Osobnosti Moravy.eu

Vstoupil do řádu redemptoristů a na kněze byl vysvěcen 29. června 1941 v Praze. Protože to bylo v období 2. světové války, kdy Bludov patřil do odtrženého sudetského území, které patřilo přímo do Říše, nebylo možné, aby mohl P. Adámek v rodné obci sloužit primiční mši svatou. Náhradou za Bludov mu tak byl domovský klášter v Července. Po vysvěcení působil v Obořišti. V červnu 1947 dostudoval doktorské studium a byl mu přiznán titul doktora teologie. Rok 1948 prožil při studiích v Římě (za jeden rok vystudoval dva ročníky), poté se vrátil zpátky do vlasti – do Obořiště. Stejně jako oba předcházející kněží byl od roku 1950 internován na řadě míst republiky – v Želivu, v Králíkách a jinde. Známým se stal především díky své velké znalosti jazyků. Proto se v posledním roce svého života podílel na ekumenickém překladu Nového zákona. V té době již byl znovu pro režim nepohodlný a tak byl zaměstnán jako údržbář objektu Domova postižených dětí v Horní Poustevně, okres Děčín, kde také zemřel. Je pochován v rodinném hrobě na bludovském hřbitově.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…? Praha 1990.S.5.;Springer, J.: Co dalo Šumpersko české literatuře.Šumperk 1974.S.5.;.

Absolvoval FF UP obor teorie kultury, 1982. Publikuje v region. tisku. Vydává internetový časopis ČAS. Od r. 1990 působil v Moravském Berouně. Je majitelem vydavatelství a knihkupectví Moravská expedice a spoluzakladatelem občanského sdružení Vlastenecký poutník. Odpovědný redaktor sborníku " Hvězda pod Rosuticí" (Moravský Beroun 1997). Od r. 2008 žije v Čeladné. Petr Andrle (1942) po studiích pracoval jako novinář, po srpnu 1968 jako havíř. Při svém působení v oblasti Jeseníků založil občanské sdružení zájemců o historii a vlastivědu Vlastenecký poutník. V roce 1998 s tímto sdružením realizoval mezinárodním projekt „Cesta česko-německého porozumění“, který probíhá dosud; v jeho rámci byla na úpatí Červené hory v Guntramovicích v roce 2011 postavena kaple sv. Jana Nepomuckého. Přispíval a přispívá do médií, například Neviditelný Pes/Lidové noviny a dalších, vydává internetový týdeník Čas. Je autorem odborných knih o historii a dějinách Moravy a Slezska. Nejdříve vycházely v jiných nakladatelstvích, například titul: Olomouc Domašov 1758 (Paseka 1998). Roku 1990 založil nakladatelství a vydavatelství Moravská expedice, kde vycházely zprvu tituly týkající se především Jesenicka: Památky, které pláčou. 2 (2003), Milotice nad Opavou. 1288/2005 (2005) a mnohé další. K dnešnímu dni takto vydal celkem přes 80 publikací týkajících se historie, vlastivědy, obnovy historických a přírodních památek. U většiny z nich je také autorem textu.

Po přesídlení do Čeladné (2008) vydal knihu „Lékař lidumil – o životě a díle MUDr. Karla Maye, rodáka z Turnova, studenta z Prahy, lékaře z Moravské Ostravy a Čertovy Lhotky, starosty Mariánských Hor, zakladatele lázní v Čeladné a lékaře v Praze“ (2009) jako vůbec první knihu o této významné osobnosti.

Od roku 2013 vydává výpravné publikace o Beskydech, úctyhodné tím, že každým rokem vždy jednu. První Cestami lesními od Lysé až po Radhošť (2013) ukazuje v mnoha souvislostech vznik a vývoj myslivosti a lesního hospodářství, ústup lesů před lidmi i vznik například kaple na Radhošti. Druhá Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech (2014) mapuje pomezí slovenského a českého území s málo známou, o to půvabnější oblastí Beskyd, a to s důrazem na historický vývoj a osidlování kraje. Třetí O lidech v Beskydech a přírodních památkách a pozoruhodných zajímavostech (2015) o osudech starousedlíků ve spojení s krajinou a jejími specifiky působí svou hloubkou a autentičností. Nebývalý zájem o všechny publikace přispívá k tomu, že nyní autor připravuje publikaci O lidech v Beskydech II, která vyjde v roce 2016. Mezitím ještě stačil pomáhat jihočeské vesnici Úsilné při získávání titulu „Vesnice roku 2014“, což se podařilo. Pro ochotnický soubor této obce napsal s Gerhardem Vocilkou divadelní hru Poslední nevěsta (2012) a vydal dvě historické publikace týkající se dějin obce. Úsilné či Voselno s Václavem Mrázkem (2012) a Dva kluci z Voselna o životě známého učitele a fotografa Josefa Bartušky a malíře Františka Hrubého (2013).

Petr Andrle je místopředsedou Okrašlovacího spolku Rozhledna v Čeladné (2010), navazujícího na osvícenou činnost původního spolku z roku 1903. Rozvíjí aktivity obcí Čeladná, Pstruží a Kunčice pod Ondřejníkem i aktivity zdejšího Klubu českých turistů. Již šestým rokem, každý poslední čtvrtek v měsíci připravuje a realizuje přednášky z historie Beskyd a Pobeskydí i o osobnostech, úzce s krajem souvisejících, např. o T. G. Masarykovi, J. Pekařovi a dalších, které provází bohatým materiálem a podnětnými diskusemi. Dnes mají značný ohlas mezi domácími lidmi i krajany v celém světě. Od roku 2010 organizuje májová setkání turistů a vrcholu Skalka (Ondřejník).

dokument. list/98
http://www.cenajosefavavrouska.cz/…petr-andrle/ Paměť národa.

Mgr. Petr Anderle

Tenorista. Studoval u K. Karenina. Působil v Opavě (1945 – 46, 1951 – 54 a 1959 – 64), Olomouci (1946 – 50), Českých Budějovicích (1950 – 51), v brněnské operetě (1954 – 59) a v závěru kariéry také ve sboru v ND (od 1964). Zpíval dramatické, lyrické i buffo-role. Hlavní role: Princ (Rusalka), Benda (Jakobín), Don César (Nevěsta messinská), Truffaldino (Hanušův Sluha dvou pánů), Alvaro (Síla osudu), Chapelou (Postilion z Lonjumeau), Eleazar (Židovka), Triquet (Evžen Oněgin).

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha 1959.S.68.;.

Pochází z herecké rodiny. Začínala jako baletka Středoslovenského divadla v Trnavě (1938), zpěv studovala u Jarmily Vavrdové. Zpívala v Pražské Unitarii (1939) a následně v Moderním divadle na Žižkově (1940). V roce 1942 nastoupila jako první subreta do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Po válce dostala angažmá v olomouckém divadle (1946/47), ale zanedlouho byla nucena kvůli nemoci pěveckou kariéru načas přerušit. K divadlu se vrátila až v roce 1949, kdy se stala členkou opery Státního divadla v Ostravě, kde se usadila natrvalo. Na operní a operetní scéně ostravského divadla vytvořila množství hlavních postav, vystupovala v rozhlasových i televizních pořadech, estrádách a koncertech. V roce 1982 odešla do důchodu, avšak svou pěveckou kariéru zakončila až později, ostravskému publiku se představila ještě v mnoha rolích. V roce 1999 jí bylo na návrh Herecké asociace uděleno ocenění Senior prix za celoživotní uměleckou práci.

Hudební kultura na Ostravsku.Ostrava 1984.; Československý hudební slovník. 1.díl. Praha 1963. http://www.seniortip.cz/?…

Narozen v Mladcové u Zlína (n.m.č. města Zlín). Studoval německé gymnázium v Olomouci v letech 1852–1860 a poté univerzitu ve Vídni, kde se poznal s Janem Havelkou. Působil jako středoškolský profesor gymnázia ve Strážnici, na německém gymnáziu v Olomouci v období 1865–1866 a v Brně. Přispíval do časopisů : Komenský, Hlídka, Hlídka literární, Obzor, Literární listy. V letech 1876–1882 redigoval Časopis Matice moravské. Psal pod pseudonymy Jan Vesnický, Josef Zapletal, a Jan Kopecký.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963.S.53–54.; Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, 4/96,S.11., Chmel, Z.: Galerie brněnských osobností, 1.díl A-K, Brno 1998., Biograf. slovník širšího Ostravska, 3.díl, Opava 1979, ČBS XX. století, 1.díl, Praha 1999., Lexikon české literatury.Díl­.1. Praha 1985.S.140–143., Ficek,V.: Český biografický slovník 20.stol., 1.díl, Praha, 1999.

Reálku vystudoval v Kroměříži a Lipníku nad Bečvou, kde začal pracovat v jednotě Sokol. 1920 začal navštěvovat župní cvičitelskou školu v Olomouci. V letech 1920–1939 působil na školách v Bouzově, Července, Litovli a Konici. V dubnu 1939 vytvořil s učitelem F. Krušem první odbojovou skupinu na Litovelsku, která navázala kontakt s Obranou národa v Olomouci. V červenci 1939 emigroval do Polska a vstoupil zde do čs. vojenské skupiny. Do Prahy přijel v roce 1945 již v hodnosti majora. 1949 se stal předsedou Sokola v Praze. 1950 obviněn a odsouzen za porušování služeb. tajemství. Vězněn v Leopoldově.1960 na amnestii propuštěn. Poté pracoval jako pomocný dělník.

Slovník učitelských osobností okresu Šumperk.Šumperk: Oblastní rada ČMOS, 1990.S.21–22.; Severní Morava. sv. 84.2002. S.81 Bi­ografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.12–13.;

Narozen v učitelské rodině, kde otec spisovatel a hudební skladatel. Vystudoval reálku v Olomouci, kde maturoval r. 1911, vliv Karla Wellnera. Poté pokračoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění. V době 1. svět. války byl poslán na haličskou frontu. 1917 se dostal do čs. legií v Rusku. Za své zásluhy v legiích byl vyznamenán. Po válce zůstal jako důstojník z povolání a sloužil v Berouně, Českých Budějovicích a Praze. Celý svůj život maloval, většinou portréty. Portrétoval např. generála A. Eliáše, prezidenta T.G. Masaryka a Eduarda Beneše. Některé tyto práce jsou ve sbírkách Vojenského historického muzea v Praze na Žižkově.

Filip, Z.: R.B. – voják a malíř. In: Severní Morava 83.Šumperk 2002. S. 23–28. BSSSM, seš.3 (15.) Ostrava 2002. S. 34–36.

Krátce žil v Drahotuších.Od útlého věku byl s rodiči na východním Slovensku, kde byl jeho otec hraničářem. V roce 1938 se rodina musela vrátit zpět na Moravu. Studoval reálné gymnasium v Hranicích, kde maturoval v roce 1951. Poté absolvoval divadelní fakultu JAMU v Brně a nastoupil do divadla v Těšíně. V roce 1962 přijal angažmá v olomouckém divadle, kde působil do roku 1997. Zde vytvořil množství postav české i světové dramatické tvorby, např. Huberta ve hře M.Horníčka Malá noční inventura (1978), komickou i dramatickou roli radního Buška ve Stroupežnického Našich furiantech (1981), panovačného a nelidského šerifa Talbotta ve hře Tennessee Williamse Sestup Orfeův (1983). Známý byl též jako tvůrce karikatur hereckých osobností z olomouckého divadla, které byly publikovány v sedmdesátých letech v kulturním měsíčníku Kdy-kde-co v Olomouci. Samostatně vyšly pro přátele Spolku českých bibliofilů v dubnu 1971 jako soukromý tisk k poctě 50. výročí Divadla Oldřicha Stibora pod názvem „Václava Brtny Malá galerie“. Je to soubor třiceti karikatur. V roce 1978 byl autorem scény hry Miroslava Horníčka Malá noční inventura. Za více než 40 let umělecké činnosti ztvárnil desítky jevištních rolí a účinkoval též v několika českých filmech, např. ve válečném historickém filmu Dny zrady II. v režii Otakara Vávry (1973), v témže roce v režijním filmu Antonína Kachlíka Jezdec formule risk a v roli Ambróze ve filmu Víkend za milión (1987). Velký vliv na jeho herectví měla také kniha Radovana Lukavského „ Být nebo nebýt. Monology o herectví“ (1981).

Olomoucké hřbitovy a kolumbária. Olomouc, Memoria 2001, S.115. ; Almanach Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, S. 113, 123. Pogodová, E.: Rozhovor s V. Brtnou. Kdy-kde-co v Olomouci, 1993, květen.
Štěrbová,A.: O současném činoherním divadle.Ostra­va 1990

Drahotuše (n.m.č. města Hranice)

Štěpán Bulejko (někdy byl uváděn jako Štefan Bulejko) . Aby mohl vykonávat herecké povolání, v roce 1938 absolvoval pražskou Státní konzervatoř. Profesionální hereckou dráhu však započal už v olomouckém Českém divadle (1935 – 1938). Poté byl členem brněnského Zemského divadla a českobudějovické i pardubické scény (1938 – 1945), městských scén v Olomouci a Pardubicích (1945 – 1950) a Městských divadlech pražských (1950 – 1976), kde působil až do své smrti. V roce 1938 hostoval v epizodkách v pražském Národním divadle („Naši furianti“ a „Romeo a Julie“). Na českých divadelních prknech představoval Štěpán Bulejko pokaždé menší a malé role. Díky své výrazné vysoké postavě, zajímavě klenutému profilu tváře a mimice vždy dokázal na sebe strnout dost velkou pozornost. Zajímavý byl také jeho hluboký hlas, který ale moc nemohl využít, protože jeho role byly celkem často „němé“. Povětšinou vytvářel charakterní úlohy, např. Dlouhána (Rollandova „Hra o lásce a smrti“) nebo Strážmistra („Legenda o Svaté Ancille“ Chorvata Miroslava Krležly).

Přehled činnosti čs.divadel 1958.Praha 1959.S.83.;/s­.106 foto/.. http://www.csfd.cz/…pan-bulejko/

V letech 1973–1977 studoval DAMU v Praze, v roce 1978 pracoval v ČT Ostrava, ale z politických důvodů musel odejít a mohl pracovat pouze v rozhlase a v oblastních divadlech : Ostrava, Opava, Český Těšín, 6 sezón v Olomouci, Pardubice, Ústí nad Labem, Kladno a od r. 2006 v Městských divadlech pražských. V letech 1990–1992 poslanec ČNR. Proslavil se též dabingem, kdy namluvil kocoura Garfielda. Slavný moderátor soutěže TV Nova Milionář.

cs.wikipedie

Studoval na klas. gymnáziu v Prostějově, přivydělával si u okresních a kraj. soudů v Prostějově, Brně, Olomouci, od r. 1933 půs. v Brně, později v Ostravě do r. 1958. Od r. 1963 ředitelem muzea v Karviné se sídlem v Č. Těšíně. Externě studoval dějiny umění na UJEP Brno a r. 1939 promoval.

Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska.Opava, ČSAV 1983, seš.5, S.25–26.;.

Profesionál. dráhu zahájil r. 1913 v Pištěkově divadle v Praze, 1919–1930 v Brně, 1930–31 v Olomouci, po válce v Č. Budějovicích, 1953–58 Divadlo J. Wolkra v Praze, 1920–34 učil na konzervatoři v Brně.

ČBS.Praha Academia 1992, S.93.;.

Po maturitě studoval Akademii výtvarného umění ve Vídni, kde promoval roku 1885. Poté byl jmenován učitelem na nové Odborné škole sochařsko-kamenické v Hořovicích, kde vyučoval modelování a plastickou anatomii od 6. září 1885 do 1. listopadu 1914. Jeho sochy se nachází v Hořicích na portálu nového hřbitova, kde vytvořil postavu anděla, také ve Smetanových sadech, kde je socha B.Smetany, v České Skalici je busta Boženy Němcové na Husově náměstí z r. 1888. V Hoříněvsi je pomník Václava Hanky, který vytvořil z bílého hořického pískovce r. 1890 a byl odhalen před rodným domem národního buditele. Je též spoluautorem Památníku bitvy u Kolína, vybudovaném v r. 1898, který je nyní v majetku obce Křečhoř. Napsal několik odborných spisů. Zemřel 27. června 1933 v Brně.

Toman, P.: NSČSVU I.Praha 1947. S.147;Sto školních let Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích v Podkrkonoší 1884–1984.Hořice v Podkrkonoší 1984.; Ševčíková, Hana: Listopadová výročí středomoravského regionu.In: Týnecké listy 2009.č.11. S.5.; Plachá, Z.: Bystřický rodák. Velkobystřické noviny, 1991, č.6.S.5.

Studoval konzervatoř v Praze ve varhanní třídě J. Kličky. V letech 1933–1936 studoval dirigování na mistrovské škole Václava Talicha. O jeho úspěšné činnosti se dozvěděl výbor Pěvecko hudebního spolku Žerotín v Olomouci, který ho od 1.9.1943 zaměstnal jako učitele na hudební škole a zároveň ho pověřil řízením smíšeného hudebního sboru a Filharmonie Žerotín. Vyučoval na hud.šk.Žerotín v Olomouci v r. 1943–45, dirigent MF a smíšeného sboru Žerotína, organizátor hudebních pondělků 1944–45, jeden ze zakladatelů a první umělecký ředitel Moravské filharmonie v Olomouci /květen 1945-září 1946/. Ředitel hudebních škol v Jeseníku, Rýmařově, Českých Budějovicích, Pís­ku.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.258.; Zasloužil se o vznik MF.=Kdy-kde-co v Olomouci, 1980, červenec, S.14.; Gregor Vladimír: Dalibor Doubek a Moravská filharmonie.-Literatura.=ZKVMO 1960, č.86, S.110–112.;. Hlubinková Iveta: Činnost Pěveckého hudebního spolku Žerotín v letech 1939–1945. Bakalářská práce. FFUP Olomouc 2016.S. 13.

Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci roku 1921. Poté studoval v Praze na Karlově univerzitě filozofickou fakultu, obor historie, zeměpis, čeština. Absolvoval v roce 1925. Vyučoval pak na slovenských a českých školách a po rigorózních zkouškách promoval v roce 1927 na doktora filozofie. Svou původní aprobaci si rozšířil o hospodářský zeměpis (pro výuku na obchodních akademiích). Jako státní profesor působil od roku 1935 na obchodní škole ústavu hraběte Pöttinga v Olomouci a v letech 1947–1958 na Obchodní akademii v Olomouci. Poslední léta před důchodem byl politicky perzekvován, dojížděl vyučovat do Uničova a na zdejší Střední průmyslové škole a obchodní akademii učil češtinu a dějepis v letech 1958–1966. Souběžně se svým pedagogickým působením vykonával od 1. prosince 1947 funkci archiváře hl.města Olomouce (po prof.Václavu Nešporovi, který byl městským archivářem v letech 1924–1947) do roku 1956. Volný čas věnoval rodině, měl tři syny, spolkovému životu (byl m.j.členem Společnosti přátel starožitností) a v prázdninových měsících organizoval učitelské vzdělávací kurzy. Byl jejich duší ve Frýdlantě nad Ostravicí (1929), v Českém Krumlově (1931) a na Svatém Kopečku u Olomouce (1932). Přednášky: O názorech soudobých českých historiků na české dějiny; Periodizace českých dějin ; Poslední léta dynastie habsbursko-lotrinské; Rožmberkové a Český Krumlov; Katolicismus a český národ; Vznik pravoslaví a jeho vývoj; Rodina a škola; dovedl nejen obohatit o zajímavá historická fakta, ale dokázal je proložit komentářem podaným vybranou češtinou. Mnohá další témata publikoval v olomouckém Našinci, Vychovatelských listech, Zpráv Vlastivědného ústavu v Olomouci, Časopisu VSMO aj. Do památníku Slovanského gymnázia „ Za hlasem Komenského“ (1957) přispěl hodnotícím článkem: Z minulosti olomouckého školství. Z jeho návštěv u Boženy Mrštíkové vyšly tiskem celkem dvakrát Hovory s B. Mrštíkovou. Malý výběr r. 1943 (jako soukr.tisk) a delší, osm hovorů, v r.1945. V roce 1946 vyšla v Lošticích historická publikace „ Moravský generální seminář “. Další jeho prací byla „ Olomouc v revolučním roce 1848“, vydaná v roce 1948. V roce 1957 vyšla tiskem kniha „ Olomoucký orloj „. Značnou dokumentární hodnotu mají vzpomínky prvního předsedy Senátu ČSR dr. Mořice Hrubana, místopředsedy Šrámkovy Čs. strany lidové, které Dr. Drábek zaznamenával koncem 2. světové války. Poslední rozhovor Hruban – Drábek se uskutečnil 15.9.1945, den nato byl Dr.Mořic Hruban postižen mozkovou mrtvicí a zemřel. Vzpomínky s názvem „ Z časů nedlouho zašlých“ vyšly v roce 1967 jako 10. svazek edice Studium Křesťanské akademie v Římě a ilegálně dovezeny do Československa a zde čteny s velkým zájmem. Vzpomínky Dr.Drábka na středoškolská studijní léta vyšly ve sborníku Slovanského gymnázia (v příspěvku Za prvé světové války), s názvem Símě hořčičné (1947). PhDr. Jan Drábek žil s rodinou v Olomouci- Černovíře. Jako mladý chodil hrávat na varhany do kaple sv.Štěpána, dnes farního kostela v areálu kláštera Hradisko. Vedl kroniku města Olomouce. (nemám potvrzeno!)

Babler,O.F.- Časopis Společnosti přátel starožitností, 70, 1962, S.169. Kutnar,F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví,2,1978, S.421. Smejkal,B.: Nešporův nástupce Jan Drábek. In: Primum necessarium je vzdělání a mravnost. Olomouc, SG 1997.S. 135–137. 75 let Obchodní akademie v Olomouci (1919–1994). Olomouc 1994, S. 50.
Almanach k 50. výročí založení Střední průmyslové školy a Obchodní akademie v Uničově 1951–2001. Uničov 2001. S. 45.
Olomoucké hřbitovy a kolumbária. Olomouc, Memoria 2001. S. 119–120.

Klášterní Hradisko částí Olomouce.

PhDr. Jan Drábek

Varhaník a zpěvák-basista. Hudbě se vzdělal u svého bratra Jana Dusíka v Čáslavi a byl varhaníkem na Svatém Kopečku (n.m.č. města Olomouce) do r. 1784. Poté v Dubu, Dlouhé Loučce, kantorem ve Velké Bíteši, Pyšelu a Mohelně. Zakladatelem moravské větve Dusíků.

Československý hudební slovník 1. díl. Praha 1963. S.273.

Rodným jménem Pokorná. V letech 1950–1953 studovala gymnázium v Olomouci, později v Praze. V letech 1953–1957 absolvovala vysokou školu pedagogickou v Praze, obor historie geografie a učitelství pro střední školy. 1965–1967 absolvovala postgraduální studium FF UK v Praze. Doktorát PhDr. získala r. 1976 a habilitovala r. 1985. V letech 1957–1967 středoškolská prof. SVVŠ Mimoň, 1967–1972 učila na gymnáziu Česká Lípa a poté odbornou asistentkou Pedagogické fakulty v Ústí nad labem do r. 1984 a v letech 1984–1994 vedoucí katedry historie. Zabývá se česko-saskými vztahy. Od r. 1992 členka Komise pro dějiny českých krajanů v zahraničí.

Lexikon současných českých historiků . Praha 1999.č.z. 125.

Doc. PhDr. Jana Englová, CSc.

Syn choralisty Jana F. Fialy (1850–1910). Od r. 1884 žil v Olomouci, kde r. 1897 maturoval na Slovanském gymnáziu. Byl žákem Josefa Nešvery a Antonína Petzolda v hudbě. Ve zpěvu se vzdělal ve škole Pivodově v Praze, kde začal studovat lékařskou fakultu. Po krátkém studiu sólov=ho zoěvu ve Vídni působil 1907–1908 ve Vinohradském divadle v Praze. V letech 1908–1910 působil v Zemském divadle v Lublani a 1910–1915 v Národním divadle Brni. Po převratu v letech 1919–1920 působil v Českých Budějovicích. Vynikl v českých opěrách klasiků. Operní dráhy zanechal ve 20. letech a od r. 1927 působil jako vrchní účetní rada v Brně.

Československý hudební slovník. I. Praha 1963. S.308.; Památník 60. výročí českého gymnázia v Olomouci. Olomouc 1927. S.204.;

Studoval gymnázium v Třeboni a v Českých Budějovicích. Potom absolvoval FFUK v Praze češtinu, němčinu, filozofii. Nejprve pracoval dva roky v pražských knihovnách a od června 1923 – 1933 působil v SVK Olomouc, od r. 1934–38 v Brně, 1939–1945 v Amsterodamu, 1946–49 rektor UP Olomouc, 1956–1960 Brno, 1967 UK Praha, 1968–1970 přednášel na UP v Olomouci. Angažoval se v politickém a kulturním dění, publikoval v řadě časopisů. Pohřben v Olomouci. Užíval šifry Omar, J.L.F. Přispíval do časopisů: Čas;ČČM;Červený květ: Index B.Václavka;Pozor 1923–25;Slezský sborník 1969;Redigoval Index s B.Václavkem 1929–39.Sociologická revue 1930–39;knižnici Spisy FFUM Brno r.1937. V roce 1992 obdržel in memoriam Řád T.G.Masaryka.

Dvořák, J.: Stručný bibliografický přehled prací J.L.F. sb.Index.1964.; Lexikon české literatury.1.Praha, Academia 1985, S.708–709.; Honová, Stanislava: V měsíci listopadu si připomínáme…Kdy-kde-co. Olomouc 2014, listopad S. 1.

Prof. PhDr. Josef Ludvík Fischer

Narodil se v Července v Svatoplukově ul. 49 v rodině nádeníka. Měl tři sourozence. . Po ukončení školy jej vzal do učení litovelský malíř a natěrač Alois Mach. U něj maloval dekorace, pokoje, kuchyně apod., po vyučení r.1917 u něj zůstal v zaměstnání. V roce 1929 se oženil s Marií Kubíčkovou z Červenky, po svatbě bydleli u jejích rodičů, ale v Litovli měl malířskou živnost. Příštího roku se manželům Flasarovým narodil syn Ivo (1930), za další tři roky dcera Olga (1933). V té době již byl znám nejen jako malíř pokojů, ale také jako mladý výtvarník a divadelní ochotník. Roku 1942 absolvoval školu uměleckých řemesel v Brně. Po válce byl František Flasar na základě výnosu Zemského národního výboru v Brně zaregistrován pod číslem 303 v seznamu výtvarných umělců. Věnoval se výtvarné práci, sgrafity vyzdobil řadu fasád rodinných domků nejen v okolí Litovle, ale od Luhačovic po Šumpersko. Namaloval cyklus lunet v obřadní síni litovelské radnice, vytvořil sgrafito nad schodištěm u sálů Záložny, na průčelí domu u muzea aj. Od padesátých let působil jako výtvarník Okresního domu osvěty, roku 1961 se stal zaměstnancem Závodního klubu Tesla. Pro litovelské ochotníky tehdy vytvořil scény pro všechna představení. V šedesátých letech spolupracoval s akademickým malířem Františkem Peňázem. Společně navštívili stovky kostelů, podíleli se na jejich opravách a vytvořili mnoho nástropních a oltářních obrazů. Na popud Františka Peňáze vytvořil i plastiky dvou křížových cest: starší a větší (65×35 cm) bez popisu jednotlivých zastavení a mladší menší (30×30 cm) s popisem. Byl všestranně kulturně činný jako ochotnický herec, režisér, malíř kulis, plakátů, diplomů, vyzdobil kroniky divadelního souboru aj. Věnoval se výtvarné práci v mnoha oborech (nástěnné malby, obrazy, kresby, ilustrace knih, plastiky, sgrafita v exteriérech i interiérech, restaurování). Namaloval řadu akvarelů a olejů, dnes vesměs v soukromých sbírkách. Zajímavými a poměrně ojedinělými pracemi jsou obrazy na způsob vitráže ve vinných sklepech v Čejkovicích, mozaika umístěná v areálu bývalých radiokomunikací v Litovli či dřevořezby hlav. V 80. letech 20. století se zdravotní stav Františka Flasara rychle zhoršoval. Po mozkové příhodě v osmdesáti letech byl upoután na lůžko, posléze umístěn do Domova důchodců v rodné Července. Ještě za svého života se v roce 1985 dočkal samostatné výstavy v litovelském mu­zeu.

Litovelské noviny 3/1993, S.3; František Flasar 1903–1989. Almanach obce Červenky.2009.; Šik,L.: Litovelské osobnosti. CD-R. 2008.;

Obraz Františka Flasara na chodbě Obecního úřadu v Července. Unčovice (n.m.č. Litovle).

Absolvoval konzervatoř Praha r. 1940, poté působil v MD Olomouc, Jihlavě, Těšíně /uměl. šéf/ v letech 1946–1948. Působil v Opavě a v Praze. Autor hereckých biografií.

Přehled činnosti čs. divadel 1958. Praha, DÚ 1959, S.107; ;Ročenka družstva českého divadla v Olomouci 1940–41.

Studoval na České reálce v Olomouci, kde maturoval v r. 1911. Poté odešel na ČVUT do Prahy, kde v roce 1916 přerušil studium kvůli válce a vrátil se až po ukončení války. Absolvoval v r. 1919. Od roku 1920 pracoval v Brně jako projektant pro výstavbu Masarykovy univerzity až do r. 1929, poté do r. 1958 byl Ing. arch. Grunt městský vrchní technický komisař a přednosta plánovacího úřadu města Brna. V průběhu let 1929–1931 působil též jako scénograf v Národním divadle Brno a 1929–1939 v Indexu Brno.. Z výčtu jeho díla: Bratislava (1922), Zemské výstaviště Brno (1923), Módní salón Femina na České ul. Brno (1924), Hodonín (1924, 1929, 1934), účast na Mezinárodní výstavě dekorativního umění Paříž (1924). regulační plány pro Kyjov (1933), projekt pro ND Brno (1935), spolupráxe při projektu Smitalovy vily v Kroměříži (1935–1940),návrhy budovy Národního shromáždění v Praze (1946–1947), dostavba radnice ve Znojmě (1948), návrh na mezinárodní hotel na Husově ulici v Brně (1957), po architektonické stránce se podílel na podobě přehrady vystavěné v letech 1936–1940 v Brně. Členem Klubu architektů v Brně, Klubu výtvarných umělců Aleš, Brněnského Devětsilu, Svazu architektů ČSR.

Kmoníčková, Eva: V roce 1988 zemřeli.Brno, SVK 1989. S.24.; Švácha, Rostislav: Jaroslav Grunt – 90. In: Výtvarná kultury, 7, 1983. S. 63–64.; Crhonek, I.: Jaroslav Grunt. In: Architekt,39, 1993,č.2. S.2. ;

Narodil se v rodině zemědělského technika Vladislava Habermana, maminka byla vedoucí provozovny Jednota. Vystudoval střední školu v Litovli a průmyslovku v České Třebové, vyvěšení vlajky USA na soukromé akci v roce 1970 mu vyneslo podmínečný rozsudek a zákaz vedoucích funkcí. Po sňatku s Alenou Hannigovou v r.1979 vystřídal několik zaměstnání v restauracích Jednoty a RaJ, mají dvě děti, syna a dceru. R.1987 dostal povolení k vystěhování do Německa, po absolvování zkoušek získal zaměstnání jako vlakvedoucí u dráhy. Velkým koníčkem bylo cestování, zejména na lodích. Podnikl několik zahraničních cest, na kole, vlakem, na jachtě, složil zkoušky na katedře sportovní mořeplavby. V r.1990 založil cestovní kancelář zaměřenou na jachting a od r.1996 na rekreační pobyty na ostrově Pag v Chorvatsku. V r.1997 koupil památkově chráněný dům č.787 v ul.1.Máje v Litovli, nechal jej opravit a pokračoval zde v provozu cestovní kanceláře. O své plavbě na jachtě napsal roku 2011 cestopisný román „Z Moravy k mysu Horn … a ještě dále“.

Šik, Lubomír: Osobnosti Litovle. 2012. (email, červenec)

Ing. Dr. Bedřich Hacar, DrSc. navštěvoval reálku v Prostějově. Pak studium stavebního inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze. Od r. 1921 pracoval ve výzkumném a zkušebním ústavu hmot a konstrukcí stavebních při ČVUT, jehož byl spoluzakladatelem. Těžištěm jeho práce byl výzkum stavebních hmot, vypracoval několik projektů v oboru betonových konstrukcí.

Gračka, Fr. : Čechy pod Kosířem. Obec Čechy pod Kosířem 2000. S 33.

Narozen v obci Poličky u Nezamyslic (n. m.č. Doloplazy na Prostějovsku). Divadelní režisér a pedagog, emeritní profesor režie Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, význačná osobnost českého divadla. Dětství prožil v Kroměříži, vystudoval kroměřížské reálné gymnázium. Studium divadelní režie na JAMU v Brně absolvoval v roce 1953. 1953–1957 byl režisérem, 1959–1961 šéfem Slováckého divadla v Uherském Hradišti, 1957–1959 režisér činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, 1961–1962 šéf činohry Divadla Jaroslava Průchy v Kladně (s Janem Grossmanem zde inscenoval Brechtovu Matku Kuráž a její děti). Jeho profesionální umělecká dráha je nejvíce spjata s Brnem. 1962–1971 a 1981–1991 režisér Mahenovy činohry Státního – dnes Národního – divadla. Spolupracoval zejména s dramaturgy Ludvíkem Kunderou a Bořivojem Srbou.

Závodský, Vít: Kytička panu profesorovi. In: Amatérská scéna 2008. č.4.