníka Aloise Nerušila (1889–1967). Narozen jako nejmladší ze čtyř dětí, manžel zpěvačky Věry Nerušilové. Pracoval jako hudební textař, tanečník Státního souboru lidových písní a tanců, ovládal pět řečí a působil jako překladatel filmů na Barandově.

Encyklopedie jazzu…III. Praha 1990.S.374.; Šik, L.: Litovelské osobnosti. CD-R 2008.;

V letech 1898–1915 působil jako katecheta na německém gymnáziu v Uh. Hradišti, poté jako prof. církev. dějin na teol. fak. v Olomouci. Od r. 1903 do 1911 člen archeolog. komise a výzkumu na Velehradě. Publikoval v ČVSMO. V r. 1910 založil v Uh. Hradišti archeolog. spolek Starý Velehrad, v roce 1925 nový spolek stejného názvu v Olomouci. Ročenky vydávané spolkem pod názvem Sborník velehradský.

Osobnosti regionu 1990.Uherské Hradiště, Okresní knihovna 1990.;/foto/; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1962, S.185.; Žurnál UP.č.27, 18.5.2001, S 8.

V roce 1960 absolvovala gymnázium v Hejčíně, 1962 vyučena ruční sazečkou, v roce 1967 absolvovala Střední průmyslovou školu grafickou. Do roku 1988 působila v tiskárnách, 1989–1990 redaktorkou závodního časopisu Olomoucký stavbař. V letech 1990–1995 působila v Přerově, kde redaktorkou časopisu Pozemní stavby. V údobí 1995–1996 technická redaktorka Hanáckých novin. Od roku 1997–2004 pracovala v tiskárně Střediska informatiky a služby škole. Od roku 1959 věnuje volný čas zcela Kašpárkově říši, kde byla zástupce vedoucího. V roce 1979 dostala za činnost Zlatý odznak Josefa Skupy. A v roce 2007 osenění Zlatý Tyl. V Kašpárkově říši působila jako režisérka, návrhářka loutek, autorka textů a úprav loutkových her. Autorka veršů. Publikovány v časopise Květy v r. 1962 a řadě sborníků. Podílela se na vydávání sborníčků Čechova Olomouc od r. 1973. V publikační činnosti užívá šifry: JN. V roce 2010 vyšla její sbírka básní Kytice modrých nadějí. LKO 2010. Loni dodatková sbírka k 70. narozeninám a to sbírka: Návraty a závratě (2013). Zemřela ve spánku.

Nohelová, Mirka: Honza na vychování aneb Naučné věty tety Květy z etikety. Olomouc Integrafis 1996., dokument. list/97 http://otavinka.blog.cz/…ou-nohelovou Parte.

Nohelová, Mirka – literární pseudonym

Narozen v Praze-Nusle. Český fotbalista, hráč Slávia Praha a ASO Olomouc. Nožíř, přezdívaný Špekula, přišel do Slavie na podzim roku 1934 ze Sparty Michle. V roce 1940 odešel do ASO Olomouc. Po 2. sv. válce si připsal dva starty za národní mužstvo. Kariéru ukončil v roce 1954 jako hráč DSO Spartak Olomouc. Po skončení hráčské kariéry pracoval jako trenér.

Cena města Olomouce za rok 1999, Olomouc 2000; http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view2.php?… V měsíci září si připomínáme…Kdy-kde-co, Olomouc, září 2011, S.1.

Jiřina WEINTRITTOVÁ (provdaná NOŽÍŘOVÁ), začínala se sportem v rodišti už od devíti let. Zprvu hrála českou házenou za Sokol Vyškov. Po příchodu do Olomouce v roce 1938 hrála s družstvem Sokola Náměšť na Hané a vyhrála přebor Sokola v rámci sokolského sletu. Spolu s ostatními hráčkami přešla do Olomouce a stala se zakládající hráčkou házenkářského oddílu ASO Olomouc, který v roce 1939 vyhrál první mistrovský titul ČSR a po deset let získávala desetkrát titul mistra republiky.
Byla nejlepší střelkyní desetinásobného mistra republiky. Později hrála první ligu v družstvu házené ZORA Olomouc, v jehož prvoligovém dresu hrála až do roku 1946. V roce 1955 jí byl udělen titul Mistr sportu v házené a v roce 1961 Zasloužilý mistr sportu. Házenkářskou kariéru ukončila ve 45 letech a poté začala s manželem Otou objíždět tenisové turnaje pro veterány.
Po ukončení aktivní sportovní kariéry se Nožířovi věnovali trenérské práci s mládeží a začali se věnovat tenisu. I zde prokázali své vynikající schopnosti a sportovní talent. Do roku 1999 se úspěšně účastnili tenisových turnajů veteránů. V roce 1999 dostali Cenu města Olomouce.

http://www.dhkzoraolomouc.cz/clanek96

Absolvovala SUPŠ se zaměřením na textilní tvorbu v Brně. Od r. 1992 Učila na Základní umělecké škole v Mohelnici a dva roky pobývala v Řecku, od r. 1998 učila na ZUŠ Adolfa Kašpara v Lošticích. V letech 1999–2005 byla na mateřské dovolené a opět pedagogicky působí na ZUŠ v Lošticích. Svým vlivem podpořila zájem a cítění k výtvarné výchově v Lošticích a založila Ateliér U ibišku. Její umělecká tvorba se soustřeďuje na olej, akryl, grafiku, malbu na hedvábí a pedagogickou činnost. Vystavovala v Olomouci v Galerii U bílého slona ( s J. Valouchovou), RCO, v Loštickém salonu a nástěnné malby v kapličce Mělník, v Praze v G Amadeus, Brně. Žije v Lošticích.

Taťoun P.A.: Výtvarníci Loštic v minulosti a dnes. Loštice 2003. S.15. Re­klamní leták se základními údaji. www.julie-nadeje.webnode.cz

Narodil se v rodině italského legionáře. Po návratu do vlasti pracoval jeho otec jako knihař na Vojenské akademii. Gustav v rodišti vychodil obecnou i měšťanskou školu. Střední školu měl studovat v Přerově, ale začala 2. světová válka a tak odešel do učení ke strýci, který byl holičem. Ve volném čase hrával ochotnické divadlo a po válce byl angažován v Beskydském divadle jako inspicient a herecký elév. Vojenskou službu vykonával v Armádním uměleckém souboru v Praze. V letech 1953 – 1958 působil v Divadle čs. armády na Vinohradech. Poté pracoval jako dramaturg zábavných pořadů v Městském domě osvěty a od roku 1963 v Čs. televizi, kde jako dramaturg spolupracoval s režisérem Zdeňkem Podskalským. Pod pseudonymem Fergus psal do časopisu Dikobraz. Autor televizních zábavných pořadů, např. Bejvávalo, Možná přijde i kouzelník, Kabaret U dobré pohody, Kabaret U zvonečku, Kabaret za sto let, Kam dnes večer milý pane, Diskotéka pro starší a pokročilé, Po stopách smíchu, Pražský písničkář, V Praze bejvávalo blaze s Silvestrovské večery v TV Nova. Na svém kontě má i scénáře filmů: Svatební cesta aneb ještě ne,Evžene (1966); Sedm žen Alfonse Karáska (1967); Ach ta vojna (1968);Blázinec v prvním poschodí (1969); Kam slunce nechodí (1971); Dva muži hlásí příchod (1975); Tak láska začíná (1975); To byla svatba strýčku (1976) ; Silvestr svobodného pána (1979); Velká sázka a malé pivo (1981); Uctivá poklona pane Kohn (1994). Režíroval :Kabaret Rokoko a Námluvy komtesy Gladioly (1970). Hrál ve filmech: Pension pro svobodné pány (1967), Svatba jako řemen (1967), Zločin v šantánu (1968), Skřivánci na niti (1969), Prodavač humoru (1984), Kašpar Hauser (1993).
V roce 2009 mu vyšla vzpomínková kniha „ Za humorem cestou necestou“ „ HUDBA A ZPĚV TO JE VÝRAZ DOBROTY, LASKAVOSTI A NĚHY.“ „HUMOR MUSÍ BÝT LASKAVÝ.“

.

Kdo je kdo 1991/92.Praha 1991, S.688.;. http://otavinka.blog.cz

Maturoval na Obchodní akademii v rodišti roku 1944. Později studoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci. Hudební vzdělání získal u Vl. Machálka v Přerově. Literární začátky si odbyl v brněnských Moravských novinách, v letech 1945–1948 byl šéfredaktorem časopisu Slovanský svět, 1968–1969 vedl trampský časopis Pacific expres. V roce 1946 vydal sbírku básní " Slzy na vavřínech". 1949–1956 vedl vlastní taneční orchestr, v němž našel uplatnění i jako autor hudby a textů. Jeho první profesionální nahrávkou byl slowfox O.Blahy " Knížka pohádek", natočený r. 1955 orchestrem M.Foreta v Brně. Od té doby se autorsky podílel na více než 200 písní, z nichž největšího ohlasu dosáhly Hezkej Bill, Perly na hedvábí (1959), Pod irským nebem (1965), Si,si signorina (1965), Valčík na rozloučenou (1965), Znovu žít (1964). Později se věnoval tvorbě písní pro děti ( Kluci já mám starosti, Slunce v trávě) a textům k lidovkám. V soutěži Hledáme písničku pro všední den byly oceněny jeho tituly " Tik, tak; Ve dvou. V roce 1968 oceněn zlatou medailí SČSKU J. Fučíka za propagaci a popularizaci písní mezi mládeží. Na svém kontě má řadu gramofonových desek lidových písní, které otextoval, např. Bojané – Nezapomenutelné písně a melodie (1977–1997). Bojané – Jubilejní 40 (1999) polka Marcela Hezkej Billy 168 ( 1965)(nostalgický čundr zpěvník) Majzl polka Dambořanka v kraji vinohradů – píseň Až mi můj prstýnek dáš (a další).

Jako textař lidových písní užíval jméno Slávek Ostrezí.

Moravské osobnosti umění a kultury. REGO/SVKOL; Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby 3. Praha 1990. S. 399. Mareš, M.: Kultura, 1983, č.11.; Dechovka 2005,č.4.

Slávek Ostrezí

Členem šternberského kláštera, kde vystudoval bohosloví.Vysvěcen v Olomouci 1781.Magistrem svobodného umění, magistre filozofie, bakalářem teologie.Působil v Hnojicích, od 3.7.1787–17.1.1796 loka­listou ve Štarnově, od prosince 1796 farářem a roku 1800 titulárním, děkanem na faře sv.Martina ve Strážnici.Zanechal 72 knih náboženského a kazatelského charakteru.

Dějiny Štarnova. Xerokopie Rkp. 289 S. 203. ; Edgar, E. -Snopek, F. : ČMM S. 163. ;ČMM, 35, S. 348. ;