Osobnosti Moravy.eu

V letech 1924–1929 studoval AVU na krajinářské speciálce,kterou vedl prof.O.Nejedlý. K výtvarnému umění jej přivedl profesor kreslení na reálce v Prostějově. Uskutečnil několik studijních cest. Ve Francii pobýval v roce 1925,1926, v Itálii v r. 1925 a na Korsice 1928, Po absolvování akademie vystavoval se SVU Mánes, jíž byl členem od r.1932 a stal se členem i Skupiny výtvarných umělců v Brně. Poprve v Prostějově vystavoval v r. 1934. Od r. 1939 textilní návrhář. V letech 1945–1967 působil jako profesor na VŠUP a do 1975 na AVU v Praze. Jeho ateliér se stal známý zejména v r. 1958, kdy reprezentoval československou kulturu ba světové výstavě v Bruselu, kde získal za dekorativní díla Velkou cenu a Zlatou medaili. V roce 1954 provedl návrh na gobelín pro hotel International v Praze-Bubenči a r. 1955 vytvořil monumentální obraz Jihočeský masopust pro čs. velvyslanectví v Moskvě. V r. 1965 provedl geobelín pro divadlo v Brně a 1967 pět stěn interiéru technikou leptaného skla pro EXPO 67 Montreal. V roce 1979 jmen.národním umělcem.Věnoval se krajinomalbě a zátiší.(Nezamyslice 1934). Jeho dílo je v NG Praha a v zahraničí.

Halířová – Muchová M.: Portrétní tvorba.Praha, Odeon 1981.,S.38.; Laudová, Věra: Obraz města v současném malířství., Praha, Odeon 1978., S.28.; ČBS., Praha 1992., S.147.; Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov KPVU 2007. S.31–32.;

Narodil se v Července v Svatoplukově ul. 49 v rodině nádeníka. Měl tři sourozence. . Po ukončení školy jej vzal do učení litovelský malíř a natěrač Alois Mach. U něj maloval dekorace, pokoje, kuchyně apod., po vyučení r.1917 u něj zůstal v zaměstnání. V roce 1929 se oženil s Marií Kubíčkovou z Červenky, po svatbě bydleli u jejích rodičů, ale v Litovli měl malířskou živnost. Příštího roku se manželům Flasarovým narodil syn Ivo (1930), za další tři roky dcera Olga (1933). V té době již byl znám nejen jako malíř pokojů, ale také jako mladý výtvarník a divadelní ochotník. Roku 1942 absolvoval školu uměleckých řemesel v Brně. Po válce byl František Flasar na základě výnosu Zemského národního výboru v Brně zaregistrován pod číslem 303 v seznamu výtvarných umělců. Věnoval se výtvarné práci, sgrafity vyzdobil řadu fasád rodinných domků nejen v okolí Litovle, ale od Luhačovic po Šumpersko. Namaloval cyklus lunet v obřadní síni litovelské radnice, vytvořil sgrafito nad schodištěm u sálů Záložny, na průčelí domu u muzea aj. Od padesátých let působil jako výtvarník Okresního domu osvěty, roku 1961 se stal zaměstnancem Závodního klubu Tesla. Pro litovelské ochotníky tehdy vytvořil scény pro všechna představení. V šedesátých letech spolupracoval s akademickým malířem Františkem Peňázem. Společně navštívili stovky kostelů, podíleli se na jejich opravách a vytvořili mnoho nástropních a oltářních obrazů. Na popud Františka Peňáze vytvořil i plastiky dvou křížových cest: starší a větší (65×35 cm) bez popisu jednotlivých zastavení a mladší menší (30×30 cm) s popisem. Byl všestranně kulturně činný jako ochotnický herec, režisér, malíř kulis, plakátů, diplomů, vyzdobil kroniky divadelního souboru aj. Věnoval se výtvarné práci v mnoha oborech (nástěnné malby, obrazy, kresby, ilustrace knih, plastiky, sgrafita v exteriérech i interiérech, restaurování). Namaloval řadu akvarelů a olejů, dnes vesměs v soukromých sbírkách. Zajímavými a poměrně ojedinělými pracemi jsou obrazy na způsob vitráže ve vinných sklepech v Čejkovicích, mozaika umístěná v areálu bývalých radiokomunikací v Litovli či dřevořezby hlav. V 80. letech 20. století se zdravotní stav Františka Flasara rychle zhoršoval. Po mozkové příhodě v osmdesáti letech byl upoután na lůžko, posléze umístěn do Domova důchodců v rodné Července. Ještě za svého života se v roce 1985 dočkal samostatné výstavy v litovelském mu­zeu.

Litovelské noviny 3/1993, S.3; František Flasar 1903–1989. Almanach obce Červenky.2009.; Šik,L.: Litovelské osobnosti. CD-R. 2008.;

Obraz Františka Flasara na chodbě Obecního úřadu v Července. Unčovice (n.m.č. Litovle).

Narozen v Rosicích u Brna. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Moravských Budějovic, kde vychodil školu a obsolvoval v roce 1952 reálné gymnázium. Poté byl přijat na DAMU v Praze a v r. 1957 byl redaktorem Divadelních novin. Rok před ukončením studia byl přijat do divadla v Trutnově jako dramaturg. Studia ukončil v roce 1959 jako dramaturg Horáckého divadla v Jihlavě. Pro toto divadlo připravil almanach k 20. výročí vzniku, kde se presentoval nádhernými verši. V roce 1960 vyhrál konkurz do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Na UPOL se věnoval začínajícím divadelním teoretikům a hercům. Byl spoluzakladatelem studentských scén Skumavka a Zelená husa. Po několika letech přešel do Večerního Brna, kde působil do r. 1966 a pak odešel do Prahy. Hrál v divadle Pod Palmovkou, hostoval v Realistickém divadle na Smíchově. Působil též jako divadelní kritik. Psal básně a prózy. V roce 1970 dostal výpověď a stal se svobodným umělcem. Publikoval v Amatérské scéně, uplatnil se též v rozhlase a archivu na Barrandově. V letech 1964 – 1982 hrál ve 28 filmech, např. Marečku, podejte mi pero, Malá mořská víla, Kulový blesk, Tvář za sklem aj. Je autorem her: Výslech po italsku; Elektro, má lásko. Textařem šansonů J. Jakoubka. Posmrtně vyšly dvě básnické sbírky. Bibliofilie Olomouc krásná, Olomouc něžná (1995) a Otevři hospodo, po životě žízním ( Praha, AMU 2003. S ilustracemi jeho dcery Simony Šimkové-Flíčkové. Režisér divadelního souboru Zápalka Olomouc – kde užíval pseudonym Z.A. Pálka.

Olomouc krásná, Olomouc něžná. 1995 Šimková-Flíčková, Simona: Jiří Flíček. Otevři hospodo, po životě žízním. Praha, NAMU 2002.

V Olomouci působil jako sólista operety v letech 1955–57, poté v Opavě. Nyní v Plzni.

ČSHS.2.díl.Praha 1965, S.1040.;.

Absolvoval SPŠ strojnickou v Uničově v letech 1966–1970 a SUPŠ v Brně 1976–1980. Fotograf od r. 1987. Fotografuje od r. 1961. Od r. 1976 člen fotoklubu Orion Vyškov. Abs. studia pro lektory a porotce v obd. 1984–86. Vystavuje od r. 1973. V 80. letech často s J. Vojáčkem (jako Tandem). Organizátor fot. výstav, výměnných akcí, recenzent. Četné reprodukce a texty o JF v časopisech. Zpořátku fotograf. motoristický sport. Výtvar. fotografii se věnuje od r. 1973. Uplatňuje velkoformátovou techniku.

Dufek, A. : Tandem Foltýn – Vojáček. Revue Fotografie 31, 1987, č. 2, S. 20–27. ;Česká amatérská fotografie 1945–1989. Katalog výstavy. Praha 1989, S. 34.;

Pocházel ze slezského rytířského rodu Fragsteinů z Nimsdorfu. V Opavě vystudoval gymnázium, filozofii studoval v Olomouci, poté působil v Brně v jezuitském noviciátu, zde aproboval pro výuku na nižších jez. školách. Roku 1685 působil jako prof. gramatiky ve Znojmě, poté v Praze na Malé Straně. V Praze absolv. fakultu teologie, poté působil v Jihlavě jako prof. rétoriky. V čele české jezuit. provincie TJ vstoupil a řídil ji v letech 1713–1715. V letech 1716–1718 zastával rektorský úřad jez. koleje v Praze, poté řídil jez. kolej v Brně 1718–19. Od 1.11. 1719 rektor (43.) jez. koleje a olomoucké univerzity do 30.11. 1722.

Žurnál UP, č.2, 26.1./07, S. 9; Žurnál UP, č.3, 9.2./07, S. 9–10;

Abs. konzervatoř v Brně r. 1956. První angažmá Divadlo Oldřicha Stibora r. 1956.

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Prah, DÚ 1959, S.101;; Postavy brněnského jeviště.1.Brno 1984;

V letech 1927–28 abs. učitelský ústav v Olomouci, od r. 1928 učil na menšinových školách v pohraničí, od r. 1938 v Prostějově, 1946–47 v Hlučíně, poté putoval po školách hanáckého venkova. Publikovat začal již v r. 1929. Zabýval se hanáckým folklorem a zemědělskou problematikou. Asi do 30 novin psal fejetony, úvahy, reportáže, povídky pro dospělé i pro děti. Užíval též pseud. Ant. Lichný, šifry: lch, Af, Frap. Spolupracoval s Čs. rozhlasem v Brně, Ostravě, Košicích. Autorem hry o J. Mánesovi " Žlutá růže. Knižně vydal pro mládež. : Odvážné srdce. Praha 1942. ;Píseň rodné hroudy. Praha 1946. ;

Slavíková, Věra: Spisovatelé Jihomoravského kraje.Brno, KJM 1989, S.70–72.;.

Absolvoval gymnázium v Ostravě a jednoletý kurz cizích jazyků: angličtina, francouzština, italština a ruština. Cestoval po Evropě, Anglii a Skotsku. Po návratu do vlasti studoval filozofii a angličtinu na UP Olomouc a MU v Brně. V roce 1969 začal šířit strojopisné opisy textů, později začal vydávat samizdaty (s básníky Petrem Mikešem [1] a Eduardem Zachou, nejprve v Ostravě, později v Olomouci). Edice přešla (poté, co se spolupráce ujal básník a pozdější kněz Rostislav Valušek [2]) v samizdatovou řadu Texty přátel. V roce 1973 Frič spolu s Jiřím Frišaufem a Jiřím Kuběnou v Brně na Veveří ulici č. 54 bytovou scénu Šlépěj v okně a stále vydává samizdaty (v Brně, Vranově nad Dyjí a Podhradí) pro nejbližší přátele. Většinou se jednalo o texty Josefa Šafaříka, Jiřího Kuběny; a vlastní sborníky „archového“ typu, v nákladech nejvýše 5–10 výtisků. Po revoluci zakládá ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia. Po přizvání dalších společníků se nakladatelství přestěhovalo do Olomouce. Frič je po dvou letech opouští a v červnu roku 1993 zřizuje v Brně nakladatelství Vetus Via. Od roku 2000 organizuje v Brně festival poesie Potulný dělník (název inspirovaný vedlejším významem slova „hobo“ nalezeném ve slovníku, který se organizátorům zalíbil). Založil dvě občanská sdružení: Proximus (2002) – „pro podporu a integraci osob, náležejících k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“. Toto sdružení, opírané o „hloubku tradic země, a nejlepší projevy její kultury“ organizuje festivaly a dlouhodobé projekty, orientované multižánrově a akcentující celospolečenské apely (např. multikulturní festival Napříč-Konec Léta, již zmíněný festival poesie Potulný dělník, dětské dny Proti noci – v nás, dlouhodobý projekt Potulné akademie, a „permanentní“ festival Uši a Vítr – múzické večery Potulné akademie (každý čtvrtek na různých místech Brna); a Christiania (2006) – obecně prospěšná společnost „pro podporu kultury, národní paměti a menšin“ [3]. Je rovněž redaktorem dvou periodik sdružením Proximus vydávaných: revue BOX pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život – (2 x ročně) a novin Potulné akademie nazvaných Uši a Vítr – (12 x ročně). Český rozhlas realizoval tři jeho scénáře. Od listopadu 2006 vystupuje opět i jako „busker“. Od léta 2007 rovněž píše vlastní blog. Žil většinou v Brně. Nositel Ceny města Brna a za blog r. 2017 a 2018 získal nominaci na cenu Magnesia Litera.

Knižní vydání

Kolotoče bílé hlasy (básně z let 1986–1992), Vetus Via, Brno 1993, poezie

Houpací kůň šera a jiné básně (1993–1995), Vetus Via, Brno 1998, poezie

Americká antologie & Poslední autobus noční linky (1989 a 2003), bibliofilská edice Siluety, Zdeněk Janál, Prostějov 2004

Wikipedia.cz

Studoval gymnázium ve Strážnici, hudební výchovu a vědu na Filozofické fakultě univerzity v Brně, hru na klavír na brněnské konzervatoři a souběžně skladbu u J.Kunce a J.Schreibra. V letech 1950–54 učil na hudebních školách v Uherském Hradišti a v Zábřehu.. Krátce také působil v olomoucké posádkové hudbě. Poté získal doktorát filozofie na MU v Brně. Absolvoval roční stáž na Státní konzervatoři P.I.Čajkovského v Kyjevě a několik studijních pobytů v muzeu hud. nástrojů na univerzitě v Lipsku. V r. 1979 habilitoval na univerzitě v Bratislavě. V letech 1962–92 učil na Katedře hudební výchovy UP v Olomouci. Zaměřoval se na oblast moravského varhanářství. věnoval se stavbě varhan, hře na varhany a historii moravského varhanářství, zasloužil se mj.o obnovu barokních Halbichových varhan z r. 1730 v chrámu Panny Marie Sněžné.. Byl také úspěšný hudební skladatel.

V.S.: Hudební vědec, pedagog, skladatel Zdeněk Fridrich.=ZVSMO 1982, č.17–18.S.33–34./fotografie/.; Olomoucké listy, 5.9. 2002.,

V r. 1922 maturoval na gymnáziu v Boskovicích, poté studoval FFUK v Praze, 1924–1925 indologii v Berlíně. Od r. 1928 učil na středních školách ve Strakonicích a v Praze a přitom vědecky pracoval. Působil v Prešově r.1930, později v Mělníku a Tišnově (1932–1945). Po návratu do Prahy působil jako indolog v Praze a též v Olomouci. V roce 1950 se vrátil na UK, kde byl v r. 1954 jmenován profesorem indologie na UK Praha. Překladatel indické poezie;

Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1962, S.61.; Lexikon české literatury. 1. díl. Praha, Academia 1985. S.757.

Narozen v obci Kamhajek u Kolína (n. Křečhoř).Rodiče Alois a Katečina měli šest dětí: Anna, Gustav, Karel, Josef,, František a Pavlína. Když vyšel obecnou školu vyučil se řezníkem. Jako tovaryš pracoval v Brně, kde chodil také cvičit do Sokola. V brněnském atletickém spolku Hellas získal základy v řeckořímském zápasu. Záhy začal vítězit na turnajích, první zápas jako amatér uskutečnil v r.1899 a hned napoprvé zvítězil. Roku 1900 se stal mistrem Čech v hodu diskem, v roce 1901 mistrem Moravy v řeckořímském zápasu, o rok později mistrem Rakouska-Uherska, v roce 1903 vybojoval zlatou medaili na amatérském mistrovství Evropy v Rotterdamu, když v turnaji porazil mistra Německa i mistra Dánska. Za pět let amatérské kariéry vybojoval na 2000 zápasů a ani jednou neprohrál. Dále již následovala čin-nost na profesionální dráze. R.1906 vystupoval v Litovli v programu Kellnerova cirkusu, jako vítězi zápasů mu poslala kytici s vyšitou stuhou Miroslava Ellederová, dcera sládka z pivovaru, kterou si vzal r.1908 za manželku. Manželka jej pak provázela při cestách a zápasech v Moskvě, Petrohradě, Kyjevě, Rize, později v Paříži, Marseille, Alžíru, na Kanárských ostrovech. V roce 1911 absolvoval turné po Jižní Americe, v roce 1913 po USA, kde si svými výkony získal přízeň amerického publika. Tam měla úspěch i jeho žena. S krajanskými organizacemi v New Yorku a Chicagu pořádala dobročinné akce a na všech zpívala národní písně moravské. V roce 1919 reprezentoval naši vlast na Sportovních hrách spojeneckých armád v Paříži. Na trůn profesionálního mistra Evropy na-stoupil ve svých padesáti letech – v roce 1929. Jako profesionál slavil na 10 000 vítězství. Zápasil 40 let, vítězil ještě po své padesátce. Kolem roku 1925 pronajal (spolu s bratrem Františkem) větší statek v Lužici u Šternberka, který ale musel po zabrání Sudet opustit. Jeho atletická postava lákala i filmové tvůrce. Proslavil se zejména v titulní roli ve filmu Pražský kat. Přátelil se také s Petrem Bezručem a Aloisem Jiráskem. Bydlel v ulici, dnes po něm nazvané. V období okupace byl pro finanční podporu poskytnutou rodinám postiženým nacistic-kou perzekucí vězněn. Ke kuriozitám válečné doby patří soud se zápasníkem Motykou. Frišten-ský jej r. 1923 porazil a zesměšnil, dřívější „vlastenec“ se za války dal k Němcům, r. 1943 podal na Frištenského žalobu a žádal bolestné 230.000 K za tehdejší zápas. Soud směšnou žalobu odmí-tl, když Frištenský prokázal, že zápas neměl národnostní motiv – oba zápasníci se chlubili češ-stvím! Jenže Motykova žena žalobu obnovila, když byl v únoru 1944 Frištenský zatčen gestapem. Byl souzen za spolupráci s ilegálním národním výborem v Olomouci, na podporu postižených rodin věnoval přes 100.000 K. Jenže prostředník Cingroš byl zrádce.
Ze čtyř obžalovaných byli tři ve Vratislavi odsouzeni k smrti, Frištenský pro nedostatek důkazů vrácen do Olomouce, odkud měl jít do Mauthausenu. Zachránil jej úplatek manželky, ta pak po nervovém vypětí zemřela v březnu 1947 ve věku pouze 58 let. I po válce ještě exhibičně zápasil., titul zasloužilého mistra sportu obdržel v roce 1956. Mecenáš litovelského sportu Gustav Frištenský zemřel v Litovli až 4.4.1957, profil tehdejších představitelů města vykresluje oficiální odpověď na dotaz pojišťovny o prošetření jeho majetkových poměrů. MNV nejprve vyčíslil od-hadní cenu vily a dále uvedl: „Frištenský nebyl nikde zaměstnán a MNV není jasné z jakého zdroje žil a to tím více, jelikož pan Frištenský velmi často se projížděl ve svém vlastním autě, což je jistě v dnešní době dosti drahý sport. Čest práci.“ Jeho životu je věnována nedávno vydaná monografie Břetislava Dytricha S po-zdravem síle zdar Gustav Frištenský. Pamětní bronzová deska na vilce v Litovli v ulici Frištenského, kde mistr žil od roku 1909 až do své smrtí, byla nákladem rodiny Frišten-ských zasazena v roce 1997.

Šik, L. : Litovelské osobnosti. 2003. ( CD-R).

Do měšťanské školy chodil v Kroměříži. V r.1936 přesídlil do Brna, kde stud oval konzervatoř-operní zpěv.Za protinacistickou činnost vězněn na Špilberku.Po r.1945 operním pěvcem v Opavě do r. 1946, poté hrál a zpíval v divadle v Olomouci. Od r.1951 působil v Nitře, od r.1962 vychovatelem v Ružomberku.Po r.1968 odešel do Rakouska. Přednášel na školách o divadelním umění, r.1976 vybudoval se svou ženou Jaroslavou v letovisku Zell am See Pension Mirlan. Napsal Pohádky o zvířátkách pro děti i dospělé.Vydané v němčině.

Filip, Ota: Rozloučení s Milanem.In: Pejskar, Milan: Poslední pocta.3.díl.vl­.n.1989, S.70–71.;

Studoval gymnázium ve Velehradě a v Uherském Hradišti. V letech 1953–1958 studoval FFMU v Brně, obor hudební výchova a národopis.docent slovanské etnografie. Profesorem jmenován v roce 1990 pro obor evropský národopis, 1991 DrSc. Pracoval v muzeu Hodonín v letech 1958–1960 a 1961–1992 na FFMU Brno. Prof. MU Brno, obor etnologie. Zabýval se též Hanou. Přítomen na odborné konferenci Lidová kultura na Hané v Olomouci..

Kdo je kdo .Praha 1991.S.214.;Ne­krolog LD, 29.5.1992, S.5.;.

Prof. PhDr. Václav Frolec, DrSc. (Osobně znám, čtenářem regionálního oddělení Okresní knihovny v Olomouci
v období 1990–1992).

Po maturitě vystudovala v letech 1977–1981 FFMU Brno. Promovala jako PhDr. Poté pracovala v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci a to v období 1981–1986. Pak v letech 1986–1989 působila ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a od r. 1989 v Archivním ústavu ČSAV. Specializuje se na raně středověkou slovanskou archeologii Velké Moravy.

Sklenář, Karel: Biografický slovník českých moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005.S.182.;

Absolvoval piaristické gymnázium v Lipníku, filozofii v Olomouci, teologii v Brně.Kaplan v Bystřici pod Hostýnem, od 1795 trvale v Brně.Od 1.7.1819 farářem v Obřanech.Li­teraturou se začal zabývat za studií v Olomouci. Pseud.T.F. Psal duchovní písně, sbíral lidové písně. Autor Katolického kancionálu. Vydal Gallašovu Múzu moravskou.

Český bohovědný slovník.IV.Praha, 1930, S.331.;Lexikon české literatury.I.Praha, Academia 1985, S.759–761.;.

'

Národ. umělec, od r. 1945 prof. na fak. architektury VŠT Brno, autor 526 projektů, studií a návrhů, z toho 148 real. v Brně. Člen mezinár. společností. Pamětní deska v rodišti odhalena 7. 5. 1980.

Syrový, B. : Architektura. Praha, SNTL 1972, S. 97;Literární místopis Přerovska-SOKA Přerov;.

Roz. Přidalová. Od útlého dětství bydlela s rodiči v Křenovicích u Kojetína. Do gymnázia chodila v Zábřeze u Šumperka. Po maturitě pracovala 3 roky na poště v Šumperku a v letech 1963–1965 studovala SKŠ Brno 2 leté nástavbové studium. Poté pracovala v městské knihovně Jeseník a pak v Šumperku. Zprvu v oddělení pro dospělé a po mateřské dovolené v oddělení pro děti. Do důchodu šla v 57 letech. Autorka článků se zaměřením na region Olomoucka. Cesta na Borový vodopád. Vlastivěd. časopis Velké Losiny, prosinec 2006.S.48. Asi od roku 2002 se věnuje kolážím. Výstava v Informačním centru Šumperk. " Krása každodennosti- Podzim." Od 1.-27.10. 2019 v minigalerii IC ŠU.

Osobní korespondence s / hš 2022,říjen.

Stud. G v Kroměříži a Brně, poté učil na Slovensku, po r. 1939 ve Fryštáku, od r. 1946 stud. u Markalouse estetiku a dějiny VV, 1951 abs. FFUP v Olomouci doktorátem. Pak 11 měsíců samostat. překladatel z ruštiny, angličtiny, francouštiny, latiny, řečtiny, němčiny, poté lektorem ruštiny, tlumočníkem a jazykovým poradcem při LFUP. V r. 1958 pro nábož. názory přeřazen na hrubou práci do Morav. železáren, po intervenci doc. E. Spáleného rehabilitován.

Parte na UP/dne 26.5.1992.Chadraba, R.: In memoriam PhDr.V.Gaji.=Žurnál UP, 1992, červen, č.39, S.4.;.

Od 1768 stud. v Lipníku gymnázium, v Olomouci, filozofii a 2 ročníky bohosloví, 1778 odešel do Vídně studovat malířství, živil se malováním pokojů, seznámil se s vojen. lékařem a stud. medicinu. Stal se ranhojičem a r. 1784 půs. v Uničově. 1786 ustanoven vrch. lékařem u generál. štábu ve Vídni, od r. 1791 trvale v Hranicích. R. 1811 založil při kostele veřejnou knihovnu. Asi ve 40 letech začal psát básně, náboženské, vzdělávací a vlastivědné spisy, zapisoval pověsti, překládal nábožen. spisy.

Lexikon české literatury.1.Praha, Academia 1985, S.784–786;Doupalová, E.: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lid.pověstí.O­lomouc, UP 1986, S.130–131.;Neruda, Jan: Podobizny.Sv.3­.Praha, 1954, S.59–61.;/reg./;Gallaš, J.H.A.: Romantické povídky.Praha, ELK 1941, S.238–263 doslov a poznámky B.Slavíka..

V letech 1879 –1883 studoval v Brně Vyšší průmyslovou školu, 1886 –1888 pokračoval ve studiu na AVU ve Vídni. Projektoval stavby synagog. 1892–1893 v Holešově, od r. 1892 v Olomouci, kde projektoval v centru města nájemní dům pro J. Ottahalla v Ostružnické ul. , v letech 1894 – 1895 první část Ústavu hraběte Pötingea, druhá polovina až v r. 1899, a projektoval stavbu synagogy v Olomouci, s islámskými prvky v letech 1895–97. ;

Zatloukal, Pavel : Jakub Gartner.In: Ročenka SOKA.Olomouc 1988.S.178–194.;.

Člen baronské větve významného hraběcího rodu, která ve Slezsku vlastnila několik statků. Po gymnáziu studoval na univerzitě ve Vídni. R.1877 se stal koncipientním praktikantem na moravském místodržitelství v Brně, v praxi pokračoval od 1878 na okresním hejtmanství v Místku, kde se 10.9.1880 stal místodržitelským úředníkem. R. 1890 přeložen do Brna, kde zastával funkci okresního komisaře, 6.3. 1891 ustaven okresním hejtmanem ve Valašském Meziříčí a 28.6.1897 okresním hejtmanem v Olomouci. Dne 4.4. 1912 získal titul dvorního rady. 31.3.1919 byl na vlastní žádost penzionován. Zbytek života strávil v Olomouci. Za svou úřední činnost byl odměněn Řádem železné koruny III. třídy a to (20.9.1911).

BSSSM, seš.4 (16.) Ostrava 2003. S.33–34.

Svob. pán, dvorní rada

Maturoval na gymnáziu ve Strážnici a promoval na LF v Bratislavě v r. 1938. Jeho prvním pracovištěm bylo porodnicko-gynekologické oddělení Zemských ústavů v Olomouci. V roce 1945 odchází na místo primáře do Velkých Losin, pak působí jako primář porodnicko-gynekologického oddělení nemocnice v Šumperku. V roce 1962 je pověřen vedením porodnicko-gynekologické kliniky v Olomouci. Byl hlavním autorem olomouckých skript gynekologie a porodnictví. Kromě funkce přednosty kliniky, kterou vedl po dobu více než 20 let, stál po dvě funkční období v čele akademické olomoucké obce jako rektor UP v letech 1970–1980.

Zakladatelé a pokračovatelé­.Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996.S.52–53, fot.;

• mt-: Odešel lékař a člověk. In: Hanácké noviny, 4, 20.1.1993, č. 15. S.1.;

Vlastním jménem František Feigel. Po maturitě na gymnáziu (1919) v Prostějově, absolvoval kurz při obchodní akademii v Olomouci a stal se korespondentem Všeobecné bankovní jednoty v Brně. Od 1921 studoval práva na Masarykově univerzitě v Brně, od 1923 souběžně i na Univerzitě Karlově, studia však nedokončil. Roku 1924 byl v Brně dopisovatelem pražského listu Soudní síň, 1924–33 vedl rubriku Ze soudní síně v Lidových novinách. 1933 přešel do pražského vydavatelství Melantrich. 1939 odešel za hranice, působil jako vojenský zpravodaj ve Francii a Anglii. 1945 se stal redaktorem Československého rozhlasu (proslul reportážemi z norimberského procesu). 1948–49 působil jako tiskový atašé v Londýně a v Paříži, 1949–53 se věnoval opět rozhlasové práci. 1955 začal přednášet žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, 1962 byl jmenován docentem, 1968 profesorem v oboru teorie novinářství na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy; 1969 byl penzionován. Novinářská profese ovlivnila i autorovu beletristickou tvorbu, která tak stojí na počátku české literatury faktu (Přemožitel neviditelných dravců, 1959, Syn čarodějnice, 1971, Pane doktore…, 1975). V rozsáhlé překladatelské činnosti se zaměřoval na anglickou, americkou a německou literaturu, především na prózu. Část překladatelského díla spadá do období před rokem 1945.

• il: Nezapomenutelný novinář a reportér.ZVSMO 1981, č.15–16, S.18..

Město Albrechtice u Bruntálu (dříve u Krnova)

bratr Františka Gellnera, básníka. Stud. G v rodišti, medicinu v Praze a Vídni, kde promoval r. 1897. Působil jako vojenský lékař, se zájmem o dějiny lékařství. Do Olomouce přišel koncem r. 1918, 30. 4. 1927 se jako plukovník stal náčelníkem Vojenské nemocnice v Olomouci, konc. roku 1929 přednostou zdravotní služby 7. pěší divize a k 1. 2. 1930 odešel do výslužby a přesídlil do Brna, kde byl zapsán na tamní FF a r. 1931 podal disertaci Výslech znalců o nemoci krále Ladislava. 27. 10. 1931 promován na dr. filosofie. Některé jeho práce publikovány v ČMM 1936. V září 1942 byl zatčen a zemřel v lednu 1943 -bližší datum nezjištěno. Habilitován byl až in memoriam. Propagátor hygieny a zakladatel čs. -sovětských lékařských styků.

Slavětínský, M: Medailon G.Gellner.Rkp.pro vydání./reg./;.

Z data úmrtí je známo jen: 1 1943