Osobnosti Moravy.eu

Studoval gymnázium v Zábřehu 1901–9. Učil v rodišti, Bludově, Litovli, od r. 1942 ve výslužbě. Psal hlavně pro hudební amatéry. Jako houslista vystupoval doma i v zahraničí, zejména o prázdninách (v přímořských lázeň. místech). Zasloužilý hudební pracovník svého kraje. Vydáno: Nesem vám noviny, Vánoční hra, 1939 Olomouc, Velehrad 1940. Seznam skladeb, publikován v Knižnici Vlastivědného muzea v Mohelnici v článku od Fr. Hekele k 70. narozeninám Tanislava Adama.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.17–18.;Hudební rozhledy, 1974, č.9, S.422.;Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha, 1974, S.5.;.

Vstoupil do řádu redemptoristů a na kněze byl vysvěcen 29. června 1941 v Praze. Protože to bylo v období 2. světové války, kdy Bludov patřil do odtrženého sudetského území, které patřilo přímo do Říše, nebylo možné, aby mohl P. Adámek v rodné obci sloužit primiční mši svatou. Náhradou za Bludov mu tak byl domovský klášter v Července. Po vysvěcení působil v Obořišti. V červnu 1947 dostudoval doktorské studium a byl mu přiznán titul doktora teologie. Rok 1948 prožil při studiích v Římě (za jeden rok vystudoval dva ročníky), poté se vrátil zpátky do vlasti – do Obořiště. Stejně jako oba předcházející kněží byl od roku 1950 internován na řadě míst republiky – v Želivu, v Králíkách a jinde. Známým se stal především díky své velké znalosti jazyků. Proto se v posledním roce svého života podílel na ekumenickém překladu Nového zákona. V té době již byl znovu pro režim nepohodlný a tak byl zaměstnán jako údržbář objektu Domova postižených dětí v Horní Poustevně, okres Děčín, kde také zemřel. Je pochován v rodinném hrobě na bludovském hřbitově.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…? Praha 1990.S.5.;Springer, J.: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974.S.5.;.

Bratr Emanuela Ambrose. Studoval na varhanní škole v Brně u L. Janáčka 1908–10, do r. 1921 působil v Londýně, poté učitelem hudby v Prostějově, sbormistr Orlice a Vlastimily. Od r. 1927 v Břeclavi. Po r. 1945 opět v Prostějově, skladba. Dirigent Moravské filharmonie j. h.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.26–27.;Vlk, Zd.: Třicet let od úmrtí V.Ambrose.=Štafeta, 18, 1986, č.3, S.6–10, obr.;Hains, E.: Vladimír Ambros.=Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1983, č.21, S.5–15.Lit.;.

Hráčka dráhového golfu.

Syn továrníka. Navštěvoval gymnázium v Opavě a pak lesnickou akademii v Mariabrunu. Za krymské války odveden k 4. batalionu polních myslivců, jakokadet sloužil v Sedmihardsku. Jako poddůstojník pak sloužil v Brně. Pak vystřídal ještě několik garnizon a poslední byl Liberec.V srpnu 1869 byl ze zdravotních důvodů penzionován. Civilní zaměstnání našel v Šumperku, kde stal úředníkem lnářského pojišťovacího spolku. Účastnil se politického a kulturního života. Psal do regionálního tisku fejetony, prózy. V červenci 1875 převzal vedení nově vzniklého šumperského týdeníku Grenzbotě… který vedl dvacet let, do r. 1895. Zemřel u své dcery v Dlouhé Loučce, pohřben v Šumperku.

BSSSM, seš.7 (19.) Ostrava 2005. S.15–16.

Mládí prožil v Československu. Studoval konzervatoř v Brně,kde absolvoval v r. 1923 u prof. Neumanna svou symfonickou básní Pouť do Kevlauru. Ředitel Hudební školy v Prostějově v letech 1923–24. Poté dirigent milánské opery 1924–25, v letech 1926–1930 působil v Východočeském divadle v Pardubicích, 1930–36 v Liberci a 1936–1941 v Brně, kde se osvědčil jako operní dirigent a 1936–1942 učil řízení na konzervatoři v Brně. Odešel zpět do Itálie, kde dirigentem Milánské Scaly. Po osvobození řídil na Pražském jaru v r.1954. Pilný skladatel. Složil písně na básně Jiřího Wolkera.

Československý hudební slovník.1.Praha 1963. S.33.;.

Provozoval živnost krejčovstí nejprve doma, později pracoval pro OP Prostějov. Dostával zakázky od vyhlášených olom. krejčovských firem (fima Stoklásek, firma Hrabal v Olomouci). Ve volném čase dělal knihovníka v Liboši. Později začal pracovat ve strojírnách v Uničově, nakonec ve Štěpánově na hutích u vojáků. Poté odešel do důchodu.

Informační zpravodaj pro občany Liboše a Krnova, č.12/2006, S.7; .

V roce 1960 absolvoval fakultu architektury a pozemního stavitelství VUT Brno. V letech 1960–1976 působil v projektovém ústavu v Brně ( projekt obchodního domu v Prostějově) a pedagogicky na Střední průmyslové škole stavební v Brně a ve Zlíně. Zde vyučoval architekturu a stavební kreslení. Od roku 1990 se věnuje reklamní a vydavatelské činnosti v nakladatelství Ateliér I-M Zlín., nyní sídlí v Luhačovicích. Je autorem odborných publikací: Funkcionalistická architektura na Moravě: Morava a Slezsko pro podnikatele. Publikoval také v Almanachu k výročí školy SPŠS. Spolu s Irenou Voštovou se podílí na vydávání číslované řady Průvodce Moravou a Slezskem a vydávaní beletrických knih od česko-amerických autorů, zejména kanadských.

Čechová, Stanislava: Literární místopis Zlínska. Zlín 1998. Fabián, Josef – Ševčíková, Hana: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Valašské Meziříčí 2009. S.22.; http://czechfolks.com/…kladatelstvi- www.atelierim.cz

Ing. arch. Miloš Bařinka

Po vychození měšťanské školy absolvoval školu grafickou. Přitom navštěvoval soukromou školu hereckou M. Markové-Nekolové. Od r. 1941 se věnoval hereckému povolání. V roce 1944–45 působil v Bedskydském divadle v Hranicích a krátce jako režisér v Ústí nad Labem. 1945–1946 pracoval v Pardubicích, poté do roku 1949 působil jako herec i režisér v Liberci. 1949–1950 byl na Kladně a v letech 1950–1957 byl členem činohry Státního divadla v Brně. Ma tři sezóny se vrátil do Pardubic a v roce 1960 odešel do Plzně, kde zakotvil.

Přehled činnosti československých divadel 1958.Praha 1959; Postavy brněnského jeviště.II. Brno 1989. S. 65–67.;

Absolvoval Zemskou vyšší hospodářskou školu v Olomouci, kde maturoval r.1933. Poté studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. V r. 1941 vydal vlastním nákladem monografii Lidové umění na Hané. V r. 1949 se podílel na výstavě Lidové umění na Hané v Kroměříži na zámku. V r. 1964 byl přijat jako etnograf ve Valašsk. muzeu v Rožnově pod Radhoštěm a v letech 1965–71 byl jejím ředitelem. V r.1972 se stal vedoucím národopisného oddělení Krajského vlastivědného muzea v Olomouci. Zasloužil se o uspořádání několika výstav lidového umění v muzeu, sbírkové činnosti a o stálou expozici Z klenotnice lid. kultury Hané, Litovel r.1975. V r.2001 vy­dána publikace s názvem Lidové umění na Hané. Ing. Jan Rudolf Bečák stál u zrodu čestného hřbitova Valašského Slavína, kde mu byl také slavnostně odhalen náhrobek v r. 2005 v areálu Dřevěného městečka.

MP.: Zemřel ing. J.R. Bečák. Kdy-kde, co v Olomouci, 1987 únor. S.12.; Ševčíková, H.: Lednová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy, č.1/07, /foto/. S.29; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947. S.32., Mikulcová, M., Graclík, M.: Kulturní tulky Valašskem, Frýdek-Místek, 2001.; Biografický slovník Slezska a severní Moravy, seš. 5, Opava-Ostrava 1996. S.14–15; Ševčíková, Hana: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce.In: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007. S.63.;

Reálku vystudoval v Kroměříži a Lipníku nad Bečvou, kde začal pracovat v jednotě Sokol. 1920 začal navštěvovat župní cvičitelskou školu v Olomouci. V letech 1920–1939 působil na školách v Bouzově, Července, Litovli a Konici. V dubnu 1939 vytvořil s učitelem F. Krušem první odbojovou skupinu na Litovelsku, která navázala kontakt s Obranou národa v Olomouci. V červenci 1939 emigroval do Polska a vstoupil zde do čs. vojenské skupiny. Do Prahy přijel v roce 1945 již v hodnosti majora. 1949 se stal předsedou Sokola v Praze. 1950 obviněn a odsouzen za porušování služeb. tajemství. Vězněn v Leopoldově.1960 na amnestii propuštěn. Poté pracoval jako pomocný dělník.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.21–22.; Severní Morava. sv. 84.2002. S.81 Bi­ografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.12–13.;

Působil jako učitel měšťanské školy chlapecké. V červenci 1939 utekl do Polska a po dobu 2. světové války bojoval spolu s generálem Ludvíkem Svobodou. Vrátil se v hodnosti pobočník majora a pracoval pak na generálním štábu, povýšen na podplukovníka. V březnu 1950 byl zatčen a odsouzen na rok za údajně nezodpovědnou manipulaci s tajnými materiály a k ztrátě hodnosti. Po výkonu trestu pracoval v Praze ve Škodovce jako dělník. V roce 1952 se na výzvu provokatéra pokusil o útěk za hranice, byl zadržen a odsouzen na dvacet let a jeho dcera Dana na poloviční dobu. Oba byli propuštěni na amnestii 9.7.1960. Vrátil se do Škodových závodů jako dělník a zůstal tam až do důchodu. V roce 1963 byl rehabilitován, ale pouze za první trest a byla mu vrácena vojenská hodnost. V červnu 1968 přednášel plukovník Bedřich v Litovli o práci s generálem Svobodou.

Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. CD-R 2008. Filip,Z.: Biografický slovník okresu Šumperk. Šumperk 2001. S.7. Šev­číková, H.: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2011, č.12.

Vnuk Josefa Becka (a syn Josefa Beka ml.). V Litovli vystudoval gymnázium a potom hudební vědu na FFUM v Brně. Zaměstnán byl nejprve (1957–58) v Krajském vlastivědném muzeu Olomouc, (1958–60) v Univerzitní knihovně Olomouc, (1960–62) na Vojenské akademii v Brně jako vedoucí katedry výchovy uměním a (1962–64) jako osvětový instruktor Ústředního domu armády. Trvale pak zakotvil (1964–93) v Ústavu hudební vědy ČAV Praha jako vědecký pracovník a zástupce ředitele. Současně působil (1972–90) jako externí učitel na katedře hudební vědy UK Praha, kde se v roce 1982 habilitoval na docenta a 1987 obhájil titul DrSc. Po odchodu do důchodu r.1993 učil němčinu na různých školách a externě spolupracoval se zahraničními hudebními firmami. Již během studií (1950–52) hrál ve smyčcovém triu Holoubkových žáků (Libor Fiala, Josef Bek a Ferdinand Kučera), po roce 1957 se rozšířilo na komorní soubor, kde se uplatnili Oldřich Kubíček, Bohumil Teplý, Jindřich Ludvík a jeho sestra Božena Halvová, rozená Beková . Po jeho odchodu do Prahy v roce 1962 soubor působil dál pod vedením Libora Fialy. V letech 1958–1960 podnikl terénní výzkum kramářské písně na Litovelsku, Konicku a Zábřežsku. Pro Československý hudební slovník napsal několik hesel o osobnostech litovelského hudebního regionu. Vydal knihy: Hudba XX. století (Brno 1961), Impresionismus a hudba (Praha 1964), Světová hudba XX. století (Praha 1968), byl spoluautorem a hlavním redaktorem 2. dílu Dějin české hudební kultury XX. století (Praha 1981), Hudební neoklasicismus (Praha 1982), Avantgarda (Praha 1984), Erwin Schulhoff (Hamburk 1994). Napsal více než 100 odborných statí a studií.

Encyklopedie jazzu.3.Praha 1988.S.39.;. L.Š.: Odešel Josef Bek. Litovelské noviny. č.10.říjen 2005, S.11. Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. Litovel 2008. CD-R.; Nekrolog. Hudební rozhledy 2005. č.11. Šev­číková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. Velký Týnec 2009, č.12. S.4.

doc. PhDr. Josef BEK, DrSc.

Pocházel z početné selské rodiny. Absolvoval učitelský ústav v Příboře a poté působil od r. 1881 jako učitel ve Velké nad Veličkou a v Súchově , kde se stal řídícím. V roce 1888 odešel učit do obce Blatnička, kde se oženil a pak působil na měšťanské škole v Napajedlích. Po různých životních peripetiích prodal majetek a odešel roku 1898 do Petrohradu. Po návratu učil v Kunčicích pod Ondřejníkem a v Ostravě.. Když byl pro rozpory se školskými úřady předčasně penzionován, odešel do Frenštátu pod Radhoštěm a na delší dobu s dcerou do Vídně. Na výzvu svých přátel z Horňácka se před první světovou válkou vrátil na Slovácko.. Po roce 1918 se odstěhoval k provdané dceři do Skalice, kde krátce učil na gymnáziu, v roce 1934 krátce pobýval v Javorníku, 1937–39 ve Strážnici, odkud se odstěhoval do Luhačovic a nakonec přesídlil k neteři do Olomouce, kde 18. března 1944 zemřel a je pohřben. Rozhodujícím momentem pro jeho literární tvorbu byl právě pobyt na Moravském Slovácku, k němuž přilnul.. Patřil k iniciátorům a hlavním členům tzv. Súchovské republiky, svérázné společnosti bohémů, kam patřili mj. spisovatel Otakar Bystřina, spisovatel František Táborský, malíř Joža Uprka a další. Vzpomínky na toto kamarádství sepsal a pod názvem Súchovská republika v roce 1926 vydal O. Bystřina. Knižně vyšel v roce 1896 román Cikáni, povídky Z tichých vesniček (1897), Ze slovácké vísky (1911), román Jano Šibenec – kurucký komandýr (1917), povídky Skon upíra (1918), divadelní hra Zbojníci (1920) a povídky Žalostiny (1923). Od roku 1898 pravidelně přispíval do časopisu Besedy lidu a užíval pseudonymy Jiří Staša, V. Jurda. Jeho příspěvky najdeme též v Časopisu VSMO (1888–89), v Českém Lidu, Květech, od r. 1913 v Lidových novinách, Nivě, Zlaté Praze a dalších .periodikách.

Prozaik, autor žánrových obrázků ze slovácké vesnice. Ačkoliv pocházel z Hané, rozhodujícím pramenem pro jeho literární tvorbu se stalo Slovácko. Do Olomouce přesídlil až na sklonku života k neteři.

Lexikon české literatury.1.díl, Praha 1985., S.184–185.; Všetička, F.: Zakladatel Súchovské republiky. In: Kolář,B.: Z paměti literární Olomouce. VSMO 2004. S.16–18.; Ševčíková, H. Říjnová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy, č.10/2006, S.19;

V roce 1958 absolvoval latinu a dějepis na FFMU v Brně, pak i klasickou archeologii. Působil zprvu v muzeích v Hranicích a v Litovli. Interním aspirantem se stal na FFUP v Olomouci (CSc.1965) a od r. 1966 byl odborným asistentem klasické archeologie na FF UJEP v Brně. Zabýval se hlavně balkánskými provinciemi Římské říše, prováděl i soupis antických památek a námezů antických mincí na Moravě. Byl tajemníkem brněnské pobočky Numismatické komise ČSAV.

Sklenář, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005.S.69.;

Dětství trávil u prarodičů ve Vranové Lhotě. (Uvedl v dokumentu Hledač pod Bouzovem. 2017) Člen výtvarného sdružení při Kulturním domě v Mohelnici. Zde také na společných výstavách presentoval své intarzie a dřevořezby. Při tvorbě dřevořezeb inspirován výtvarnými předlohami Mikoláše Alše, A, Durera, P.A. Taťouna. O své činnosti si vede podrobnou kroniku, kde má dokladovány články v tisku, významné návštěvy, mj. i pana prezidenta Václava Klause 13.10.2006, kdy dostal od Mistra Beneše okno se sovou. Při výstavě a návštěvě malíře Reona z Argondie v Olomouci si malíř objednal pro svůj obraz vyřezávaný rám. Loštický lidový umělec jej ohromil svým renesančním oděvem i renesančním pohledem na svět. Tvoří sošky, betlémy, plastiky reliéfy, šperkovnice, truhlice, barokní rámy na obrazy a zrcadla, kopie starožitného nábytku (stoly, židle, postele), restauruje starožitný nábytek. Každoročně o Adventu otevírá svůj dům k návštěvám a prohlídce Loštického betléma řezbáře Jaroslava Beneše, na ulici Moravičanská č. 439. Tento betlém je jedinečný také tím, že kromě základních postav betléma, tvoří další postavy významné osobnosti nejen Loštic, ( mykolog Bronislav Hlůza, starosta Ctirad Lolek aj.), ale i Moravy (Jaroslav Wykrent, Pavel Novák ad.).

Katalog 1. samostatné výstavy v čajovně U Bílého slona ve dnech 4.10.-30.10.1994. Únos Evropy: In: http://otavinka.blog.cz Srdcem a dlátem. Jaroslav Beneš-loštický řezbář. b.v. 2011. Filipová – Turková: Kdo je kdo ve výtvarné tvorbě na Šumpersku. Šumperk 2010. S.11. https://www.npu.cz/…i-archeologa

Dům a ateliér jsem osobně navštívila 14.10.2010.a v dubnu 2016. Mistr Beneš se účastnil vernisáže Pavla Alexandra Taťouna v Olomouci dne 25.11.2011.

Dne 4.11.2017 vysílala ČT2 pořad Náš venkov, kde byl 26 minutový dokument " Hledač pod Bouzovem" – kde se hodně vyskytuje i řezbář Mistr Beneš. Dům a ateliér jsem navštívila dne 30.12.2017. – hš Obraz Beneš před 35 lety vytvořil Pavel Zlínský.

Učitel a organizátor českého veřejného a kulturního života v Lošticích. Člen loštického obecního výboru.

Filip,Z.: Biografický slovník okresu Šumperk. Šumperk, OVM 2001. S.7.

Vystudoval G v Přerově. Syn učitele a kapelníka Eduarda B. /1829–1893/;Od r. 1894 šéf opery Zemského divadla v Lublani.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.82.;.

Narozen na Hodonínsku. Redaktor Hanáckých novin – Přerovsko.

vizitka/1993.;­.Vzpomínka od sestry Elišky Semeniukové. Hanácké noviny Olomouc 2.3.1996.Foto­grafie.

Rektor baziliky a svatokopecký farář. Kulturní osobnost, jejíž činnost se zapsala nejen do historie Svatého Kopečka, ale značnou měrou přispěla k obnově barokního skvostu baziliky minor i k duchovnímu rozvoji celé farnosti a širokého okolí. Karel Berka studoval Střední školu pro pracující, směr zemědělství v Chomutově, kde maturoval v roce 1982 a poté Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, obor teologie, umění. Ordinován na kněze byl v roce 1988. Po vstupu do Řádu premonstrátů v Praze na Strahově přijal jméno Jakub. Zprvu působil jako kaplan v Jihlavě a od srpna 1992 se stal duchovním správcem na Svatém Kopečku, kde byl po dvou letech jako administrátor k 1. říjnu 1994 jmenován farářem. Záhy po jeho příchodu na Hanou začala duchovní správa vydávat farní měsíčník „Navštívení“ (první číslo vyšlo 29.11.1992), který přinášel duchovní zamyšlení, informace o církevních svátcích, pořad bohoslužeb i pohledy do historie poutního místa. K tomuto počinu inspiroval P. Berku zpravodaj vydávaný premonstráty na jeho dřívějším působišti. Svatokopecký poutní chrám se začal otevírat poutníkům, věřícím i nevěřícím, ale zejména mladým lidem. Už půlnoční mše o Vánocích 1992 zaznamenaly enormní účast. Začala se psát jiná kapitola, která by se dala nazvat Cesta důvěry a smyslu života. Cyklem přednášek „ Může vás zajímat“ konaných měsíčně v proboštství, pořady „Čtvrtky s Biblí“, řadou koncertů významných umělců v chrámě i v jeho nádvoří získával veřejnost i odpovědné činitele – ministry a poslance – pro myšlenku budoucího zápisu kláštera na Hradisku a svatokopecké baziliky na seznam památek UNESCO; vystoupení umělců Marty Kubišové, Daniela Hůlky, Ivy Bittové, Hradišťanu aj. přivedla na toto místo tisíce návštěvníků, obdivujících jak výkony vystupujících, tak i zdejší vrcholné baroko. Dokázal nejen zaujmout, ale v mnoha případech také odvrátil mladé lidi od drog. To, co se nepodařilo rodičům a lékařům, někteří mladí získali zde: lásku a porozumění. Tuto cestu potvrdil i sám Svatý otec Jan Pavel II. při setkání mládeže na Sv. Kopečku vroce 1995. Kromě kněžských povinností se páter Berka věnoval také pedagogické práci. Učil v církevní škole s. Voršilek. Přispíval do celostátního homiletického časopisu Fermentum; později se stal jeho redaktorem. Články o činnosti a akcích konaných v svatokopecké bazilice se objevovaly na stránkách regionálního tisku, v rozhlase Proglas, ale také v televizi. Filmová náboženská tématika, která vznikla ve studiích Velehrad Olomouc a Telepace Ostrava byla poprvé presentována na malém filmovém festivalu „Ve znamení ryby“ v roce 1999. „Pohledy do historie Svatého Kopečka“ byly vydány knižně a jejich autorem je Bohuslav Smejkal. Kniha vyšla v září 2001 v době, kdy byl Mgr. Jakub Karel Berka po devíti- letém působení na Svatém Kopečku přeložen do kláštera premonstrátů v Milevsku. Výjimečností tohoto duchovního je nejen jeho činnost pastorační, rétorická, pedagogická a literárně-ediční, ale také jeho zásluha o vytvoření dalšího kulturně-duchovního centra města Olomouce. Obdržel Cenu města Olomouce 2001. V Milevsku vyšly tři publikace v roce 2012: Netřeba spatřit jizvy (Velikonoce 2012), Čekám na to stále (Adventní rozjímání), Ó, Vánoce…(Půlnoční rozjímání).V Mi­levsku působil do září 2013 a od 1. října 2013 působil v Praze 6, Nebušická 118, ŘK farnost svatého Cyrila a Metoděje.Dne 21.11.2014 jsem se sešla s otcem Jakubem na faře baziliky na Svatém Kopečku. Od 1. října 2018 působí ve farnosti kostela Sv. Ludmily, Jugoslávská 662/27, Praha 2. Navíc se věnuje malování.

Osobní sdělení – hš / 1999, 2014. Nástěnný kalendář Kostel sv. Ludmily 2021. Zadní strana verše

P. BERKA Jakub Karel OPraem., Mgr.

Zatloukal, P. : 1. souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka. /Katalog/. Olomouc, VÚ 1991. ; Kdy kde co, duben 1995, S. 1. .

Narozen na Zábřežsku, kde jeho rodiče vlastnili malé hospodářství. Po vychození měšťanky si už další studia nemohl dovolit. Nemohl najít zaměstnání a tak posléze se přihlásil na výzvu, jít učit na Ukrajinu a odjel tam v říjnu 1927. Bylo mu přikázáno místo učitele na české škole ve Vyšehradu v makarovském okrese. Koncem roku 1928 se zde oženil. Dne 18.6.1930 byl v Kyjevě zatčen a obviněn za „protistátní činnost českých učitelů.“ Byl odsouzen k smrti a vězněn v Charkově, v Jaroslavi a 1933 byl odtransportován na Solovecké ostrovy. V červnu 1935 mu bylo oznámeno, že trest smrti mu byl změněn na pětiletý žalář a pět let vyhnanství. Hned byl deportován na Sibiř. Tam živořil do pozdního léta 1936, kdy zcela nečekaně dostal povolení k odjezdu do vlasti. Po návratu do ČSR v září 1936 hledal způsob jak upozornit na utrpení svých druhů.K učitelskému povolání se nevrátil, protože neměl k němu vzdělání. Střídavě žil v rodišti a v Praze. K práci s mládeží se vrátil až po válce, když se uchýlil jako vychovatel do učiliště v Litvínově. Za „pomlouvání Sovětského svazu“ se dostal lednu 1952 opět do vězení a byl odsouzen na 18 let vězení ( Pankrác, Litoměřice, Mírov). Na svobodu byl propuštěn v r. 1960, už těžce nemocný. Uchýlil se do Jablonce. V březnu 1967 dostal z Kyjeva vyrozumění, že rozsudek z června 1931 byl yrušen a že byl plně rehabilitován­.Zrušení stejně bezprávného rozsudku čs. soudu z r. 1952 se už nedožil. Zemřel v Teplicích, kde byl na léčení.

Filip,Z.: Případ učitele B. Severomoravský příspěvek k dějinám stalinských represí.In: Severní Morava,59, 1990.S.28–38. Filip,Z.: J.B. In: Učitelské portréty.Olomouc 1996. S.69–71. BSSSM, seš.4(16.).Ostrava 2003.S.17–19.

Po maturitě na gymnáziu v Litovli, studoval FFUP /čeština, dějepis/. Na UP, v r. 1959 přešel na katedru historie, 1963 kandidát historie věd, 1965 docent. 1963–64 proděkan pro vědu a výykum, 1964–65 děkan FFUP, 50. –60. léta výzkum historie středomorav. regionu, autor publikací a statí z moderních dějin regionu. 1967 krátkodobý pobyt v Mohuči, dodnes dopl. materiály pro českoněmec. vztahy. V 1970 musel odejít z politic. , trvale pronásledován a šikanován. Pracoval v knihovně muzea, muzej. archivu, galerii, část. invalid. dúchod. Publikoval pod ciz. jmény. 1989 rehabilitován.

Z paměti literární Olomouce. Olomouc:Vlastivědná společnost muzeijní, 2004.S.253

Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc.

V letech 1913–1931 působil jako profesor gymnázia v Litovli. Autor odbor. článků, publikací, recenzí a přednášek z filozofie, psychologie, pedagogiky, organizace školství, metodiky výuky matematiky, fyziky, geometrie a fyziky.

Šik, L.: Litovelské osobnosti. Litovel 1998. disketa.

Kněz řádu jezuitského vystoupil z řádu r. 1695 a působil jako světský kněz od r. 1701 na Moravě ve Vrahovicích, 1702–1708 v Letovicích a poté ve Slatinicích. Jeho četná kázání shrnuta do několika kniž. souborů. Do textů vkládána lid. přísloví, verše, úsloví. Napsal legendu o sv. Janu Sarkandrovi a několik veršovaných spisů latinských.

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.Opava 1976, sv.2, S.17.

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1659 Vrahovice (n.m.č. města Prostějov).