Osobnosti Moravy.eu

Syn rolníka Dominika A. Od r. 1892 studoval na českém gymnáziu v Olomouci, kde maturoval r. 1900. Poté studoval FFUK Praha, češtinu a klasickou filologii. V letech 1906–1912 působil jako profesor češtiny, latiny a řečtiny v Uherské Hradišti, 1913 v Moravské Ostravě, 1914–1916 v Boskovicích, 1917 v Hranicích a od 1917– 1.10.1935, kdy odešel na odpočinek učil na SGO. Učil češtinu, latinu, řečtinu. Sbíral lidové pověsti, které později publikoval do Časopisu Vlasteneckého musejního spolku, Vlast. sborníku střední a severní Moravy a denních listů. Pověsti z Moravičan publ. v příloze VSSSM. Kronikářem Moravičan.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938, S.8.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…? Praha 1962.;Časopis Vlastivědné společ.musejní v Olomouci 1940, S.106.; Ševčíková, H.: Haná v dětské literatuře.Olomouc 1993.S.3.;. BSSSM,seš.4(16.) Ostrava 2003.S.15.

V letech 1974 – 1978 studoval SUPŠ v Uh. Hradišti, poté do r. 1984 VŠUP Praha, detaš. ateliér ve Zlíně. Žije a pracuje střídavě ve Velké u Hranic (n.m.č. Hranice), v Brně a Šarovech. Samostatně vystavoval v Olomouci v G pod podloubím r.1988. a kolektivní výstavy Pohyb kolem středu Galerie Caesar r. 1999. V roce 1991 vystavoval Sochy na náměstí v Hranicích a r. 1998 na výstavě Sochaři UB na Zámeckém nádvoří v Hranicích. Účastnil se r. 1989 kolektivní výstavy ve Sdruženém klubu ROH Uničov a také v Prostějově. Absolvoval několik zahraničních stipendijních pobytů ( New York, Hannover aj). Ve své tvorbě dává přednost sklu, dřevu, železu a kameni. Je členem TT klubu a Spolku olomouckých výtvarníků. Pedagogicky působí na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně od r. 1998. Nyní Prof. akad. sochař.Vedoucí ateliéru sochařství II.

Boháčová, Y.: Jan Ambrůz – Objekty. Galerie pod podloubím. Katalog výstavy.Olomouc 1988. Boháčová, Y.: 10 sochařů B. Muzeum Hranice 1998. Katalog Spolek olomouckých výtvarníků + hosté.Olomouc 1991.;. Fabián, J. – Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí. 2009. S.6.;

Syn sochaře Aloise Amorta (1842–1912), bratr Vlastimila (1880–1950). Od dětství žil v Uherském Hradišti, kam se odstěhoval i s rodiči. V dospělosti zde měl ateliér (na Moravském náměstí naproti jatek). Měl zde první výstavu, která se konala r. 1908. V roce 1910 vystavoval v Prostějově, r. 1929 v Brně, později v Praze, Plzni a na Chodsku. Na Slovácku vytvořil řadu plastik na náměty slováckého folkloru, četné portréty slavných žen a mužů i vrstevníků. Studoval malířskou akademii v Praze, sochařství u bratrance Vilíma (1864–1913) také v Praze. V r. 1935 se přestěhoval do Domažlic. V roce 1946 opravil v městském parku v Domažlicích pomník, v r. 1947 odstranil následky vandalství a války na pomníku Jana S. Koziny na Chodsku. Pohřben v Domažlicích 1. 12. 1967.

Toman, P.: NSČSVU. I. Praha 1947. S.18. Vej­lupek, Miroslav: Pomník J.S.Koziny – fenomén a svědectví. In: Chůdové kořeny MVČ. (web)

Narozen v Křižanově (u Žďáru nad Sázavou). Od r. 1896 působil v Prostějově jako pedagog až do roku 1898. Publikoval do čas. Komenský. Překladatel z němčiny a polštiny. Užíval pseud. Kato Novotný. Přítel Petra Bezruče.

Z díla: Přehled písemnictví českého na Moravě 1830–1870. Prostějov 1898. ;Stryk Drastich. 1935. ;Výlety do dětského ráje. 1925. ;Zapadlý osvícenec dr. Jan Melichar. 1939. Dcera Ludmila Uličná.

Ficek, Viktor: Biogr. slovník širšího Ostravska. Opava, Slezský ústav ČSAV, 1976, S. 11–13. ; Kunc, J. : Slovník soudobých čes. spisovatelů. Praha, 1945, S. 13. .

Studoval gymnázium v Uherském Hradišri. Po maturitě odešel studovat na českou univerzitu do Prahy, kde byl v roce 1907 promován na doktora. Téhož roku bzl jmenován sekundárním lékařem v zemské nemocnici v Olomouci, kde pobyl 4 roky. Nejdéle pobýval na oddělení pro vnitřní nemoci u doc. MUDr. Kose. V roce 1911 přestoupil jako sekundární lékař do zemského léčebného ústavu v Kroměříži.

Almnach českých lékařů. Praha, vl.n. 1913. S. 9.

Provozoval živnost krejčovstí nejprve doma, později pracoval pro OP Prostějov. Dostával zakázky od vyhlášených olom. krejčovských firem (fima Stoklásek, firma Hrabal v Olomouci). Ve volném čase dělal knihovníka v Liboši. Později začal pracovat ve strojírnách v Uničově, nakonec ve Štěpánově na hutích u vojáků. Poté odešel do důchodu.

Informační zpravodaj pro občany Liboše a Krnova, č.12/2006, S.7; .

Ostřihomský arcibiskup kardinál Bakócz zprostil Uničov na přímluvu krále Vladislava papežské klatby, která byla na město uvalena pro věrnost Jiřímu z Poděbrad. Podmínkou byl návrat k církvi a restituce majetku uprchlých měšťanů.

Uničovský zpravodaj. č.2, 27.1.2005, S. 5.

Školu vychodil v Uničově, Olomouci, začal stud. gymnázium v r. 1852, ale před maturitou odešel pro neshody s ředitelem do Vídně. V Olomouci si přivydělával jako zpěvák-fundatista u sv. Mořice. Pseud. Moravan, Slavomír Pustinský.

Lexikon české literatury.Sv.I., P., Academia 1987, S.124.; Polák, Josef: Básník bojovník./Projev k 100.výročí smrti A.Balcárka/=Severní Morava 1963, seš.9, S.10–14.; Nezbeda, V.: O severomoravské Společnosti Alše Balcárka 1937–1938.=Severní Morava 1978, seš.35, S.45–47. ;Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.23.;.

V letech 1865–1869 soukromým učitelem na internátní německé škole J. Böhma v Ústí nad Orlicí, poté učitelem v Lulči, od 1885 nadučitelem do r. 1900. V r. 1887 předsedou Učitelské jednoty, od r. 1900 její čestný člen. V letech 189–1899 předsedou okresní školní rady. Pedagogické články publikoval v časopise Komenský (1882, 183, 185, 1902), ve Vyškovských novinách (1899/č. 21–23). V majetku jeho dcery paní Milady Tvrdé z Lulče je pozůstalost. Můj deník (1868–1886).

ČSHS 1.díl, Praha 1963;
Ševčíková, H.: Červnová výročí středomoravského regionu, Týneclé listy, č.6/2007, S.6.;

Narozen ve Veleboři (n. Klopina) v rodině venkovského stolaře. Po absolvování české měšťanské školy v Úsově odešel v roce 1922 studovat na učitelský ústav do Olomouce, kde byl silně ovlivněn sokolskými myšlenkami a intenzivně se věnoval tělesné výchově. V roce 1926 začal učitelskou dráhu v Brníčku. Po absolvování vojenské služby u hraničářského praporu ve Frývaldově (n, Jeseníku) učil na školách v Písařově, Klopině a Nemili. V roce 1930 získal trvalé místo na obecné škole v Postřelmově a později po doplňovacím studiu češtiny a tělesné výchovy i na měšťance. Brzy po příchodu do Postřelmova byl zvolen náčelníkem místní sokolské jednoty a poté působil jako okrskový náčelník a člen vedení Severomoravské župy sokolské. V roce 1934 založil při postřelmovské jednotě první odbor táboření v rámci Severomoravské župy sokolské. Prázdninové tábory mládeže pořádal u Jakubovic. Působil v postřelmovském sokolském divadelním souboru a byl členem Pěveckého sdružení severomoravských učitelů. Po okupaci pohraničí byl již koncem roku 1938 vyšetřován pro svou sokolskou činnost. I v podmínkách okupace učil své žáky vlastenectví. Na udání německého ředitele postřelmovské školy Teufla byl zatčen a znovu vyslýchán. Jako nepohodlný učitel byl přeložen k 1. září 1939 na obecnou školu ve Výprachticích v protektorátní části Lanškrounska. Zde se zapojil do odbojové činnosti. Jako spojka udržoval styky mezi východočeským odbojovým hnutím a zábřežským Národním sdružením československých vlastenců. Po vzniku krajského vedení Národního sdružení československých vlastenců v roce 1943 v něm zastupoval Lanškrounsko. Po vyzrazení odbojové organizace našel úkryt ve vinohradské nemocnici v Praze, kam si odejel léčit nemocné srdce. Zde však byl gestapem brzy vypátrán a dne 18. dubna 1944 zatčen a převezen do Šumperka. Navzdory krutému vyslýchání v tzv. „robotárně“ neprozradil jména svých spolupracovníků. Následkům nelidského mučení podlehl již 20. dubna 1944. Pohřben byl na šumperském hřbitově jen za přítomnosti své manželky Věry. Po osvobození byly jeho ostatky převezeny a s náležitými poctami pohřbeny na hřbitově ve Veleboři. Jeho oběť připomíná památník uprostřed rodné vsi ( r. 1980). V Postřelmově nese jeho jméno jedna z ulic a k padesátému výročí otevření nové školní budovy v Postřelmově byla učiteli a vlastenci Bohumilu Ballonovi odhalena ve vestibulu školy pamětní deska (v r. 1988).

.

.

.

Bartoš, J.: Vlastenec a antifašista B.B. Severní Morava, 49, 1985, S.40–51., Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk 1990.S.18–20.; Doplnění – email od Ivana Horníčka dne 2.7.2016 a foto.

Veleboř -osada v obci Klopina. Výprachtice ( u Ústí nad Orlicí)

Narozen v Dětkovicích na Prostějovsku. Architekt projektant KNS v Určicích u Prostějova. Absolvoval ČVUT Brno.

Toman, P.: Dodatky ČSVU.Praha 1955, S.23.;.

Po vychození měšťanské školy absolvoval školu grafickou. Přitom navštěvoval soukromou školu hereckou M. Markové-Nekolové. Od r. 1941 se věnoval hereckému povolání. V roce 1944–45 působil v Bedskydském divadle v Hranicích a krátce jako režisér v Ústí nad Labem. 1945–1946 pracoval v Pardubicích, poté do roku 1949 působil jako herec i režisér v Liberci. 1949–1950 byl na Kladně a v letech 1950–1957 byl členem činohry Státního divadla v Brně. Ma tři sezóny se vrátil do Pardubic a v roce 1960 odešel do Plzně, kde zakotvil.

Přehled činnosti československých divadel 1958.Praha 1959; Postavy brněnského jeviště.II. Brno 1989. S. 65–67.;

Vyučen aranžérem na ZUŠ Štursova, Olomouc. Pracoval jako aranžér v Jednotě Olomouc v období 1978–1985. Oděvy Olomouc s působením v různých místech Moravy: Jeseník, Krnov, Uničov, Ostrava. Jeho velká plátna umístěna ve vinárně Ing. Čalkovského v Olomouci. Ve volných chvílích se věnoval hudbě, bicí a kytara. Po operaci šedého zákalu téměř oslepl a chodil s bílou holí. Zemřel na covid.

Osobní setkání na Příčné 999/2 dne 21.4.2020

Narozen na Vyškovsku. V letech 1968–1973 vystudoval Katedru výtvarné teorie a výchovy na UP v Olomouci, Žije a tvoří v Horce nad Moravou. V roce 2009 se podílel na revitalizaci Masarykova náměstí v Uničově. Reliéfní plán historického středu města a bronzový znak města vytvořil a oba artefakty nechal odlít ve Zvonařské dílně Tomášková-Dytrychová v Brodku u Přerova.

Myslivečková, H.: Jana a Otto Bébarovi.=Hanácké noviny

• příloha, 1990, 2.6., S.1.; Myslivečková, H.: Keramika a malba.=Hanácké

noviny, 1990, 7.6., S.4.;.

Spoluredigoval prostonárodní katolický časopis Cyril a Method, psal a překládal náboženské spisy, v červenci 1854 jmenován superiorem semináře v Olomouci. Vydavatel kancionálu.

Lexikon české literatury.Díl 1.P., Academia 1985, S.168.; Český slovník bohovědný.II.Praha, 1916, S.51.;Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.32.;Oprava úmrtí z 9.5. na 8.5. od p.Peterky, květen 1994.;.

Od 9 let navštěvoval hudební školu v Uherském Hradišti, kde jej začátky hry na klavír naučila učitelka M.Malá. V 14 letech byl přijat na obor klavírní hry na konzervatoř v Brně, kde studoval ve třídě prof. Vaňury, avšak ze zdravotních důvodů ji nedokončil. Ve dvaceti letech začal studovat hru na trombón na pedagogickém oddělení hudební školy v Olomouci. Záhy poté byl převeden na obor klavírní hry. Bez dokočení studia na konzervatoři byl v roce 1953 přijat na JAMU. Studium přerušil, nastoupil vojenskou prezenční službu a po roce se vrátil do Olomouce, kde dokončil konzervatoř. V roce 1955 byl přijat na bratislavskou VŠMU jako řádný posluchač. Po dvou letech musel opět přerušit studium pro ochrnutí pravé ruky. Později pokračoval v soukromém studiu u prof. F.Schafra v Brně, jehož zásluhou překonal zdravotní potíže. V roce 1961 nastoupil jako lektor hry na klavír na katedře hudební vědy a výchovy FFUP v Olomouci a vystudoval při zaměstnání obor hudební výchova – klavír. Od r. 1961 se nepřetržitě uplatňoval jako komorní hráč, pianista Moravské filharmonie v Olomouci a cembalista a sólista komorního orchestru Leoše Janáčka v Ostravě. S jeho nahrávkami na cembalo byly vydány 3 gramofonové desky. Od začátku 60. let úzce spolupracoval s Čs. rozhlasem. Od r. 1980 pedagogicky působil na pedagogické fakultě U v Olomouci, kde učil předměty Hra na klavír, Hra a čtení partitur, Colegium musicum. Jeho koncertní činnost s Komorním orchestrem L.Janáčka v Ostravě byla v letech 1996 a 1999 v Japonsku.

Instrumentalisté. Čeští koncertní umělci. Část A-M. Praha, 1983, S. 21–22. ; Kdy kde co v Olomouci 1993, červen, S. 8–10.

Rodák z Kozojídek (n.m. Hroznové Lhoty). Vyučen malířem pokojů a po studiu na AVU se zaměřil na restaurátorskou činnost. Od r. 1965 trvale v rodném kraji. Malíř-krajinář, zátiší, figurální kompozice. Soustředil se hlavně na portrét a lidové kroje. Reastaurátorské realizace: triptych stropu sněmovního sálu v kroměřížském zámku, fresky v knihovně a refektáři v klášteře Hradisko v Olomouci, nástěnné malby v lékárně, Uherské Hradiště. Člen SVUM Hodonín.

Slovácké noviny, 26.2.1997.In: Zrcadlo památek.Únor 1997, Olomouc, Památkový ústav 1997, s.19.;.Fabián,J. – Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí 2009. S.26.;

Malíř, grafik , studoval architekturu na Vysokém učení technickém v Brně (1925–1928, prof. J. Král, arch. J. Kroha) , na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze (speciálka prof. J. Bendy, prof. V.V. Štech aj. Pečírka), na FF UK v Praze (1928–1934, prof. J.Benda, J.Pečírka a V.V. Štech) Působil na moravských gymnáziích – v Třebíči, Uherském Hradišti, Olomouci, Ostravě a v Zábřehu . Od roku 1947 působil jako pedagog na UP v Olomouci jako docent pro kresbu, grafiku a malbu. Předmětem jeho umělecké tvorby byla malba, grafika, knižní ilustrace ale i monumentální tvorba. Od r.1932 členem Skupiny výtvarných umělců v Brně, později Skupiny olomouckých výtvarníků, kde stál 10 let v čele., Též členem Sdružení výtvarných umělců Purkyně v Praze, Moravsko-slezského sdružení výtvar. umělců v Ostravě ad. Jeho obrazy vlastní např. MU v Olomouci, GVU v Ostravě aj.

Aljo Beran, Obrazy, katalog, Olomouc 1985 NSČVU I, S..57 Turková,A. : Aljo Beran. Kalendar.cz Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1997 (A-Č), výtvarné centrum Chagall, Ostrava 1998, S.142

Studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Člen Unie výtvarných umělců ČR. Tvoří smalty, objekty z emailu, nerez oceli, cínu. Účastní se výstav doma a v zahraničí.

Zatloukal, P. : 1. souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka. /Katalog/. Olomouc, VÚ 1991. ; Frolcová, M.: Slovník žáků a absolventů zlínské Školy umění a SUPŠ ve Zlíně a Uherském Hradišti 1939–2003. Uherské Hradiště 2003.;

Po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti studoval univerzitu ve Vídni, kde promoval v r. 1900. Studia fyzikální absolvoval v Praze r. 1902. Po promoci působil ve všeobecné nemocnici v Brně. Ještě v době studií vykonával praxi v Mnichově a ve Frankfurtu. Od r. 1906 působil v Olomouci jako primář prosektor v zemské nemocnici. Odborně publikoval v časopisech Příroda, Časopis českých lékařů. Odborný spisovatel. Profesor soudního lékařství na univerzitě v Brně.

Almanach českých lékařů. Praha, vl.n. 1913. S. 18.

Absolvoval gymnázium v Litovli, poté studoval na Husově bohoslovecké fakultě v Praze (v období protektorátu za ztížených podmínek), 1942 totálně nasazen v Norsku, u polárního kruhu, kde stavěl zajatecké tábory. Vrátil se po dvou letech s omrzlinami prstů na nohou. Po návratu byl tajně vysvěcen za faráře a nastoupil své první místo v Berouně v Čechách, pak následoval Zlín. Po válce byl přeložen do Šumperka, kde bylo třeba obnovit církevní život. V roce 1946 se zde oženil. V roce 1949 byl povolán do Olomouce a tam svoji činnost faráře Církve československé ukončil. V roce 1951 byl odveden do prezenční služby v armádě a byl zařazen k jednotce PTP neboli k tzv. černým baronům. V roce 1952 se vrátil a byl mu odebrán státní souhlas k výkonu funkce faráře. Musel nastoupit jako dělník do Moravských železáren v Olomouci. Záhy se stal ředitelem Závodního klubu MŽ. Přičinil se i o vznik výtvarné skupiny Ohnisko. Na počátku roku 1968 byl zvolen předsedou podnikového výboru ROH. V tu dobu také zdárně dokončil novinářský postgraduál v Praze. V době normalizace bylo vedení odborů rozpuštěno a byl tak převeden na střežené oddělení VTEI. Krátce poté dostal v srpnu 1972 těžký infarkt myokardu a po roce nemocenské mu byl přiznán částečný invalidní důchod s možností pracovat 5 hodin denně. V této době se vrátil k vlastivědné práci. V roce 1981 když odešel do důchodu, odstěhoval se s manželkou do Uničova. Po roce 1989 se vrátil ke svému poslání a původnímu povolání. Dlouhá léta pobýval ve státních archivech v Olomouci, Litovli, Bruntále. Byl badatelem, který dokázal maximálně vytěžit prostudované materiály pro historickou práci. Hodiny, které strávil v knihovnách, hlavně v olomoucké vědecké knihovně, by vydaly samy o sobě několik let. Zabýval se i překlady. V devadesátých letech hojně publikoval. Psal pro církevní periodika Český zápas a Teologickou revui. Více jak 23 let psal do Severní Moravy, Vlastivědných listů, ročenky Okresního archívu v Olomouci. Zemřel 18. 4. 1996 v Litovli. V po¬zůstalosti je mnoho strojopisů uložených v SVKOL. Posmrtně vyšel jeho historický román v nakladatelství Memoria Jen pro havraní smích (1997). Kniha pojednává o osudech hradu Sovince a jeho majitelích.

Balatková, J. : Josefu Bezděčkovi k narozeninám. Střední Morava, 2, 1996, č. 2, S. 128–130. (Bibliografie prací, foto). Bezděčková, Věra: Josef Bezděčka, literát a publicista. In.: Z paměti literární Olomouce/2. Olomouc VSMO 2006.S.165–166. (foto). Ševčíková, Hana: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2021, č. 1.

Narozen na Zábřežsku, kde jeho rodiče vlastnili malé hospodářství. Po vychození měšťanky si už další studia nemohl dovolit. Nemohl najít zaměstnání a tak posléze se přihlásil na výzvu, jít učit na Ukrajinu a odjel tam v říjnu 1927. Bylo mu přikázáno místo učitele na české škole ve Vyšehradu v makarovském okrese. Koncem roku 1928 se zde oženil. Dne 18.6.1930 byl v Kyjevě zatčen a obviněn za „protistátní činnost českých učitelů.“ Byl odsouzen k smrti a vězněn v Charkově, v Jaroslavi a 1933 byl odtransportován na Solovecké ostrovy. V červnu 1935 mu bylo oznámeno, že trest smrti mu byl změněn na pětiletý žalář a pět let vyhnanství. Hned byl deportován na Sibiř. Tam živořil do pozdního léta 1936, kdy zcela nečekaně dostal povolení k odjezdu do vlasti. Po návratu do ČSR v září 1936 hledal způsob jak upozornit na utrpení svých druhů.K učitelskému povolání se nevrátil, protože neměl k němu vzdělání. Střídavě žil v rodišti a v Praze. K práci s mládeží se vrátil až po válce, když se uchýlil jako vychovatel do učiliště v Litvínově. Za „pomlouvání Sovětského svazu“ se dostal lednu 1952 opět do vězení a byl odsouzen na 18 let vězení ( Pankrác, Litoměřice, Mírov). Na svobodu byl propuštěn v r. 1960, už těžce nemocný. Uchýlil se do Jablonce. V březnu 1967 dostal z Kyjeva vyrozumění, že rozsudek z června 1931 byl yrušen a že byl plně rehabilitován­.Zrušení stejně bezprávného rozsudku čs. soudu z r. 1952 se už nedožil. Zemřel v Teplicích, kde byl na léčení.

Filip,Z.: Případ učitele B. Severomoravský příspěvek k dějinám stalinských represí.In: Severní Morava,59, 1990.S.28–38. Filip,Z.: J.B. In: Učitelské portréty.Olomouc 1996. S.69–71. BSSSM, seš.4(16.).Ostrava 2003.S.17–19.

Narozen v obci Tatíná (na Plzeňsku). Hře na housle se učil na housle u otce a na městské hudební škole v Plzni u V. Stacha v letech 1922–1930. Zároveň studoval skladbu a vykonal státní zkoušku ze hry na housle v r. 1928. Poté učil soukromě v Plzni v letech 1930–1931 a poté odešel na Slovensko, kde učil na Komenského ústavu v Košicích 1931–1935. Vystupoval zde též v rozhlase a byl členem Slovenského kvarteta. Po krátkém působení v Mukačevě a Užhorodě, otevřel si hudební školu v Jičíně v letech 1935–1940. Od r. 1940 koncertní mistr opery v Olomouci, založil zde Český komorní soubor a Olomoucké smyčcové kvarteto, spolup. s rozhlasem, autor rozhl.asových hud. pořadů, úpravy lid. písní. Koncertoval i sólově, hrával v ostravském a brněnském rozhlasu. Autor literárně hudebních pořadů pro rozhlas.

Československý hudeb.slovník­.Sv.1., Praha, SHV 1963, S.95.;

V letech 1929–1933 bydlela s rodiči v Horce nad Moravou. Od r. 1934 žije v Olomouci. Absolventka SGO v r. 1946. Studovala Pedagogickou fakultu UP Olomouc a poté působila čtyři roky na školách v pohraničí na severní Moravě Písařov, Úsov, Mohelnice,, pak v okrese Olomouc (Náměšť na Hané, Těšetice, Olomouc-Holice) a od r. 1961 přímo v Olomouci na ZŠ Zeyerova a ul. 8. května. Až do roku 1983 byla fakultní učitelkou a zastávala funkci okresní metodičky pro literární výchovu na základních školách. Až do roku 1997 brigádně učila a zastupovala nemocné učitelky na různých školách. Věnovala se problematice školních knihoven, recitačním a literárním soutěžím. Je členkou výboru Literární sekce VSMO od r. 1984. Bohatá publikační činnost v denním, odborném a vlastivědném tisku. Užívá šifru: -ebl- : Autorka textů Literární Olomouc, CD-ROM pro stř. a ZŠ, Olomouc v literatuře 20. stol. a Průvodce literárně historickými místy Olomouce. Olomouc 1996.;

Slovanské gymnázium literární.Olomouc: Slovanské gynmázium, 2000.S.192; O múze olomoucké a lidech kolem ní. Olomouc 2003.; Literární sekce VSMO 1984–1993. Olomouc 1998. S.19.; Kolář, B.: Z paměti literární Olomouce.2. Olomouc 2006. S.411.;

Mgr. Eliška Blažejová bude mít pohřeb ve čtvrtek dne 16.2.2017 ve 12:40.