Osobnosti Moravy.eu

Založil závod se sídlem na Svatém Kopečku, kde se vyráběly upomínkové předměty pro většinu poutních míst v Čechách a na Moravě. Na rubové straně mnoha pohlednic a drobných barvotiskových obrázků, bylo přitištěno jeho jméno – jméno vydavatele. Oblíbené byly menší celoskleněné pouťové obrázky s okrajem zdobeným krajkou (dnes vzácný sběratelský artikl). J.N.Derka napsal také v roce 1886 dějiny svatokopeckého poutního místa a je též autorem Poutního zpěvníku pro Svatý Hostýn, Svatý Kopeček a Velehrad.

Springer, J.: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947.S.33.;Spáčil, Vladimír : Historický místopis okresu Olomouc – venkov 1848 – 1960.Olomouc 1968.;. Smejkal, B.: Pohledy do historie Svatého Kopečka. Svatý Kopeček 2001, s. 57. Ševčíková, H.: Červnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy , roč.25, červen 2015, s. 7–8.

Svatý Kopeček ( m.č. m. Olomouce)

1930–1934 šéfredaktor deníku Pozor v Olomouci, 1945 předseda Svazu novinářů v Brně, po r.1948 ředitelem Rovnosti, 1950 odešel do důchodu ze zdrav.důvodů.Pse­ud.Č.A.Bald, Jan Dač, Jan Dbač, Jan Polický;šifry -aba, -ač;

Lexikon české literatury.1.P., Academia 1985, S.553.;.

Stud. na gymnázium v Přerově, bohosloví v Olomouci, vysvěcen 1895, kaplan v Horní Hynčině na Svitavsku, r. 1896 odešel do Ameriky, r. 1898 farářem ve Spillville.

Podlaha, A. : Bibliografie čes. katol. literatury náboženské. Část 5. Praha 1923. S. 2074. ;.

Ivo Ducháček se po absolvování práv stal redaktorem Lidových novin, které jej již v roce 1936 vyslaly do Paříže jako svého zpravodaje. Zde prožil Mnichov a březen 1939 a spolu s Gustavem Wintrem, Miloslavou Sísovou a dalšími začal působit v tisku vznikající emigrace. Po pádu Francie odejel do Velké Británie, kde spolupracoval s H. Ripkou. Na konci 2. světové války se zúčastnil osvobození Plzně jako styčný důstojník u generála George Pattona.

Ducháček se pak stal předním činitelem Čs. strany lidové (ČSL), za kterou byl až do února 1948 poslancem a předsedou zahraničního výboru Prozatímního i Ústavodárného Národního shromáždění. V této funkci přesvědčeně prosazoval zahraniční politiku orientovanou na SSSR. Vnitropoliticky se však stále více dostával do rozporu s KSČ, zejména jako šéfredaktor týdeníku Obzory, který založil s P. Tigridem. V únorových dnech jej akční výbor ČSL vyloučil ze strany a Ducháček odešel do nového exilu v USA. Od října 1949 až do své smrti pak pod jménem Martin Čermák připravoval pro Hlas Ameriky populární Zápisník o USA a tamním životě. Působil také jako profesor politických věd na New York College a byl členem exilové Rady svobodného Československa.

Český bibliografický slovník. – Praha : Academia, 1992

alias Martin Čermák

V r. 1968 absolvoval KU Praha, od r. 1969 nakladatel, redaktor, v letech 1964 –1988 překlady z srbochorvatštiny a polštiny, celkem 17 titulů przy a dramat. Působí v Praze.

Černý, Milan: Kdo je kdo 1991.Praha, IRIS 1991, S.35.;.

Absolvoval gymnázium v Ostravě a jednoletý kurz cizích jazyků: angličtina, francouzština, italština a ruština. Cestoval po Evropě, Anglii a Skotsku. Po návratu do vlasti studoval filozofii a angličtinu na UP Olomouc a MU v Brně. V roce 1969 začal šířit strojopisné opisy textů, později začal vydávat samizdaty (s básníky Petrem Mikešem [1] a Eduardem Zachou, nejprve v Ostravě, později v Olomouci). Edice přešla (poté, co se spolupráce ujal básník a pozdější kněz Rostislav Valušek [2]) v samizdatovou řadu Texty přátel. V roce 1973 Frič spolu s Jiřím Frišaufem a Jiřím Kuběnou v Brně na Veveří ulici č. 54 bytovou scénu Šlépěj v okně a stále vydává samizdaty (v Brně, Vranově nad Dyjí a Podhradí) pro nejbližší přátele. Většinou se jednalo o texty Josefa Šafaříka, Jiřího Kuběny; a vlastní sborníky „archového“ typu, v nákladech nejvýše 5–10 výtisků. Po revoluci zakládá ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia. Po přizvání dalších společníků se nakladatelství přestěhovalo do Olomouce. Frič je po dvou letech opouští a v červnu roku 1993 zřizuje v Brně nakladatelství Vetus Via. Od roku 2000 organizuje v Brně festival poesie Potulný dělník (název inspirovaný vedlejším významem slova „hobo“ nalezeném ve slovníku, který se organizátorům zalíbil). Založil dvě občanská sdružení: Proximus (2002) – „pro podporu a integraci osob, náležejících k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“. Toto sdružení, opírané o „hloubku tradic země, a nejlepší projevy její kultury“ organizuje festivaly a dlouhodobé projekty, orientované multižánrově a akcentující celospolečenské apely (např. multikulturní festival Napříč-Konec Léta, již zmíněný festival poesie Potulný dělník, dětské dny Proti noci – v nás, dlouhodobý projekt Potulné akademie, a „permanentní“ festival Uši a Vítr – múzické večery Potulné akademie (každý čtvrtek na různých místech Brna); a Christiania (2006) – obecně prospěšná společnost „pro podporu kultury, národní paměti a menšin“ [3]. Je rovněž redaktorem dvou periodik sdružením Proximus vydávaných: revue BOX pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život – (2 x ročně) a novin Potulné akademie nazvaných Uši a Vítr – (12 x ročně). Český rozhlas realizoval tři jeho scénáře. Od listopadu 2006 vystupuje opět i jako „busker“. Od léta 2007 rovněž píše vlastní blog. Žil většinou v Brně. Nositel Ceny města Brna a za blog r. 2017 a 2018 získal nominaci na cenu Magnesia Litera.

Knižní vydání

Kolotoče bílé hlasy (básně z let 1986–1992), Vetus Via, Brno 1993, poezie

Houpací kůň šera a jiné básně (1993–1995), Vetus Via, Brno 1998, poezie

Americká antologie & Poslední autobus noční linky (1989 a 2003), bibliofilská edice Siluety, Zdeněk Janál, Prostějov 2004

Wikipedia.cz

Vlastním jménem František Feigel. Po maturitě na gymnáziu (1919) v Prostějově, absolvoval kurz při obchodní akademii v Olomouci a stal se korespondentem Všeobecné bankovní jednoty v Brně. Od 1921 studoval práva na Masarykově univerzitě v Brně, od 1923 souběžně i na Univerzitě Karlově, studia však nedokončil. Roku 1924 byl v Brně dopisovatelem pražského listu Soudní síň, 1924–33 vedl rubriku Ze soudní síně v Lidových novinách. 1933 přešel do pražského vydavatelství Melantrich. 1939 odešel za hranice, působil jako vojenský zpravodaj ve Francii a Anglii. 1945 se stal redaktorem Československého rozhlasu (proslul reportážemi z norimberského procesu). 1948–49 působil jako tiskový atašé v Londýně a v Paříži, 1949–53 se věnoval opět rozhlasové práci. 1955 začal přednášet žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 1962 byl jmenován docentem, 1968 profesorem v oboru teorie novinářství na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy; 1969 byl penzionován. Novinářská profese ovlivnila i autorovu beletristickou tvorbu, která tak stojí na počátku české literatury faktu (Přemožitel neviditelných dravců, 1959, Syn čarodějnice, 1971, Pane doktore…, 1975). V rozsáhlé překladatelské činnosti se zaměřoval na anglickou, americkou a německou literaturu, především na prózu. Část překladatelského díla spadá do období před rokem 1945.

• il: Nezapomenutelný novinář a reportér.ZVSMO 1981, č.15–16, S.18..

Město Albrechtice u Bruntálu (dříve u Krnova)

V roce 1949 maturoval na obchodní akademii v Šumperku, 1950 složil doplňující maturitu na reálném gymnáziu v Zábřehu. 1950–1953 studoval obor filozofie a psychologie na FFUP, kde r. 1953 záskal titul PhDr. Od prosince 1952 začal pracovat v Laboratoři vyšší nervové činnosti LF UP, 1953–1959 vystudoval při zaměstnání LF UP. V dubnu 1954 získal titul kandidáta věd na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Od roku 1966 přednášel na Lékařské a Pedagogické fakultě UP, 1968–1970 působil jako vědecký pracovník v Kabinetu lékařské psychologie při LFUP. Poté musel odejít z UP z polit. důvodů a působil v Hradci Králové na ˇustavu experimentální neurocgirurgie UK, kde pracoval až do r. 1999. Od r. 1990 člen katedry psychologie FFUP a plně rehabilitován. Doc. MUDr. PhDr. Věroslav Golda, CSc.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity. Ostrava Profil 1973, S. 325. ; Seznam přednášek na FFUP 1991–92. Olomouc 1991, S. 22. ;. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 2. (14). Ostrava 2001. S. 38–39.

V roce 1898 absolvoval SG v Olomouci, poté studoval v Olomouci práva a filozofii v Praze. Působil v redakci Selských listů v Olomouci. Překladatel z francouštiny, němčiny a ruštiny. Sloužil v 1. svět. válce a zemřel jako válečný invalida v Klášteře Hradisko u Olomouce.

Fischer, R.: Noviny a novináři…Olomouc 1938.S.40.;Památník k 60.výročí čes.gymnázia v Olomouci 1867 – 1927.Olomouc 1927.S.205.;Lexikon české literatury.I.Praha 1985.S.808.;.

Klášterní Hradisko je součástí města Olomouce.

Autor regionálních pověstí. Publikoval v závodních časopisech ČSD a v Stráži lidu v Olomouci. V Olomouci žil od r. 1937. Literární pozůstalost ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Pohřben na ústředním hřbitově v Neředíně. Užíval pseudonym: Jan Říha Povídky z Olomoucka. Olomouc 1974.187 s. Knihovnička Stráže lidu. Spolu s kamarádem Richardem Hanzlíkem (1917–2000), který emigroval do Kanady, napsal román Laffayette, který vyšel v roce 1991 v Torontu.

Osobní sdělení hš www.divadloschod.cz

Narozen na Nové Ulici v Olomouci. V roce 1934 maturoval na SGO. Byl velmi činorodým člověkem, který svůj život a svoje výrazné společenské stopy zanechal zejména na Olomoucku a na Hané. Byl to básník, prozaik, vydavatel, publicista, překladatel, organizátor, velký humanista a vzdělanec. V roce 1937 založil vlastní Hanácké nakladatelství v Holici. Autor básnické sbírky " Od srdce k srdci (1940). V Olomouci se zúčastňoval různých společenských akcí Univerzity Palackého, Moravského divadla, Muzea umění aj. Byl držitelem čestného doktorátu Palackého Univerzity v Olomouci. Plynule hovořil 11 světovými jazyky. Jako básník napsal mj. v roce 1946 latinskou báseň – hymnus na oslavu konce 2. světové války – pod názvem „Hymanaeus fraternitatis humanae“. Byl pamětníkem a přítelem legendárního zápasníka v řeckořímském zápase a mistra Evropy (1903, 1929) Gustava Frištenského (1879–1957), jehož sportovní sláva začala v Brně a jehož rodiče se později přestěhovali do Slavkova u Brna, kde mají i hrob. V červnu 2007 se uskutečnilo v Olomouci v hotelu Flora celosvětové setkání rozvětveného rodu Frištenských (část rodiny žije v anglicky mluvících zemích). Toho se mj. jako čestný host zúčastnil tehdy už 94letý Mojmír Hanuš, který tam hovořil o příhodách prožitých s Gustavem Frištenským, kterého charakterizoval jako vlastence, velmi skromného a čestného člověka. Otec syna a dvou dcer. V pozůstalosti přes 40 000 veršů v „šuplíku“. Dobrovolný hasič. Spolupráce s folklórním souborem Týnečáci"

www.veslavkove.cz – článek od Ladislava Jedličky ze Slavkova u Brna. (vzi): Výročí. Kdy,kde,co. Kulturní měsíčník. červenec – srpen 2013. S.2. V sýp­kách ducha. Olomouc 1992.S.154.

Mojmír Hanuš, Dipl. Sc.Pol. (čestný doktorát)

Redaktor Selských novin v Olomouci v letech 1887–1891, Moravských a Lidových novin v Brně, psal i beletrii pod pseud.E.Mánek, E.Sušický, Velebil.

Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918.Olomouc 1938.S.85.; Hatlák, Vlad.: Žurnalista Eman Hatlák 1873–1897.Brno 1937.S.32.; Vopravil, J.Slovník pseudonymů v české a slov. literatuře.Praha, SPN 1973.S.611.;.

V letech 1921–27 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na univerzitách v Kodani a Berlíně. Od 1927 vyučoval němčinu a češtinu na středních školách v Praze. Roku 1931 se stal lektorem dánštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 1937–39 a 1945–48 byl docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od 1948 až do odchodu do důchodu pracoval v Univerzitní knihovně v Praze, 1955–62 byl souběžně docentem na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Ve své vědecké práci se zabýval severskými jazyky a literaturou, zvláštní pozornost věnoval starogermánským literárním památkám. Je autorem řady odborných děl z oblasti germanistiky a nordistiky, např. Der bestimmte Artikel in einer Reihe von altgermanischen Denkmälern (1937), Německý jazyk v Evropě (1941) a mnoha studií, publikovaných v domácím i zahraničním odborném tisku. Byl vedoucím autorského kolektivu Slovníku spisovatelů – Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko, Island, Nizozemí, Belgie (1967). Překládal z němčiny, vlámštiny, dánštiny a islandštiny. Některé jeho překlady byly vydány před rokem 1945.

Český biografický slovník XX.století.1.A-J.Praha 1999; www.obecprekladatelů.cz

Nejstarší známí předkové rodiny pocházeli ze Švýcarského města Porrentruy. To se ještě rodina psala „Hölzlet“, jméno Helcelet přijala asi v roce 1801. Ze Švýcar přišla na Moravu a usadila se v Dolních Kounicích, kde se také narodil pozdější významný národní činitel Jan. V září 1823 nastoupil na brněnské gymnázium. V duchu rodinné tradice se také vyučil mlynářem u mistra Günthera v Březí u Nákla (n.Březové, m.č.Litovle). Jako tovaryš pak vandroval po Slezsku a Čechách. V letech 1834 – 38 zakotvil na vídeňské univerzitě, kde studoval medicinu, rok pak prohluboval své znalosti v Padově, praktikoval v Brně, v nemocnici u sv. Anny. Doktorát získal v roce v roce 1840 ve Vídni a stal se magistrem porodnictví. Lékařská praxe ho však příliš nelákala a tak v roce 1841 přijal místo suplenta a o pět let později profesora na Stavovské akademii v Olomouci ( její postavení se rovnalo univerzitnímu). Helcelet přednášel polní hospodářství a přírodopis, současně se stal redaktorem Olomouckých novin (Holomoucké /prostonárodní/ noviny) a Slezských listů. Také se oženil, z manželství se narodily děti Božena a Ctibor. Po zrušení olomoucké univerzity se v roce 1850 stal na nově zřízené technice v Brně řádným profesorem národního hospodářství.

Ottův slovník naučný.11.díl­.Praha, 189., S.47.; Slavné osobnosti města Brna. (web).

První sportovní komentátor ČST 11.2.1955.Spo­luautor publ.Život bez nedělí.1968.;

Kdo je kdo v Českosloven­sku.1.Praha ČTK 1969, S.267.;.

Absolv SEŠ 1977. Od roku 1989 administr. pracovnice Stráže lidu do roku 1991. 1991– 93 Puls, spoluzakladetelka, 1994– ČRO, aktuální zpravodajství, besedy u kulatého stolu, 2–3 roky komunální politika.

dokument. list 2001

Absolvoval Slovanské gymnázium v Olomouci, práva v Praze. Žurnalista a vydavatel týdeníku Slovan, 1908–1914 hlavní redaktor Vídeňského deníku, v září 1915 opouští Vídeň. Redigoval Selské listy, Hlasy republiky a Ruch. Autor povídek a románů: Paprsky a stíny (1892), Z města a venkova (1899), Vichřice (1917), Satan (1922) aj.

Literární atlas, s. 142, foto č. 11, S. 143; Památník 60. výročí českého gymnázia. Olomouc 1927, S. 59; Vzpomínka J. Janči – Na přelomu, S. 120–122;

Autorka básně Pavlovice , která je publikována na webových stránkách obce Pavlovice. Je autorkou veršů: Zpěvy o Hané
Rodná země J.A. Komenskému.
Haná Bezručovi.

Přerovské hřbitovy. In: Sborník SOKA Přerov 1997. S.104. www.pavlovice.cz

Narozena ve Vlkoši. Nyní místní část Přerova.

Vysvěcen 1890. Prof. reálky v Kroměříži.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1962, S.99.;Podlaha, A.: Bibliografie české katolické literatury náboženské.Část 5.Praha 1923.S.2088.;.

'

Středoškolská studia ukončil na stavební průmyslové škole v Hradci Králové r. 1933. Prošel mnoha profesemi, byl také spisovatelem z povolání. Nejdřívě jako důstojník čs.armády sloužil na Slovensku a na Moravě. Na začátku 2. světové války úředníkem na ministerstvu v Praze (1940–1942). Pravidelná spolupráce s Lidovými novinami jej přivedla k novinářské profesi. Bohatá spolupráce s rozhlasem a televizí.Skutečný úspěch mu přinesl román Saturnin (1942).

BSSSM, seš.5(17.)Ostrava 2004. S.80–81.

Studoval něm. gymnázium v Kroměříži, pak studoval zeměpis a dějepis na FF v Praze. Působil jako profesor na gymnáziu v Opavě. Byl jednatelem a knihovníkem Matice opavské. 1896 odešel do Zábřeha a stal se ředitelem gymnázia zasloužil se o stavbu nové budovy. Ovlivnil i svého syna Václava Kálika. Věnoval se vědecké a publicistické práci. Hodně publikoval a to i časopisecky.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.5.Ostrava 1998.S.52–53.

Po roce 1945 se oženil s československou závodnicí Eliškou Junkovou, roz. Pospíšilovou, rodačkou z Olomouce (1900–1994).

Ředitel okresní nemocenské pojišťovny v Prostějově.

Starý, František: Městský hřbitov v Prostějově. Prostějov 1931.S.40.

Narozen ve Skřipově na Opavsku. V letech 1959–1986 působil na Katedře neurologie LF UP v Olomouci. Po roce 1989 působil Doc. MUDr. Josef Klapetek, CSc. v soukromém sanatoriu spolu se synem ve Vráži u Písku. Zabýval se encefatografií. Publikoval v oboru. Významný český neurolog a epileptolog – zemřel po delší nemoci na srdeční selhání. Jeho blízký vztah ke klinické farmakologii se vytvořil od prvních let po promoci, kdy navázal spolupráci s olomouckým Farmakologickým ústavem a trval až do konce jeho života. Jako epileptolog prosazoval terapeutické monitorování hladin antiepileptik, se kterým se seznámil při krátkodobém studijním pobytu u prof. Fritze Buchtala v Kodani v šedesátých letech a část jeho prací z počátku sedmdesátých let je zaměřena na objektivizaci analgetické léčby metodou dvojitě slepých, placebem kontrolovaných studií. Vzpomínku na stránkách časopisu Klinická farmakologie a farmacie.Pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci, hrob poblíž rodiny Heclovy..

Padesát let z dějin obnovené univerzity. Olomouc 1996. Jezdinský, J.: Klin. Farmakol.Farm. 2004,r.18,č.1.S.55

Doc. MUDr. Josef Klapetek, CSc. vnučka Kateřina Pátková

Dětství a mládí prožila v Prostějově, abs. zde střední školu. 1959–1964 abs. FFUM Brno. Novinářskou činnost začínala jako vedoucí rubriky Brněnského večerníku. Nyní pracuje v tiskové propagaci Vlnařského průmyslu v Brně. Publikuje od r. 1960 v tisku: Universitní noviny, M=týden, Stráž lidu, Brněnský večerník, Rovnost, Hanácký kalendář. Knižně-přispěla do sborníku Znamení krajiny. Brno, Blok 1973 a do příležitostných brožur k Wolkrovu Prostějovu.

Slavíková, Věra: Spisovatelé Jihomoravského kraje.Brno, KJM 1989, S.38–39.;.