Osobnosti Moravy.eu

Studoval gymnázium v Olomouci a bohosloví, vysvěcen 1872. Kaplanem ve Vyškově, koncem r. 1872 kůrovým kaplanem v Olomouci, od 1906 kanovníkem. Spoluzakladatelem hudebního spolku Žerotín, předseda 1880–1905, publikoval v Našinci, napsal monografii o P. Křížkovském.

Československý hudební slovník.I.Praha SHV 1963.S.364.;Fis­cher, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.74–77.;Hasalová, Ludmila: Bratři Geislerové.=Hanácké noviny, 1991, 3.8., příl., S.4.;Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.35.; Olomoucké hřbitovy a kolumbária, Olomouc 2001.,

V Prostějově působil od r. 1931. Člen Společnosti bří Čapků. Korespondence Glivického vydána knižně, bibliofilsky a samizdatově. K samizdat. celkům patří také 12 dopisů čes. filoz. prof. dr. Jana Patočky, datovené 1965–1975 J. Glivickému.

Marek, Pavel: Josef Glivický.Štafe­ta.Prostějov 1988, č.3.;Marek, Pavel: Korespondence J.Glivického a J.Patočky.Štafeta, Prostějov 1991, č.2, S.5–10.;Štafeta, 15, 1983, č.1, S.31.;Štafeta, 10, 1978, č.2, S.16–19.;VVM, 30, 1978, č.2, S.221–223.;Marek, P.: Památce Josefa Glivického.=Pros­tějovský týden, 24.7.1991, S.5, 1 obr.;.

Souběžně s působením v olomouckém divadle vykonával pedagogickou činnost na JAMU v Brně, kde 1971–1983 odborný asistent. Po roce 1992 pracoval v Krušnohorském divadle v Teplicích jako umělecký šéf. Bydlí v Olomouci.

Kdo je kdo 1994–1995. Praha 1994. S.142.

Narozen na Novojičínsku. Maturoval na gymnáziu v Moravské Ostravě. V r. 1911 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a současně studoval na teologické fakultě. Vysvěcen na kněze v r. 1915 a poté nastoupil jako kooperátor do Velké Bystřice. Souběžně učil náboženství na třech přespolních školách. V r. 1916 byl poslán jako kooperátor do Velkého Týnce. Ćinný v náboženských spolcích (Mariánská družina paní a dívek ve V. Týnci, Mariánská družina kněží arcidiecéze olomoucké. 1920 ustanoven dómským vikářem při chrámu sv. Václava v Olomouci. 1939 vězněn gestapem, 1947 jmenován I. dómským ceremoniářem. V padesátých letech pronásledován KSČ, zatčen a odsouzen k 25 letům vězení, kde zemřel.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.41–42. Vingrálek, M.: Olomoucký ordinář zemřel. In: Lidová demokracie 13.10.1969.;

V roce 1967 maturoval na SVVŠ ve Strážnici. Na studium teologie byl přijat v roce 1968 (neměl dělnický původ, rok pracoval jako dělník v ZPS v Gottwaldově – nynějším Zlíně). Teologii studoval na CMBF v Olomouci, kněžské svěcení přijal v roce 1973. Působil v duchovní správě ve Zlíně, Valašských Kloboukách (1973–1982), naposledy byl farářem ve Vizovicích,(1982–1990), Provodově a Horní Lhotě. Jmenován titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým 17. března 1990. Biskupské svěcení 7. dubna 1990. Arcibiskupem jmenován 28. září 1992. Převzetí arcidiecéze olomoucké 7. listopadu 1992. V ČBK: předseda ČBK, předseda pastorační komise (mládež, katecheze, misie), komise pro charitativní činnost a přípravné komise plenárního sněmu. Heslo: Quod dixerit vobis facite – Co vám řekne, učiňte.

Po roce 1991 člen vědecké rady Teologické fakulty UP. Od r. 1999 předseda správní rady UPO, Velký kancléř Cyrilometodějské teologické fakulty.
Arcibiskup olomoucký, metropolita moravský. Sídlí na adrese: Wurmova 9, 77102 Olomouc.

Kdo je kdo v České republice 1994–1995. Praha 1994.S.144. www.ado.cz Wikipedie.cz

Studoval gymnázium v Olomouci, v letech 1893–1897 právnickou fakultu UK v Praze. Dne 13. září 1898 vstoupil do řádu piaristů v Litomyšli. 1899–1902 studoval bohosloví na teologické fakultě v Praze. Stává se jáhnem 28.10.1902. V le­tech 1902–1920 učí na řádové piaristické koleji v Praze, tam je v letech 1904–1919 též knihovníkem. Od 17. července 1920 zvolen provincionálem piaristického řádu, což byl největší představitel řádu v ČSR. Funkci vykonával osmnáct let až do své smrti. Měl tétž titul arcibiskupského notáře pražského arcibiskupa a titul skutečného rady olomouckého arcipastýře. Zemřel při léčení v Mariánských Lázních na zánět slepého střeva.

Beránek, O.: Z dějin štěpánovské farnosti.II.díl., S.129 an. (rukopis z pozůstalosti/

Ředitel školy v Prosenicích.

Kulturní místopis SOKA Přerov.

Narozen v Hartmanicích. V letech 1945–1949 studoval Školu umění ve Zlíně u profesora K.Hofmana, V.Hrocha, F. Kousala a F. Petra. Od maturity se věnoval samostatné umělecké tvorbě, zejména na dotváření architektonických celků. je autorem mnoha sgrafit, mozaik, mříží a reliéfů, na které používal sklo, kov, dřevo a keramiku. Působil v Olomouci a od r. 1952 tam vystavoval. V Prostějově r. 1986 a r. 2001 a r. 1990 v Kostelci na Hané. Ilustroval knihy Krajského nakladatelství v Olomouci (B. Štégra,, J. Kanyzy a S. Krejčího) v letech 1952–59. V roce 1986 ilustroval bibliofilii pro Wolkerův Prostějov. Pro školu na Olomouc -Lazce zhotovil obrazové panó Život v přírodě, pro Farmakon Olomouc reliéf Proměny hmoty, pro Zábřeh mozaiku Atomový kosmický věk,, pro Přerov mozaiku Ke slunci. Pro prostějovskou vstupní halu bývalého ONV vytvořil dvě okna. Realizoval 50 veřejných úkolů, spolupracoval se sochaři a medailéry, vytvořil 20 reliéfních a písmových úprav zvonů pro dílnu rodiny Dytrychových do Brodku u Přerova.

Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti. Olomouc 1989.; Kdy-kde-co v Olomouci, 1984, prosinec S. 8; ZKVMO, 1983, č. 223., S.7.; SDU: Malíř a grafik J. Grmela. =ZVSMO, 1986–1987, č. 23–24. S. 32. , fotografie. ; Kdy kde co v Olomouci 1992, září. S. 6. Dolívka, Josef: Výtvarníci prostějovského regionu. Prostějov, KPVU 2007. S. 36.;

Obec Hartmanice byla v r. 1949 přejmenována na Niva.

V Olomouci vytvořil řadu rodinných domů, v jejichž řešení se prolíná čistota formy s kultivovaností a elegancí detailu, –2 byty vila Briessových, Na Vozovce 12/r. 1933/, sladovna Týneček u Olomouce, r. 1935;Malíř podobizen. Výstava v Brně r. 1928, olej Studie hlavy.

ZKVMO 1984, č.229, S.23–24.; Toman, P.: NSČSVU 1947.I.-S.271.;.

Narozen na Bruntálsku. Maturoval na gymnáziu v Opavě. Poté se věnoval fil. studii v Olomouci. Na vídeňském polytechnickém studiu studoval chemii, hutnictví, pozemní a vodní stavitelství. Ing. Gross se významnou měrou se zasloužil o výstavbu vídeňské železnice.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.8.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1997.S.42;

Absolvoval konzervatoř Praha r. 1940, poté působil v MD Olomouc, Jihlavě, Těšíně /uměl. šéf/ v letech 1946–1948. Působil v Opavě a v Praze. Autor hereckých biografií.

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha, DÚ 1959, S.107; ;Ročenka družstva českého divadla v Olomouci 1940–41.

Studoval na České reálce v Olomouci, kde maturoval v r. 1911. Poté odešel na ČVUT do Prahy, kde v roce 1916 přerušil studium kvůli válce a vrátil se až po ukončení války. Absolvoval v r. 1919. Od roku 1920 pracoval v Brně jako projektant pro výstavbu Masarykovy univerzity až do r. 1929, poté do r. 1958 byl Ing. arch. Grunt městský vrchní technický komisař a přednosta plánovacího úřadu města Brna. V průběhu let 1929–1931 působil též jako scénograf v Národním divadle Brno a 1929–1939 v Indexu Brno.. Z výčtu jeho díla: Bratislava (1922), Zemské výstaviště Brno (1923), Módní salón Femina na České ul. Brno (1924), Hodonín (1924, 1929, 1934), účast na Mezinárodní výstavě dekorativního umění Paříž (1924). regulační plány pro Kyjov (1933), projekt pro ND Brno (1935), spolupráxe při projektu Smitalovy vily v Kroměříži (1935–1940),návrhy budovy Národního shromáždění v Praze (1946–1947), dostavba radnice ve Znojmě (1948), návrh na mezinárodní hotel na Husově ulici v Brně (1957), po architektonické stránce se podílel na podobě přehrady vystavěné v letech 1936–1940 v Brně. Členem Klubu architektů v Brně, Klubu výtvarných umělců Aleš, Brněnského Devětsilu, Svazu architektů ČSR.

Kmoníčková, Eva: V roce 1988 zemřeli.Brno, SVK 1989. S.24.; Švácha, Rostislav: Jaroslav Grunt – 90. In: Výtvarná kultury, 7, 1983. S. 63–64.; Crhonek, I.: Jaroslav Grunt. In: Architekt,39, 1993,č.2. S.2. ;

V letech 1930–31 působil v Českém divadle v Olomouci, do r. 1932 v Zemském divadle v Brně. 1933 v ND Praha. Spoluprac. s televizí a filmem, sám rež. film Hostinec u Kamenného stolu. Pohřben v Praze na Vinohradech. Publikoval čas. Ahoj na neděli. Autor divadel. her pro děti. Zasl. um. 1963. ;Zasl. člen ND 1960. ;Manžel herečky Jarmily Švabíkové.

Kdo je kdo v Československu. Praha ČTK 1969, S. 222;Lexikon české literatury. Praha 1985, S. 828–829. ;Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha, Academia 1988, S. 125. ;.

Rektor UP 1953–54, prof. psychiatrie 1946–1955 LFUP, poté v Brně.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava Profil 1973.S.316, 319.;Kunc, J.: Kdy zemřeli…?Praha 1974.S.63.; Časopis lék.čes., 113, 1974, č.18, S.575–576.;/Nekrolog./;.

'

Učitel a partyzánský velitel. Dětsví a mládí prožil v rodišti, kde jeho otec byl obuvníkem. Studoval gymnázium v Zábřeze, kde r. 1931 maturoval. Pak se přihlásil na právnickou fakultu UK v Praze, po roce však přešel na FFUK, ale i tu brzy opustil a vrátil se na Moravu. nakonec se definitivně rozhodl pro pedagogickou dráhu a odešel na tzv. pedagogickou akademii do Brna, kde po absolvování 2 semestrů složil v r. 1935 zkoušku učitelské dospělosti. Ještě v témže roce navštívil vojenskou službu, nejprve poddůstojnickou školu v Olomouci a potom v Šumperku. Před odchodem do civilu byl jmenován podporučíkem čs.armády. Pedagogickou dráhu zahájil v r. 1937 jako výpomocný učitel na obecné škole v Postřelmůvku u Zábřeha. Po roce byl přeložen do Písařova. Po okupaci se zapojil do národně osvobozeneckého hnutí. na jaře 1944 se skrýval v lesích a působil pak jako velitel až do 23.9.1944, kdy hrdinně padl v boji proti přesile vojáků SS u Drozdovské Pily. Následujícího dne byl tajně pochován na hřbitově v Jedlí.

Filip, Zdeněk: Jan Háječek.In: O pokrokových tradicích učitelstva na severní Moravě. Šumperk 1964.

Drozdovská Pila – místní část obce Drozdov.

Absolvoval gymnázium v Přerově. Poté studoval teologii v Olomouci. Krátce působil v duchovní správě na Horní Bečvě. Od r. 1895 byl kaplanem ve Frýdku-Místku. Zde se také věnoval pedagogické práci na gymnáziu, kde působil 33 let. Později učil češtinu, latinu a němčinu. K 1.9.1928 odešel na odpočinek. Skládal vánoční libreta, psal drobné články o kulturní historii do jubilejních památníků a místních novin.

BSSSM, č.1 (13). Ostrava 2000. S. 35–36.

Vyučil se malířem keramiky a porcelánu a pracoval pak v tomto oboru v Modré, Litomyšli, a v Duchcově. Po válce opustil své řemeslo a v roce 1950 přišel do Olomouce. Pracoval v nástrojárně Sigmy Olomouc. Zde se setkal s dalšími fotografy – amatéry: A. Gribovským, J. Vávrou, a I. Přečkem, s nimiž v roce 1959 zakládá skupinu DOFO. Od roku 1964 byl kandidátem SČSVU. V roce 1968 spoluzakládal fotoklub při Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, s nímž dodnes spolupracuje.
Jako člen skupiny DOFO zaujal fotografií z pracovního prostředí a nevšedními zátišími sestávajícími z všedních předmětů. Někdy používal důmyslných aranžmá. Jeho kompozice v sobě spojují originalitu osobního vidění. Od sedmdesítých let se zaměřuje zejména na fotografie památkových objektů Olomouce. Zúčastnil se řady kolektivních výstav, samostatně vystavuje od roku 1988. Roce 1991 vydal nástěnný kalendář „Olomouc ve fotografiích Jana Hajna“.
Společně s Ivo Přečkem se však v rámci skupiny DOFO stal nejvýraznějším představitelem jejího výchozího a základního programu, osobitého naplňování „poezie všedního dne“. V roce 1998 dostal Cenu města Olomouce v oblasti fotografie.

Československá amatérská fotografie 1945–1989.Praha 1989,S.34.; Nekrolog Olom. den, 29.4./2006, S.4;

V roce 1965 absolvoval FFUK Praha, obor romanistika. 1965–1969 nakladatelský redaktor. 1970–1987 překladatel, 1988–1989 redaktor časopisu Kmen, 1990 pracuje pro ČT. Dosud přeložil na 65 beletristických knih italských, francouzských a španělských autorů. Na Karlově univerzitě vystudoval francouzštinu a italštinu, svá studia završil v roce 1965 diplomovou prací srovnávající Cecca Angiolieriho a Françoise Villona. V roce 1976 obdržel cenu Univerzity v Trentu za překlad knihy L. Martiniové Marco na Sicilii. Celý život pracoval jako překladatel a tlumočník, do novin a časopisů přispíval články o italské literatuře a kultuře. Věnoval se nejrůznějším žánrům, od zábavné literatury, přes esejistiku až po důležitá díla moderní italské literatury (např. D´Annunziův Triumf smrti, Leviho Kristus se zastavil v Eboli, Fenogliova Válka na pahorcích, Bassaniho Zahrada Finzi-Continiů) a klasiky (např. Foscolovy Poslední dopisy Jacopa Ortise a Machiavelliho spisy Vladař, Úvahy o vládnutí, Úvahy o umění válečném). V období 1987–1990 byl redaktorem kulturní rubriky týdeníku Kmen, v posledních letech spolupracoval zejména s nakladatelstvím Argo, které se chystá ještě do konce roku vydat jeho nedávno dokončené překlady Casanovy a Pigafetty.

Kdo je kdo v České republice 1994–1995.Praha, Modrý jezdec 1994.S.151.; Špička, Jiří: nekrolog. In: www.iLiteratura, 1.9.2003.

V roce 1876 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci, poté studoval práva a teologii. Působil jako katolický kněz v Řešově u Rýmařova, Veřovicích a v Mistříně (n. Svatobořice-Mistřín). Redigoval lidové kalendáře, psal monografie o význam. členech družiny Sušilovy, humorné črty v hanáckém nářečí. Byl odměněm pamětným zlatým prstenem B. M. Kuldy a řádem Božího Hrobu v Jeruzalémě. V roce 1913 stál u zrodu Družiny literární a umělecké a byl jejím členem až do smrti. Vydal vlastním nákladem Paměti farnosti Těšetické. Použ. pseud. J. Těšetický- ve student. časop. Háj. Publikoval v časopisech – Hlas míru, Náš domov, Našinec, Vlast ad. jeho nejcennější prací se staly trojdílné Pohledy do života církevního a vlasteneckého na Moravě. Příspíval také do Ottova slovníku naučného.

Halouzka, Jan: Paměti farnosti Těšetické.Olomouc 1878, Masarykův slovník naučný.3.Praha 1927.S.46.; Vopravil, J.: Slovník pseudonymů…Praha, SPN; 1973, S.598.; ZVSMO, 1981, č.15–16, S.48.; Týnecké listy, 7/2006, S.14.,

Mistřín a Svatobořice se v r. 1964 sloučily v jednu obec.

Autor největšího betlému na světě s 246 postavami. Každá je vyřezaná z jednoho kusu dřeva. Roku 2005 otevřel v Jiříkově u Rýmařova Pradědovu galerii, která celoročně nabízí výstavu obřích soch a betlémů a je otevřena 365 dnů v roce. Je ženatý a má pět dětí.Každoročně na Vánoce mívá výstavu svých soch a betlému na Horním náměstí v Olomouci.

Kolesárová, Veronika: Rozhovor s Jiřím Halouzkou. Moravský senior 2017 www,prade­dovagalerie.cz

Narozen v rodině německého pastýře. Po studiu na teologické fakultě v Olomouci vysvěcen na kněze 22.7.1834. Poté působil jako kooperátor na Bruntálsku, v Jindřichově a Slezských Rudolticích, od března 1837 ve Svitavách. Dne 29.4.1840 byl jmenován apirituálem arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a 9.6.1841 zároveň zpovědníkem tamních voršilek. Dne 26.7.1843 se stal superiorem semináře. Ovládal dobře češtinu. R. 1854 odešel do Šternberka, kde se 31.5 stal farářem a krátce na to děkanem. Zastával četné funkce v církevní správě. Posléze byl jmenován čestným kanovníkem kolegiální kapituly v Kroměříži a papežským komořím.

Cinek, F.: K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského 1778–1870. Olomouc 1934. S. 213,215. BSSSM, seš.3 (15.).Otrava 2002. S. 59.

Narodil se v dělnické rodině ve Slatinkách na Prostějovsku. Vyučil se v Sigmě Lutín, kde pracoval 8 let. Jako mladý byl činný v ČSM, kde tajemníkem celozávodního výboru a později okresního výboru. Poté působil na OVKSČ v Olomouci jak vedoucí odboru stranických informací. Po jmenování ředitele Milana Karhánek vedoucím odboru kultury na ONV nastoupil do tehdejší Okresní knihovny v Olomouci, kde byl k 1.8. 1974 jmenován ředitelem. Jeho předností bylo, že se řídil odbornými znalostmi knihovníků s VŠ vzděláním a tak knihovna po profesní stránce byla stále hodnocena jako nejlepší. Snažil se, aby v knihovně pracovaly Brigády socialistické práce, aby se budovaly nové pobočky nebo sklady v budově, prováděla modernizace jednotlivých oddělení či skladovacích prostor. Spolupracoval s arch. Jiřím Procházkou. Snažil se, aby se pracovníci všech poboček i střediskových knihoven scházeli a zavedl Den knihovníků v okrese, kdy se oslavoval společně i MDŽ. Tuto aktivitu zavedl v roce 1980. Snažil se o prohloubení spolupráce s družebními knihovnami na Slovensku, v Polsku i Itálii. Sám navštívil několik zahraničních knihoven, aby ty nejlepší zkušenosti převedl též do Okresní knihovny v Olomouci. Knihovna pod jeho vedením vydávala výběrové bibliografie k významným výročím, metodické materiály pro knihovny, kulturní kalendář výročí, rozšířený od r. 1977 o regionální výročí. Také zavedl spolupráci s knihovnami regionu Haná a to okres Kroměříž, Prostějov, Přerov, Šumperk a Vyškov. Knihovna vydávala též bibliografie regionálních autorů a osobností. K 100. výročí založení knihovny vyšel nejen sborník, ale konala se též ohromná sešlost všech pracovníků knihoven. Jaroslav Hampl působil ve funkci do března 1990, kdy odešel do invalidního důchodu. Články publikoval v regionálním i celostátním tisku. V roce 1990 se přestěhoval do Košic.

Slovník českých knihovníků.NK ČR SCK

Narozen na Kroměřížsku. Do kvarty studoval na matičním gymnáziu v Kroměříži a pak přešel do Přerova na gymnázium. Zde jej silně ovlivnil prof. František Bílý, který vyučoval češtinu. Po maturitě v roce 1891 studoval bohosloví v Olomouci. Pracoval v jazykových kroužcích a literárně, stýkal se s Lutinovem. Vysvěcen v r. 1895. Kooperátorem v Bohuslavicích, od r. 1898 ve Vranové Lhotě a od r. 1900 v Ježově. V roce 1903 ustanoven katechetou měšťanských škol v Bzenci, kde působil 32 let v oblasti vychovatelské.. K 1. 9. 1935 odešel na odpočinek do Kroměříže. Později pobýval v Žalkovicích, kde také zemřel a je pohřben.
Zajímal se o místní historii. Své poznatky publikoval v časopisech: Archa, Hlídka, Našinec, Vychovatel. Msgre Josef Hanák členem Družiny literární a umělecké a též revizorem.

Poselství. Olomouc 1938, S. 249–250. ;

Barokní malíř, který působil v Olomouci od r. 1714. Převzal dílnu Ferdinanda Nabotha. Autor velkých fresek v kostele P. Marie Sněžné, v klášteře na Hradisku, obrazů na orloji a oltářních obrazů v širokém okolí.

Nešpor, V.: Dějiny města Olomouce.Brno 1936.S.191.; Politický a kulturní kalendář 1989.Olomouc OK 1988.S.13.;.

Narozen v Janovicích (n.součást města Rýmařov).

Vynikající učitel z německého prostředí pohraniční oblasti. Učitel Jana Jakuba Ryby a Jana Evangelisty Purkyně.

Stezka Jana Evangelisty Purkyně.Moravský Beorun: Moravská Expedice, 2003.S.9;

Stará Voda (u Libavé).