Osobnosti Moravy.eu

Studoval gymnázium a obchodní akademii. Poté nastoupil jako hospodář – manažér u fy Regenhart a Raymann v Jeseníku. Pak studoval na Vyšší tkalcovské škole v Saské Kamenici. Krátce působil v Manchesteru. Poté povolán jako učitel na královskou tkalcovskou školu do Krefeldu, kde působil jako zástupce ředitele a poté učitelem mechanické technologie. Pak se navrátil do Krnova, kde r. 1885 založil továrnu na výrobu tkalcovských stavů. Rovněž veřejně činný jako komunální politik.

BSSSM, č.1(13). Ostrava 2000. S. 40.

Narozen asi v březnu 1854

Narozen v obci Zarazice (n.m.č. Veselí nad Moravou). Absolvoval gymnázium ve Strážnici roku 1910, bohosloví v Olomouci roku 1914, vysvěcen na kněze, poté působil v Drahotuších (n. m. část města Hranice), od r. 1916 v Hranicích. Literární činnost: Přilnul k družině Josefa Floriána/1873–1941/ve Staré Říši.

Český bohovědný slovník.II.Praha 1930, S.3.;.

V Olomouci od r.1946 na UP -pedag.fak., katedra historie Vys.šk.pedagogické, FFUP-vybudoval ústav historické vlastivědy.R.1963 jme­nován univ.profesorem­.Autor několika svazkového místopisu Moravy a Slezska.

Byl nejstarší z devíti dětí vesnického listonoše Karla Hrabala. Studoval na německém gymnáziu v Uherském Hradišti, kde maturoval v roce 1906. Po maturitě odešel studovat teologii do Olomouce, kde byl vysvěcen 5. 7. 1910. Poté působil v Německých Libinách (n.Libina). V letech 1911 – 1914 studoval grafiku ve Vídni a poté semestr AVU v Praze u prof. Obrovského a pak další semestr u prof. Hofbauera ve Vídni. Po r. 1918 působil v Hradečné.

Maliva, J. : Soupis grafiky. 1966. ;sf-: Arnošt Hrabal. Severní Morava, 1970, seš. 19, S. 75–76. /foto/, Filip, Z.: Biografický slovník okresu Šumperk, Šumperk 2001.;

Obec.školu navštěvoval v působištích svého otce, učitele na Zábřežsku, 1914 maturoval na G v Zábřeze, narukoval v říjnu do Olomouce, v květnu 1915 na východní frontu.V bitvě u Sokalu byl vážně raněn a pak i u Piavy.R.1919 u­čil na Zábřežsku, Svébohov, Brníčko, 1921 v Brně zkoušky učitelské, od 1926 v Lesnici, od září v Leštině, kde působil skoro 20 let.Všude kde učil člen národních a kulturních spolků, funkcionář Národní Jednoty. Obecním knihovníkem, člen PSSU. Články publikoval v letech 1929–1938 v Moravském severu z oblasti vlastivědné, národopisné, lid.písni, ochraně přírody aj. Za odboj.činnost zastřelen fašisty po místním povstání v Leštině na konci války. Čs.válečný kříž 1939 i.m.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.55–56.;.

V r. 1902 absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Poté pokračoval ve studiu v Praze na přírodovědecké fakultě KU. Po studiích se stal středoškolským profesorem na České reálce v Olomouci, kde učil přírodopis, matematiku a fyziku v letech 1906–1939. V letech 1939–1941 vězněn v koncentračním táboře. Zbytek války prožil ve Skaličce (u Hranic). V r. 1946 reaktivován a 1949 penzionován. Patřil mezi oblíbené učitele, jak o tom píší jeho studenti a syn Aleš v almanachu Primum necessarium je vzdělání a mravnost (OL 1997). Publikoval v tisku příspěvky k otázce stáří člověka. Přeložil S. Zweiga: Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Ve dvacátých letech se podílel na vzniku Církve československé a později pravoslavné. Byl spolupracovníkem a přítelem biskupa Gorazda. V r. 1919 stál u zrodu skautského hnutí v Olomouci. Účastnil se skautského hnutí, prostřednictvím tzv. Osvětových sborů konal přednášky na celé Moravě. Zemřel tragicky, když vystoupil z autobusu byl sražen nákladním autem. Pohřben byl v Olomouci.

Památník 60. výročí českého gymnázia. Olomouc 1927.S.208.; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…? Praha, NK 1970, S.72.; Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc, Slovenské gymnázium 1997, S.342.; Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918. Olomouc 1938. S. 105. Tichák, M.: Paměti obce Velkého týnce. Olomouc, Danal 1998.S.62.; Tichák, M.: Po stopách skautů na Olomoucku 1919 – 1994. Olomouc 1994. Ševčíková, H.: Malá galerie nejen význačných rodáků Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S.67.;

Narodil se v Říkovicích u Přerova jako syn zaměstnance ČSD. V roce 1932 složil maturitu na učitelském ústavu. V letech 1933 –1948 působil jako učitel na měšťanských a obecných školách na Uherskohradišťsku. V té době také spravoval archeologickou sbírku Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kde vybudoval archeologické oddělení a prováděl ve spolupráci s Československým státním archeologickým ústavem terénní výzkumy uherskohradišťského regionu. Vypracoval tehdy soupisy nalezišť a nálezů a v místních vlastivědných časopisech publikoval výsledky své práce. Počátky jeho vědecké kariéry jsou ale spojeny s tématikou doby bronzové. Podnětem k jeho disertační práci mu byl systematický výzkum mohylového pohřebiště ze střední doby bronzové u Čeložnic. Dodnes je jeho práce „Mohylová kultura na Moravě“ (Brno 1950) považována za výchozí studii k této problematice, i když nebyla dosud publikována. Hrubý v ní poprvé v úplnosti shromáždil a zhodnotil veškeré nálezy z Moravy a jako první ustálil v odborné literatuře název této kultury, do té doby nejednotný. Zlomovým bodem v jeho životě se stal rok 1948, kdy nastoupil jako vědecký pracovník do Moravského muzea v Brně. V tomto roce byl V. Hrubému svěřen archeologický výzkum Starého Města u Uherského Hradiště. V té době Hrubý asi netušil, že výzkum staroměstské aglomerace bude náplní jeho celého budoucího profesního života. Na samém počátku výzkumů objevil první zděnou architekturu Velké Moravy – základy kostela „Na Valách“. Od svého příchodu do Moravského muzea významně usiloval o vytvoření moderního archeologického pracoviště. V letech 1952–1978 zde působil jako přednosta prehistorického oddělení. Docentem byl jmenován v roce 1960 na brněnské univerzitě a v témže roce získal hodnost kandidáta historických věd. V roce 1966 se stal doktorem věd a o tři roky později se s úspěchem podrobil jmenovacímu řízení na řádného profesora pro obor prehistorické archeologie. Z problematických důvodů souvisejících s léty 1968–1969 mu však titul nebyl nikdy oficiálně předán. Od roku 1978 až do své smrti spravoval funkci vedoucího pracoviště slovanské archeologie prehistorického oddělení Moravského muzea. Vilém Hrubý zemřel nečekaně v Brně. Ve Starém Městě v poloze „Na Dědině“, v blízkosti svého posledního výzkumu, nalezl i místo svého posledního odpočinku. Další významné objevy v Modré u Velehradu, v Hluku, Osvětimanech, na sídlišti z mladší doby římské a časného stěhování národů ve Zlechově a na Sadské výšině v Uherském Hradišti objevil komplex církevních staveb, který spojoval s působením věrozvěsta Metoděje. Jako archeolog vypublikoval stovky příspěvků, studií a statí. Největší význam však nesou jeho dvě monografie, které jsou dodnes velmi ceněné, a to „Staré Město, velkomoravské pohřebiště Na Valách“ z roku 1955, kde zveřejnil výsledky dlouhotrvajícího výzkumu pohřebiště. Práce je nejen rozsáhlou nálezovou zprávou, ale i analýzou zjištěných nálezů. A druhá monografie „Staré Město – Velkomoravský Velehrad“ z roku 1965, která předkládá výsledky výzkumů ve staroměstské oblasti. Významná byla i jeho činnost pedagogická. Od roku 1952 působil jako externí pedagog na katedře prehistorie filozofické fakulty brněnské univerzity. Mimo to přednášel přechodně v letech 1954–55 na přírodovědecké fakultě UJEP v Brně a v roce 1969 na filozofické fakultě KU v Bratislavě. Nejčastějšími tématy jeho přednášek byly: Úvod do studia slovanské archeologie, ČSSR v době slovanské, Materiální kultura a společenské poměry říše velkomoravské, Seminář pro slovanskou archeologii, Evropa v době bronzové, Terénní teorie a praxe, Úvod do muzeologie aj. Jeho zásluhou byla též činnost muzejní. Už v roce 1949 uspořádal v Moravském muzeu výstavu „Z moravských archeologických výzkumů, kde prezentoval veřejnosti první objevy a nálezy z velkomoravského centra ve Starém Městě. V roce 1954 je to výstava „Staroslovanská Morava“. Ve Starém Městě „Na Valách“ pak v letech 1958–1959 vybudoval památník Velké Moravy. V roce 1950 vytvořil v Moravském muzeu expozici „Pravěk Moravy“, kterou pak reinstaloval v roce 1966. Nesl též významný podíl na vybudování výstavy „Velká Morava“ z roku 1963, která putovala po světě (Rusko, Švédsko, Německo, Slovensko, Rakousko, Polsko). Z uvedeného výčtu je patrné, že výstavní činnost V. Hrubého je velmi rozsáhlá, počet výstav, na kterých se podílel přesahuje číslo 80. Za svého života se věnoval i přednášení na vědeckých konferencích, na vzdělávacích fórech. Psal také pro denní tisk, spolupracoval s rozhlasem a s Československou televizí.

Skutečnost, že dílo Viléma Hrubého je dobře známo nejen u nás, ale i v zahraničí, dokládá i to, že se s jeho jménem setkáváme v zahraničních encyklopediích ( v encyklopedie „Who is who in the world“ bylo jeho jméno zařazeno do šestého vydání).

Literární místopis Přerovska-SOKA Přerov;.

Staré Město ( u Uherského Hradiště).

1935–1946 členka činohry Městského divadla v Olomouci, poté odchod do Prahy, členka Českosl. rozhlasu. Od r. 1969 v důchodu. Porotkyně Moravského festivalu poezie v letech 1966,1967, 1970–1978, též porotkyně Wolkerova Prostějova a Šrámkovy Sobotky.

Bio kartotéka ČTK.Praha, 1987.; Malá československá encyklopedie.Praha, Academia 1985., S.915.; /da/: Rozhlas můj život.=Rudé právo, 1987, 14.4., S.5.; /df/: Hlas zasvěcený poezii.=Práce, 1987, 15.4., S.14.;

Dětství a mládí stravil ve Staré Vsi. Malíř, autor realizací v oblasti užitého umění a dotváření architektury (užitá grafika, kovové objekty, řešení barevných a leptaných skel, mozaiky, sgrafita, fresky, propagační fotografie). Studia: Reálné gymnázium v Přerově (1935–1943), Po maturitě byl 2 roky totálně nasazen jako zámečník v Moravských železárnách v Olomouci. Po osvobození studoval – Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, obor monumentální malba se zřetelem ke sklu a architektuře (1945–1950, J. Kaplický). Od roku 1953 žije trvale v Přerově se svojí manželkou Evou. Samostatně vystavuje od roku 1980 (Československo), kolektivně od roku 1960 (CZ). Zastoupení ve sbírkách: Muzeum J. A. Komenského v Přerově a soukromé sbírky (CZ). Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Registrován při Českém fondu výtvarných umění (1982–1989), Unie výtvarných umělců Olomoucka (od 1990).

Zatloukal, P.: 1.souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka./Ka­talog/.Olomou­c, VÚ 1991.

akademický malíř Jan Chmelař

Studoval reálku a učitelský ústav v Olomouci. V letech 1868– 1870 učil ve Starém Městě u Uherského Hradiště, dále ve Spytihněvi a ve Zlíně. V letech 1881–1908 působil jako řídící učitel ve Veselí nad Moravou. Publikoval v pedagogickém a hudeb. tisku. Jeho články též v periodiku Komenský (1874). V době pobytu ve Starém Městě objevil v poloze " Na Špitálkách" část velkomoravského opevnění, dodnes označovanou jako Christinův val. O dřevním Velehradu psal do listu Komenský.

Československý hudební slovník.I.Praha SHV 1963.S.544.;. Sklenář, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005. S. 249.;

Útlé dětství prožíval v Olomouci a po šesti letech se rodina přestěhovala na jih Čech. Zde studoval Střední průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích, vyučil se keramikem. Ve volných chvílích kreslil, některé kresby byly publikované v Dikobrazu. Největší zájem je o jeho keramické figurky, zvonečky, betlémy či zahradní keramiku. V roce 1991 se osamostatnil. Tvoří na Táborsku v Sezimově Ústí.

Dokumentační list – 4.1.2007 /hš

Od roku 1993 žil v Lázních Bohdaneč. Gymnázium studoval v Pardubicích, kde maturoval v r. 2011. Poté studoval v Praze Institut ekonomických studií na Fakultě sociálních věd KU. Promoval na Bc r. 2014. Ve studiu pokračoval ve Švýcarsku na Universitě v St. Gallen obor Bankovnictví a finance 3 semestry a v r. 2015 byl na výměnném pobytu v Číně. Působí v Investičním fondu se sídlem v Praze od r. 2017. IF byl poslán 2017–2019 do podniku PAPCEL Litovel, kde byl finančním ředitelem a na stejné pozici působí od r. 2019 ve Valašském Meziříří ve firmě BLOCK. Firma se zabývá výstavbou nemocničních a farmaceutických zařízení. Bydlí v Olomouci, odkud do jednotlivých působišť dojíždí. V trvalém bydlišti pracuje jako člen revizní komise Junáka ve středisku Lázně Bohdaneč. Ve volných chvílích se věnuje improvizačnímu divadlu OLIVA, rolovým hrám a hře na kytaru. V době koronaviru ( od března 2020) se přihlásil do aktivit Skautské pomoci v Olomouci. Zajišťuje nákupy seniorům z Domu pečovatelské služby, nebo také venčení psů.

Osobní setkání dne 28.4.2020 Olomouc, Příčná 999/2 hš

Užívá umělecké jméno Honza Izák

Politický a kulturní kalendář 1989.Olomouc OK 1988, S.10.;.

Narozen v obci Kocanda (n.m.č.obce Herálec). Absolvoval učitelský ústav v Soběslavi a působil v Rudě nad Moravou, Zábřehu, Hrabové. Po první svět. válce pokračoval ve studích na KU v Praze. 1920 s stal profesorem na učitelském ústavu v Olomouci. Od mládí byl Sokol. V roce 1920 se zúčastnil olympiády v Antverpách jako mezinárodní rozhodčí gymnastiky. 1939 odešel předčasně do penze, ale dál pracoval ve Státním lesním dohlédacím úřadu v Olomouci.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.2.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.55–56.;

Studoval v jezuitské koleji v Uherském Hradišti, teologii v Olomouci, vysvěcen na kněze 1663. Jako kaplan působil 2 roky v Lošticích, 1665–67 ve Střelicích u Brna a od 1667 farářem ve Veverské Bitýšce. Psal latinsky náboženskou literaturu, pro lid psal česky. Literárně nejhodnotnější je proza Vidění rozličné sedláčka sprostného. /vyd. čes.ed. M. Kopecký r. 1973. / Pohřben ve Veverské Bitýšce.

Lexikon české literatury.II/1­.Praha 1993.S.521–522.;.

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1630

V r. 1950 absolvoval AVU v Praze u prof.Laudy a Španiela.Od r.1949 žil v Sobotíně.1952 váž­ně onemocněl , od r.1968 v inv.důcho­du.Pracoval jako výtvarník v muzeu Šumperk a jako pedagog na LŠU. Zabýval se monumentální sochařskou tvorbou v kameni a kovu, dřevěnou skulpturou, portrétem i drobnými plastikami a medailemi.Též ilustrátor a grafik.Jeho nejvýznamější práce zdobí exteriéry severní Moravy.Žena s pecny, 1964, plastiky pro nemocnici 1972, Přerov ;Chlapec s melounem, silniční milník Bludička, 1974, Olomouc;ad.Jeho dílo zastouprno v galeriích : NG Praha, Olomouc, Opava, Šumperk ad. Město Šumperk provozuje výstavní síň J.J., při níž je stálá malá expozice s výběrem umělcovy tvorby.

Lakosil, J.: Nad dílem J.J. Severní Morava 43, S.15 – 18.;Biografický slovník Slezska a severní Moravy.Seš.1.Opava – Ostrava, OPTYS 1993.S.56.;.

Narozen v Unčovicích (n.m.č. Litovle).

Vystudoval reálné gymnázium Ústřední matice školské, kterou zakončil v roce 1882 maturitní zkouškou. V roce 1886 složil zkoušky učitelské způsobilosti v Příboře. Působil ve Střelicích u Brna, v Moravičanech, v Cotkytli a Drozdově (na Šumpersku). V roce 1909 vydal vlastním nákladem spisek Domácí průmysl na horách hejtmanství Zábřežského.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.75–77.;

Vstoupil do piaristického řádu-noviciát v Lipníku r. 1737. Poté působil ve Strážnici do r. 1739, v Lipníku 1749–1751, v Kroměříži regentem semináře 1760–1762. Autor chrámových skladeb.

ČSHS.I.Praha 1963.S.637.;Fric, O.: Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě.Brno 1963.S.31.;.

Gymnázium začal studovat v Moravských Budějovicích. V septimě přešel na nově založené Pedagogické gymnázium do Jihlavy. Protože nemohl sehnat místo na Jihlavsku zažádal o Moravské Slovácko. Začal učit na ZŠ Bánov, poté přešel do Vlčnova a nakonec trvale zakotvil ve Strání. Vytvořil tam literární kroužek, který slavil velké úspěchy. Hodně publikoval v denním tisku i časopisech: Rovnost, Mladá fronta Učitelské noviny, Slovácké noviny, Tvorba, Literární měsíčník, Malovaný kraj, Rozmarýn, Kulturní rozvoj, Alternativa Nova aj. Mezitím si dálkově vystudoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci. Do důchodu odešel v roce 1992. Psal básně, prózu a překládal z francouzštiny.

Na druhém břehu. Praha Unie českých spisovatelů 1992. S. 106–107.;

Vzdělání získal na hlavní škole v Bruntále, mat. na gymnáziu v Olomouci r. 1846, Filoyofii absolvoval r. 1848 v Litomyšli. Nastoupil na Báňskou akademii do Bánské Štiavnice, ale revoluce 1848 přerušila jeho studium. Krátce působil jako praktikant v Ludvíkově, 1849 studoval 2 semestry polytechnického ústavu ve Vídni a 1850–53 Báňskou akademii v Bánské Štiavnici. Na podzim 1853 vstoupil do státních služeb. Pracoval v Tyrolsku a Švýcarsku a na přání rodičů se vrátil r. 1856 na Moravu. Působil v Sobotíně, v Rejhoticích a 1857 povýšen na vedoucího Leopoldiny hutě v Sobotíně. 1859–1863 pracoval jako huťmistr v Sobotíně a ve Štěpánově u Olomouce. R. 1900 odešel na odpočinek a přestěhoval se do Brna.

Obecní kronika Štěpánova.;Bi­ografický slovník Slezska a severní Moravy.1.Opava, Optys 1993.S.58–59.;.

Nejvýznamnější český geolog 40.-50. let 20. stol. Patřil do významného českého rodu, jeho strýcem byl kancléř prezidenta Masaryka Přemysl Šámal. Od 30. let působil na Karlově univerzitě v Praze, 1934–1935 byl děkanem Přírodovědecké fakulty UK a od r. 1953 členem ČSAV. V roce 1939 začal pracovat na 4 svazkovém díle Všeobecná geologie. Napsal na 400 publikací, 10 prací o geologii krasu, moravském devonu, průzkumu Nízkých Tater, Slovensku. Člen Klubu československých turistů. V roce 1918 navštívil Dr. Remeše v Olomouci a do r. 1920 jezdil na Moravu mapovat území moravského devonu. Výzkum prováděl u Čelechovic, Slatěnic mezi Prostějovem a Olomoucí, u Grygova, Konice. Od r. 1922 si dopisoval s dcerou Dr. Remeše Marií, s kterou se oženil 30.4.1928. Jeho manželka se v létě 1933 zřítila ze skály ve Vysokých Tatrách. V té době byl v zahraničí na XVI. mezinárodním geologické kongresu, který se konal 22.-29.7.1933 ve Washingtonu. V lednu 1934 založil v České akademii věd a umění fond Marie Kettnerové, na který složil 30.000 Kč. Fond měl přispíval k rozvoji geologie a paleontologie a k studijní podpoře badatelů. I po smrti manželky spolupracoval s Dr. Remešem, nejvíce od r. 1935. V Litovli a okolí konal výzkum v červenci-září 1944). Od 8.6.1960 byl v důchodu, ale stále pracoval a publikoval.

Haubelt, Josef: Geolog Radim Kettner. Praha, Český geologický ústav 1991.;

1848–1852 studoval na hlavní škole v Šumperku, 1852–1854 na nižší reálce v Pardubicích, 1854–1857 dokončoval studia na reálce v Šumperku, 1858 studoval kurz na báňské akadenii v Leoben. Pracoval v Sobotínských železárnách a zasloužil se o jejich rozvoj. Podnikl studijní cesty do Anglie, Německa a Belgie.

Biografický slovník Slezska a Severní Moravy 1.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1993.S.63.;

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Velmi jej ovlivnil prof. V. Prasek, který mu předal lásku k vlastivědě. V sextě studioim přerušil a vydal se na cestu do Polska a Ruska. Po návratu do vlasti odešel do Brna, kde v roce 1889 maturoval na učitelském ústavu. Od mládí se zajímal o historii slovanských národů, učil se rusky, ukrajinsky, polsky, slovinsky, srbochorvatsky a lužickosrbsky. Hodně cestoval po střední a východní Evropě. Ve všech obcích, kde působil vedl obecní i školní kroniky. Klimešova láska k rodnému kraji a zájem o regionální historii a vlastivědu je zřejmá v mnoha článcích publikovaných v časopisech: Moravský sever, Stráž Moravy i ve sbornících. V roce 1923 vydal vl.nákladem v Zábřehu Politický okres zábřežský, o rok později Zábřeh a okolí v době minulé a knihu Vlastivědné vycházky a výlety ze Zábřežska (1924). Penzi trávil od roku 1927 v Dubicku. Psal kroniky několika obcí : Dubicka, Hrabové, Leštiny, Bohuslavic a Sudkova. Spolupracovat též s VSMO.

Hubálek, J.: Učitel Josef Klimeš. Severní Morava,sv.16. Šum­perk 1968, S. 80–82. ; Hekele, F.: Vzpomínky na vlastivědné spisovatele. Severní Morava, Šumperk 1957, č.1.S.44. Klapil, P.: Nad lidovými nápěvy severní Moravy.In: V Zábřeze na rynku. Šumperk 1987, S. 5–23. ; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Olomouc, UP 1987.

Otec Doc. Stanislavy Šprincové.

Studoval gymnázium v Olomouci; Profesor v Olomouci 1868–1878 Učil latinu a řečtinu. Od r. 1878 ředitel gymnázia ve Slaném, 1892 prof. G v Praze-Křemencová ul;1872 zakl. Matice školské. literárně činný, redigoval s prof. Havelkou čas. Komenský od r. 1873 a Koledu od r. 1877. Překládal z latiny.

Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918.Olomouc 1938.S.139–140.;Spáčil, Vladimír: Historický místopis okresu Olomouc-venkov 1848–1960.Olomouc UP 1968, S.31.; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.38.;. Památník 60. výročí založení SGO. Olomouc 1927. S.166–167.