Osobnosti Moravy.eu

Zásluhy o založení Havelkova muzea v Lošticích, podíl na činnosti vlastivěd. sboru v Zábřehu a Šumperku, od r. 1964 žil v Příkazích. Uveřejnil na 50 studií, článků a recenzí v časopisech a sbornících, zejm. ve sb. Severní Morava.

Bibliografie sb.Severní Morava 1–50.Šumperk 1988, zázn.č.2;613–629;771–780;Doupalová, Eva: Slovník sběratelů a vydavatelů moravských lidových pověstí.Olomouc UP 1987, S.144–145.;Springer, Jan: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974, S.13.;Kdy kde co v Olomouci 1983, srpen, S.9.

roz. Svozilová. Před a behem 2. světové války pracovala v redakci Družstva kovářů časopis Kovář československý, později v družstvu Kodruko. V Sokole se věnovala choreografii a amatérskému divadlu. Výborná zpěvačka lidových písní. V národopisné činnosti spolupracovala s ing. J. R. Bečákem a též na expozici Z klenotnice lidové kultury na Hané v Litovli. Dopisovala do sborníku Severní Morava, spolupracovala s národopisnou sekcí VSMO. Restaurovala krojové části pro Muzeaum Adolfa Kašpara v Lošticích. Organizovala literární večery hanácké lidové tvorby, přednášela o historii lidové hanácké architektury, zabývala se historií lidové stravy na Hané. Byla vyhledávána malíři, etnografy a dialektology. Její folklorní činnost je zachycena litovelskými amatérskými filmaři na krátkých snímcích, např. Šátek; Tak podíváte se;. Žila s manželem v Příkazích čp.158.

Zpravodaj VSMO 1981, č.15–16, S.48.; Gabajová, Libuše: Odešli.Nekrolog.In: Informace z OKS 1983, č.5.S.25–26.; V království hanácké výšivky. Stráž lidu, 1981, 27.10. S.4.;

Učila přírodopis, matematiku a fyziku na dívčím gymnáziu v Č. Budějovicích a v Praze. Publikovala v sokolských časopisech. Autorka publikace Deset let sokolské práce vzdělávací. Praha, ČOS 1930.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.118.;.

Narozena na Prostějovsku.

Od dětských let si přál být malířem. Po maturitě na České reálce v Olomouci začal v Praze studovat malbu u Cyrila Boudy a Oldřicha Blažíčka. Jenže nacisté vysoké školy uzavřeli a tak se vrátil na Moravu. Stal se reklamním technikem ve firmě Zora v Olomouci. Tato práce ho nebavila a proto se roku 1942 vrátil do Prahy, kde nastoupil do Ateliéru filmových triků. Po pěti letech působil ve studiu loutkových filmů Jiřího Trnky a stal se jeho pravou rukou. Jako animátor spolupracoval na Trnkových filmech a lze říci, že Trnkova filmografie je zároveň filmografií Látalovou. Byl režisérem bajky Liška a džbán (1947), kterou samostatně dokončil, zatímco Trnka začal pracovat na Špalíčku. Průběžně natáčel i vlastní filmy. K nejznámějším patří: Plivník dlaždice Housky, Jak si opatřit hodné dítě, Otýlie a 1580 kaněk, Nebuďte mamuty, a Příliš mnoho něhy. Jako animátor se podílel na filmech Jiřího Brdečky, Pavla Hobla a dalších režisérů. Koncem 60. let spolupracoval s Jaroslavem Bočkem (1932 – 2003) na loutkových filmech Sochařka z Poličky a Vdova z Efezu. Látalův talent zaujal Bočka natolik, že o něm u příležitosti 25. výročí jeho praxe u animovaného filmu natočil dokumentární portrét „ Herec, kterého není vidět“. Podobné pocty se u nás dostalo jen Jiřímu Trnkovi..V 70­. letech pracoval jako autor a odborný poradce na loutkovém seriálu O Krakonošovi, který vyráběl Krátký film Praha spolu s Drážďanským trikovým filmem. Vrcholem jeho tvorby se stal celovečerní animovaný film Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Stanislav Látal byl spolu s Jiřím Kubíčkem autorem scénáře. Za výtvarníka filmu si vybral Adolfa Borna. Film vznikl jako zakázkový projekt německé SWF. Kromě filmů pro děti, byl též mezinárodním porotcem filmů pro děti a věnoval se i knižní ilustraci. Do důchodu odešel v roce 1989.

Matrasová, V. : Stanislav Látal. Praha 1984.; * Jansová, D.: Jó, chlapče, byly s tím dost problémy. Rozhovor s umělcem. Z 89, č.15,S.16–17. * Kdo je kdo 1994–1995 v České republice. Praha 1994.S. 321. * Nekrolog. LN 6.8. 1994, příl. Ševčíková, H.: Květnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2019, č.5.

Samotišky u Olomouce

Vystudoval techniku ale upoutalo ho divadlo. Ne však jako herce ale jako ředitele a zejména režiséra. Absolvoval seminář na Vysoké škole Maxe Reinhardta v Berlíně (1919 – 1920). Zde byl zejména asistentem režie u K. S. Stanislavského v Družině Stanislavského (1921 – 1922). Vrátil se do Prahy a začal režírovat a ředitelovat v pražské Uranii (1922 až 1924), ve Švandově divadle (1924 – 1928) a v Intimním divadle (1928 – 1932), které založil a ve kterém byl i režisérem. Poté se stal na 9 let dramaturgem a režisérem Divadla Vlasty Buriana (1933 až 1942). Odešel z divadla a po roce se stal uměleckým ředitelem v Olomouci (1943 – 1954). Opět se vrátil do Prahy a do konce života byl ředitelem Státního divadla v Karlíně (1954–1960). Všechny divadla, ve kterých řediteloval nebo režíroval, se v té době vyznačovaly vysokou úrovní, náročným a osobitým repertoárem. Kromě ředitelování a režisérské práce se věnoval rovněž psaní a překladu divadelních her a psaním divadelních studií. Léblova manželka Marie Buddeusová (1897 – 1978) byla divadelní a filmová herečka. S filmem se setkal v roce 1920 kdy režíroval za spolupráce Antonína Ludvíka Havla drama ZA ČEST VÍTĚZŮ. O rok později se na stříbrném plátně objevil jako herec v jedné z rolí ve filmu Stanislava Šotka CESTY K VÝŠINÁM, kde si svoji jedinou hlavní roli zahrál manžel herečky Antonie Nedošinské herec a režisér Jiří Nedošinský. Na začátku 30. let (po příchodu zvuku) se neúspěšně pokusil dvakrát o filmovou režii. V produkci americké společnosti Paramount Pictures natočil v pařížských ateliérech Joinville u Paříže české verze dramat TAJEMSTVÍ LÉKAŘOVO (1930) a SVĚT BEZ HRANIC (1931). U prvnímu filmu (a zřejmě také u druhého) byl Lébl rovněž spoluscenáristou . Lébl do filmů angažoval naše nejlepší herce: Andulu Sedláčkovou, Theodora Pištěka, Máňu Ženíškovou, Václava Vydru st., Karla Jičínského, Růženu Šlemrovou a také svoji manželku Marii Buddeusovou. U Paramountu Lébl pracoval ještě v dalších letech (1932 – 1933). V roce 1937 se díky svému příteli a zaměstnavateli Vlastovi Burianovi naposledy objevil v epizodní roli jednoho z detektivů ve Fričově a Burianově filmu TŘI VEJCE DO SKLA. Podle jeho divadelní hry „Provdám svou ženu“, kterou napsal společně s Jindřichem Hořejším, a kterážto byla s úspěchem uváděna v Burianově divadle, natočil režisér Miroslav Cikán komedii PROVDÁM SVOU ŽENU s Vlastou Burianem v hlavní roli docenta botaniky Blahomrava Ducánka (tuto postavu hrál Burian i na své divadelní scéně). Na filmu se rovněž podílel jako scenárista (spolu s Jaroslavem Mottlem a Václavem Wassermanem). Externě spolupracoval rovněž s rozhlasem. Za své veliké divadelní režisérské a ředitelské zásluhy byl v roce 1957 jmenován Zasloužilým umělcem.

Bio kartotéka ČTK.P., 1985..

Profesor fyziky na středních školách, autor učebnic.

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…? Praha 1979, S.90.;.

Narozen v obci Lipňany (n.m.č. obce Tršice). Chodil do farní školy v Tršicích. V Olomouci studoval gymnázium a bohosloví..R.1848 nav­štívil Prahu jako člen deputace Lípy slovanské z Olomouce na Slovanský sjezd. Od r.1850 vyučoval na gymnázium v Olomouci a v Jihlavě, 1853 učitelem dějepisu a zeměpisu ve Znojmě. Publikoval v Týdeníku, spoluprac. s Havlíčkem.Založil čes.vědec.his­toriografii ve Slezsku.

Ficek, V.: Biograf.slovník širšího Ostravska.Seš­.2.Opava, Slezský ústav ČSAV 1976, S.89–91.; Horáčková, E.: František Lepař-Jan Lepař.P., PNP 1976.;Neruda, Jan: Podobizny.1.Praha, ČS 1951, S.179–181.

Na UP půs. jako děkan FFUP v letech 1947–48. Akadademik ČSAV /1952/;Autor populár. knih o Indii.

Malá čs.encyklopedi­e.3.Praha 1986, S.776.; Kapitoly z dějin olomouc.univer­zity.Ostrava, Profil 1973.;.

Dr. Levý je autorem četných studií a publikací z dějin města Přerova, z nichž je nejrozsáhlejší " Přerovská českobratrská církev".

Literární místopis SOKA Přerov.;

Rozhodl se pro povolání učitele tance a společenské výchovy. Po složení státních zkoušek v roce 1922 působil jako taneční mistr na celé Moravě. V letech 1924–1928 působil v Přerově, 1950–1952 v Praze. po úrazu a operaci pracoval jako archivář.

Fišmistrová, Věra: Učitel tance Jan Libiger – 100. výročí narození. Přerovské echo, březen 2000, S. 15.

V Olomouci působil 1923-září 1926, poté v ND Praha. Zahraniční cesty. Zasloužilý člen ND 1960. ;

Československý hudební slovník.Sv.1., P., SHV 1963, S.835–836.; Přehled úmrtí osob čes. a slov.hudební kultury v letech 1965–1982.P., Divadel.ústav 1983..; Národní divadlo a jeho předchůdci.Praha, Academia 1988, S.280.;.

Pocházel z vojenské rodiny. V roce 1940 maturoval na reálném gymnáziu v Litovli, doplňovací maturitu složil na učitelském ústavu v Kroměříži 1941. V té době se přátelsky stýkal s Jakubem Demlem a Janem Čepem. Za okupace byl totálně nasazen v Německu (Magdeburk). 1945–46 učil na měšťanské škole v Praze, 1946 se stal úředníkem Státní plánovací komise v Praze. Souběžně od roku 1945 dálkově studoval filozofii na FF UK. Absolvoval v roce 1948, státní zkoušky však mohl složit na základě rehabilitace až v roce 1971 (PhDr. 1991 prací Filozofie předvídání). Do důchodu odešel v roce 1980. – Jeho vnuk Eugen Liška (* 1981) je filmový scénárista a režisér.
Přispíval od 30. let do Jitra, Studentského časopisu, Akordu (od 1946 a od 1990 do obnoveného Akordu), Vyšehradu, Národního hospodářství (od 1990 úvahy o hospodářské etice), Souvislostí aj. – Divadelní hra Chléb, který jíte byla upravena pro Čs. televizi (1963).
Po pokusu o dramatické ztvárnění života lidí na pohraniční farmě (Chléb, který jíte) přispěl Liška románem Povolaní k oživení žánru historické prózy. V díle složité významové výstavby, v níž se prolínají různé stylové roviny od biblického patosu až po všední hovorovost, se panoptikálně střídá hra (zdání) a skutečnost. Autor konfrontoval bezútěšné a ducha-prázdné prostředí soudobého domova důchodců s netradičně viděným obdobím husitských válek. Lidské dějiny pojal jako pozadí pro vyjádření věčných metafyzických hodnot morálních a citových, jako monumentální tok událostí, jímž jsou unášeni jednotlivci, ani ne tak „vyvolení“, jako „povolaní“, tragicky se míjející se smyslem a cílem bytí. Román je první částí volné trilogie, jejíž další části, Ospravedlnění a Milovaní, dosud zůstávají v rukopisu. BIBLIOGRAFIE Beletrie: Chléb, který jíte (D, rozmnož., 1962, i prem.); Povolaní (R 1970). Ostatní práce: Plánování rozvoje vědy a techniky (brožura, 1963, s M. Richterem a Z. Dacíkem). Příspěvek ve sborníku: Čekání na sebe (1989).

Slovník české literatury po roce 1945. www.

Jako herec začínal 1926 u divadlení společnosti V. Chotěry. Angažován byl u divadla v Hranicích, Pardubicích, Šumperku a Příbrami.

Biografický slvoník Slezska a severní Moravy.6.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1996.S.87;

Oba rodiče byli učitelé a Lošťák se též připravoval na učitelskou dráhu. Po maturitě na prostějovském gymnáziu (1953) studoval češtinu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci (1953–1957). Několik let učil na osmiletých školách (Rudník u Vrchlabí, Vrbátky u Prostějova). 1960–1965 byl vedoucím divadelního souboru Větrník (Prostějov). Od 1961 pracoval jako metodik pro umělecký přednes a péči o mladé autory na Krajském osvětovém zařízení jihomoravského kraje, 1965–1968 byl tajemníkem Vysokoškolského klubu UP v Olomouci, 1968–1969 olomouckým kulturním zpravodajem ostravského Moravskoslezského večerníku. 1969 se stal lektorem, později dramaturgem Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci, odkud přešel 1978 do činohry Národního divadla v Praze; zde působil jako dramaturg až do předčasné smrti.

Slovník české literatury po r. 1945. (www)

Předčasnou válečnou maturitu na G v Zábřehu složil r. 1915, nastoupil vojenskou službu a rr. 1916 přeběhl k Rusům, v srpnu 1917 vstoupil do čs. legií. V listopadu 1917 se dostal do Francie a tam v řadách 21. dělostřeleckého pluku bojoval v Alsasku , Champagni a Argonnách. Za odvahu byl vyznamenán válečným křížem. Domů se vrátil počátkem r. 1919. Zůstal v armádě jako voják z povolání. 1919–1920 na Vojenské akademii v Hranicích, 1920–1933 na Slovensku, 1933–1939 pracoval na MNO. Po okupaci 1939 se zapojil do odbojového hnutí Obrana národa a z jeho pověření odešel v červnu 1939 do zahraničí. Dostal se na Západ a v r. 1942 byl čs. pozorovatelem u brit. jednotek v severní Africe. 1944 byl povýšen na pluk. generála štábu a jmenován čs. přidělencem v USA a Kanadě. 29. 3. 1949 byl zatčen STB a obviněn z velezrady. Brutálnímu mučení ve vězení podlehl. Teprve v r. 1990 byl rehabilitován. 

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.Seš.2.Opava, Optys 1994.S.76;.

Sokolský pracovník. Jednatel sokolské župy v Přerově, 1919 zvolen starostou župy Moravskoslezské. Pracoval v Severomoravských elektrárnách v Přerově. Za 2. svět. války byl u 310. bombardovací perutě. Jeho vyznamenaní a doklady vystaveny v sekci odboje v přerovském Muzeu J.A.Komenského. Pamětní desky na budobě sokolovny v Beňově a v Přerově.

Syn rolníka studoval 1861–1868 na gymnáziu v Olomouci a poté absolvoval teologickou fakultu.Po vysvěcení na kněze 5.7.1872 byl jmenován kaplanem v Pitíně a r. 1879 v sousedních Bojkovicích. R. 1881 se stal farářem v Prusinovicích na Holešovsku, kde působil do r. 1915. Po odchodu do výslužby žil jako konzistorní rada a emeritní farář v Příboře. Volný čas věnoval genealogii významného rodu Prusinovských z Víckova. Korespondoval s významnými vlastivědnými pracovníky Vincencem Praskem, Josefem Zukalem, Vítězslavem Houdkem ad.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. č.2 (14). Ostrava 2001. S. 90.

Maturoval na reálce v Prostějově r. 1880, poté stud. VŠ zeměděl. ve Vídni, kde získal r. 1884 titul dipl. hospodář. Profesor na střední hospodářské škole v Přerově 1885 – 1911, pak ředitel hospodář. školy na Kl. Hradisku u Olomouce do r. 1921. V r. 1922 odešel na trvalý odpočinek do Přerova. Po celou dobu pedag. činnosti byl literárně činný. V r. 1888 napsal Drůbežnictví poučné a zábavné;Vypracoval osnovu Učebnice chovu dobytka, založil ročenku Sborník zemědělský. ad. Vykonal mnoho studijních cest po Evropě. V r. 1914 založil Macalíkovu zemědělskou knihovnu, kde vyšly jeho 2 spisy, věnované chovu skotu a mlékařství.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.182 – 183.;SOKA Přerov, duben 1994.;.

Absolvent SG v Olomouci r. 1943, prac. v Praze v Mikrobiologickém ústavu ČSAV, ved. odd. půdní mikrobiologie. Autor publikace Půdní mikroorganismy a rostliny;

Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1979, S.94.; Seznam a adresář abs.SG v Olomouci 1918–1953.Olomouc 1989, S.25.; Nekrolog: Biologické listy 1978,č.2.S.152–153,1 obr.

RNDr. PhMr. Jiří Macura, DrSc.

Studoval FFUP od roku 1963 – 1966. FFUK absolvoval v Praze roku 1968, PhDr. 1969.

Česká literatura po roce 1945. www.

Učitel a ředitel hospodářských škol, zakladatel a vedoucí vrbařské poradny, autor řady odb. článků publikovaných v Milotickém hospodáři, Rádci z Předmostí aj.

SOKA Přerov, duben 1994.;.

Bratr Jaroslava M. Tvůrčí zájem směřuje k veselohrám ze současnosti/Tři chlapi v chalupě/. Zasloužilý umělec 1974.

Malá československá encyklopedie.IV­.Praha, Academia 1986, S.40.; Českoslovenští filmoví tvůrci sedmdesátých let.Praha 1983, S.49–50/fotografie/; Kmoníčková, Eva: V roce 1987 zemřeli.Brno, SVK 1988, S.35.;.

Správce Komenského muzea, ředitel školy, autor řady článků s regionál. tématikou, člen redakční rady Kultury Přerova , kronikář města Přerova.

Literární místopis Přerovska SOKA Přerov;.

V roce 1895 abs. Slovanské gymnázium v Olomouci, poté odešel studovat na univ. do Prahy, obor dějepis a zeměpis. V letech 1901–06 vyučoval zeměpis, dějepis a těsnopis na reálném gymnáziu v Náchodě. Napsal několik histor. statí z historie regionu Náchoda. V r. 1906 se navrátil do Prahy a začal připravovat vydání Brunclíkova školního atlasu

• Zeměpisný atlas pro školy měšťanské (1915). Spolupracoval na Ottově

zeměpisn. atlasu (1924), ale bylo nutné vytvořit české názvosloví a úpravu map. Nejvíce se věnoval se kartografii. Do r. 1920 učil na reálce v Karlíně, poté na Gymnáziu v Žitné (Resslově) ul. v letech 1909–20. V r. 1920 se stal ředitelem gymnázia Krásnohorská (Minerva), kde působil až do své smrti. Pracoval v několaka odb. komisích. Autorem učebnic a školních map. Spoluautor děl : Ilustrovaný zeměpis všech dílů světa (1911), Atlas ČSR (1923). V r. 1969 v rodné obci mu byla odhalena pamětní deska.

Schulzová, Eva: Frant. Machát spoluzakladatel moderní české geografie, Sborník vlast. společ. muzejní, roč.62, č.3, 1973., ČBS, Praha 1992, S.425.; Týnecké listy, č.12/2006, S.14–15;

Učitel tělocviku na reálce v Prostějově. Nevlastní děd J. Wolkera.