Osobnosti Moravy.eu

Studoval Školu umění ve Zlíně, abs.u prof.V.Hrocha r. 1943. Pak zde pracoval v keramické dílně. V letech 1945–1949 působil v pražském Divadle satiry u Jana Wericha a M. Horníčka. Pak se vrátil do rodiště a věnoval se malířství. Autor knihy vzpomínek na Zlín a romáínu o malířsce Toyen. Jeho syn je též malířem, narozený roku 1954. Žije nyní v Citově u Přerova.

Toman, P.: Dodatky., Praha 1947.S.78.;. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2000.

Po středoškolských studiích nastoupil v září 1943 do zaměstnání německé výrobní firmy Pragfilm na Barrandově v Praze, kde setrval do konce války v roce 1945. Od roku 1947 – 1991 působil i nadále na Barrandově až do důchodu a to už jako mistr zvuku. Jeho schopnosti často využívaly zahraniční štáby zejména německé natáčející u nás. Je podepsán pod zvukovou složkou u 300 titulů filmů, seriálů, dokumentů i TV filmů. Hojně publikoval své zkušenosti do časopisů: Film a doba, Hudební rozhledy, Gramorevue a je autorem několika knih. Magnetofon (1958); Estetika zvuku ve filmu (1963); Když se řekně zvukový film (1991); Synchron (2007–2008); O zvuku v českém filmu (2012). Své poznatky a praktické zkušenosti přednášel na FAMU Praha, FAMO Písek a Filmové škole ve Zlíně.

Český mim, herec, scenárista, gagman, vysokoškolský pedagog a představitel české pantomimické školy, otec herečky Vandy Hybnerové. Od r. 1960 po maturitě, pracoval v chemičce v Litvínově a od 1961 studoval pedagogický institut ve Zlíně, kde založil kabaret Reflektor. V roce 1964 začínal v pantomimickém souboru Ladislava Fialky. V roce 1966 založil s Ctiborem Turbou Pantomimu Alfréda Jarryho, v témže roce tento soubor zvítězil na prvním festivalu pantomimy v Litvínově. V roce 1978 založili s Ctiborem Turbou soubor Gag. V roce 1990 založil v Praze stálou scénu Gag. Pedagogicky působil na pražské HAMU, od 19. května 2008 byl profesorem pro obor taneční umění – nonverbální a komediální divadlo. Herce postihly dva infarkty, na které zemřel.

(zdroj životopisu: https://cs.wikipedia.org/…Boris_Hybner)

Zlín se před sametovou revolucí jmenoval Gottwaldov.

V roce 1940 maturoval na gymnáziu v Litovli. Vystudoval Hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, odd. dramatické a klavírní, 1944. Působil v Horáckém divadle Jihlava 1944–46, Svobodné div. v Brně 1946–47. Poté ředitelem Horácké div. Jihlava 1947–51, Státní div. Ostrava + Čs. rozhlas Ostrava 1951–59 (šéfem činohry), Mahenova činohra Brno 1959–71 (šéfem činohry), Janáčkova akademie 1960–70, kde vedoucím divadelní katedry. Počátkem let sedmdesátých v době normalizace musel ze školy odejít do Slováckého div. Uh. Hradiště 1971–81, Divadlo pracujících Gottwaldov 1981–89 + zahran. zájezdy. V roce 1960-docentem JAMU Brno, herecká a režijní tvorba, kam se mohl vrátit až v r. 1989. Také mohl působit v Brně v Mahenově divadle. Věnoval se publikační činnosti.
Cena osvobození města Brna, 2000 Cena města Brna. Autor studií.
2009 uveden do Síně slávy v Národním divadle Brno.

Kdo je kdo.Praha ČTK 1969., Kdo je kdo v ČR – osobnosti české současnosti, Praha 2002. Šik, L.: Osobnosti Litovle. rkp. 2009

Narozen v Chudobíně, nyní součást města Litovle. Vl.jm. Miloslav (křestní list) Doc. Miloš Hynšt

Studium teologie v Olomouci ukončil v roce 1917. Po vysvěcení na kněze, kaplanem a katechetou v Novém Jičíně. 1929–1933 prof. čes. reform. gymnázia a členem měst. zastupitelstva. Později působil v Opavě, Zábřehu, Uherském Hradišti a Brně.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.6.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996.S.50;

Špičky (u Přerova)

Vystudoval reálku v Kroměříži, poté učitelský ústav v Olomouci. Roku 1934 vykonal zkoušky učitelské způsobilosti pro měšťanské školy v Praze. Po maturitě nastoupil na školu v Halenkově. Poté vystřídal školy v Písařově, Zábřehu, Rájci, Postřelmově, Crhově ad. V roce 1933 byl jmenován odborným učitelem na chlapecké škole v Lošticích. Po 2. svět. válce se vrátil do Zábřehu, kde se roku 1954 stal ředitelem osmileté střední školy. Působil také jako knihovník okresní učitelské knihovny. Byl členem redakční rady Průvodce kulturou Zábřežska a věrným členem Pěveckého sboru severomor. učitelů v Zábřehu.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.65–67.;

Crhov – nyní místní část obce Štíty.

Narozen v Nemilanech u Olomouce (n. část Olomouce).

Studoval 1948–1952 Školu umění Zlín, 1952–1958 AVU Praha u prof.J.Laudy, Makovského, V.V.Štecha.Mo­numentální tvorba, plastiky.Realizace kašna v Šumperku, plastika Matka země v Olomouci, Signály z vesmíru, Přerov. Ražba mincí. Jeho sochy se nachází též ve Vsetíně a Jeseníku. V roce 1996 obdržel Cenu Masarykovy Akademie umění za uměleckou činnost.. laureát Ceny města Olomouce

Dvořák, F.: Rudolf Chorý.Ostrava Profil 1989.; Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti.Olomou­c 1989.

Studoval reálku a učitelský ústav v Olomouci. V letech 1868– 1870 učil ve Starém Městě u Uherského Hradiště, dále ve Spytihněvi a ve Zlíně. V letech 1881–1908 působil jako řídící učitel ve Veselí nad Moravou. Publikoval v pedagogickém a hudeb. tisku. Jeho články též v periodiku Komenský (1874). V době pobytu ve Starém Městě objevil v poloze " Na Špitálkách" část velkomoravského opevnění, dodnes označovanou jako Christinův val. O dřevním Velehradu psal do listu Komenský.

Československý hudební slovník.I.Praha SHV 1963.S.544.;. Sklenář, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005. S. 249.;

Narozen na Bruntálsku. Hudební zkušenosti získal už jako sborista olomouckého dómu. 1859–1864 byl kapelníkem ředitelem něm. divadla v Praze. 1881–1897 působil jako ředitel ve vídeňské opeře. Složil několik sborových písní.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzitav Ostravě, 1999.S.23;

Byl jedním z prvních žáků valašskomeziříč­ského gymnázia. Po doplňovací zkoušce na učitelském ústavu v Brně se v roce 1887 stal učitelem v Zašové. Básnické prvotiny publikoval pod pseudonymen M. Hanuš v almanachu Zora. V Zašové napsal povídky Nevzešlo ráno a Zapadlé úhory. V roce 1891 se oženil s Žofií Libosvárskou z Krásna, v roce 1901 byl jmenován správcem školy v Komárovicích a v roce 1919 ředitelem školy v Rožnově. Jeho dalšími knihami jsou sbírky povídek Večerní stíny, Ráj a jiné povídky, Horští lidé, romány Selský práh a Slunečná paseka, veršovaná idyla Lukáš Roman a kniha a valašských dětech Jarní píseň. Je pohřben na Valašském Slavíně v Rožnově.

Kunc, J.: Slovník souodobých čes.spisovate­lů.I.Praha, Orbis 1945.S.299–301..

Krásno nad Bečvou (n.m.č, Valašské Meziříčí)

Narozen v obci Kocanda (n.m.č.obce Herálec). Absolvoval učitelský ústav v Soběslavi a působil v Rudě nad Moravou, Zábřehu, Hrabové. Po první svět. válce pokračoval ve studích na KU v Praze. 1920 s stal profesorem na učitelském ústavu v Olomouci. Od mládí byl Sokol. V roce 1920 se zúčastnil olympiády v Antverpách jako mezinárodní rozhodčí gymnastiky. 1939 odešel předčasně do penze, ale dál pracoval ve Státním lesním dohlédacím úřadu v Olomouci.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.2.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.55–56.;

V roce 1923 se rodila vrátila do Československa a usadila se v Zábřehu. Jan navštěvoval reálku v Šumperku a v roce 1928 maturoval. Poté studoval historii a zeměmpis na FF UK v Praze . Poté učil v Mělníku a od r. 1938 v Šumperku. Období 2. světové války prožil v Brně. Od roku 1945 nastoupil na obnovené gymnázium v Šumperku. Ujal se i funkce kronikáře města. Od r. 1946 řídil zábřežský časopis Moravský sever. Na jaře 1948 byl povolán do Prahy, do služeb ministerstva zahraničních věcí. Zprvu působil v Praze, později ve Varšavě.. Zpět do Prahy se vrátil v roce 1954. PhDr. Jan Jersák se věnoval od roku 1972, kdy odešel do penze psaním memoárů.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.54

Vystudoval 4 třídy českého gymnázia v Zábřehu, poté 1915–1917 soukromý katolický ústav v Bubenč., V letech 1919–1923 učil v Úsově, poté 2 roky v Zábřehu, 1925–27 v Lesnici. Od r. 1927 po dobu 7 let ve Veselí u Mohelnice, od r. 1938–1955 v Paloníně. Divadelní ochotník, režisér a loutkář. Ve 20. letech v Lesnici vymaloval celé jeviště s kulisami i oponou. Autor loutkových her. Napsal hru Princezna Juliána a drak Drobeček, kterou hrála i vinohradská Umělecká výchova a vysílal ji též Čs. rozhlas.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk, 1990, S. 73–74. ;/foto/;. Filip, Z.: Biografický slovník okresu Šumperk, Šumperk. 2001.

Studoval něm. gymnázium v Kroměříži, pak studoval zeměpis a dějepis na FF v Praze. Působil jako profesor na gymnáziu v Opavě. Byl jednatelem a knihovníkem Matice opavské. 1896 odešel do Zábřeha a stal se ředitelem gymnázia zasloužil se o stavbu nové budovy. Ovlivnil i svého syna Václava Kálika. Věnoval se vědecké a publicistické práci. Hodně publikoval a to i časopisecky.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.5.Ostrava 1998.S.52–53.

Mládí prožil v Zábřehu, kde maturoval roku 1909 na gymnáziu. Pak studoval FF UK v Praze dějepis, dějiny umění a hudební vědu a 1909–1914 skladbu u J. Novotného a pražskou konzervatoř u V. Nováka 1910–1913. Dále studoval v Drážďanech a v Římě. V letech 1921–1924 pedagogem v Táboře. Dne 14.5.1955 byla odhalena pamětní deska na rodném domě.

BSSSM, č.1 (13). Ostrava 2000. S. 41–43. Šeda, Jaroslav: Perspektivy úkolů práce s tvůrčím odkazem V.Kálika v desetiletí 1981–1991. ČSM, série B 1982, XXXI, č.1. S. 15–33. Československý hudební slovník osob a institucí. Praha, SHV 1963, sv,1. S. 634–635.

Zpěvu se nejprve učil na olomoucké lidové škole umění u Dagmar Kučerové 1963–66), po maturitě na střední škole v Olomouci, zdokonalil se na JAMU u Eduarda Hrubeše (1966–71). Roku 1970 nastoupil jako barytonista do Slezského divadla v Opavě, kde nastudoval např. krále Vladislava, Voka, Escamilla, Ruslana či Dona Carlose di Vargas v Síle osudu. Od roku 1978 je sólistou brněnské opery, kde si rozšířil repertoár o Dona Giovanniho, Tausendmarka, Petra I., Rigoletta, Simona Boccanegru, Nabucca, Mackbetha atd. Je pěvcem zvučného hlasu, který mezi českými pěvci vyniká především dokonalým ztvárňováním verdiovských postav, kde se kromě ohebné pružnosti hlasu dovede docílit potřebnou kovovou průraznost a smysl pro dramatická bria s efektním zakončením. Přestože těžištěm tvorby Pavla Kamase je oblast italského bel canta, účinkoval i v soudobých dílech (např. Iši Krejčího, Karla Horkého, Václava Felixe, Jiřího Berkovce, Vissariona Šebalina atd.). V r. 2002 Cena Thálie. Hostoval na všech významných českých scénách, dlouhodoběji v Národním divadle v Praze, v ostravské opeře a ve Státní opeře Praha, spolupracoval s významnými českými a slovenskými orchestry, dirigenty a instrumentalisty. Úspěšná byla jeho četná vystoupení na operních scénách i koncertních pódiích významných evropských kulturních center stejně jako na turné po Japonsku roku 2000. Například v roce 1985 vystoupil v roli Mojmíra v opeře Eubena Suchoně Svätopluk v Bratislavě při slavnostním představení. V roce 1998 se stal stálým hostem Národního divadla v Záhřebu, kde oslňoval zejména v tradičním repertoáru, ale s velkým úspěchem ztvárnil jako první nechorvatský pěvec titulní roli v opeře Nikola Šubič Zrinskij Ivana Zajce. V oblibě má i operetní žánr, kde exceloval v titulních rolích řady proslulejších děl. Soustavně se věnuje koncertní činnosti ve spolupráci především s významnými českými a slovenskými orchestry. Nahrál četné rozhlasové i televizní snímky, jeho výkony jsou zaznamenány na gramofonových deskách a kompaktních discích.

Pavel Kamas nastudoval půl druhé stovky operních rolí, v nichž vystoupil na 6000 představeních, jeho koncertní repertoár, provedený na 5000 koncertech, zahrnuje půl stovky děl.

Již od sedmdesátých let se věnoval hlasovému vedení některých mladších pěvců včetně zahraničních, od roku 1978 jako pedagog JAMU. Pohřben v Brně – Žabětíně.

Postavy brněnského jeviště.2.Brno 1989.; Moravské osobnosti umění a kultury-SVK Olomouc;. web ČHSOI. Brno MU

Doc. MgA Pavel KAMAS

Narozena ve Střelicích u Litovle čp. 6. Tatínek František K. ( 1911–1978) byl četnickým strážmistrem a maminka Marie v domácnosti (1920–2016), později pracovala jako účetní v Jednotě Zábřeh. Měla staršího bratra (1940–1991) povoláním lesní ing., který působil v Opavě. Povolání otce přinutilo rodinu k častému stěhování. Školku absolvovala v Úsově, školu základní ve Štítech, později v Zábřeze na Moravě 1954–1956. V roce 1956 v důsledku maďarského puče byli všichni četníci posláni do civilu a tak se rodina přestěhovala do vlastního domku v Uničově. Pak otec pracoval jako závozník ČSAD a matka dojížděla do Jednoty Zábřeh. Růženka dokončila základní školu v Uničově v roce 1962 a poté studovala na Střední knihovnické škole v Brně, Křížová 48/50.Po maturitě nastoupila 1. 8. 1966 do Státní vědecké knihovny v Olomouci, kde působila až do 1.8. 2006, kdy odešla do důchodu. Od r. 1966  – 1975 pracovala ve výpůjčním oddělení na středoškolském místě . V letech 1967–1972 studovala dálkově na Karlově univerzitě v Praze knihovnictví a vědecké informace, obor společensko-vědní. Byla to doba reformace a pozdější normalizace. Po jaru 1968 přešla Katedra knihovnictví a Vědecké informace pod Fakultu sociálních věd a publicistiky KU. Ovšem své studium zakončila opět pod hlavičkou Filozofické fakulty UK v Praze. Diplomovou práci na téma:" Analýza požadavků MVS a MMVS a její výsledky pro oddělení nákupu knih ve Státní vědecké knmihovně v Olomouci" obhájila u doc. Cejpka na výbornou a byla v prosinci 1972 slavnostně promována.V letech 1975–2006 pracovala na Poradní službě Bibliografické informační služby (BIS) na vysokoškolském místě. Souběžně byla asi od r. 1979 členem odborné skupiny pro VTEI (kde byli knihovníci vědeckých knihoven, vedoucí VTEI při velkých podnicích a překladatelé i tlumočníci) při Československé vědecko-technické společnosti, sídlící v Ostravě na Tř. Karla Maye. Na podzim 1989 dostala Čestné uznání za dlouholetou činnost. Po Sametové revoluci členové odborné skupiny sami sobě projevili nedůvěru, sami sebe vyřadili ze svých řad a ukončili v květnu 1990 svou činnost.
RK má syna Martina Karáska, narozeného v r. 1980 v Olomouci. Nebyla vdaná. V Olomouci bydlela 9 let na Hotelovém domě a 1977–2017 na ul. Heleny Malířové v Olomouci a nyní bydlí v Uničově spolu se synem. Spoluautorka bibliografie s Václavem Prchalem: Životní prostředí (objevilo se v knihovně Kongresu ve Washingtonu). Autorka Soupisu děl J.A.Komenského ve fondu SVKOL.

Osobní a písemné sdělení dopisem 1.3.2023 hš

Mgr. Růžena Karásková

Hokej. střední útočník, hrál v ZKL Brno 1951–1971, poté v TJ Zlín do r. 1972, po skončení aktiv. činnosti trenérem v DS Olomouc 1972/1973, TJ Zlín 1973–1975, poté v Třebíči, od r. 1978 v Zetoru Brno.

Gut, K.: Malá encyklopedie ledního hokeje.Praha, Olympia 1986.S.177./foto/;.

V letech 1947–48 mimořádný posluchač výtvar.výchovy na UP Olomouc u prof.Zrzavého, 1948–52 na UPŠ Zlín u prof.V.Hrocha a R.Wiesnera.Po 5 letech soustředěného úsilí dostal se na profesionální dráhu uměleckou, byl r.1957 přijat do SČSVU, kde se brzy zařadil mezi přední umělce oblastní pobočky v Olomouci. Výstavy: 1959 morav.výt­varníků, 1962 též, Katovice, Ostrava, Brno, Liptovský Mikuláš, 1962 a 1963 účast na I. a II.přehlídce výtv.prací Sm.kraje, 1964 samostatná výstava Praha , 1965 celostát­.přehlídka výtvar.prací Bratislava.Studijní zájezdy 1958 NDR, 1959 Vídeň, 1960 SSSR, 1962 Polsko, 1963 Rumunsko­.Ženatý, 3 děti.Syn Miroslav r.1954 – sochař, dcera Zdeňka r.1952 výtvarnice.

Lakosil, J. : Katalog výstavy. Olomouc 1963. ;Rečka, A. : Malíř M. Ketman. Kdy, kde, co v Olomouci, 1971, září, S. 9 / 10. foto. ;Boháčová, Ivona : Miroslav Ketman. Minigakerie HN. Hanácké noviny, příl. 5. 10. 1991, S. 3. ;Dluhoschová, P. : Zpráva o vernisáži na Sovinci. Hanácké noviny, 7. 6. 1990, S. 4. ;/Parte a další/ ;.

Po vychození základní školy byl na zákopech v rodišti a pak dálkově vystudovl elktrotechnickou průmyslovou školu v Olomouci. Poté absolvoval FF UK v Praze jazyky němčina, ruština, angličtina, polština. Pak pracoval v Lutíně, kde zavedl VTEI a poslední údobí před důchodem působil ve Výzkumném ústavu botaniky ČSAV v Olomouci jako vedoucí pracovník VTEI. V dětství, asi od 10 let se učil hrát na klavír, a už tehdy jej zajímal jazz. V době ZVS byl ve Znojmě, kde pokračoval v hudebním vzdělání a byl tajemníkem vedení pluku. Byl zakladatelem Tibet klubu v Olomouci a jeho dramaturgem. Zval do něj řadu významných osobností ( Velebný, Viklický aj.)

Osobní sdělení /29.7.2021 -hš

Ing. et Mgr. Ilja Klement

Maturoval na zábřežském gymnáziu v r. 1913 a poté studoval práva na pražské univerzitě, kde promoval v r. 1921 a získal titul JUDr. Období.1.světové války prožil na frontě, v r. 1919 se účastnil bojů čs. armády s Maďary na jižním Slovensku. Zůstal poté několik let na Podkarpatské Rusi a zasloužil se tam o organizaci školní správy. Po návratu do vlasti přešel do služeb Zemské školní rady v Praze. Za nacistické okupace se zapojil do odbojové činnosti Obrany národa a byl zatčen gestapem a odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na 12 let vězení. 1945 se podílel na obnově činnosti Čs. strany lidové. 1948 byl zbaven poslaneckého mandátu a vyloučen ze strany. Aby unikl zatčení, opustil Československo. V roce 1949 se stal spoluzakladatelem Rady svobodného Československa a byl členem jejich výborů 1949–1951 , 1952–1954 a 1963–1967.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12. Os­travská univerzita v Ostravě, 1999.S.27–28; Pejskar, Jožka.: Poslední pocta. 4. USA 1994. S. 74–79.;

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Velmi jej ovlivnil prof. V. Prasek, který mu předal lásku k vlastivědě. V sextě studioim přerušil a vydal se na cestu do Polska a Ruska. Po návratu do vlasti odešel do Brna, kde v roce 1889 maturoval na učitelském ústavu. Od mládí se zajímal o historii slovanských národů, učil se rusky, ukrajinsky, polsky, slovinsky, srbochorvatsky a lužickosrbsky. Hodně cestoval po střední a východní Evropě. Ve všech obcích, kde působil vedl obecní i školní kroniky. Klimešova láska k rodnému kraji a zájem o regionální historii a vlastivědu je zřejmá v mnoha článcích publikovaných v časopisech: Moravský sever, Stráž Moravy i ve sbornících. V roce 1923 vydal vl.nákladem v Zábřehu Politický okres zábřežský, o rok později Zábřeh a okolí v době minulé a knihu Vlastivědné vycházky a výlety ze Zábřežska (1924). Penzi trávil od roku 1927 v Dubicku. Psal kroniky několika obcí : Dubicka, Hrabové, Leštiny, Bohuslavic a Sudkova. Spolupracovat též s VSMO.

Hubálek, J.: Učitel Josef Klimeš. Severní Morava,sv.16. Šum­perk 1968, S. 80–82. ; Hekele, F.: Vzpomínky na vlastivědné spisovatele. Severní Morava, Šumperk 1957, č.1.S.44. Klapil, P.: Nad lidovými nápěvy severní Moravy.In: V Zábřeze na rynku. Šumperk 1987, S. 5–23. ; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Olomouc, UP 1987.

Otec Doc. Stanislavy Šprincové.

Vyrůstal v rodině finančního úředníka. Navštěvoval gymnázium v Uherském Hradišti (1943–50), z něhož byl v septimě pro kázeňský přestupek vyloučen. Rok pracoval jako dělník a středoškolské vzdělání dokončil na dvanáctileté střední škole v Gottwaldově (Zlíně, maturita 1953). Působil jako pianista v různých jazzových kapelách. Po dvouleté vojenské službě v Opavě (1953–55) začal studovat na Hygienické a Lékařské fakultě v Brně a Praze (1955–57), pak vystřídal několik zaměstnání (skladník, horník). Od 1959 pracoval jako osvětlovač v Čs. televizi, 1961–63 absolvoval dvouletou večerní školu FAMU a 1963 se stal televizním kameramanem. Stejné povolání vykonával i v kanadském exilu, do něhož odešel v říjnu 1968. Žije v Ottawě, kde od 1979 spolupracuje s místní televizí a rozhlasem a věnuje se literární činnosti. Povídky začal Klobouk psát již na konci 50. let, publikovat však začal až v exilu: česky v Proměnách (New York), v překladech v kanadských a severoamerických časopisech, mj. Chicago Review, Stories, Partisan Review (oba Boston), Artful Dodge (Wooster, Ohio), jakož i ve Švýcarsku a na Novém Zélandě. Časopis Tvar otiskl 1997 v příloze Tvary č. 19 jeho rozhlasovou hru Andrea a prózu Oslava mých jednašedesátých narozenin. V Čechách byly uvedeny rozhlasové hry Dva někdy někde (1964) a Erupce (1968), další byly realizovány v SRN (Způsoby mých bližních, 1969; Ještě jednou na Coney Island, 1985; Dýchání, 1987) a v Kanadě (Zabijáci, 1971; Linda, 1972; Ptáci, 1972; Blázen a smyčcové kvarteto, 1972, v Českém rozhlase 1993).

Kloboukova první větší próza Jazz II. Parents je situována na Moravu 40. let. V příběhu manželské krize viděné očima dospívající dcery autor usiloval o formu „jazzové literatury“, která vychází z mozaiky jednotlivých vypravěčských sekvencí. Ke světu gymnazijních studentů se pak Klobouk vrátil v próze Jazz I. Po válce. Vylíčil v ní atmosféru roku 1951 na střední Moravě s důrazem na jazykovou expresi a na bizarní protiklady mezi groteskností nové politické reality a spontaneitou jinošské psychiky. Odlišnou poetiku mají texty ze sbírky Návrat domů a jiné povídky, ve které převládají polohy hororu, obrazy traumatických stavů, komunikační destrukce, jakož i motivy absurdity, katastrofické vize civilizace a emigrantské reflexe. Autor zde zpravidla preferuje metodu vnitřního dialogu a klade důraz na psychologickou atmosféru. Do severoamerického prostředí Klobouk zasadil román Můj život s Blondie, humoristické vylíčení kultu hvězdiček populární hudby, promítnutého do protikladu životního snu a úzkostného lpění na každodenních rituálech. Autorovy básnické texty z let 1964–84 jsou soustředěny v souboru Hudba po půlnoci. Spojuje je užití hudebních motivů, zpovědní intonace verše a retrospektivní návraty do krajiny dětství. – Kloboukova rozhlasová, jazykově i tvárně důmyslně vystavěná psychodramata (využívající často postupů asociativního řetězení myšlenek, návratnost motivů, variace, cézury apod.) tematizují v různých obměnách především bezútěšnou banalitu lidské existence, absenci (nejen mravní) sebereflexe a neschopnost hrdinů navázat jakýkoli smysluplný dialog či plnohodnotný vztah, přičemž žánrově oscilují mezi prvky tragickými, komickými a absurdními (Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Rodinný portrét, Ještě jednou na Coney Island, Andrea). Ve hře Setkání v Kanadě se autor vrátil k problematice emigrace a hledání nové identity. – Antikomunistický manifest (napsán 1975) je nesmlouvavou esejisticko-beletristickou filipikou proti ideologii komunismu, kterou chtěl Klobouk poukázat na nebezpečí infiltrace této ideologie do západních společností. BIBLIOGRAFIE Beletrie: Jazz II. Parents (angl., P, Ottawa 1979); Návrat domů a jiné povídky (Zürich 1979; česky: 1990); Jazz I. Po válce (P, Eggenfelden 1983; přeprac. s tit. Kdo stoupá do schodů, 2006); Můj život s Blondie (R 1993); Hudba po půlnoci (BB 1994); Winfield, Linda, Obležené město (PP a rozhl. hra, 1995, z angl. originálu přeložili L. a R. Pellarovi); Rozhlasové hry 1, 2 (1996, 1998; svazek 1 obsahuje: Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Blázen a smyčcové kvinteto, Ještě jednou na Coney Island; svazek 2 obsahuje: Setkání v Kanadě, Dýchání, Rodinný portrét, Andrea, Linda); Protikomunistický manifest (E 1997).

Bráblík, F.: Předmluva, in J. K., Rozhlasové hry 1 (1996); Exner, M.: Doslov, tamtéž; týž: Doslov, in J. K.,
Rozhlasové hry 2 (1998); M. Písková: Český Kanaďan. Vejlupek, Miroslav: Empirik osobitého hledačství i výrazu. Myslív – Milčice, únor 2003. Ševčíková, Hana – osobní korespondence. Fabián – Janásková – Ševčíková: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Ju-Na. Valašské Meziříčí 2010. S.21.;

http://www.youtube.com/watch?…

V Olomouci v Okresní knihovně Olomouci, duben 1995.Hostem Literární kavárny, uváděl Richard Pogoda.

Pracoval ve Zlíně u firmy Baťa, který jej nechal vystudovat AVU Praha. Od r. 1936 žil v Praze, 1938 se oženil a bydlel ve Zlíně a působil jako učitel v živnostenské škole Bati. 1944 se odstěhoval do Jasenné u Vizovic, po r. 1945 založil v Liptále lidové výtvarné družstvo LIPTA, jehož se stal 1. předsedou. Od r. 1955 bydlel v Kroměříži nebo také v ateliéru na Soláni.

Lexikon české literatury.2/I­I.Praha, Academia 1993.S.752.;

Narozen v Hrabí, což je nyní součást obce Bílá Lhota.

Nasobůrky jsou nyní čtvrť města Litovle.