Osobnosti Moravy.eu

Působil v Čechovicích (n. m.č. města Prostějov). Užíval pseudonym F.A. Čechovský.

V roce 1930 absolvoval Vyšší mlynářskou školu a pracoval jako účetní a posléze jako správce mlýna firmy Švalbe. Malbu studoval u prof. Františka Krígla v Prostějově. Po setkání s J. Uprkou v roce 1935 zaměřil svou tvorbu na folkór Moravského Slovácka. Díla vystavoval na několika regionálních výstavách. Od roku 1950 byl činný jako novinář a redaktor.

email anonymního člověka ze dne 22.2.2013

Syn olomouckého měšťana a zlatníka Jana Jáchyma Aigena. Vyučil se malířství u Dominika Mayera. Poté studoval ve Vídni, kde byl později učitelem malby na Akademii. Maloval krajinky a žánry podle nizozemských a francouzských vzorů. Na Moravě jsou od něho oltářní obrazy v dominikánském kostele a 4 obrazy v kostele u sv. Anny v Brně. V Domě umělců Prtaha jsou 3 obrazy.

Toman, P.: Nový slovník československých výtvarných umělců.I. Praha 1947.S.9.

V Olomouci byl na pozvání od 9.-14.2.1888 při konání hanáckého plesu u příležitosti otevření Národního domu v Olomouci.Bydlel u Dr.Juliuse Ambrose.Pro ples nakreslil pozvánku, taneční pořádek a kostýmní návrhy k půlnoční scéně na námět „nastolení krále Ječmínka.“

Míčko, Miroslav: Malíř svého lidu.P., Odeon 1968, S.230–231.;Přichystal, A.: Významné postavy v názvech ulic a náměstí města Olomouce.Olomouc 1979, S.11.;Významné postavy v názvech olomouc.ulic.=Stráž lidu, 1989, 22.7., S.4.;;Janoušek, V.: M.Aleš a Prostějovsko.=VVM, 10, 1955, č.2, příl., s.5–6., č.3, příl., S.7–12.;. Fabián, Josef – Ševčíková, Hana: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí. 2009. S. 5.;

Narozen v Drahotuších u Hranic (n.m.č. Hranic).

Duchovní, hudební historik, editor bibliografických tisků, sběratel umění, grafiky a drobné plastiky, ochranář na úseku památkové péče, vlastivědný pracovník. Maturoval na reálném gymnáziu v Hranicích (1935), studoval na teologické fakultě v Olomouci (1935–1941, vysvěcen na kněze). Působil v duchovní správě v Křelově (1941–42) a v Holešově (1942–1985). V roce 1969 ustanoven děkanem holešovské farnosti, 1977 jmenován sídelním kanovníkem Kolegiátní kapituly v Kroměříži, ale podle svého přání působil i nadále v Holešově. Od mládí projevoval velký zájem o hudbu, literaturu a výtvarné umění. Autor spisku „Chrámová hudba na Vyškově kolem roku 1660“ (Vyškov, 1938), soupisu „Bezručova poezie v české hudbě: soupis zhudebněných básní Petra Bezruče“ (in: Památník Petra Bezruče, Opava, 1962). Soupis zhudebněných Bezručových básní přesáhl význam běžné bibliografie, zahrnuje tištěné i rukopisné práce – prezentuje 107 skladatelů s jejich 386 hudebními skladbami. Soustředil tak u nás největší sbírku hudebních bezručian, kterou v prosinci 1976 předal do památníku Petra Bezruče v Ostravě. Časopisecky publikoval příspěvky z oblasti památkové péče, knihovnictví, literatury aj. Soustředil cenné soubory různých vydání Máchova „Máje“, „Babičky“ Boženy Němcové, Erbenovy „Kytice“ a Bezručových „Slezských písní“, vlastnil unikátní soubor autografů – upomínkových textů, veršů a drobných kreseb českých předních umělců.

Člen mnoha sdružení a spolků jako např.: Spolek českých bibliofilů, Sdružení přátel díla Petra Bezruče při Osvětové besedě v Kostelci na Hané (zakládající člen), Spolek sběratelů a přátel ex libris, Sdružení členů Numismatické společnosti československé při muzeu v Kroměříži a Holešově či Svaz českých filatelistů. Po 2. světové válce působil jako oblastní duchovní rádce Junáka. Patřil k zakládajícím členům holešovského vlastivědného kroužku. Editorská činnost – vydal mnoho soukromých tisků, grafických cyklů, novoročenky, exlibris, příležitostné tisky a volnou grafiku.

Bibliografie: „Chrámová hudba ve Vyškově kolem roku 1660“ (Vyškov, 1938), „Čtyřicet let bohoslovecké čítárny v olomouckém semináři“ (1898–1938; in: Z brázdy Metodějovy, sborník. Olomouc, 1938), „Ke Křičkovu starečkovi“ (in: Listy Památníku Petra Bezruče: nová řada č. 4–5, 7. 6. 1957), „Péče o církevní památky v městě Holešově“ (in: Zpravodaj Okresního aktivu státní památkové péče a ochrany přírody v Kroměříži III/68), „Památce Msgre. ThDr. Františka Přikryla“ (in: Zpravodaj OASPPAOP v Kroměříži 6/69. Kroměříž, 1969). Z jeho velké a cenné knihovny se podařilo Městské knihovně v Holešově získat 733 svazků. Svými aktivitami po celý život šířil propagoval osobnost a dílo milovaného básníka Petra Bezruče, se kterým si v 50. letech psal a poznal jej i osobně. Je pochován na holešovském hřbitově.

V Holešově bydlel: nám. Dr. E. Beneše 40/13

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.24.;. Fabián,J. – Ševčíková,H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Valašské Meziříčí 2009. S.5–6. https://knihovna.holesov.info/…t-holesova/1 Malý průvodce po historii města Holešova. Osobnosti: metodický průvodce pro školy. Holešov: Městské kulturní středisko; Městská knihovna, 2003.

Tvůrce obrazů z dějin.

Politický a kulturní kalendář 1990.Olomouc, OK 1989.S.14.;.

Od roku 1962 žil v Ostravě.V letech 1979 až 1984 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v malířském atelieru profesora Františka Jiroudka.Je ženatý a má dva syny. V osmdesátých letech 20. století se aktivně účastnil výstav nové malby.Byl zahrnut do výstav kurátorovaných manželi Ševčíkovými ,mapujícími českou postmodernu.Vys­tavoval na mnohých místech,včetně Špálovy galerie v Praze v roce 93.Od roku 1993 působí jako vedoucí atelieru malby na Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity.Je kmenovým autorem galerie Via Art v Praze.Svými díly je zastoupen v Národní galerii v Praze,Galerii hlavního města Prahy,Moravské galerii v Brně,Severo­moravské galerii v Ostravě.a dalších galeriích.Je zastoupen v soukromých sbírkách významných sběratelů.V roce 2004 habilitoval na Akademii výtvarných umění v Praze prezentací své tvorby a přednáškou na téma K problematice malby dnes a Odlišný způsob mužského a ženského vnímání , myšlení a tvoření promítnutý do výuky.V současnosti působí jako docent ,vedoucí atelieru malby na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity.

Kdo je kdo.Praha.Agentura Kdo je kdo.2002.S.17. http://www.danbalaban.net/…68EE127.html

Absolvoval českou reálku v Šumperku a v letech 1927–1934 studoval Akademii výtv. umění v Praze, u Maxe Švabinského. Jako nadaný a pracovitý student získal stipendium na tříletý pobyt v Paříži. Jeho tvorba byla ovlivněna franc. výtvarným uměním. Do roku 1959 užíval J.V. B. rodného příjmení Směšný, poté důsledně pouze Barnet. V roce 1958 vystavoval své dílo v rodišti. Jeho dílo je zastoupeno v NG Praha, na některých čs. konzulátech a vyslanectvích v zahraničí a také na obecním úřadě a ve škole v Bludově a v OVM Šumperk.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.5.Ostrava 1998. S.13–14.; Turková, A.: Zapomenutý malíř J. V. Barnet. In: Severní Morava, 70, 1995.;

Po otci zdědil malířský talent. Navštěvoval nižší gymnázium ve Vidnavě. V r. 1882 přešel k otci do učení, kde vystudoval jen dvě třídy, řemeslo ho táhlo více. Společně s otcem restauroval oltáře v Polsku. Učení trvalo 7 let a pak jej otec poslal na vandr. Měl se vzdělávat obhlížením v muzeích a galeriích ve Vratislavi, Vídni, Berlíně a v severní Itálii. R. 1892 zemřel jeho otec a tak převzal malířskou a ozdobitelskou dílnu ve Vidnavě. Podílel se na zřízení městského muzea a 1923–1924 byl členem městského zastupitelstva.

BSSSM, seš. 5 (17.) Ostrava 2004 S. 15.

V roce 1904 získal doktorát na pražské technice, v r. 1906 se habilitoval a 1909 byl jmenován mimořádným a v r. 1917 řádným profesorem stereotomie. V letech 1923–1924 a 1945–1946 rektorem ČVUT Praha. Od r. 1952 členem ČSAV. Prof. stavební mechaniky ČVUT Praha.

Chobot, K. : Akademik Z. Bažant. =Štafeta, 9, 1977, č. 2, S. 29–31. ; 100. výročí narození akad. B. Bažanta. Soubor vzpomínkových prací. Praha, VUT 1980, 48 s. , příl. ;Kunc, Jaroslav: Kdy zemřeli. . . ?Praha 1957. ;. Pleskot, V.: Akademik Zdeněk Bažant zemřel. In: Časopis pro pěstování matematiky, 79, (1954). S. 378–379.;

Vyučen aranžérem na ZUŠ Štursova, Olomouc. Pracoval jako aranžér v Jednotě Olomouc v období 1978–1985. Oděvy Olomouc s působením v různých místech Moravy: Jeseník, Krnov, Uničov, Ostrava. Jeho velká plátna umístěna ve vinárně Ing. Čalkovského v Olomouci. Ve volných chvílích se věnoval hudbě, bicí a kytara. Po operaci šedého zákalu téměř oslepl a chodil s bílou holí. Zemřel na covid.

Osobní setkání na Příčné 999/2 dne 21.4.2020

Narozen na Vyškovsku. V letech 1968–1973 vystudoval Katedru výtvarné teorie a výchovy na UP v Olomouci, Žije a tvoří v Horce nad Moravou. V roce 2009 se podílel na revitalizaci Masarykova náměstí v Uničově. Reliéfní plán historického středu města a bronzový znak města vytvořil a oba artefakty nechal odlít ve Zvonařské dílně Tomášková-Dytrychová v Brodku u Přerova.

Myslivečková, H.: Jana a Otto Bébarovi.=Hanácké noviny

• příloha, 1990, 2.6., S.1.; Myslivečková, H.: Keramika a malba.=Hanácké

noviny, 1990, 7.6., S.4.;.

Působil na olomoucké univerzitě v letech 1652–1661, přednášel logiku, matematiku a metafyziku.

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.285.;.

Vnuk Josefa Becka (a syn Josefa Beka ml.). V Litovli vystudoval gymnázium a potom hudební vědu na FFUM v Brně. Zaměstnán byl nejprve (1957–58) v Krajském vlastivědném muzeu Olomouc, (1958–60) v Univerzitní knihovně Olomouc, (1960–62) na Vojenské akademii v Brně jako vedoucí katedry výchovy uměním a (1962–64) jako osvětový instruktor Ústředního domu armády. Trvale pak zakotvil (1964–93) v Ústavu hudební vědy ČAV Praha jako vědecký pracovník a zástupce ředitele. Současně působil (1972–90) jako externí učitel na katedře hudební vědy UK Praha, kde se v roce 1982 habilitoval na docenta a 1987 obhájil titul DrSc. Po odchodu do důchodu r.1993 učil němčinu na různých školách a externě spolupracoval se zahraničními hudebními firmami. Již během studií (1950–52) hrál ve smyčcovém triu Holoubkových žáků (Libor Fiala, Josef Bek a Ferdinand Kučera), po roce 1957 se rozšířilo na komorní soubor, kde se uplatnili Oldřich Kubíček, Bohumil Teplý, Jindřich Ludvík a jeho sestra Božena Halvová, rozená Beková . Po jeho odchodu do Prahy v roce 1962 soubor působil dál pod vedením Libora Fialy. V letech 1958–1960 podnikl terénní výzkum kramářské písně na Litovelsku, Konicku a Zábřežsku. Pro Československý hudební slovník napsal několik hesel o osobnostech litovelského hudebního regionu. Vydal knihy: Hudba XX. století (Brno 1961), Impresionismus a hudba (Praha 1964), Světová hudba XX. století (Praha 1968), byl spoluautorem a hlavním redaktorem 2. dílu Dějin české hudební kultury XX. století (Praha 1981), Hudební neoklasicismus (Praha 1982), Avantgarda (Praha 1984), Erwin Schulhoff (Hamburk 1994). Napsal více než 100 odborných statí a studií.

Encyklopedie jazzu.3.Praha 1988.S.39.;. L.Š.: Odešel Josef Bek. Litovelské noviny. č.10.říjen 2005, S.11. Šik, Lubomír: Litovelské osobnosti. Litovel 2008. CD-R.; Nekrolog. Hudební rozhledy 2005. č.11. Šev­číková, Hana: Prosincová výročí středomoravského regionu. Velký Týnec 2009, č.12. S.4.

doc. PhDr. Josef BEK, DrSc.

V letech 1949–1952 asistentka výtvar. výchovy UP Olomouc, 1962–1979 prof. LŠU; malba květin, zátiší, tapisérie

Kobza, Fr.: Potkávání něhy.=Stráž lidu, 1987, 14.07., S.4.;Květy pro Marii Bělohlávkovou.=Kdy-kde-co v Olomouci, 1987, srpen.;Katalog výstavy-M.Bělohlávková­.Olomouc, PKO 1982..

Malíř, grafik , studoval architekturu na Vysokém učení technickém v Brně (1925–1928, prof. J. Král, arch. J. Kroha) , na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze (speciálka prof. J. Bendy, prof. V.V. Štech aj. Pečírka), na FF UK v Praze (1928–1934, prof. J.Benda, J.Pečírka a V.V. Štech) Působil na moravských gymnáziích – v Třebíči, Uherském Hradišti, Olomouci, Ostravě a v Zábřehu . Od roku 1947 působil jako pedagog na UP v Olomouci jako docent pro kresbu, grafiku a malbu. Předmětem jeho umělecké tvorby byla malba, grafika, knižní ilustrace ale i monumentální tvorba. Od r.1932 členem Skupiny výtvarných umělců v Brně, později Skupiny olomouckých výtvarníků, kde stál 10 let v čele., Též členem Sdružení výtvarných umělců Purkyně v Praze, Moravsko-slezského sdružení výtvar. umělců v Ostravě ad. Jeho obrazy vlastní např. MU v Olomouci, GVU v Ostravě aj.

Aljo Beran, Obrazy, katalog, Olomouc 1985 NSČVU I, S..57 Turková,A. : Aljo Beran. Kalendar.cz Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1997 (A-Č), výtvarné centrum Chagall, Ostrava 1998, S.142

Narodil se v rodině malorolníka. Původním povoláním truhlář, převážnou část života však zaměstnán jako dělníkna na železnici. Soustavně začal malovat až v roce 1965. Psal též pohádky a manifesty. Ve volném čase se věnoval zahrádce a včelaření. První samostatnou výstavu měl až v roce 1981 v olomouckém Divadle hudby. Zúčastnil se mnoha kolektivních výstav u nás i v zahraničí. Zastoupen ve sbírkách Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Slovenskej národnej galérie v Bratislavě.

Umělci čistého srdce. Muzeum umění, Olomouc 2001, S. 23

Bezděkov u Havlíčkova Brodu.

Studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Člen Unie výtvarných umělců ČR. Tvoří smalty, objekty z emailu, nerez oceli, cínu. Účastní se výstav doma a v zahraničí.

Zatloukal, P. : 1. souborná výstava unie výtvarných umělců Olomoucka. /Katalog/. Olomouc, VÚ 1991. ; Frolcová, M.: Slovník žáků a absolventů zlínské Školy umění a SUPŠ ve Zlíně a Uherském Hradišti 1939–2003. Uherské Hradiště 2003.;

Chtěl se stát misionářem v Alžíru a proto vystudoval teologii v Paříži. 1939 zaútočili Němci na Francii a přihlásil se do armády. Byl zajat a utekl do Španělska a do Anglie. Účastnil se vylodění v Normandii. Po demobilizaci vstoupil do semináře v Olomouci a dostudoval bohoslaví na UP. 1947 přijal kněžské svěcení. 1948 emigroval a vrátil se ož po revoluci v roce 1990. Od r. 1991 farářem v Metylovicích. Jako důchodce působil v Chlebovicích.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.12.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1999.S.13;

František Bílek se narodil v Olomouci a v letech 1947–1953 tam navštěvoval národní školu. Školní docházku dokončil po absolvování 7. postupného ročníku v roce 1955. Výtvarnou ani jinou uměleckou školu nikdy nestudoval. „Jeho umělecký talent byl ale nesporný, o čemž svědčí řada velmi zdařilých kopií starých mistrů,“ podotkl Kamil Lukeš. Podivínský umělec byl nepřehlédnutelnou postavou olomoucké uměleckého života – nejen svým zjevem. Stejně jako měl osobitý styl v odívání, i jeho umělecký výraz byl originální. Kromě výtvarného umění miloval také hudbu. V ulicích Olomouce často hrával na klávesové nástroje a rozmlouval s lidmi. Svá vystoupení a hovory si nahrával na magnetofon. Na počátku výtvarné kariéry František Bílek kopíroval obrazy italských barokních mistrů, jako byl například Caravaggio. Kopie starých děl maloval nejen podle knih s reprodukcemi starých mistrů, ale vzorem mu byly například i malby v kostele Panny Marie Sněžné. „Ačkoliv to byl malíř samouk, postupně si vytvořil osobitý styl. Jeho obrazy jsou jakoby snové, s výraznou znakovostí a symbolismem, připomínající surrealistické představy Salvadora Dalího. Přitom ale zůstávají realistické,“ popsal Lukeš. K Františku Bílkovi patří i zvláštnost v podobě použitého podkladového materiálu. Místo tradičního plátna nebo kartonu používal pozinkovaný plech.
Muzeum J.A. Komenského vlastní 86 obrazů Františka Bílka, které vybral z jeho pozůstalosti, kterou spravuje Úřad pro zastupování státu, Kamil Lukeš KURÁTOR PŘEROVSKÉHO MUZEA. v KVĚTNU 2016 USPOŘÁDAL VÝSTAVU Od Caravagga k Dalímu.
Není jen naivní malíř, ale také kopista. Od mládí je fascinován starými mistry a dříve než začal malovat, chodil mistry do galerií a kostelů studovat. Malovat začal asi ve 23 letech. Pracoval jako dělník, nyní v invalidním důchodu. Do obrazů skrývá své myšlenky, vychází z Bible. Kromě toho experimentuje též v oblasti akustického umění. Vystavoval v galerii Jana na Sv. Kopečku, v Ostravě, v prosinci 94 v Praze. Často navštěvoval olomouckou okresní knihovnu. Chodil si do čítárny číst články o svých uměleckých počinech. Zemřel ve Vojenské nemocnici v Olomouci. Parte vydali jeho přátelé. Je k nahlédnutí u pana Ludvíka Mazura v Muzeu umění Olomouc.

Kolář, B.: Několik otázek Františku Bílkovi.Hanácké noviny, 10.5.1994, S.3.; Bartoš, Jan: Záhafy lidského bytí. v tvorbě naivního malíře Františka Bílka. Magazín Svoboda, 13.8.1994, č. 33. 3 foto (rozhovor) Autopsie Parte od pana L.Mazura v Osobnostech Díl­ny.

Studoval gymnázium ve svém rodišti a poté estetiku a hudební vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci (1947–50). Hře na housle se učil u Jaroslava Pekelského v Praze. Od roku 1945 působil v Moravské filharmonii Olomouc a v r. 1946 se stal členem Olomouckého kvarteta. V roce 1952 přijal místo koncertního mistra Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Dále byl skladatelem komorních děl a autorem hudebně estetických a hudebněvědných publikací, zabýval se tématikou vztahu hudby a tance. Vytvořil hudební dílo: Andante a Scherzo pro smyčcové kvarteto; Preludium, fuga a ciacona pro sólové housle (1952/56).

Československý hudební slovník.I.Praha 1963.S.99.;. Berdychová, Tereza: Český hudební slovník. Ústav hudební vedy FFMU Brno 2008. (web).

Po maturitě na gymnáziu v Opavě r. 1931 studoval několik let na bohoslovecké fakultě v Olomouci. VŠ nedokončil. Působil na poště, v muzejní knihovně, stal se členem numizmatické společnosti i redakční rady odborného periodika.

BSSSM,seš.3 (15.).Ostrava 2002. S.31–32.

V roce 1946 se rodina přestěhovala do Mariánského Údolí. Měl čtyři sourozence, bratra Oldřicha a tři sestry: Adélu, Boženu a Ludmilu. V roce 1958 maturoval na Jedenáctiletce v Olomouci. Protože nemohl studovat na vysoké škole vyučil se mechanikem kancelářských strojů. Na vojně byl v Přerově, kde mechanikem letadel. Poté studoval při zaměstnání SPŠS v Olomouci a po maturitě trvale zakotvil v Moravii, kde pracoval 36 let. Čtyři roky před důchodem zvolen místostarostou obce Hlubočky. Měl tři syny (Vlastimil, Jaroslav, Pavel).
V 18 letech se začal učit hrát na varhany a byl též členem Velkobystřického chrámového sboru u Otce Josefa Olejníka.Nádherně zpíval (tenor). Pohřben ve Velké Bystřici.

Rukopis od Marie Peřinové z V. Bystřice 2014.

Mariánské Údolí (m.č. obce Hlubočky)

Helena Ditrichová se provdala v roce 1913 za manžela Vladiníra Bochořáka a spolu s ním spolupracovala na tvorbě románů. V roce 1947 vyšel román Příboj tématicky čerpající z třicetileté války o náboženských bojích mezi protestanty a katolíky let 1599–1648 na Olomoucku.

Syn Cyrila Boudy. Citlivý vztah k Olomouci, v r. 1987 pro bibliofily vydán soubor 7 barevných litografií. Ve své tvorbě se zaměřuje na svět železnič. tratí. Soubor kreseb k výročí prostějovského nádraží. Navštěvuje často spolek bibliofilů v Olomouci.

Vyznání životu a míru.Praha 1985, S.159.;

• bk-: Hostem bude Jiří Bouda.=Stráž lidu 1987, 3.9., S.4.;

Narozen v Hartmanicích (n.Niva). Studoval nižší Slovanské gymnázium v Olomouci. Otec Jaroslava a Cyrila Boudy. Prof. kreslení v Kladně a v Praze.

Toman: NČSVU I.1947.S.82.; Toman: Dodatky.1955.S­.32.;Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.32.;Toman, Prokop, T.: Malíř a pedagog A.Bouda.=Štafeta, 12, 1980, č.2, S.6–8, obr., Pozn.;.

Obec Hartmanice byla v roce 1949 přejmenována na Niva.