Osobnosti Moravy.eu

Vlastním jménem František Feigel. Po maturitě na gymnáziu (1919) v Prostějově, absolvoval kurz při obchodní akademii v Olomouci a stal se korespondentem Všeobecné bankovní jednoty v Brně. Od 1921 studoval práva na Masarykově univerzitě v Brně, od 1923 souběžně i na Univerzitě Karlově, studia však nedokončil. Roku 1924 byl v Brně dopisovatelem pražského listu Soudní síň, 1924–33 vedl rubriku Ze soudní síně v Lidových novinách. 1933 přešel do pražského vydavatelství Melantrich. 1939 odešel za hranice, působil jako vojenský zpravodaj ve Francii a Anglii. 1945 se stal redaktorem Československého rozhlasu (proslul reportážemi z norimberského procesu). 1948–49 působil jako tiskový atašé v Londýně a v Paříži, 1949–53 se věnoval opět rozhlasové práci. 1955 začal přednášet žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 1962 byl jmenován docentem, 1968 profesorem v oboru teorie novinářství na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy; 1969 byl penzionován. Novinářská profese ovlivnila i autorovu beletristickou tvorbu, která tak stojí na počátku české literatury faktu (Přemožitel neviditelných dravců, 1959, Syn čarodějnice, 1971, Pane doktore…, 1975). V rozsáhlé překladatelské činnosti se zaměřoval na anglickou, americkou a německou literaturu, především na prózu. Část překladatelského díla spadá do období před rokem 1945.

• il: Nezapomenutelný novinář a reportér.ZVSMO 1981, č.15–16, S.18..

Město Albrechtice u Bruntálu (dříve u Krnova)

Od roku 1933 pracoval na velkostatku v Rychvaldově. Základní vojenskou službu konal v Háji u Opavy jako spojař, po Mnichově přeložen k 107. dělostře­leckému pluku v Olomouci. 1939 se zapojil do odboje. Spolu s bratrem Josefem převáděli čs. vojáky do Polska. Během války byl ve Francii, v Africe jako vojín Cizinecké legie, ve Velké Británii u letectva. Po návratu do vlasti pracoval v Uranových dolech v Jáchymově a v dolech Stalin a Paskov. 1965 byl rehabilitován a povýšen na kapitána. Obdržel několik vyznamenání.

Birografický slovník Slezska a Severní Moravy 1.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1993.S.36.;

Obecnou školu vychodil v Holešově. V roce 1874 absolvoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a poté studoval teologickou fakultu v Olomouci. Poté působil v Kyjově, Bílovicích, Hukvaldech, v Místku. V letech 1897–1907 byl farářem v Rajnochovicích a poté v Třeběticích, kde trvale zakotvil. Pěstoval květiny, hlavně růže a jedna růže po něm pojmenována – Rosa Gogelana. Autor několika knih o šlechtění a pěstování květin. Sbíral též lidové pověsti. Pověst z Podhradní Lhoty publikoval v Záhorské kronice.

Kašparová, Milena: František Gogela – botanik, sběratel a badatel. In: Zpravodaj OVM ve Vsetíně.1995. S.41–42.;

Rektor školy v Lošticích, ředitel kůru. Za učitelské působení vyznamenán záslužným křížem a korunou.

Fischer, R.: Loštice . 2. Olomouc 1916. S.261.

Přesné datum narození neznámo a proto uvedeno 1.1. 1794.

Spolumajitel fy Olomuciana, U hradeb 4, Olomouc do roku 1996. Poté byla firma vystěhována a dosud hledá vhodné prostory. Malíř/autodidakt. Maluje národopisné motivy. Spolupracuje s firmou Ing. Ostrčila.

osobně znám..

V Olomouci od r. 1905, činný v Národní jednotě, v M. Třebové prof. německého gymnázia.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.80–81..

Blížkov u Velkého Meziříčí – je správně Blízkov

Ve Vídni-plukovní lékař, od r. 1875–93 ředitelem zemské nemocnice v Olomouci. Získal vyznamenání-byl jmenován rytířem řádu Františka Josefa, udělen mu byl zlatý záslužný kříž s korunou, medaile pro umění a vědu a válečná medaile.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.81.;.

Ředitel státního čsl. reálného gymnázia v Olomouci od 1.9.1934.Po maturitě na gymnáziu v Kroměříži 1904, studoval FFUK v Praze.Již 16.9.1909 se stal suplujícím profesorem státní čes. reálky v Olomouci.Od 2.7.1914 až 1.11.1918 ve válce.Své pedagogických začátky vylíčil ve Výroční zprávě Polívkova ústavu v roce 1927.1919–1920 působil na dívčím gymníziu v Olomouci, 1920–1921 na učitelském ústavu v Olomouci, pak opět na reálce jako definitivní profesor až do 29.1.1926, kde odešel na českou reálku do Šumperka jako ředitel.Tam působil do 30.8.1934 a k 1.9.1934 nas­tupoval v Olomuoci jako ředitel státního čsl. RG.Autor pedagogických spisů.Publikoval také v několika denících a týdenících.V roce 1923 byl olomouckým zpravodajem Lidových novin.Od roku 1920 jednatelem Matice školské, činný též ve VSMO.V roce 1922 činný v Družstvu českého divadla, kde byl od roku 1923 I.místop­ředsedou.V Šum­perku předsedou místního odboru Národní jednoty.Od září 1935 jednatelem Ústředního výboru Národní jednoty, pak členem Národní rady v Praze i její odbočky v Brně.

Fischer, R.: Olomoucký památník…? Olomouc 1938. Kdy zemřeli ? 1938–1956.Praha, NK 1957.S.18.;

Působil v pěveckém sdružení Pohoran v Holešově.

Politický a kulturní kalendář 1989.Olomouc OK 1988.S.15.;.

Syn básníka Fr. Halase. Historik – Cyrilomet. teolog. fak., Katedra církevních dějin a křesťansk. umění, vědecká a výzkumná specializace: Církevní dějiny, České novověké dějiny, dějiny kultury. Historicko-literární práce, redaktor společenskovědní literatury, překladatel z franc. a italštiny, diplomat, účast na mezinárodních kongresech a konferencí.

Žurnál UP, č. 23, 13. 10. 2006, S.5.,

Bratr Oldřicha Halmy. Studoval gymnázium v Olomouci, v Žerotíně žákem R. Hanische. 1940–1942 v Olomouci členem Moravského klavírního tria, od r. 1942 v Praze. Koncertní mistr Symfonického orchestru Československého rozhlasu Praha.

Československý hudební slovník, sv.1., P., SHV 1963, S.394. Kmoníčková, Eva: V roce 1994 zemřeli.Brno 1995, S.48.

Vyučil se zahradníkem a zkoušky dělal na Střední zahradnické škole v Brně-Bohunicích, praxi v Lednici. Poté studoval bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Po vysvěcení 8 let kaplanem v Karviné, administrátorem v obci Pišť a poté Vřesina u Hlučína. Od r. 1991 farářem v kostele sv. Mořice v Olomouci, od 1993 děkanem děkanátu Olomouc, od 1999 kanovníkem. Souběžně v letech 2002–2005 působil v Dubu nad Moravou, od 2005 také v kostele na Nové Ulici v Olomouci. Je členem kněžské rady a Metropolitní kapituly Olomouc. Od r. 2007 proboštem. Je zakladatelem občanského sdružení Mořické centrum mládeže, které je zaměřeno na volno časové aktivity pro děti i dospělé. Jedenkrát týdně se zde scházejí maminky s dětmi, nebo mají zkoušku hudebníci členové Hanácké dechovky. Při chrámu sv. Mořice působí též smíšený pěvecký sbor Chorus Mauritiensis. Kanovník Hanáček publikuje články v regionálním tisku a ve Svatomořickém zpravodaji.

Galerie rodáků – DL 30.09.2009. www.moric-olomouc.cz

Mgr. František Hanáček

Německého původu. Původním povoláním textilní úředník. Historiograf města Šumperka, ředitel městského muzea a archívu. Regionální publicista. Po vysídlení v roce 1946 se usadil v Bavorsku.

Severní Morava, 18, 1969, S. 72–76.

Prof. VUT Brno a ČVUT Praha. Zabýval se mechanickou technologií. Autor odb. publikací. Výroba surového cukru. 1899. ;Elektrické svařování mědí. 1935. ; ad. Nositel Komanděrského kříže řádu Polonia Restituta.

ČBS.Praha 1992.S.193.;.

Narozen v obci Podol-Orlov (n.m.č. Jistebnice). Po vychození obecné školy studoval reálné gymnázium v Táboře, kde maturoval v roce 1926. Poté odešel do Prahy na Přírodovědeckou fakultu KU a ČVUT , kde získal roku 1931 kvalifikaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie na středních školách.Svou učitelskou dráhu začal na měšťanské škole ve Starém Hobzí, 1934–1940 působil jako středoškolský profesor na reálce v Lipníku a pak 1940–1952 působil v Přerově, zprvu do 1949 na gymnáziu. V roce 1948 oddržel titul Ing., v oboru zeměměřičském, po dálkovém studiu VŠT v Brně a tyto znalosti uplatnil v letech 1949–1952 na Zemědělské technické škole, kde vyučoval. Své pedagogické vzdělání si rozšířil studiem pedagogiky a psychologie na Pedagogické fakultě UP v Olomouci, kde roku 1953 obhájil disertační práci a získal titul PaedDr. Dráhu vysokoškolského učitele započal roku 1955 na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni jako odborný asistent a později zástupce docenta pro obor deskriptivní geometrie.Odtud přešel roku 1957 do Olomouce na Přírodovědeckou fakultu, v roce 1963 habilitoval a byl ustanoven docentem na Katedře algebry a geometrie PřF UP.Externí činnost v Káhiře na technické univerzitě 1971–1974.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.;. Krutský, Fratišek: František Havelka.In: Zakladatelé a pokračovatelé­.Olomouc, UP 1996.S.58–59.;

Malíř-samouk, mimo kostelní obrazy maloval i podobizny a krajiny. Jeho malby v kostelích severní Moravy.

Fischer, R.: Prof.Jan Havelka.Olomouc 1936.S.116–124.; Toman: NSČSVU 1947.I., S.305.; Filip, Z.: Biografický slovník okresu Šumperk, Šumperk 2001.

Občanským povoláním instalatér, absolvent školy leteckého dorostu v Prostějově v letech 1933–1934. V říjnu 1934 nastoupil vojnu do Piešťan k leteckému pluku. V červnu 1939 odešel z domova přes Polsko do Francie, kde v srpnu vsoupil do cizinecké legie. Po odjezdu ze severní Afriky se stal v červenci 1940 příslušníkem RAF (311. čs. bombardovací perutě) jako letecký mechanik. Dosáhl hodnosti rotmistra. Nositel čs. voj. pamětní medaile 1943. V roce 1947 in memoriam povýšen na por. letectva v záloze.

Loucký, F.: Mnozí nedoletěli. Praha 1989. S. 85. ;Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava, Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.36;

Povoláním úředník záložny. Ve volném čase se zabýval vlastivědou. Publikoval v časopisech ČMM, Selský archiv, ČVSMO ad.

Kraus, B.: F.X.H.- Hlasy z Hané, 26.2.1944, č.9, S.3–4.; Politický a kulturní kalendář na rok 1984.Olomouc, OK 1983.;.

Studoval práva v Olomouci, 1848 poslanec Říšského sněmu. 21.12.1848 zpra­vodaj prvního čtení návrhu základních občanských práv.1860 povolán do Říšské rady, stává se hejtmanem zem. sněmu, 1862–65 zastával ve Vídni funkci ministra spravedlnosti a do r. 1881 funkci prezidenta Vrchního zem. soudu. 1868 obdržel řád Železné koruny III. stupně a doživotně jmenován členem panského doku ra. Říšské rady. Vystupoval proti čes.národním požadavkům, zato byl v čes. tisku odsuzován od spisovatelů Nerudy a Hálka.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997, S.48.

Po škole vstoupil jako úředník do služeb hraběte Seilerna a postupně se vypracoval na ředitele seilerných statků. Poté se odstěhoval do Olomouce, kde získal měšťanské právo. 1851 byl zvolen členem velkého obecního výboru a následujícího roku se stal místostarostou. Roku 1865 byl zvolen starostou města, funkci zastával pouze jeden rok. Poté se vrátil do městského zastupitelstva.

Spáčil, Vladimír: V čele města Olomouce.Olomouc: Memoria, 2002.S.38–39;

V roce 1920 se přestěhoval s rodiči do Loštic, kde dokončil školu. Manžel Žofie Strnadové (1920–1993), s kterou se přestěhoval v r. 1938 do Mohelnice. Od r.1937 zaměstnán ve Vlčické papírně, 1939–1958 dílovedoucím.Od 1.3.1949 správcem muzea v Mohelnici.Za jeho působení uspořádáno 56 výstav.Autor 600 článků : SM, Selské listy, Orel, Omladina, Našinec, Moravský sever, KK města Mohelnice.Předseda oddílu kopané TJ MEZ Mohelnice.Pohřben v Lošticích.

Nekrolog. Severní Morava. 1969, sv. 18, S. 70–71. ; Kunc, J. : Kdy zemřeli. . . ? Praha 1970. S. 61. ; Bednářová, Hana: 100. výročí narození a 40. výročí úmrtí Františka Hekeleho. Mohelnický zpravodaj, červen 2009. S.8.; Z díla: Dějiny Javoříčska. 1945. ;Kulturní místopis Mohelnicka. 1946. ; Dějiny Vranové Lhoty. 1958. ;aj. .

V letech 1946–1948 vyučen i fy Baťa ve Zlíně jako pletař, v roce 1948–1950 absolvoval mistrovskou školu pletařskou. V roce 1956 absolvoval FFUP v Olomouci obor čeština a ruština. Poté do r. 1975 působil na Katedře bohemistiky a slavistiky FFUP. V roce 1975 byl nucen z UP odejít z politických důvodů a mohl se zpět vrátit až v r. 1990. V mezidobí 1975–1990 pracoval v n. p. Moravia Mariánské Údolí (n.Hlubočky) jako opravář kancelářských strojů. Od 1990 docent FFUP v oboru český jazyk v právu a vedoucí katedry jazyků na PF UP. Publikace v časopisech : Slovo a slovesnost, Naše řeč, Český jazyk a literatura, též v regionálním tisku: Stráž lidu, Kulturní život Šumperska aj.

Kdo je kdo 1994–1995. Praha 1994. S.171.; Hádek, K.: Zemřel F. Hladiš. In: Češtinář,12, 2001–2002.S.135–136.;

Narodil se v Olomoucké ulici (dnes 1.Máje č.629) jako syn Antonína Hluchého. Otec rozprodal roku 1885 zboží a odstěhoval se s rodinou do Tuřan u Brna, kde vedl hostinec a obchod se smíšeným zbožím. František se v Brně vyučil typografem a současně soukromě studoval hudbu. Své muzikantské nadání pak uplatnil u vojenských kapel v Olomouci, Josefově a ve Vídni. Tady pak po vojenské službě natrvalo zakotvil. Pracoval jako typograf českých Dělnických listů, kde zveřejňoval i své fejetony. Vydal romány „Šťastní a nešťastní“ (1912), „Luise 19..“ (1933), sbírku povídek a fejetonů Symfonie života (1926), divadelní hru „Zhroucení“ (1923).
Přesto jeho život patřil převážně hudbě. Dále se vzdělával, studoval harmonii i u J.B. Foerstera, po dvacet let byl sbormistrem českých pěveckých spolků ve Vídni, skládal pro ně mužské sbory. Z jeho díla pocházejí mužské sbory Posvícenská, Dohořela (na báseň J.S.Machara), Májová hymna (na text I.Olbrachta), Blahopřání, pochody (Na té naší Hané), symfonická báseň Vindobona. Byl aktivním členem vídeňské české společnosti i v jiných odvětvích kulturní a osvětové činnosti. Byť zůstal i po vzniku Československa ve Vídni, na svoji domovinu nezapomněl, svědčí o tom i rukopisné paměti na mládí v Litovli. Zemřel za 2.světové války, patrně roku 1940, ve Vídni.

Československý hudební slovník.I., Praha 1963., S.446.; Stárek, Zdeněk: Slovník českých sbormistrů. A-L. Praha 1982. S.160.; Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. CD-R. 2008.

Z data úmrtí je známo jen: 0. 0. 1940

Narozen na Trutnovsku. Po vysokoškolských studiích působil na Husitské ČEFB v Praze, kde v roce 1935 jmenován docentem křesťanské sociologie. Koncem 30. let emigroval do Londýna a po návratu z emigrace se stal řádným profesorem. V letech 1946–47 děkanem fakulty. Katedru sociální teologie řídil prof. PhDr. F.M.Hník v letech 1950–1955. Poté odešel do Olomouce, kde zvolen biskupem CČS. V roce 1961 vážně onemocněl a byl penzionován.

Gabriel, Jiří: Slovník českých filozofů. Brno MU 1998. S.181.;

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.49–51.;

'