Osobnosti Moravy.eu

Studoval gymnázium v Zábřehu 1901–9. Učil v rodišti, Bludově, Litovli, od r. 1942 ve výslužbě. Psal hlavně pro hudební amatéry. Jako houslista vystupoval doma i v zahraničí, zejména o prázdninách (v přímořských lázeň. místech). Zasloužilý hudební pracovník svého kraje. Vydáno: Nesem vám noviny, Vánoční hra, 1939 Olomouc, Velehrad 1940. Seznam skladeb, publikován v Knižnici Vlastivědného muzea v Mohelnici v článku od Fr. Hekele k 70. narozeninám Tanislava Adama.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.17–18.;Hudební rozhledy, 1974, č.9, S.422.;Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli…?Praha, 1974, S.5.;.

Rodák z Olomoucka. Pro Znojmo vytvořil plastiku „Ruce“. Rektor AVU.

Osobnosti Znojemska.Malí­ři.Znojmo, Okresní knihovna 1991.S.1.;

Studoval německou reálku v Novém Jičíně. Učil na Hukvaldech, ve Valašském Meziříčí, Frýdlantě nad Ostravicí a Frenštátě pod Radhoštěm. Byl ředitelem kůru ve Valašském Meziříčí. Skládal skladby chrámové i světské. Byl spoluzakladatelem pěveckého sboru Beseda a řídil pěvecký sbor Sokola ve Valašském Meziříčí. Je autorem řady sborových skladeb.

Fabián,J.- Ševčíková,H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí 2009, S. 22.;

Odborník v lesním hospodářství, inspektor Severomoravských státních lesů v Krnově. Publikoval v odborném tisku a ve vlastivědném sborníku Severní Morava.

Filip, Zdeněk: Kalendárium 1997. Šumperk, Vlastivědný ústav 1997.

'

Reálku vystudoval v Kroměříži a Lipníku nad Bečvou, kde začal pracovat v jednotě Sokol. 1920 začal navštěvovat župní cvičitelskou školu v Olomouci. V letech 1920–1939 působil na školách v Bouzově, Července, Litovli a Konici. V dubnu 1939 vytvořil s učitelem F. Krušem první odbojovou skupinu na Litovelsku, která navázala kontakt s Obranou národa v Olomouci. V červenci 1939 emigroval do Polska a vstoupil zde do čs. vojenské skupiny. Do Prahy přijel v roce 1945 již v hodnosti majora. 1949 se stal předsedou Sokola v Praze. 1950 obviněn a odsouzen za porušování služeb. tajemství. Vězněn v Leopoldově.1960 na amnestii propuštěn. Poté pracoval jako pomocný dělník.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.21–22.; Severní Morava. sv. 84.2002. S.81 Bi­ografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.12–13.;

Působil jako učitel měšťanské školy chlapecké. V červenci 1939 utekl do Polska a po dobu 2. světové války bojoval spolu s generálem Ludvíkem Svobodou. Vrátil se v hodnosti pobočník majora a pracoval pak na generálním štábu, povýšen na podplukovníka. V březnu 1950 byl zatčen a odsouzen na rok za údajně nezodpovědnou manipulaci s tajnými materiály a k ztrátě hodnosti. Po výkonu trestu pracoval v Praze ve Škodovce jako dělník. V roce 1952 se na výzvu provokatéra pokusil o útěk za hranice, byl zadržen a odsouzen na dvacet let a jeho dcera Dana na poloviční dobu. Oba byli propuštěni na amnestii 9.7.1960. Vrátil se do Škodových závodů jako dělník a zůstal tam až do důchodu. V roce 1963 byl rehabilitován, ale pouze za první trest a byla mu vrácena vojenská hodnost. V červnu 1968 přednášel plukovník Bedřich v Litovli o práci s generálem Svobodou.

Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. CD-R 2008. Filip,Z.: Biografický slovník okresu Šumperk. Šumperk 2001. S.7. Šev­číková, H.: Prosincová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy, 2011, č.12.

Působil na olomoucké univerzitě v letech 1652–1661, přednášel logiku, matematiku a metafyziku.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.285.;.

Učitel a organizátor českého veřejného a kulturního života v Lošticích. Člen loštického obecního výboru.

Filip,Z.: Biografický slovník okresu Šumperk. Šumperk, OVM 2001. S.7.

Zatloukal, P. : 1. souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka. /Katalog/. Olomouc, VÚ 1991. ; Kdy kde co, duben 1995, S. 1. .

Absolvoval gymnázium v Litovli, poté studoval na Husově bohoslovecké fakultě v Praze (v období protektorátu za ztížených podmínek), 1942 totálně nasazen v Norsku, u polárního kruhu, kde stavěl zajatecké tábory. Vrátil se po dvou letech s omrzlinami prstů na nohou. Po návratu byl tajně vysvěcen za faráře a nastoupil své první místo v Berouně v Čechách, pak následoval Zlín. Po válce byl přeložen do Šumperka, kde bylo třeba obnovit církevní život. V roce 1946 se zde oženil. V roce 1949 byl povolán do Olomouce a tam svoji činnost faráře Církve československé ukončil. V roce 1951 byl odveden do prezenční služby v armádě a byl zařazen k jednotce PTP neboli k tzv. černým baronům. V roce 1952 se vrátil a byl mu odebrán státní souhlas k výkonu funkce faráře. Musel nastoupit jako dělník do Moravských železáren v Olomouci. Záhy se stal ředitelem Závodního klubu MŽ. Přičinil se i o vznik výtvarné skupiny Ohnisko. Na počátku roku 1968 byl zvolen předsedou podnikového výboru ROH. V tu dobu také zdárně dokončil novinářský postgraduál v Praze. V době normalizace bylo vedení odborů rozpuštěno a byl tak převeden na střežené oddělení VTEI. Krátce poté dostal v srpnu 1972 těžký infarkt myokardu a po roce nemocenské mu byl přiznán částečný invalidní důchod s možností pracovat 5 hodin denně. V této době se vrátil k vlastivědné práci. V roce 1981 když odešel do důchodu, odstěhoval se s manželkou do Uničova. Po roce 1989 se vrátil ke svému poslání a původnímu povolání. Dlouhá léta pobýval ve státních archivech v Olomouci, Litovli, Bruntále. Byl badatelem, který dokázal maximálně vytěžit prostudované materiály pro historickou práci. Hodiny, které strávil v knihovnách, hlavně v olomoucké vědecké knihovně, by vydaly samy o sobě několik let. Zabýval se i překlady. V devadesátých letech hojně publikoval. Psal pro církevní periodika Český zápas a Teologickou revui. Více jak 23 let psal do Severní Moravy, Vlastivědných listů, ročenky Okresního archívu v Olomouci. Zemřel 18. 4. 1996 v Litovli. V po¬zůstalosti je mnoho strojopisů uložených v SVKOL. Posmrtně vyšel jeho historický román v nakladatelství Memoria Jen pro havraní smích (1997). Kniha pojednává o osudech hradu Sovince a jeho majitelích.

Balatková, J. : Josefu Bezděčkovi k narozeninám. Střední Morava, 2, 1996, č. 2, S. 128–130. (Bibliografie prací, foto). Bezděčková, Věra: Josef Bezděčka, literát a publicista. In.: Z paměti literární Olomouce/2. Olomouc VSMO 2006.S.165–166. (foto). Ševčíková, Hana: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2021, č. 1.

Po maturitě na gymnáziu v Litovli, studoval FFUP /čeština, dějepis/. Na UP, v r. 1959 přešel na katedru historie, 1963 kandidát historie věd, 1965 docent. 1963–64 proděkan pro vědu a výykum, 1964–65 děkan FFUP, 50. –60. léta výzkum historie středomorav. regionu, autor publikací a statí z moderních dějin regionu. 1967 krátkodobý pobyt v Mohuči, dodnes dopl. materiály pro českoněmec. vztahy. V 1970 musel odejít z politic. , trvale pronásledován a šikanován. Pracoval v knihovně muzea, muzej. archivu, galerii, část. invalid. dúchod. Publikoval pod ciz. jmény. 1989 rehabilitován.

Z paměti literární Olomouce. Olomouc:Vlastivědná společnost muzeijní, 2004.S.253

Doc. PhDr. Josef Bieberle, CSc.

V dětství se učil na housle u R.Kundla. Základy hudební teorie a harmonie získal u J. Vašíčka. V roce 1942 odešel studovat do Brna na konzervatoř,obor klavír, kompozice, varhany a dirigování. Poté od r. 1950 studoval VŠMU v Bratislavě, kde žákem Václava Talicha. V r. 1953 absolvoval koncertem se Slovenskou filharmonií. V r. 1954 začal působit jako dirigent Slovenské filharmonie a v letech 1957–1959 byl mimořádným posluchačem Hanse Svarovského na Hudební akademii ve Vídni. R. 1956 byl oceněn v Paříži za dirigentskou činnost. V r. 1966 asistentem šéfdirigenta Jevgenia Mravinského v Petrohradě. 1969–1975 působil jako šéfdirigent Filharmonie B.Martinů ve Zlíně. Poté působil v Košicích, kde do r. 1982. Od r. 1984 učil na konzervatoři v Bratislavě a na VŠMU. Mimořádné jazykové schopnosti mu umožnily dlouhodobější působení v zahraničí (Egypt, Irák, Turecko). V r. 1999, u příležitosti 50. výročí založení Slovenské filharmonie, byl Z.Bílkovi udělen titul " Čestný dirigent Slovenské filharmonie". V r. 2003 dostal od městského zastupitelstva Bratislavy medaili Bulla Aurea Bratislavensis a o rok později ocenění Fra Angelico 2004.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, s.97.;. Fabián, J.: Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska. Valašské Meziříčí. 2000. S.14.

Studoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde maturoval v roce 1945. Po vysokoškolských studiích pracoval jako hlavní hygienik v KHES Olomouc.

Za hlasem Komenského.Olomouc 1957.S.189.: V sýpkách ducha.Olomouc 1992.S.167.;.

Absolvoval Pedagogickou hudební školy v Olomouci 1952 –1956. Působí v Bratislavě, člen TOČR.

Matzner, A.: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.3.Praha 1990, S.57.;.

Studoval v letech 1968–1971 na gymnáziu v Zábřehu. Poté v 1971–1975 studoval Pedagogickou fakultu UP obor český jazyk a dějepis, a dálkově bakalářské studium středověké archeologie na Slezské univerzitě v Opavě (od r. 1995), jež nedokončil. Hned po promoci učil na ZŠ Mikulovice a ještě v letech 1975–1995 byl odborným pracovníkem a historikem OVM v Šumperku, od r. 1996 ředitelem Vlastivědného muzea v Jeseníku. V období 1998–1999 byl místopředsedou pobočky ČAS pro severní Moravu a Slezsko. Od 80. let prováděl výzkumy na Jesenicku, Opavsku a Osoblažsku. Výzkumy prováděl v Javorníku, v Jeseníku, v Skorošicích u Žulové, ve Vidnavě, na Bruntálsku. Publikoval ve sborníku Severní Morava, Pravěk a j, vlastivědná periodika. Od r. 1982 kronikář města Jeseník.

Sklenář,Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha Libri 2005. S.88. BSSSM Ostrava 2000,č.1 (13). S. 21–24. Nekrolog. Severní Morava 1999. 78.;

Používal pseudonym Kyselka Slanovodský (podle rodiště). Literárně činný jen v mládí, publikoval v čas. Moravská orlice, Pozor, Humoristické listy, Ječmínek. Od r. 1861 v Humor. listech publikována jeho próza " Listy z Vídně do Plešovce na Hané" a " Listy z . . . do Vídně. Vydal písničky a deklamovánky r. 1863.

Hýsek, M.: Literární Morava., S.134–136.;Lexikon české literatury.1.Praha 1985.S.312–313.;Hanácké noviny, 3.2.1996, S.8., .

Vyučil se a vystudoval dřevařskou průmyslovou školu v Olomouci, v době hospodářské krize odešel pracovat do firmy Sigmund v Lutíně, kde se stal technikem a později konstruktérem. Řídil stavby velkých studní , zařízení pro rafinerii nafty, projektoval a stavěl velkou světelnou nyní tzv. Křižíkovu fontánu v Praze, ale i fontány v jiných městech. Zabýval se projekty různých zavlažovacích zařízení. Od roku 1945 publikoval své znalosti z oboru v desítce knih a katalogů. Je autorem učebnic Mechanizace zemědělství pro pěstitelský a chovatelský obor, a knih k mechanizaci zahradnictví, zavlažování a čerpání vody. O výzkumech a praktickém využití těchto projektů psal do časopisů: Náš chov, Mechaniyace zemědělství, Zemědělské stroje, Ovocnářství a zelinářství, , Milotický hospodář, Strojírenství. Volný čas plně zasvětil vlastivědné a kronikářské práci. Dvacet let vedl společnou kroniku Lutín-Luběnice, pět let kroniku Luběnic. Založil kroniky luběnické školy, JZD Luběnice-Lutín, důchodců Sigma UP Olomouc a svůj podíl má i na zápisech do kroniky farního úřadu v Těšeticích. Jeho kroniky jsou psány kaligrafickým písmem a ilustrovány autorem. Sbírá také lidové pověsti a fólklor v písních. Publikuje ve sbornících Náměšť na Hané a okolí, Rok na Hané, též v regionálním tisku. V září 1997 byl hostem Literární kavárny v Okresní knihovně Olomouc.

Tichák, Milan: Písmák, kronikář a bývalý vynálezce Jan Bundil…Hanácký den, r.9, č.114.;

Pocházel z rodiny krejčího. V Javorníku na Jesenicku se vyučil knihařskému řemeslu a jako knihařský tovaryš proputoval Německo a Švýcarsko. Počátkem 20. století se v Šumperku osamostatnil. Od mládí měl vřelý vztah k literatuře, knihám a k umění vůbec. Zážitky z cest si pečlivě zanamenával do deníku a malířského skicáře. V Šumperku se jako autodidakt cílevědomě vzdělával.Často publikoval drobné prózy a fejetony zejména v šumperském či brněnském německém periodiku. Záhy se stal oblíbeným a respektovaným občanem Šumperka. Za 1. světové války byl i členem městského zastupitelstva. Po válce založil Domov dělnické mládeže a v roce 1919 vstoupil i do politiky. Necelý rok po smrti vydal šumperský nakladatel E.Rudl výbor z jeho literárních prací s titulem Mein Tagebuch (1928).

BSSSM, seš.10 (22.)Ostrava 2007. S. 19–20.

Narozen ve Vísce u Litovle (n. m.č. města Litovel). 35 let působil jako profesor češtiny na Slovanském gymnásiu v Olomouci, v letech 1889–1924. ;

Fischer, R.: Olomoucký památník 1848–1918.Olomouc 1938.S.34; Símě hořčičné.Památník osmdesáti let Slovanského gymnásia v Olomouci.Olo­mouc 1947.

Maturoval r. 1973 na gymnáziu v Přerově, r. 1978 absolvoval FFUP v Olomouci, obor teorie kultury, kde byl organizátorem angažovaného divadla. Po vojenské ZŠ dramaturg v Ústí nad Labem, odkud přešel do redakce TKM a Vlaštovky v ČsT Praha. Debutoval knihou povídek " Čas medu, cukru a malin", r. 1980.

Slovník české literatury 1970 –1981.Praha, ČS 1985.S.51–52.; Juga, S.: Prózy o hledání pravého místa v životě.=Nová svoboda, 1981, 22.8., S.6.;.

Syn ing. Františka Čelechovského (1879–1939), geometra. Maturoval na reálném gymnáziu v Litovli r.1941, v roce 1949 absolvoval VŠ architektury v Praze. Pracoval v pražském projektovém ústavu 1952–76, poté ve Výzkumném ústavu architektury. Inženýr architekt, malíř, grafik, působil převážně v Praze. Jeho návrh moderního pražského sídliště nás reprezentoval na Expo 67 v Montrealu. Projektoval stavby pro Paříž (1957–59), Kuvajt, Bagdád, Los Angeles, Kanadu, Libyi. Byl i bravurním kreslířem milované české krajiny, malebné Prahy, zachycoval postřehy z cest. Ilustroval Sloky lásky Ščipačeva. Bezprostředně před smrtí se uskutečnila v litovelském muzeu výstava jeho prací.

Toman: Dodatky.S.40.: Almanach ZŠ Litovel Jungmannova ke 100. výročí založení.Litovel 1994.S.17.;Kdo je kdo 1991–92.Praha 1991.S.122.Praha 1994, údaj úmrtí..

Narozen v Myslechovicíh (n. m.č. města Litovel). Do obecné školy chodil v Cholině, absolvoval gymnázium v Litovli, maturoval r. 1922, poté FF UK v Praze. V letech 1939–1948 žil v rodišti. Od r. 1927 pracoval jako lektor, redaktor a externí spolupracovník naklad. Melentrich, Velehrad, Vyšehrad. V srpnu 1948 emigroval. Kulturní komentátor v rozhlase na stanici Svobodná Evropa. Byl vyznamenán řádem sv. Silvestra. Překládal z francouštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny. Používal pseud. Jan Bílovický. Po r. 1948 bylo zakázáno vydávání jeho spisů (s výjimkou 1968–70), jeho díla byla vyřazena z knihoven a nepsalo se o něm ani v odb. tisku.

Lexikon české literatury.Díl 1., P., Academia 1985, S.435–437.; Hanácké noviny 22.2.1996, S.5.; Lid.demokracie, 16.3.1992, LD 30.12.1992, LD 15.8.1992, LD 21.3.1992, LD 17.8.1992, LD 19.5.1992; Litovelské noviny č.8/1992, S.6; Skládal, J.: Kde se vzal Jan Čep. Praha, vl.n. 2006.;

Studoval nižší Slovanské gymnázium v Olomouci, učit. ústav v Brně, od r. 1881 působil na uč. ústavu v Prusinovicích, od r. 1884 správcem školy v Tučapech, od r. 1888 v Prusino­vicích. Spolupracoval s Fr. Bartošem, 130 písní s nápěvy , spoluprac. s ředitelem Klvaňou. V Holešově vedl včelařský spolek.

Fischer, R. : Čeští spisovatelé a umělci z okresu mohelnického. Olomouc 1930, S. 4–5.

Syn kapelníka Červenkovy kapely. Otec Jan Červinka 1858–1948. Jan ml. hrával na klarinet, pikolu, flétnu,, saxofon a křídlovku. také uměl hrát na harmoniku. Vyučoval mládež hře na hudební nástroje. V roce 1959 předal kapelu Františku Vyroubalovi.

Fialek, Petr: Loštice ve fotografii. Mohelnice 2007. S.32.

Fabián, J.-Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí 2009, S. 70.; Osobnosti střední Moravy – kalendář výročí 2021. S.24.