Osobnosti Moravy.eu

Z gymnazijních studí v Olomouci utekl k Divadelní společnosti Pokorného v Přerově. Poté působil v Národním divadle Brno a později v ND Praha, kde zpíval ve sboru.

ČSHS. II. Praha 1965. S.83.

Narozen v Třebčíně (n.m.č. Lutína). Rudolf Mlčoch patřil mezi politiky a zároveň podnikatele, kteří se vypracovali sami a od píky. Nedokončil reálku v Prostějově, vyučil se u svého otce košíkáře a pak absolvoval košíkářskou školu v Mělníce. Další odborné zkušenosti získal v Praze i ve Vídni. Po návratu do Prostějova si zařídil košíkářský závod. Brzy mu však podnikatelské aktivity přestaly stačit a vstoupil do veřejného života, když se zprvu věnoval činnosti v živnostenských korporacích nejen v Prostějově, ale záhy po celé Moravě. V roce 1904 také převzal redakci Živnostenského zpravodaje, který vycházel v Prostějově. Od detailní znalosti prostředí, problémů i potřeb drobných živnostníků byl u Mlčocha už jen krok k založení politické organizace, která by hájila jejich zájmy. A tak v roce 1908 založil živnostenskou stranu, stanul v jejím čele a postupně jí také spolu s J. V. Najmanem vtiskl ideový i organizační profil. Po vzniku Československa byl jediným poslancem své strany v Revolučním Národním shromáždění a poslancem byl opětovně zvolen i v roce 1920. Ve volbách 1935 však získala jeho živnostenská strana středostavovská už téměř půl milionu hlasů a 17 mandátů (tedy stejně jako celá sjednocená pravice dr. K. Kramáře). Už jako poslanec a zároveň člen Státní rady živnostenské Mlčoch pomáhal k vyřešení živnostenských a hospodářských otázek a při tvorbě nového právního řádu. V lednu 1919 založil také v Olomouci (a městu zůstal do své smrti věrný) deník své strany Československý deník a byl jeho ředitelem i šéfredaktorem. Za svou stranu byl předsedou poslaneckého i senátorského klubu, jako předseda výkonného výboru stál v čele strany i stranického Zemského výkonného výboru moravského. Byl také v koaličních vládách několikrát ministrem čs. vlády: veřejných prací (1925–26), železnic (1929–32) a obchodu (1937–38). V letech 1933–41 byl šéfredaktorem Moravského deníku, který vycházel v Olomouci. Po okupaci členové strany přistoupili k Národnímu souručenství stejně jako 99 % národa. Ačkoliv se ani Mlčoch, ani další vedoucí představitelé kolaborací neprovinili, nebylo na základě Košického vládního programu z dubna 1945 (díky programové spolupráci Mlčocha s agrárníky) povoleno stranu obnovit.

Předseda Obchodní a živnostenské komory v Olomouci r.1926.Spolu s J.V.Najmanem založil živnostenskou stranu a redigoval Živn.zpravodaj.Byl členem Národního výboru v Olomouci r.1919, r.1920 poslancem v Praze, 1925, 1929 a 1935 v Olomouci, 1918–1939 poslancem NS, 1925–26 ministr veřej.prací, 1929–32 ministr železnic, 1937–38 ministr obchodu.V letech 1919 – 33 šéfredaktor Československého deníku, 1933 – 1941 Moravského deníku v Olomouci.1919 – 1940 předs.Obchodní a průmyslové komory v Olomouci.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.200.;Malá československá encyklopedie.4­.Praha 1986, S.282.;OSN ND, IV/l.Praha 1936, S.293.;ČBS.Praha 1992. S.463.;.

Ředitel cukrovaru ve Velké Bystřici. Otec Anny Navrátilové, spisovatelky a překladatelky užívající pseudonym Eva Jurčinová.

Plachá, Z. : Eva Jurčinová. Velkobystřické noviny, 1995, č. 12, S. 3–4. ;

Vystudoval. VŠZ Brno r. 1989, 1989–1991 ZD Senice na Hané. Zemský tajemník Zemědělské strany pro Moravu a Slezsko. V době studií člen SVS Zbrojovka Brno, 1982–1985, veslař, přeborník ČR i ČSFR. Bydlí v Lutíně

Kdo je kdo 91/92.2.díl.Praha 1991, S.640.;.

Externí pracovník FFUK Praha. V letech 1981–1982 studijní pobyty v USA. Autor cca 50 překladů anglické a americké beletrie, vědecké práce z oblasti literární kritiky, historie, učebnice, skripta, doslovy, předmluvy, eseje. Do povědomí české veřejnosti se zapsal nejprve jako vynikající překladatel angloamerické literatury. Nenadálovy překlady zprostředkovaly čtenářský zážitek z takových autorů a děl jako je John Steinbeck (Hrozny hněvu), Ernest Hemingway (Mít a nemít, Za našich časů), Elia Kazan (Tichá dohoda), William Styron (Zapal tento dům či Sofiina volba), Henry James (Utažení šroubu), Truman Capote (Strom noci, Jiné hlasy, jiné pokoje), Herman Melville (Písař Bartleby) a mnoha dalších. Řada jeho překladů získala významná ocenění a překladatelskému mistrovství se na nich učí další generace aspirantů na toto nesnadné, ale vzrušující umění. Jako teoretik se Nenadál orientoval především na prózu a postupy moderního románu. Dlouhá léta působil jako pedagog na katedře anglistiky na Filozofické fakultě UK. Vládne vzácnou vlastností vcítit se do duší i problémů lidí, jež ho obklopují. Mistr slova i lidské duše.

Kdo je kdo 91/92.2.díl.Praha 1991, S.650–651.;.

V rodišti žil šest let, obecnou školu a pět tříd německé reálky vychodil v Kroměříži, kde pobýval u tety. Pak studoval na učitelském ústavu v Olomouci, kde v roce 1878 maturoval a poté nastoupil jako podučitel do školy v Těšeticích. Zde založil čtenářský spolek, ve kterém aktivně přednášel o historii, přírodě a literatuře. V roce 1881 přešel do Lutína, kde učil 11 let. Pedagogickou dráhu ukončil na jednotřídce v Bystrovanech, kde působil pětadvacet let, až do penzionování v roce 1917.
V roce 1903 založil s některými včelaři Okresní včelařský spolek, do kterého vstoupili i včelaři z české části Šternberka. Předsedou spolku byl dvacet let. Uspořádal plno přednášek o včelařství nejen v okrese, ale i v Prostějově, Kroměříži, Malenovicích a v rodišti. Aktivně se účastnil výstav i sjezdů včelařských. Podílel se na založení Zemského sdružení českých samostatných včelařských spolků na Moravě. Když sdružení začalo vydávat spolkový časopis „ Pokrokový včelař“, pravidelně v něm publikoval. Od roku 1917 žil s rodinou ve Velké Bystřici, kde si postavil rodinný domek.

Plachá, Z.: Rajmund Orel. Velkobystřické noviny,1995, č.2,S. 5–6. Ševčíková,H.: Červencová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2002, č. 7.

Tatínek paní Zdenky Plaché (*1923)

Kontrabasista. Absolvoval konzervatoř v Praze 1885–1891 u Vendelína Sládka. Po vojně členem Kovařovicova symfonic. orchestru při Národopisné výstavě r. 1895 v Praze. Poté působil v Národním divadle Záhřebě až do r. 1901, kde vyučoval na hudebním ústavu hru na kontrabas. Poté krátce kapelníkem v Dubrovníku. V letech 1901–1934 člen orchestru Národního divadla v Praze a zároveň učitel hudby v Ústavu slepců v Praze.

ČSHS II.Praha 1965.S.238–239.;.

. Dětství prožil ve Ztracené ulici a tak dosud jeho nejmilejší místa jsou okolí hradu, kostela sv. Michala a uliček poblíž. Od šesti let se vzdělával v hudbě a malování v LŠU. Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci roku 1984. Poté studoval obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Praze (roku 1988 získal titul Ing.) a v letech 1989–94 Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obory skladba a zpěv u Stanislava Jelínka. Mezi jeho prvotiny lze počítat píseň Pro Mozarta (1991). V roce 1993 uskutečnil koncertní turné po USA, jehož součástí byla účast na hudebním kongresu ve Springfieldu (stát Massachusetts) a spolupráce s orchestry a sbory v USA. V následujících letech koncertoval v pražském Klementinu, na Křižíkově fontáně v Praze, po celé České republice i v zahraničí. Natočil řadu hudebních nosičů, napsal hudbu k divadelní hře Nesmrtelný příběh (v roce 1995, hráno v Karlových Varech), muzikálu Babička (roku 2000), filmu Začátek světa (roku 2000), je autorem hudby a textů k muzikálu Baron Prášil (2002).Vystavuje své obrazy v ČR, Slovensku, Holandsku a Belgii, koncertuje s vlastní skupinou PRoject. Napsal skladby pro Newtown Symphonic Orchestra (New York, USA), pro MMC Choire (New Jersey, USA), Evu Pilarovou i jiné. Jeho CD Scarabeus bylo v roce 1996 použito jako oficiální dar Českého olympijského výboru na Olympijských hrách v Atlantě. Podobně v následujícím roce bylo jeho CD Universe oficiálním darem delegace prezidenta Václava Havla v Izraeli. V roce 2004 napsal autobiografickou knihu Jak chutná bolest (vydavatelství Formát). A o pět let později: Jak chutná život (2009). Oratorium Mistr Jan Hus, premiéra v roce 2005, obdržel za něj Cenu Nadace Vize 97 od Václava a Dagmar Havlových v roce 2006 na Mezinárodním festivalu Zlatá Praha. V roce 2010 obdržel Cenu olomouckého kraje za význačný počin v oblasti soudobé hudby za projekt Missa Olomoucensis.

Oblíbený autor historických románů ÚTES (2011) a NOTRE DAME (2012), bezmála třiceti autorských CD a stovek olejomaleb. V roce 2013 Vyšla kniha KDOKOLIV, ve kterém na příběhu populárního hudebníka Michaela Mana poukazuje na alarmující rysy současné společnosti i na to, jak může být nezdravá láska nebezpečná a do jaké míry jsou v době počítačů a mobilních telefonů hranice našeho soukromí křehké a lehce prolomitelné. Poslední kniha s názvem TYLDA je románem dle skutečného příběhu z období 2. světové války rodiny Pachmanových. Letos se nachází už v čase, kdy má za sebou přes 80 výstav. V září 2014 vystavuje v Olomouci a Litovli.

Slovanské gymnázium literání.Olomouc: Slovanské gymnázium, 2000.S.285; Český hudební slovník. (web). http://www.richardpachman.cz/…man.p11.html

Ing. Richard Pachman

Studoval v Olomouci, Praze, od 1886 do 1927 profesorem matičního gymnázia v Opavě.

Čepelák, V.Č.: Profesor Robert Parma.VMO, 39, 1934, S.98.; Slavík, B.: Písemnictví na moravském Valašsku.Olomouc 1947.S.223., Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska, 1.díl, Opava 1972.

Narozen v obci Podmoklice. (n. m. č. města Semily). Ředitelem olomouckého Žerotína v letech 1911–1917. Učitel zpěvu a sbormistr. Od r. 1919 vojenským kapelníkem v Jihlavě.
Koncertní mistr ND Praha, založil a řídil pěvec. spolek Hlahol. Zemřel v Jihlavě. Pohřben v Semilech.

Československý hudební slovník.2.Praha SHV 1965, S.263–264.; Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.221.; Stárek,Z.: Slovník českých sbormistrů.2.Praha 1982, S.406.;Kučerová Dagmar: Česká opera v Olomouci v 19. a na začátku 20.stol. In:Sborník VSMO.Olomouc 1972, S.24–29.;.

V letech 1920 – 1945 působil v Olomouci jako bývalý školní inspektor, redaktor Vlastivědy střední a severní Moravy.

ZVÚO, 1964, č.116, S.30.;.

Středoškolský profesor. Učil na holešovském gymnáziu. Byl v čele junáckého hnutí, vězněn za aktivní odbojovou činnost.

Hanácké noviny, 4.4.1996, S.3., .

Maturoval na. SG v Olomouci v r. 1913, ředitel České pojišťovny v Olomouci, ved. představitel VSMO v 30. a 40. letech, spolupracovník R. Bartochy a J. Kšíra.

ZVSMO, 1974, č.4.;Osobní sdělení syna MUDr.Radmila Podivínského, 7.2.1992;.

Narodil jako mladší syn v rodině úředníka, Rudolfa Podivínského (1893-, zaměstnance státní pojišťovny v Olomouci a jeho ženy Marie. Měl o rok staršího bratra Mojmíra. Střední školu, Slovanské gymnázium v Olomouci, studoval už v době okupace. V r. 1942 maturoval a po maturitě byl totálně nasazen jako pomocný dělník nejprve ve Famo-Werke ve Vratislavi a potom v podniku Moravia v Mariánském Údolí. Ihned po osvobození v r.1945 se zapsal na Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, ale po roce přestoupil na lékařskou fakultu obnovené Palackého univerzity (LF UP) v Olomouci. Jako medik 3.ročníku vstoupil v r. 1948 do Komunistické strany československa (KSČ) a již během studia zastával různé politické funkce na LF UP. Zůstal po celý život členem KSČ a jejím aktivním funkcionářem na úrovni LF UP, FN v Olomouci i v rámci Čs. lékařské společnosti J.E.Purkyně (ČLS JEP). Od r. 1947 pracoval na Ústavu lékařské chemie LF UP jako pom. věd. síla, později jako pomocný asistent. Po promoci v r. 1951 nastoupil na tento ústav na místo odborného asistenta. V r.1953 z ústavu odešel a stal se ve svých 30 letech primářem centrální laboratoře, později přednostou Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice v Olomouci. Na částečný úvazek současně pracoval jako asistent I. interní kliniky FN a LF UP. Tato místa zastával až do r.1987, kdy jej ve vedoucí funkci nahradil jeho někdejší žák, MUDr.J.Bartek. Kromě vedení OKB se prim. Podivínský podílel i na řešení státních, resortních a fakultních výzkumných úkolů. Publikoval více než 50 odborných a vědeckých prací. Zasloužil se o vybudování nového pavilonu pro odd. klinické biochemie v areálu FN Olomouc, jehož stavba byla dokončena v květnu r. 1967. Počínaje rokem 1958 a potom opakovaně byl za své úsilí volen do výboru Československé společnosti klinické biochemie ČLS J.E.Purkyně a po řadu let (až do r. 1984) byl jejím vědeckým sekretářem. Byl členem i dalších lékařských a chemických odborných společností. Dále byl externím pracovníkem katedry klinické biochemie IPVZ v Praze, členem technické komise při ministerstvu zdravotnictví, krajským odborníkem pro klinickou biochemii a členem poradního sboru hlavního odborníka pro KB. Byl nositelem čestného členství ČLS JEP z r. 1978 a jako první obdržel čestné členství Čsl. společnosti klin. biochemie ČLS JEP v r. 1983. Pedagogické aktivity prim. Podivínského se soustřeďovaly na výuku studentů LF UP v rámci vnitřního lékařství, kterým přednášel zejména poruchy metabolismu, vodní a minerální hospodářství a acidobazické regulace. Celou šíři oboru pak prezentoval žákům při výuce ve Střední zdravotnické škole. MUDr. Podivínský byl ženatý, jeho manželka, MUDr. Ivana, byla zaměstnána na mikrobiologickém ústavu LF UP v Olomouci. Měli spolu tři syny: Radmila (*1954), Martina (*1959) a Pavla (*1969). Osobně byl MUDr. Podivínský hodnocen jako přímý a zásadový člověk a vysoce odpovědný pracovník. Byl odborně velmi zdatný, průběžně doplňoval své znalosti a ke zvyšování kvalifikace vedl i své spolupracovníky a žáky. V osobě prim. Podivínského jako klinického biochemika se kombinovala osobnost s výrazně klinickým zaměřením, s hlubokou základní znalostí chemie a biochemie a současně dobrého organizátora i svědomitého učitele. Patřil ke generaci zakladatelů české klinické biochemie.

Česká společnost klinické biochemie Praha, doc. MUDr. P. Schneiderka, CSc. – internet.stránky

Prim.MUDr. Radmil Podivínský

Do Olomouce se přistěhoval s rodiči v polovině 30. let. Studoval Českou reálku, kde maturoval v roce 1941. Poté byl totálně nasazen a nechal se kvůli lásce převelet do Berlína, kde oba zažili nálety a několik svízelných měsíců plných dřiny. Ženil se na podzim r. 1943. Po osvobození v roce 1945 vstoupil jako mladý nadšený redaktor do KSČ. Působil v redakci Stráže lidu , kde psal recenze na divadelní představení v Olomouckém divadle (bylo jich asi kolem stovky), částečně mapoval i koncerty Moravské filharmonie. Jako mladý perspektivní kádr byl dosazen i do funkce zástupce šéfredaktora. Psal občas i úvodníky. V roce 1955 byl ze dne na den odvolán z funkce a ze strany vyloučen. Pracoval pak 4 roky jako řadový dělník v n.p. PREFA. I při této profesi se věnoval zakládání divadelních, loutkových, recitačních a dalších souborů na střední Moravě i v oblasti bývalých Sudet. Stál též u zrodu legendární Štafety, kdy se scházeli mladí recitátoři. V březnu 1956 je metodicky vedl a taky dramaturgicky řídil. V březnu 1957 (30–31.3.1957) stál u zrodu Wolkerova Prostějova spolu s profesionální recitátorkou Ludmilou Pelikánovou a asistentem Damu Vladimírem Haladou. Jakoby se obě akce propojily. Recitátoři ze Štafety získával ocenění v přehlídkách WP. Členové Štafety byli úspěšní i na přehlídkách Krajského festivalu poezie ve Valašském Meziříčí. Richard Pogoda porotoval na tomto festivalu v letech 1965–1972 a 1977–1984 a předsedou poroty byl v letech 1967–1969.. Desetiletá existence Štafety neunikla pozornosti tehdejších médií a čas od času se objevovaly v tisku malé zprávičky o činnosti. Občas taky vyjížděli členové Štafety se svými programem i do jiných měst např. do Ostravy, Bratislavy, Telče, Prahy i jinam. „Zúčastnil se také Jiráskova Hronova (mám, pocit, že v roce 1958), kdy ohromil publikum i porotu divadelně-poetickou koláží Válečná čítanka, kterou otec vyplnil verši Bertolda Brechta. To byl, myslím, jeho největší oficiální úspěch.“ (uvádí jeho syn). Mezi členy byli studenti středních a vysokých škol, ale i z občanských profesí, ale převážně dívky. Byla vlastně takovým předchůdcem divadla poezie. Předchůdcem divadla hudby ve smyslu programové skladby lze považovat Klubovnu hudby a poezie, která sídlila na Kollárově náměstí 7, v roce 1966 se přestěhovala do Domu armády. Zřizovatelem klubovny byla Lidová konzervatoř Okresního domu Osvěty (ODO), kde od roku 1966 pracoval R.P. jako vedoucí programového oddělení. Právě pozitivní výsledky tohoto uskupení vedly k rozhodnutí zřídit v Olomouci stálé Divadlo hudby a poezie. Jeho vybudováním byl pověřen Rudolf Pogoda, jemuž se podařilo získat prostor v objektu Denisova 47, který byl adaptován dle projektu architekta Jiřího Procházky a rekonstrukce trvala téměř rok.. Nové Divadlo hudby zahájilo svou činnost 24. října 1968. Prostor o 99 sedadlech byl vždy naplněn, sehnat lístky byl často problém. V roce 1969 byl R.P. vyškrtnut z KSČ a zbytek své kariéry do odchodu do důchodu v roce 1982 dožl skryt v jedné kanceláři na OKS. Staral se nadále o výchovu mladých, organizoval Filmový klub, redigoval filmový bulletin, vybudoval knihovnu a dokumentační archiv. Byl též členem organizačního štábu Akademia filmu. Byl též jedním z iniciátorů Hanáckých dožínek v Náměšti na Hané.

Stýskal, Jiří: Za Rudolfem Pogodou. Kdy, kde, co v Olomouci 1991, červen. S. 3–4. (fotografie);. Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Na-Su. Valašské Meziříčí 2011. S. 49. Kolář, B.: Štafeta byla vrcholným projevem své doby. In: Z paměti literární Olomouce, Olomouc VSMO 2006. S.205 – 209. Kaprálová, Kateřina: 50 ročníků Wolkerova Prostějova v politicko-kulturním kontextu. Brno FFMU 2011. (Diplomová práce). Hajdu, Filip: Olomoucký hudební život 1945–1969. www.konference.osu.cz Pogoda, Richard: Vzpomínky na otce.(emaily, březen 2012) http://otavinka.blog.cz/…udolf-pogoda

Jeho synem je hudebník, a skladatel Richard Pogoda (* 1944).

Po maturitě na SG r. 1961 pracoval jako typograf, při zaměstnání studoval LŠU- LK/dirigování a malé hud. žánry. Od r. 1980 ve svobodném povolání. 1966–1977 uměl. vedl spolu s P. Dostálem Studio SDOS a dosáhl s ním řadu úspěchů v cizině, festival v Londýně, NSR, Rakousku, Vídni, Monaku ad. Od 1965 se výrazně podílel na činnosti jazzového klubu DEX v Olomouci. Autor hudby k divadel. a televiz. muzikálům. Nyní spolumajitel agentury PEG. Typograf a technický redaktor měsíčníku ZIP (duben 1997-listopad 1998), autor fejetonů. Dne 2.11.1998 hostem pořadu Snídaně s Novou spolu s Pavlem Dostálem a hostem Jana Kanyzy v pořadu Prima jízda na TV Prima ve 2. vstupu / Překvapení hvězd téhož dne ve 12:30. V roce 2013 se stal laureátem Ceny města Olomouce. V březnu 2019 vyšla kniha fejetonů Hoď se do pogody, kterou napsal spolu s dcerou Sandrou. Na jaře 2021 se na knižním pultě objevila další kniha Buď v Pogodě.

Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.Praha 1990.S.427.;.Práz­dninová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2009, červenec, srpen. ;

Syn zakladatele Divadla hudby Rudolfa Pogody (1922–1991) Otec divadelní a filmové herečky Sandry Pogodové.

zakladatel a kapelník dechové hudby Žerotín, zaslouřilý občan města Přerova, v Přerově žil od r. 1920.

Literární místopis Přerovska – OA Přerov, přip.KK 1993.;.

Studoval FFUP Olomouc, prof. Navrátil, samost. výstavy Beroun 1981, Olomouc 1982, Valencia, Perugia 1982. Realizace. : keramická stěna SUPŠ Třebešín 1980, symbolické plastiky KVM Olomouc aj. Působí v Praze. Činnost: krajinomalba, volná plastika, realizace v architektuře, keramika, kov.

Vyznání životu a míru.Katalog výstavy.Praha, 1985, S.204.;.

Psal do Numismatických listů a Zpráv VÚO. Spolupracoval na knize Čs. mince 1918 – 1968. ;

N: ZVÚO, Olomouc 1978, č. 194, S. 23–25. ; Numismatické listy, 37, 1977, č. 5–6, S. 183. ;.

Působil v Českém divadle Olomouc od r. 1923, od r. 1948 v Praze, Divadlo na Fidlovačce.

Přehled o činnosti čs. divadel 1958. Praha 1959, S. 206.

Syn R. Prombergera st. Vydával spisy moravský autorů a výtvarná díla A. Kašpara, Lasáka, Úprky ad. , vydával též pohlednice s uměleckými náměty.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…Praha 1974, S.189.Datum narození zjištěno v OA Olomouc, dr.Spáčil dne 27.1.1992.;Hanácké noviny, 24.2.1996, S.8., .

V letech 1876–1878 pracoval v Praze v drogistické firmě, poté u obchodníka s cukrem a pak odešel ke strýci do učení ve Vídni. Ve strýcově filiálce v Olomouci se v roce 1883 vyučil knihkupcem. Dne 4. 12. 1884 zahájil svou vlastní knihkupeckou a nakladatelskou činnost otevřením českého knihkupectví v nynější Denisově ulici. Zpočátku vydával lidové knížky a populární kalendáře (Ječmínek), později středoškolské učebnice, krásnou literaturu, reprodukce obrazů, pohlednice a knihy ilustrované předními umělci. V roce 1898 založil a vydával oblíbenou Moravskoslezskou kroniku lidového čtení. Byl také organizátorem kulturního a společenského života v Olomouci, pořádal přednášky, koncerty i umělecké výstavy. Po 1. světové válce předal firmu svým synům, kteří pokračovali v jeho práci. .Pořádal přednášky, činný v Národní jednotě, pořádal koncerty.Dr.Arne Novák jej nazval moravským Krameriem. Z propagačních tisků Prombergrova nakladatelství se dovídáme, že roku 1907 se skládal jeho podnik z nakladatelství, knihkupectví a antikvariátu, půjčovny hudebnin, výtvarného salonu, prodejny obrazů a lišt. Dále nabízel obstarávání literatury německé, francouzské, anglické, ruské, srbské, polské a italské. Výtvarné umění je další významnou složkou Prombergrovy vydavatelské činnosti. Měl vlastní, kmenové výtvarníky, mezi ně patřil především Adolf Kašpar, kterého doslova objevil a také podporoval na studiích, dále Joža Uprka, Marie Gardavská, Hanuš Schwaiger, František Ondrúšek, Stanislav Lolek Vydával repodukce obrazů Josefa Mánesa, Jaroslava Augusty , Jaroslava Čermáka, Vojtěcha Hynaise, Alfonse Muchy ad. Většinu spolupracovníků z řad výtvarných umělců tvořili opět malíři čeští. Jeho umělecké pohlednice, národní typy lidové, byly současně cenným národopisným dokumentem. Dbal také na dobrou výtvarnou úroveň svých knih, i po této stránce bývaly jeho knihy vysoce oceňovány. Ceny v soutěžích získávaly pochopitelně i speciální výtvarné publikace, např. roku 1903 Ilustrovaný seznam obrazů.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1939, S.248–249.; Hanácké noviny, 8.2.1996, S.3. Písková, Milada: Živé tradice. Olomouc, KVM a VSMO 1983.

Moravské osbnosti kultury a umění/REGO SVKOL;.

Ředitel Okresní knihovny v Olomouci v letech 1992–94.

dopis OSM/06

Po měšťanské škole byl žákem Průmyslové školy pokračovací v Příboře. Roku 1906 narukoval jako dobrovolník k vojenské hudbě v Budapešti, kde mu bylo umožněno 4 roky studovat na Královské akademii hudby. 1916–1920 byl prof. violoncela na konzervatoři v Taškentu. V letech 1921–1937 vyučoval na Hudební a varhanické škole v Ostravě. V letech 1921–1948 byl koncertním mistrem violoncell v orchestru Čs. rozhlasu v Ostravě.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6., Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996., S.103;