Osobnosti Moravy.eu

Profesor vodního stavitelství na VŠZ v Brně. Autor odborných publikací: Americké přehrady;Vodní cesty;Moravské údolní přehrady;Boční nádrže na horní Moravě; aj.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…? Praha 1970.S.11.;

Maturovala na Slovanském gymnáziu v Olomouci roku 1968. Poté studovala FFUP v Olomouci, obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarnou výchovu. Keramická činnost – od užitkové keramiky hrnčiny až po zahradní fontánu. Volně pojaté reliéfy. Těsný kontakt s přírodou. Vystavovala od roku 1974. Její keramickou tvorbu znají v Praze, Ostravě v Teplicích nad Bečvou, Šternberku, Jihlavě, ale také v Žilině, Mnichově a v Chicagu. V první polovině let devadesátých se stala odbornou asistentkou na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP. Úspěšně se podílí na realizaci mezinárodních projektů a pořádá studentské výstavy ve Zbrašovských aragonitových jeskyních (m.č. Teplice nad Bečvou). Byla členkou Skupiny Odjinud, nyní je členkou Spolku olomouckých výtvarníků. Bydlí s manželem v Horce nad Moravou, telefon

Myslivečková, Hana: Jana a Otto Bébarovi.=Hanácké noviny, příl., 1990, 2.6., S.1.;Zatloukal, P.: 1.souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka.Olomouc, Vlast.ústav 1991./Katalog/; Kolář, Bohumír a kol.: Slovanské gymnázium literární.Olomouc, Danal 2000.S.385.

Absolvoval Zemskou vyšší hospodářskou školu v Olomouci, kde maturoval r.1933. Poté studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. V r. 1941 vydal vlastním nákladem monografii Lidové umění na Hané. V r. 1949 se podílel na výstavě Lidové umění na Hané v Kroměříži na zámku. V r. 1964 byl přijat jako etnograf ve Valašsk. muzeu v Rožnově pod Radhoštěm a v letech 1965–71 byl jejím ředitelem. V r.1972 se stal vedoucím národopisného oddělení Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. Zasloužil se o uspořádání několika výstav lidového umění v muzeu, sbírkové činnosti a o stálou expozici Z klenotnice lid. kultury Hané, Litovel r.1975. V r.2001 vy­dána publikace s názvem Lidové umění na Hané. Ing. Jan Rudolf Bečák stál u zrodu čestného hřbitova Valašského Slavína, kde mu byl také slavnostně odhalen náhrobek v r. 2005 v areálu Dřevěného městečka.

MP.: Zemřel ing. J.R. Bečák. Kdy-kde, co v Olomouci, 1987 únor. S.12.; Ševčíková, H.: Lednová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy, č.1/07, /foto/. S.29; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947. S.32., Mikulcová, M., Graclík, M.: Kulturní tulky Valašskem, Frýdek-Místek, 2001.; Biografický slovník Slezska a severní Moravy, seš. 5, Opava-Ostrava 1996. S.14–15; Ševčíková, Hana: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce.In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S.63.;

Po studiu na nižším gymnáziu v Olomouci absolvoval Hospodářskou školu ve Vyškově. Od svého otce Rudolfa Bečáka převzal rodinný statek ve Velkém Týnci čp. 11, z něhož v krátkém čase udělal příkladné hospodářství. Od svých pětadvaceti let (1912) byl členem obecního výboru, po roce 1919 po dvě volební období starostou obce V. Týnec. Od mládí byl politicky činný. Jako člen Okresního národního výboru v říjnu 1918 podílel se na státním převratu v Olomouci. Patřil k předním funkcionářům agrární strany, za jejíž program byl zvolen v roce 1925 do poslanecké sněmovny, kde působil 10 let (do r. 1935). Od r. 1928 byl předsedou Ústředí starostenských sborů v Brně a předním činitelem mnoha institucí okresních i zemských. Za okupace se aktivně zapojil do odboje v skupině Obrana národa a po zatčení v dubnu 1942 byl vězněn do konce války v Brně, Osvětimi a Buchenwaldu. Na následky útrap koncentračních táborů, zemřel ve věku 63 let.

Tichák, Milan: Paměti obce Velkého Týnce.Olomouc, DANAL 1998.S.63. Šev­číková, Hana: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. In: Čtení o Velkém Týnci. velký Týnec 2007. S.64.;

V letech 1939–45 ředitel Slovanské knihovny v Praze, 1945–49 Národní a univerzitní knihovny Praha, 1951 přednášel dějiny polské literatury na UP v Olomouci. Významná slavistická publicistika v Národních listech. Překládal z polštiny a ruštiny.

ČBS.Praha Academia 1992,, S.33.;.

V Olomouci na FFUP působil 1958–1963 jako docent českého jazyka. Poté v Praze na univerzitě.

Lexikon české literatury.1.Praha, 1985.S.170–171. Kraus, J.: Významné jubileum prof.J.V.Bečky.Naše řeč, 71, 1988, č.5, S.262–263.: Staněk, V.: Za J.V.Bečkou.Český jazyk a literatura, 43, 1992/93, č.1–2, S.40–42..

Absolvoval gymnázium v Žatci. Souběžně studoval klavír. Po maturitě byl varhaníkem v Žatci a zároveň studoval AMU v Praze u prof. Pavla Bořkovce. Absolvoval v r. 1956. Dirigentem ve Východočeském divadle v Pardubicích v letech 1966–1978. Šéfdirigent operetního orchestru DOS v Olomouci . Složil vokální skladby, hudbu k baletu, symfonie, lyrické písně, scénickou hudbu k činohrám.

Čeští skladatelé současnosti.Praha 1985.; Ostravský kulturní měsíčník 1978, č.2, S.64–65.;. Štefanised, Jiří: Kalendárium divadla v Olomouci. Praha 2008. S.172.

Dcera R.Bechyně.Po skončení RG v Prostějově umožnil jí K.H.Hilar hostování v ND .Poté v angažmá Divadle V.Buriana.1927–28 v SD Ostrava, od 1928 –1940 v ND.Vězněna nacisty, po válce opět v ND 1945–1951, od r. 1961 v důchodu.

Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha, Academia 1988, S.30, /foto/;ČBS.Praha, Academia 1992.S.35.;.

Jeho otec byl celním kontrolorem. Kolem r. 1806 se rodina přestěhovala do Olomouce, kde J.B. vystudoval filozofii a teologii. V srpnu 1811 byl vysvěcen. Postupně kaplanoval r. 1812 v Mladějo­vicích, 1813–1815 v Linhartovech (n.m.č. Města Albrechtic) a 1816 až 1818 v Dolních Velkrubech (nyní Dolní Václavov, m.č. Václavova u Bruntálu. Dne 3.6.1818 ustanoven farářem v Haugschlagu, kde působil až do své smrti. Jeho životní láskou byla numizmatika. R. 1814 zpracoval katalog mincí Univerzitní knihovny v Olomouci. Vybudoval si vlastní sbírku, čítající asi 1000 ks, která by dělala čest i knížeti.

Numizmatické listy 8, 1953.S.136–138. BSSSM,seš.4(16.) Ostrava 2003.S.16.

Herec. Působil v olomouckém divadle.

Kdo byl kdo v českých dějinách ve 20, století. – Praha : Libri, 1998

Vnuk Josefa Becka (a syn Josefa Beka ml.). V Litovli vystudoval gymnázium a potom hudební vědu na FFUM v Brně. Zaměstnán byl nejprve (1957–58) v Krajském vlastivědném muzeu Olomouc, (1958–60) v Univerzitní knihovně Olomouc, (1960–62) na Vojenské akademii v Brně jako vedoucí katedry výchovy uměním a (1962–64) jako osvětový instruktor Ústředního domu armády. Trvale pak zakotvil (1964–93) v Ústavu hudební vědy ČAV Praha jako vědecký pracovník a zástupce ředitele. Současně působil (1972–90) jako externí učitel na katedře hudební vědy UK Praha, kde se v roce 1982 habilitoval na docenta a 1987 obhájil titul DrSc. Po odchodu do důchodu r.1993 učil němčinu na různých školách a externě spolupracoval se zahraničními hudebními firmami. Již během studií (1950–52) hrál ve smyčcovém triu Holoubkových žáků (Libor Fiala, Josef Bek a Ferdinand Kučera), po roce 1957 se rozšířilo na komorní soubor, kde se uplatnili Oldřich Kubíček, Bohumil Teplý, Jindřich Ludvík a jeho sestra Božena Halvová, rozená Beková . Po jeho odchodu do Prahy v roce 1962 soubor působil dál pod vedením Libora Fialy. V letech 1958–1960 podnikl terénní výzkum kramářské písně na Litovelsku, Konicku a Zábřežsku. Pro Československý hudební slovník napsal několik hesel o osobnostech litovelského hudebního regionu. Vydal knihy: Hudba XX. století (Brno 1961), Impresionismus a hudba (Praha 1964), Světová hudba XX. století (Praha 1968), byl spoluautorem a hlavním redaktorem 2. dílu Dějin české hudební kultury XX. století (Praha 1981), Hudební neoklasicismus (Praha 1982), Avantgarda (Praha 1984), Erwin Schulhoff (Hamburk 1994). Napsal více než 100 odborných statí a studií.

Encyklopedie jazzu.3.Praha 1988.S.39.;. L.Š.: Odešel Josef Bek. Litovelské noviny. č.10.říjen 2005, S.11. Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. Litovel 2008. CD-R.; Nekrolog. Hudební rozhledy 2005. č.11. Šev­číková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. Velký Týnec 2009, č.12. S.4.

doc. PhDr. Josef BEK, DrSc.

Manžel Heleny Běličové.Člen korespondent ČSAV 1955.R.1934–39 stud.FFMU Brno, 1939–45 učil na RG v Kyjově, 1946–57 pedagog na FFUP v Olomouci, 1953–57 rektor Vysoké školy pedag.v Olomouci, od r. 1957 prof.UK Praha.Autor učebnic.

Z díla: Dolská nářečí na Moravě. 1954. ;
Sedm kapitol o češtině. 1955. ; Biografie: ČBS. Praha, Academia 1992, S. 36. ;.

Prof.PhDr.Jaromír Bělič, CSc.

Studoval v Olomouci bohosloví, vysvěcen r. 1859, poté kaplanem v Hranicích, Kyjově, 1863 v Olomouci u sv. Michala, 1864 Opava-na učitel. ústavu 17 let. Od října 1884 farářem v Cholině až do r. 1905. Poté Vídeň.

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.seš­.5.Opava, Slezský ústav ČSAV 1983, S.13–14.;.

Narozen v Hradečné (n.Nová Hradečná). Od roku 1945 žil v Blížkovicích, poté v Oblakovicích. Od r. 1951 studoval přírodovědnou fakultu univerzity v Brně, abs. 1961, 1968 antropologii UK Praha. Od r. 1959 působil na UJEP Brno. Univ.prof. RNDr. Jan Beneš, DrSc. publikoval v časopisech: VTM, Věda a život, Rovnost.; Z díla: Tajemství pana Dawsona. Brno Blok 1975;Opředeni mocným kouzlem. Ostrava Profil 1989; teprve v roce 1991 se mohl habilitovat, v r. 1992 se stal profesorem antropologie a obnovil samostatnou katedru antropologie, kterou v letech 1993–1998 vedl. Pobýval též na univerzitách v USA, Anglii (1990,1992).

Slavíková, Věra: Spisovatelé Jihomoravského kraje. Brno KJM 1989;. Sklenář, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005. S.68–69.;

Oblakovice – místní část města Znojmo.

V roce 1958 absolvoval latinu a dějepis na FFMU v Brně, pak i klasickou archeologii. Působil zprvu v muzeích v Hranicích a v Litovli. Interním aspirantem se stal na FFUP v Olomouci (CSc.1965) a od r. 1966 byl odborným asistentem klasické archeologie na FF UJEP v Brně. Zabýval se hlavně balkánskými provinciemi Římské říše, prováděl i soupis antických památek a námezů antických mincí na Moravě. Byl tajemníkem brněnské pobočky Numismatické komise ČSAV.

Sklenář, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005.S.69.;

Dětství trávil u prarodičů ve Vranové Lhotě. (Uvedl v dokumentu Hledač pod Bouzovem. 2017) Člen výtvarného sdružení při Kulturním domě v Mohelnici. Zde také na společných výstavách presentoval své intarzie a dřevořezby. Při tvorbě dřevořezeb inspirován výtvarnými předlohami Mikoláše Alše, A, Durera, P.A. Taťouna. O své činnosti si vede podrobnou kroniku, kde má dokladovány články v tisku, významné návštěvy, mj. i pana prezidenta Václava Klause 13.10.2006, kdy dostal od Mistra Beneše okno se sovou. Při výstavě a návštěvě malíře Reona z Argondie v Olomouci si malíř objednal pro svůj obraz vyřezávaný rám. Loštický lidový umělec jej ohromil svým renesančním oděvem i renesančním pohledem na svět. Tvoří sošky, betlémy, plastiky reliéfy, šperkovnice, truhlice, barokní rámy na obrazy a zrcadla, kopie starožitného nábytku (stoly, židle, postele), restauruje starožitný nábytek. Každoročně o Adventu otevírá svůj dům k návštěvám a prohlídce Loštického betléma řezbáře Jaroslava Beneše, na ulici Moravičanská č. 439. Tento betlém je jedinečný také tím, že kromě základních postav betléma, tvoří další postavy významné osobnosti nejen Loštic, ( mykolog Bronislav Hlůza, starosta Ctirad Lolek aj.), ale i Moravy (Jaroslav Wykrent, Pavel Novák ad.).

Katalog 1. samostatné výstavy v čajovně U Bílého slona ve dnech 4.10.-30.10.1994. Únos Evropy: In: http://otavinka.blog.cz Srdcem a dlátem. Jaroslav Beneš-loštický řezbář. b.v. 2011. Filipová – Turková: Kdo je kdo ve výtvarné tvorbě na Šumpersku. Šumperk 2010. S.11. https://www.npu.cz/…i-archeologa

Dům a ateliér jsem osobně navštívila 14.10.2010.a v dubnu 2016. Mistr Beneš se účastnil vernisáže Pavla Alexandra Taťouna v Olomouci dne 25.11.2011.

Dne 4.11.2017 vysílala ČT2 pořad Náš venkov, kde byl 26 minutový dokument " Hledač pod Bouzovem" – kde se hodně vyskytuje i řezbář Mistr Beneš. Dům a ateliér jsem navštívila dne 30.12.2017. – hš Obraz Beneš před 35 lety vytvořil Pavel Zlínský.

Ředitel Hospodářské školy na Klášterním Hradisku, spoluzakladatel Jednoty divadelních ochotníků v Olomouci.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.24.; Nešpor,V. Průvodce po Ústředním hřbitově v Olomouci.Olomouc 1929, S.55–56.;

Rodným jménem Jana Dudíková. Po ukončení obecné a měšťanské školy v rodišti studovala na učitelském ústavu v Přerově a Kroměříži. Po maturitě nastoupila jako výpomocná učitelka v Praze, kde se provdala za Otakara Berdycha, komisaře ministerstva zemědělství. Po jeho tragické smrti v roce 1936 se plně věnovala výchově syna a školské práci na obecných školách. Jako absolventka učitelského ústavu učila na obecných školách ve Velké Praze. Po roce 1945 si dálkovým studiem pedagogiky, češtiny a tělesné výchovy doplnila vzdělání na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1952 studium ukončila doktorátem z pedagogiky. Téma rigorózní práce bylo " Funkce pohybové hry ve výchovném procesu mateřských škol." Na rodný kraj nezapomněla. V roce 1955 se podílela na založení Hanáckého souboru v Praze, který propagoval Hanou a hanácký folklór. V roce 1946 byla povolána do Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, kde byla pověřena vypracováním nových osnov tělesné výchovy pro základní a mateřské školy. Od r. 1956 působila jako odborná asistentka na katedře teorie a metodiky tělesné výchovy Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze. V roce 1964 se jí podařilo realizovat myšlenku společného cvičení rodičů a dětí. Brzy se tato myšlenka rozšířila nejen v celém Československu , ale i v řadě zahraničních států.

Řezáč, František: Jana Berdychová. In: Tovačovské zámecké nokturno.Tovačov 2007. S.99–101.

Univ.prof. PaedDr. Jana Berdychová, CSc.

Studoval v Olomouci a ve Vídni. Rakouský státník. Psal beletrii pod jm. STERNAU

Rektor baziliky a svatokopecký farář. Kulturní osobnost, jejíž činnost se zapsala nejen do historie Svatého Kopečka, ale značnou měrou přispěla k obnově barokního skvostu baziliky minor i k duchovnímu rozvoji celé farnosti a širokého okolí. Karel Berka studoval Střední školu pro pracující, směr zemědělství v Chomutově, kde maturoval v roce 1982 a poté Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, obor teologie, umění. Ordinován na kněze byl v roce 1988. Po vstupu do Řádu premonstrátů v Praze na Strahově přijal jméno Jakub. Zprvu působil jako kaplan v Jihlavě a od srpna 1992 se stal duchovním správcem na Svatém Kopečku, kde byl po dvou letech jako administrátor k 1. říjnu 1994 jmenován farářem. Záhy po jeho příchodu na Hanou začala duchovní správa vydávat farní měsíčník „Navštívení“ (první číslo vyšlo 29.11.1992), který přinášel duchovní zamyšlení, informace o církevních svátcích, pořad bohoslužeb i pohledy do historie poutního místa. K tomuto počinu inspiroval P. Berku zpravodaj vydávaný premonstráty na jeho dřívějším působišti. Svatokopecký poutní chrám se začal otevírat poutníkům, věřícím i nevěřícím, ale zejména mladým lidem. Už půlnoční mše o Vánocích 1992 zaznamenaly enormní účast. Začala se psát jiná kapitola, která by se dala nazvat Cesta důvěry a smyslu života. Cyklem přednášek „ Může vás zajímat“ konaných měsíčně v proboštství, pořady „Čtvrtky s Biblí“, řadou koncertů významných umělců v chrámě i v jeho nádvoří získával veřejnost i odpovědné činitele – ministry a poslance – pro myšlenku budoucího zápisu kláštera na Hradisku a svatokopecké baziliky na seznam památek UNESCO; vystoupení umělců Marty Kubišové, Daniela Hůlky, Ivy Bittové, Hradišťanu aj. přivedla na toto místo tisíce návštěvníků, obdivujících jak výkony vystupujících, tak i zdejší vrcholné baroko. Dokázal nejen zaujmout, ale v mnoha případech také odvrátil mladé lidi od drog. To, co se nepodařilo rodičům a lékařům, někteří mladí získali zde: lásku a porozumění. Tuto cestu potvrdil i sám Svatý otec Jan Pavel II. při setkání mládeže na Sv. Kopečku vroce 1995. Kromě kněžských povinností se páter Berka věnoval také pedagogické práci. Učil v církevní škole s. Voršilek. Přispíval do celostátního homiletického časopisu Fermentum; později se stal jeho redaktorem. Články o činnosti a akcích konaných v svatokopecké bazilice se objevovaly na stránkách regionálního tisku, v rozhlase Proglas, ale také v televizi. Filmová náboženská tématika, která vznikla ve studiích Velehrad Olomouc a Telepace Ostrava byla poprvé presentována na malém filmovém festivalu „Ve znamení ryby“ v roce 1999. „Pohledy do historie Svatého Kopečka“ byly vydány knižně a jejich autorem je Bohuslav Smejkal. Kniha vyšla v září 2001 v době, kdy byl Mgr. Jakub Karel Berka po devíti- letém působení na Svatém Kopečku přeložen do kláštera premonstrátů v Milevsku. Výjimečností tohoto duchovního je nejen jeho činnost pastorační, rétorická, pedagogická a literárně-ediční, ale také jeho zásluha o vytvoření dalšího kulturně-duchovního centra města Olomouce. Obdržel Cenu města Olomouce 2001. V Milevsku vyšly tři publikace v roce 2012: Netřeba spatřit jizvy (Velikonoce 2012), Čekám na to stále (Adventní rozjímání), Ó, Vánoce…(Půlnoční rozjímání).V Mi­levsku působil do září 2013 a od 1. října 2013 působil v Praze 6, Nebušická 118, ŘK farnost svatého Cyrila a Metoděje.Dne 21.11.2014 jsem se sešla s otcem Jakubem na faře baziliky na Svatém Kopečku. Od 1. října 2018 působí ve farnosti kostela Sv. Ludmily, Jugoslávská 662/27, Praha 2. Navíc se věnuje malování.

Osobní sdělení – hš / 1999, 2014. Nástěnný kalendář Kostel sv. Ludmily 2021. Zadní strana verše

P. BERKA Jakub Karel OPraem., Mgr.

Působil od 1818 v Rašovicích poté od 1826 v Křižano­vicích, kde také zemřel. Vydal četné duchovní skladby.

ČSHS.I.Praha 1963.S.90.;.

Absolvoval gymnázium v Litovli, poté studoval na Husově bohoslovecké fakultě v Praze (v období protektorátu za ztížených podmínek), 1942 totálně nasazen v Norsku, u polárního kruhu, kde stavěl zajatecké tábory. Vrátil se po dvou letech s omrzlinami prstů na nohou. Po návratu byl tajně vysvěcen za faráře a nastoupil své první místo v Berouně v Čechách, pak následoval Zlín. Po válce byl přeložen do Šumperka, kde bylo třeba obnovit církevní život. V roce 1946 se zde oženil. V roce 1949 byl povolán do Olomouce a tam svoji činnost faráře Církve československé ukončil. V roce 1951 byl odveden do prezenční služby v armádě a byl zařazen k jednotce PTP neboli k tzv. černým baronům. V roce 1952 se vrátil a byl mu odebrán státní souhlas k výkonu funkce faráře. Musel nastoupit jako dělník do Moravských železáren v Olomouci. Záhy se stal ředitelem Závodního klubu MŽ. Přičinil se i o vznik výtvarné skupiny Ohnisko. Na počátku roku 1968 byl zvolen předsedou podnikového výboru ROH. V tu dobu také zdárně dokončil novinářský postgraduál v Praze. V době normalizace bylo vedení odborů rozpuštěno a byl tak převeden na střežené oddělení VTEI. Krátce poté dostal v srpnu 1972 těžký infarkt myokardu a po roce nemocenské mu byl přiznán částečný invalidní důchod s možností pracovat 5 hodin denně. V této době se vrátil k vlastivědné práci. V roce 1981 když odešel do důchodu, odstěhoval se s manželkou do Uničova. Po roce 1989 se vrátil ke svému poslání a původnímu povolání. Dlouhá léta pobýval ve státních archivech v Olomouci, Litovli, Bruntále. Byl badatelem, který dokázal maximálně vytěžit prostudované materiály pro historickou práci. Hodiny, které strávil v knihovnách, hlavně v olomoucké vědecké knihovně, by vydaly samy o sobě několik let. Zabýval se i překlady. V devadesátých letech hojně publikoval. Psal pro církevní periodika Český zápas a Teologickou revui. Více jak 23 let psal do Severní Moravy, Vlastivědných listů, ročenky Okresního archívu v Olomouci. Zemřel 18. 4. 1996 v Litovli. V po¬zůstalosti je mnoho strojopisů uložených v SVKOL. Posmrtně vyšel jeho historický román v nakladatelství Memoria Jen pro havraní smích (1997). Kniha pojednává o osudech hradu Sovince a jeho majitelích.

Balatková, J. : Josefu Bezděčkovi k narozeninám. Střední Morava, 2, 1996, č. 2, S. 128–130. (Bibliografie prací, foto). Bezděčková, Věra: Josef Bezděčka, literát a publicista. In.: Z paměti literární Olomouce/2. Olomouc VSMO 2006.S.165–166. (foto). Ševčíková, Hana: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2021, č. 1.

Narozen na Zábřežsku, kde jeho rodiče vlastnili malé hospodářství. Po vychození měšťanky si už další studia nemohl dovolit. Nemohl najít zaměstnání a tak posléze se přihlásil na výzvu, jít učit na Ukrajinu a odjel tam v říjnu 1927. Bylo mu přikázáno místo učitele na české škole ve Vyšehradu v makarovském okrese. Koncem roku 1928 se zde oženil. Dne 18.6.1930 byl v Kyjevě zatčen a obviněn za „protistátní činnost českých učitelů.“ Byl odsouzen k smrti a vězněn v Charkově, v Jaroslavi a 1933 byl odtransportován na Solovecké ostrovy. V červnu 1935 mu bylo oznámeno, že trest smrti mu byl změněn na pětiletý žalář a pět let vyhnanství. Hned byl deportován na Sibiř. Tam živořil do pozdního léta 1936, kdy zcela nečekaně dostal povolení k odjezdu do vlasti. Po návratu do ČSR v září 1936 hledal způsob jak upozornit na utrpení svých druhů.K učitelskému povolání se nevrátil, protože neměl k němu vzdělání. Střídavě žil v rodišti a v Praze. K práci s mládeží se vrátil až po válce, když se uchýlil jako vychovatel do učiliště v Litvínově. Za „pomlouvání Sovětského svazu“ se dostal lednu 1952 opět do vězení a byl odsouzen na 18 let vězení ( Pankrác, Litoměřice, Mírov). Na svobodu byl propuštěn v r. 1960, už těžce nemocný. Uchýlil se do Jablonce. V březnu 1967 dostal z Kyjeva vyrozumění, že rozsudek z června 1931 byl yrušen a že byl plně rehabilitován­.Zrušení stejně bezprávného rozsudku čs. soudu z r. 1952 se už nedožil. Zemřel v Teplicích, kde byl na léčení.

Filip,Z.: Případ učitele B. Severomoravský příspěvek k dějinám stalinských represí.In: Severní Morava,59, 1990.S.28–38. Filip,Z.: J.B. In: Učitelské portréty.Olomouc 1996. S.69–71. BSSSM, seš.4(16.).Ostrava 2003.S.17–19.

Od r. 1957působil v DOS Olomouc .

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha, DÚ 1959.

Po maturitě na gymnáziu v Litovli, studoval FFUP /čeština, dějepis/. Na UP, v r. 1959 přešel na katedru historie, 1963 kandidát historie věd, 1965 docent. 1963–64 proděkan pro vědu a výykum, 1964–65 děkan FFUP, 50. –60. léta výzkum historie středomorav. regionu, autor publikací a statí z moderních dějin regionu. 1967 krátkodobý pobyt v Mohuči, dodnes dopl. materiály pro českoněmec. vztahy. V 1970 musel odejít z politic. , trvale pronásledován a šikanován. Pracoval v knihovně muzea, muzej. archivu, galerii, část. invalid. dúchod. Publikoval pod ciz. jmény. 1989 rehabilitován.

Z paměti literární Olomouce. Olomouc:Vlastivědná společnost muzeijní, 2004.S.253

Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc.