Osobnosti Moravy.eu

Gymnázium studoval v Kroměříži, kde r. 1892 maturoval. Poté medicínu studoval v Praze, kde promoval r. 1898. V Hranicích začal působit v roce 1905. Primář a ředitel nemocnice v Hranicích, odbor. spisovatel, předseda Valašské župy lékařské.

Dolenský, A.: Kulturní adresář ČSR.Praha, 1936, S.153.; Kunc,Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha 1970, S.172.;. Almanach českých lékařů. Praha, vl.n. 1913. S. 259–260.;

S rodiči bydlel na Bělidlech, kde měl jeho tatínek obchod se smíšeným zbožím a učil jej milovat přírodu, protože měl rád brouky. Lásku k hudbě podědil po mamince, která byla dobrou zpěvačkou. V jedenácti letech začal studovat na gymnáziu, kde byl velmi ovlivněn Polívkovým Živočichopisem a naukou o člověku. Velký vliv na jeho rozhodnutí věnovat se přírodovědnému oboru měl i jeho profesor Josef Hrdlička ( 1883–1956). Jenže rok 1948 všechny naděje ukončil. Tatínkův obchod byl znárodněn a mladý student nesměl studovat na gymnáziu. Vyučil se lesníkem a pak pokračoval jako dělník. Později mohl studovat lesnickou školu v Trutnově, kde poznal vynikajícího zoologa Ing. Vladimíra Hendrycha (1902–1966), prvního ředitele SVLŠ. Vzhledem k tomu, že onemocněl vrátil se na Moravu a pokračoval ve studiu na Střední lesnické škole v Hranicích, kam nastoupil do 3. ročníku. Po maturitě šel pracovat na polesí a pak rok působil jako geodet. Když se uvolnilo místo na zámku v Úsově, kde je největší sbírka lovecko-lesnická, prováděl zde soupisy sbírek a navrhl nové uspořádání myslivecko lesnické expozice, která bývala označována za kolébku lesnického školství na Moravě. Tehdy patřil úsovský zámek pod Vlastivědné muzeum v Olomouci. Když práci ukončil vrátil se do Olomouce a pracoval v muzeu jako zoolog přes třicet let. Navázal tak i na znalosti z ornitologického kroužku při Přírodovědecké fakultě UP, který vedl PaedDr. Bořivoj Novák, DrSc. (1920–2002). Při zaměstnání studoval vysokou školu v Brně na Masarykově univerzitě, kde získal titul RNDr. Kromě ochrany ptactva se zabýval též sovami a ochranou netopýrů. Je členem České společnosti pro ochranu netopýrů ( ČESON), která vznikla v roce 1991 s cílem zlepšit spolupráci mezi odborníky a amatéry.Také byl členem Ornisu – ornitologické stanice Muzea Komenského i členem výboru Moravského ornitologického spolku a redakční rady Zpráv MOS, kde je čestným členem. Publikoval řadu odborných i populárně naučných prací. Náš jubilant byl však znám též jako znamenitý varhaník. Hře na klavír a varhany se učil u hudebního skladatele, dómského varhaníka a korepetitora olomouckého divadla Stanislava Vrbíka (1907–1987), který též tvořil skladby pro varhany. Nadšený klavírista i varhaník Zdeněk Rumler hrál tajně přes dvacet let v kostele na varhany v hlavním sboru husitské církve a hlavně v hodolanském kostele. Učaroval mu zvuk elektronických varhan. Nástroj si dovezl ze západního Německa v roce 1987, kdy mohl navštívit svou sestru. Přenosný klávesový nástroj keyboard mohl pak používat ke koncertům i různým kulturním akcím na Moravě. Kromě hry také skládal a spojoval hudební tóny se zpěvem ptáků. Zajímavé propojení hudby a ornitologie využíval zejména na zoologických dnech.

Moudivláček 2011, č. 2. (Rozhovor s jubilantem k 75. narozeninám. http://otavinka.blog.cz/…nce-netopyru Osobní sdělení Haně Ševčíkové v září 2016.

RNDr. Zdeněk Rumler

Hudbě se prakticky vycvičil u nadučitele v Rokytnici a Hošticích. Byl diurnistou ve Zdounkách, protloukal se jako varhaník a učitelský pomocník. Krátce v Olomouci, kde založil Horymírskou hudbu. Roku 1890 založil kapelu v Přerově, vedl Národní hudbu v Brně 1895, Organizoval kapelu v Kyjově 1896. Roku 1900 se vrátil do rodiště, kde dosáhl skromného úřednického místa a obnovil kapelu. Byl nazýván „Moravský Kmoch“. Z jeho skladeb byly nejoblíbenější pochody: Moravěnka, Přerovská chasa. Po jeho smrti vznikl hudební kroužek RUND, jehož kapela, od 1925 Městská hudba Rund, trvá dosud.

Kultura Přerova 1968, č.12 SOKA Přerov.; ČSHS.II.Praha 1965.S.444 –445.;.

Mgr. Ladislav Rusek (skautským jménem ŠAMAN) je Slezan rodem a od jedenácti let Moravanem. Gymnázium začal studovat v Hranicích, poté v Oseku nad Bečvou, v Přerově a v Lipníku nad Bečvou, kde odmaturoval v roce 1945. Poté studoval od roku 1946 Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova a deskriptiva. Velký vliv na jeho životní cestu utvářel prof. Jan Zrzavý a Bohumil Markalous. Promoval na UP v roce 1951 a protože na gymnáziích byla zrušena výuka výtvarné výchovy odešel učit na Základní školu do Postřelmova, kde byl později zástupcem ředitele školy. S rodinou bydlel v Šumperku a denně dojížděl. Od roku 1961 učil v Olomouci na Pedagogickém institutu, později Pedagogické fakultě. Do Olomouce se přistěhoval s rodinou v roce 1965 a působil posléze jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP až do roku 1990. Jako aktivní umělec byl v roce 1964 přijat za člena Svazu českých výtvarných umělců. Mezi jeho oblíbené techniky patří suchá jehla a linoryt.Vytvořil na 900 ex libris, přes 500 novoročenek. Vystavoval doma i v cizině, samostatně asi 40 krát a participoval asi na 200 výstavách grafiky. Jeho grafická tvorba je zastoupena v několika galeriích nejen na Moravě, ale i v řadě českých měst, rovněž však i v zemích Evropy a Ameriky. Ilustroval také mnoho knih a asi 75 bibliofilií, jeho ilustrace jsou nedílnou částí řady českých a zahraničních periodik a v cizině vyšly i dvě jeho monografie (v r. 1971 v Dánsku). V době vysokoškolského působení publikoval své odborné znalosti a teoretické studie v univerzitních sbornících (AUPO) a také prostřednictvím řady katalogů vystavujících umělců olomouckých i zahraničních anebo úvodním slovem při zahajování (cca 80) vernisáží výstav nejen v Olomouci, ale i v několika univerzitních městech Evropy.
Teprve od roku 1990 se mohl plně věnovat literární práci. Články, recenze, básně, fejetony a eseje vycházely na stránkách periodik: Lidová demokracie, Hanácké noviny, Olomoucké listy, Časopis duchovních nauk, KAM v Brně, Literární noviny, Noviny do kapsy, skautské časopisy ( např. Podzimní vítr, Skaut-Junák, Skauting, Skautské listy , Wampum Neskenonu aj.) Zpravodaj Konfederace politických vězňů, Časopis Čechov a Slovákov vo Švajcarsku, Kanadské listy a další. Jeho básně vycházely v bibliofilských publikacích literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci a samostatně vyšel soubor básní a linorytů Čas života (Olomouc SČB 1988), De profundis (Velký Týnec a Olomouc 2008) a několik sbírek haiku vydaných vlastním nákladem. Básně, úvahy, zamyšlení s filozofickou a křesťanskou tématikou vyšly s ilustracemi autora ve vydavatelství Leopolda Čady v Ludgeřovicích jako mimořádné tisky, např. : Pohled vzhůru (1997); Čára odlivu (1998); Oči stopařovy (2000). Na obranu původního skautingu s jeho mravními a duchovními hodnotami napsal a vydal celou řadu publikací ve spolupráci s Ekumenickou lesní školou, které doplnil svými grafikami, např.: Duchovní aspekty výtvarného umění (Praha 2000),Úvahy o skautingu, skautování a skautství (Praha 2000), Hledání (Praha 2001), Návraty k pramenům (Praha 2001),Zahrady zázraků (Praha 2002), Druhý dech (Praha 2003), Naplnění života (2008). Z dalších knižních publikací  – Člověk a výtvarné dílo ( Praha 1993), Cestou k horám (2000), Tak daleko daleko je Walden (Plzeň 2000),Psáno pod zeleným stromem (Olomouc 1995). Řada jeho publikací byla přeložena do cizích jazyků, zejména polštiny, slovenštiny, angličtiny a maďarštiny. Je členem Hanácké družiny Svojsíkova oddílu v Olomouci. Získal řadu skautských vyznamenání včetně zlatého stupně řádu Čestné lilie v trojlístku a Řádu stříbrného vlka. V roce 2000 byl pasován na nositele Junáckého řádu sv. Václava a v roce 2007 získal Stříbrný kříž za zásluhy o skauting uděleného mu Svazem polských harcerů spolu s čestným členstvím. Výběrová bibliografie zaměřená na skautskou motivaci byla vypracována Ing. Karlem Lešanovským před pěti lety. Uvádí několik set titulů. Nádherná monografie jubilanta vyšla před třemi lety a vydalo ji skautské nakladatelství v Českých Budějovicích. Šaman od roku 1994 úzce spolupracuje s Velkotýneckým skautským střediskem a pod jeho hlavičkou každoročně vystavuje své kresby, grafiku i literární tvorbu. Skauti z okresu Olomouc vystavovali jeho práce při různých mezinárodních výměnách, například v Polsku, Rakousku, Švýcarsku, USA, Kanadě, Německu, Holandsku, na Slovensku, v Chile a Thajsku. Osobní vyznání i vzpomínku na první setkání se Šamanem publikoval Dr. Jan Pečínka – Jambo ve výše uvedené monografii. V básni Čím je mi umění – uvádí jubilant „ Pro mne je tvorba stavbou / rostoucí z nadějí!“

Zemřel ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku ve 4 hodiny ráno.

Katalog výtvar. umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989 /fotografie/; Kolář, Bohumír: Z paměti literární Olomouce, Olomouc 2004.; Olomoucká haiku, Olomouc 2006, S.107–108 (foto).; Ševčíková, Hana: Červnová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, XXII, 2012, červen, S.7–8. Rusková, Libuše: email 27.7.2012

Působila v Ostravě, v Beskydském divadle v Hranicích, v Brně v Divadle bratří Mrštíků od r. 1949. Učitelka JAMU. Aktivní členka esperant klubu.

Program Brno 1990, říjen, S.63.;Lidová demokracie, 10.8.1990, S.5.;.

Studoval G v Brně a Jindřichově Hradci, bohosloví v Olomouci, vysvěcen 1893, působil v Kostelci, Holešově, od r. 1900 ve Vyškově, od r. 1904 domský vikář a úředník konsistoře v Olomouci. Napsal knihu o výchově manželů.

Podlaha, A.: Bibliografie české katolické literatury…V.Praha 1923.S.2108.; Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.203.; Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha, 1970, S.140.;.

Studoval gymnázium v Hranicích, práva na MU v Brně, za 2. svět. války zatčen, vězněn v Buchenwaldu a Dachau. 1945 ved. úředník ONV Bruntál, únor 1948 exil, Záp. Německo, srpen 1948 Itálie, jaro 1949 Austrálie, kde manuálně prac. v gumárně. Založil 14denník Hlas domova. Zemřel na leukemii.

Pejskar, Jožka: Poslední pocta.2.sv., vl.n.1989, S.69.;.

Narozen na Břeclavsku. Hru na housle začal studovat na brněnské konzervatoři v roce 1943. Po uzavření konzervatoře byl totálně nasazen v Napajedlích a studium pak po válce úspěšně dokončil v roce 1950. Od května 1950 – 1988 byl angažován v Moravské filharmonii Olomouc. Zprvu jako primista, od roku 1957 byl jmenován vedoucím skupiny druhých houslí. Po nuceném odchodu z MFO působil rok v operním orchestru. Na konci 50. let byl tři roky inspektorem hudebních kurzů při Parku kultury a oddechu Olomouc. Počátkem 60. let se stal zakladatelem hudebně výchovných koncertů pořádaných MFO pro žáky nejnižších tříd základních škol. Tuto aktivitu rozšířil postupně mezi žáky ve Frýdku-Místku, v Bohumíně, Havířově, Karviné, Orlové a dalších městech severní Moravy. V MFO byl od roku 1960 členem Umělecké rady a ve školním roce 1966/67 vyučoval externě hru na housle na Konzervatoři v Kroměříži a v letech 1968–1980 kromě hry v orchestru také inspektorem orchestru. Řadu let byl primáriem Smyčcového kvarteta členů MFO. Od konce 60. let se začal intenzivněji zabývat historií a propagací MFO. Je autorem celé řady knih o MFO. Zprvu publikoval články o historii MFO v měsíčníku Kdy-kde-co v Olomouci. Pro Český rozhlas připravil 12 dílů o MF a její spolupráci s divadlem, rozhlasem, Žerotínem a dalšími institucemi. Za rok 2006 obdržel Cenu města Olomouce v oblasti hudby.

V měsíci lednu blahopřejeme…In: Kdy-kde-co 2012,č.1.S.2. (fotografie) Ryšavý, Milan: Vážné a zábavné vzpomínky filharmonika. Olomouc 2012.

Zatloukal, P.: 1.souborná výstava Unie výtvarných umělců Olomoucka.Olomouc 1991.;.

Narozen v Kožušanech (nyní obec Kožušany-Tážaly). V roce 1873 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Vysokou školu absolvoval v Praze. Poté působil mnoho let na zemské reálce v Prostějově, kde učil český a německý jazyk, matematiku a fyziku. 1.8. 1899 byl zemským výborem jmenován ředitelem vyšší reálky v Holešově, nyní Gymnázium Ladislava Jaroše.

Týnecké listy, 7/2006, S. 15., Zahradník, K.: Almanach k 100. výročí založení Gymnázia…, Holešov 1999, S. 40–42

Rodák. Chartista. Publikoval ve vojenských a sportovních listech. Po r. 1970 zákaz. Pohřben v Prostějově.

Slovník českých spisovatelů.Toronto 1982.; datum úmrtí zjištěno z Okresního archivu v Prostějově, dne 21.6.1991;.

Všechny ostatní zdroje udávají datum úmrtí 14.8.1987 Praha.

Do r. 1599 studoval v Olomouci, v důsledku morové epidemie filozofii dokončil v Praze. Roku 1602 byl jmenován bakalářem, r. 1603 byl promován. Od r. 1604 studoval bohosloví, vysvěcen r. 1609 v Brně. Působil na 7 místech olomouc. diecéze. Naposledy v Holešově. Když v r. 1619 navštívil Polsko, byl o rok později obviněn, že pozval do země polské vojsko. Byl zajat a mučen, naposledy 18. 2. 1620 v Olomouci. Zemřel na následky mučení 17. 3. Prohlášen blahoslaveným byl 3.11. 1859. 21.5. 1995 byl svatořečen. Život a mučednická smrt Jana Sarkandra inspirovala básníky, spisovatele, malíře a sochaře nejen na Moravě.

• hš-: Život a mučednická smrt blahoslaveného Jana Sarkandra.In: Moravskoslezský kalendář 1993.Ostrava Sfinga 1992.S.110 – 111.1 obr.

Zlámal; Medek, Václav: Kněz Jan Sarkander.Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 1970, č.147. S.15–20.;

V letech 1917–1921 absolvoval učitelský ústav v Brně. Poté učitelem v Hranicích, řídící učitel v Tupci (m.č.Veselíčka) v letech 1928–1947, pak v Mostě, kde byl posléze osvětový inspektor. Až na krátké studium na brněnské konzervatoři v hudbě byl samouk. Zabýval se hudební teorií a byl autorem drobných skladeb.

Československý hudební slovník II. Praha 1965.S476–477.; Přehled úmrtí osob české a slovenské hudební kultury 1965–1982. Praha, DÚ 1983.S.80.

Syn seniora Ignaze Seidla (1824–1898). Studoval na německé reálce v Olomouci a na Vysoké škole technické ve Vídni. Doktorát chemie získal na univerzitě v Heidelberku R. 1888 vstoupil do fy Sudkovská mechanická přádelna lmu a 1911 se stal veřejným společníkem fy Seidl a spol., na což se připravil dlouhodobými stážemi ve Francii, v Irsku, Německu. Záhy byl zvolen víceprezidentem rakouské lnářské centrály. Byl též členem výboru Mezinárodního svazu lnářských přádelen a v této funkci se účastnil kongresu v Belfortu r. 1910, Lille 1911, Kolíně nad Rýnem 1912, Ženevě (1913 a ve Vídni r. 1914.

Spurný, F.: Moravolen Sudkov. Šumperk 1973. Biografický slovník Slezska a severní Moravy. č.2 (14.) Ostrava 2001. S. 113.

dr. Max Seidl

Studoval gymnázium v Kroměříži, vzdělával se hudbě u J. Nešvery v Olomouci. Učitel hudební školy Žerotín v Olomouci 1894–1897, městské v Prostějově 1897–99. Působil mj. Zdounky, Vizovice, Hranice, od r. 1910 trvale v Brně. Publikoval pod pseud. Jaroslav Budovec.

Československý hudební slovník.II.Praha SHV 1965.S.487.;.

Kaplan v Boskovicích r. 1863. V letech 1864 – 1874 působil v Hranicích, kde v roce 1864 vydal první české, tiskem vydané dějiny Hranic nazvané " Památky města Hranic ku stoleté slavnosti posvěcení farního chrámu Páně 24. června 1764". Poté od r. 1874 působil v Bělotíně. Na školách též vyučoval náboženství. Průkopník včelařství na Moravě, autor četných článků o chovu včel.

Podlaha: Bibliografie české katolické literatury.V.Praha 1923.; Sborník SOKA Přerov 1998.;

Po ukončení studií a získání doktorátu z chemie v roce 1852 převzal po svém otci lékárnu. Vykonával lékárnickou živnost a kromě ní působil jako externí učitel chemie na olomoucké něm. vyšší státní reálce. Byl též ředitelem a.s. cukrovarů ve Velké Bystřici, Hulíně, Bedihošti, ředitelem Hodolanské továrny na líh a potaš a ředitelem tkalcovnylnu a společnosti pro těžbu břidlice. 1861 byl zvolen do městského zastupitelstva. 1865 byl zvolen místostarostou. 1866 se stal starostou a tuto funkci vykonával až do roku 1872. Provedl reformu obecného školství, reorganizoval městskou policejní stráž, inicioval založení městského parku. Podnikal kroky k opětovnému vrácení univerzity do Olomouce.

Spáčil, Vladimír: V čele města Olomouce.Olomouc: Memoria, 2002.S.40–41;

V letech 1878–1882 působil u soudu v Olomouci, Uher. Hradišti a Třebíči. Soudní činnost ukončil r. 1912. Sbíral pověsti ze Slezska. Užíval pseudonymy: Alois Bor, Ladislav Chotěbořský, Frant. Lad. Sláma;

Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí.Olomouc UP 1987..

Narozen v Řepčíně u Olomouce, kde také prožil podstatnou část svého života, ředitel olomouckých škol, výtvarný umělec. Žil a působil v Hranicích. Vystavoval v r. 1991 v Olomouci na I. soubor. výstavě Unie výtv. umělců Olomoucka.

B.Smejkal;Zatlou­kal, P.: I.souborná výstava Unice výtvar.umělců Olomoucka.Kata­log.Olomouc 1991.;.

Řepčín část města Olomouc.

Narodil se v obci Pavlov-Lechovice (n. Pavlov). V rodišti vychodil obecnou školu, v Lošticích měšťanku. V letech 1903–1907 studoval učitelský ústav v Hradci Králové. Učit začal hned po maturitě v Klopině, poté ve Veleboři. Po říjnu 1918 učil v Úsově, od r. 1919 až do důchodu v r.1946 jako ředitel školy v Lošticích. Na všech svých působištích si musel vytvářet i učební názorné pomůcky. V roce 1925 mu byl za vystavený soubor pomůcek na Zemské všeobecné hospodářsko-průmyslové a zemské školní výstavě v Kroměříži udělen čestný diplom. Spolu se zábřežským školním inspektorem Františkem Úlehlou napsal publikaci " Pracovní přírodozpyt" (Zábřeh 1937). Jeho pomůcky zůstaly uchovány do roku 1984 v jeho loštickém domku a pak jako vzácnost převzaty do sbírek šumperského muzea a Muzea J.A.Komenského v Přerově. Psal také básně, ale ty zůstaly s názvem „Písně rodného kraje“ v rukopise.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk. Šumperk 1990, S. 136–137. ;/foto/;.

R. 1929 mat. na učitelském ústavu v Olomouci, již za studií řídil ústavní pěvec. sbor a žákovský orchestr, též varhaník Husova sboru, církve čs. od r. 1928. Od r. 1929 působil v Opavě. V letech 1938–1945 učil v Horce nad Moravou. Psal hudební referáty do Pozora. Upravoval lidové písně a psal hudbu k tanečním a tělových. vystoupením.

Československý hudební slovník.II.Praha, SHV 1965, S.557.; Stárek, Zdeněk: Slovník českých sbormistrů.II­.Praha, 1982, S.515.;.

'

Zdeněk, jako třetí, nejmladší syn Leopolda a Marie Smiřických. Celý život prožil v Dřevohosticích. Jeho otec působil jako odborný učitel a později jako ředitel dřevohostické školy. Zdeněk Smiřický na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudoval obor český jazyk – dějepis – speciální pedagogika. Promoval r. 1970. Působil na základních školách v Bystřici pod Hostýnem a v Dřevohosticích, později vyučoval na speciální škole v Bystřici pod Hostýnem a působil též jako ředitel Zvláštní školy Holešov. V roce 1986 se stal členem Základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu v Dřevohosticích, v roce 1989 byl zvolen jejím předsedou. Je též místopředsedou Okresního výboru ČSBS v Přerově. Spoluzakládal Vlastivědnou společnost Žerotín Dřevohostice v roce 2004 a byl zvolen jejím předsedou. Společnost byla zaregistrována 15. 2. 2005 jako občanské sdružení. Zdeněk Smiřický je též významným vlastivědný pracovník, regionální historik a publicista. Je autorem vlastivědných publikací, mnoha článků a studií uveřejněných v denním tisku, ve zpravodajích a ve sbornících. Stať o pamětihodnostech městečka Dřevohostice pro turistického průvodce – „Hostýnské vrchy, Vizovické vrchy " (Olympia, Praha 1988 ); "Národopisná výstava záhorské lidové kultury v Dřevohosticích 1893“  – (Studie Muzea Kroměřížska,1992); „Alois Horký – hrdina 2. zahraničního odboje z Dřevohostic“  – ( Sborník SOKA Přerov 2004) „Profesor Josef Sytko / 1828 – 1922 / "  – (Sborník SOKA Kroměříž , 2005); " Pár střípků z rodinné mozaiky " – / Lubomír Smiřický / – alm. Z paměti literární Olomouce, vydala VSMO, editor Bohumír Kolář Olomouc 2006 " Leopold Smiřický – Einšpígl / 21. 2. 1907 – 30. 4. 1990 / – pedagog, odbojový, vlastivědný a kulturní pracovník“ ( SOKA Přerov , 2007); „Josef Sytko / 1828 – 1906 / , profesor Slovanského gymnázia v Olomouci, národní buditel“ ( Vlastivědný věstník moravský, č. 3, 2007 ) Publikace : " Užití současného spisovného jazyka českého v práci kronikáře" – / metodický materiál – Muzeum Komenského Přerov 1986 / „Vítejte u nás v Dřevohosticích“ – vlastivědný sborník ke stému výročí národopisné výstavy Hostýnského Záhoří  – / OÚ Dřevohostice 1993 / „50 let požárního sboru Turovice 1939 – 1989“  – / ČSPO Turovice 1989 / „120. výročí založení sboru dobrovolných hasičů Dřevohostice 1884 – 2004 "  – / Obec Dřevohostice 2004 / stať " Z historie městečka Dřevohostice“ v knize Jana Trojana „Josef Schreier / 1718 – ? / – podivuhodné osudy života a díla zapomenutého moravského skladatele a kantora“  – kompletní realizace publikace – / Votobia Olomouc 2005 / Jan Trojan: „Missa pastoralis / in C boemica /  – Osudy moravské vánoční mše z 18. století“ Zdeněk Smiřický :" Z mozaiky pamětihodností městečka Dřevohostice "

• kompletní realizace publikace  – / Vlastivědná společnost Žerotín Dřevohostice 2008 /

Zdeněk Smiřický : " Z historie obce Turovice" / Vlastivědná společnost Žerotín Dřevohostice 2009 / Novinové články – studie o historii, osobnostech a kultuře: 250 článků článků o historii a kultuře v „Kulturním zpravodaji střediskové obce Dřevohostice“ 1979 – 1990 , „Kulturním zpravodaji“ – OÚ Dřevohostice 1991 – dosud , ve „Zpravodaji Města Bystřice pod Hostýnem“ , ve dvouměsíčníku „Bystřické pokroky“ , v „Holešovsku“ – kulturním zpravodaji Města Holešova, v denním tisku „Nové Přerovsko“, " Týdeník Kroměřížska", „Katolické noviny“, Naše rodina, "ZVUK zlínskéhop kraje " – časopis pro kulturu Zlínského kraje.

Galerie rodáků a nejen jich – dokum. list. 21.10.2009.

Mgr. Zdeněk Smiřický

V roce 1914 maturoval na České reálce v Olomouci, kde žákem prof.Wellnera. Poté absolvoval AVU Praha, kde žákem prof.Nechleby. Absolvoval studijní pobyty v Bulharsku, Alžírsku, Jugoslávii, na Podkarpatské Rusi a v Hluku na moravském Slovácku, kde působil v letech 1935–1945. První výstavu měl v Prostějově v roce 1929. V roce 1932 portrétoval devítiletou dívenku a klavíristku Boženu Němcovou, provdanou Kalábovou (1923–2015). V Olomouci zakotvil v roce 1945. Stal se členem Skupiny olomouckých výtvarníků, v r. 1952 byl zvolen předsedou krajského střediska výtvarných umělců v Olomouci. Náměty čerpal z okolí Olomouce. Zemřel v terénu na cestě u Olomouce. Pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci, pomník je v urnové části ozdoben reliéfem dívky držící paletu, od akademického sochaře Josefa Bajáka.

Fischer, Richard: Čeští spisovatelé a umělci z okresu mohelnického. Olomouc 1930. S.37–38. Lakosil, Jaromír: Zpravy Vlastivědného ústavu v Olomouci 1983, č. 223. S.5. Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov, KPVU 2007. S.112–113.

Vlastním jménem Jiří Sosnar se narodil v rodině venkovského dělníka. Po vychození měšťanské školy se vyučil zámečníkem, příležitostně pracoval též jako instalatér, kopáč cihlářské hlíny a brusič nožů. Po 1930, kdy vstoupil do Komunistické strany Československa, většinou působil jako politický pracovník. 1933–35 zastával v Hodoníně funkci krajského politického pracovníka Komsomolu, od 1935 byl (s výjimkou vojenské služby 1937–39) okresním tajemníkem KSČ v Kroměříži, Holešově, Olomouci a Hodoníně. Za organizaci politických demonstrací a stávek byl několikrát uvězněn. Na počátku okupace pracoval jako dělník v Olomouci a redigoval ilegální komunistický časopis Svobodná Haná. 1940 byl zatčen a vězněn mj. v německé káznici Wohlau, kde byl jeho spoluvězněm muzikolog Vladimír Helfert (1886–1945). Pro těžkou tuberkulózu byl 1942 z vězení propuštěn do nemocničního ošetřování. Nadále se však účastnil ilegální činnosti: působil jako krajský tajemník KSČ v Olomouci, redigoval noviny Moravská Rovnost a masové cyklostylované vydání publikace Dějiny VKS(b), byl rovněž komisařem partyzánské skupiny (za odbojovou činnost mu byla udělena četná vyznamenání). Po válce byl zvolen krajským tajemníkem KSČ v Olomouci (zde také pracoval v redakci Stráže lidu), stal se kandidátem Ústředního výboru KSČ a do 1948 byl poslancem Národního shromáždění; 1947 absolvoval novinářskou školu – kurz pořádaný ÚV KSČ. 1949 byl zbaven funkce (pro anarchistické aktivity v únoru 1948) a do 1954 pracoval v ČKD Sokolovo jako soustružník, pak byl vedoucím internátu (do 1958). Po rehabilitaci 1957 se znovu vrátil k politické i redakční práci: do 1961 byl zástupcem šéfredaktora týdeníku Květy, do 1971, kdy odešel do důchodu, vedoucím redaktorem pražské redakce Práce (Bratislava). Publikovat začal v r. 1935 v Rudém Slovácku (Hodonín), přispíval do periodik, v nichž působil, a dále do novin a časopisů Pochodeň (Hradec Králové), Stráž lidu (Olomouc), Rudé právo, Tvorba, Lidové noviny, Literární noviny, Mladá fronta, Květy, Práce, Čs. voják, Svět v obrazech, Voják, Hlas revoluce, Nový život, Praha–Moskva, Literární měsíčník a do dětských časopisů Ohníček, Pionýrské noviny, Pionýr aj. Pro Československý rozhlas napsal hry: Haniččina iniciativa (1950) a Mezičas (1984). Jako autor námětu a scenárista se s režiséry podílel na filmech Velká příležitost (1949, režie Karel Michael Walló, scénář pod pseudonymem Martin Gazda) a na filmové podobě vlastní prózy Jurášek (1956, režie Miroslav Cikán, scénář pod pseudonymem J. Sosnar-Gazda, spoluautor scénáře Vladimír Bor), která byla rovněž Zdeňkem Bláhou zdramatizována pro divadlo (1955). Užíval pseudonymů Ivan Černý (Stráž lidu), Martin Gazda (1948–58), Martin Gazda-Sosnar, J. Sosnar-Gazda.

Cinger, František. Nekrolog. In: Rudé právo, 29.11.1989. S­.5. Brožová, Věra: Jura Sosnar. In: web. Slovník české literatury. (1998, 2006.)