Osobnosti Moravy.eu

V r. 1887 se provdala za advokáta JUDr. Julia Ambrose /1855–1925/, po r. 1918 se odstěhovala do Prahy.

Fischer, R.: Olomoucký památník 1948–1918.Olomouc 1938.S.7–8.;.

Řídící učitel I. obecné školy v Prostějově, Palackého tř. Popraven.

Daň krve moravskoslezských škol 1939 – 1945.Brno 1947.S.17.;.

V letech 1532–40 studoval školu v Přerově. Poté do r. 1543 v Kroměříži. Po r. 1545 na škole v Prostějově. Po zahraničních studiích v Basilleji byl v r. 1553 vysvěcen na kněze v Přerově. 1557 zvolen biskupem jednoty bratrské. Mezi první zmínky o nálezech v českých zemích patří zpráva o mamutích klech z Předmostí v Gramatice J. Blahoslava. Pohřben v Ivančicích.

Lexikon české literatury.1.Praha, Academia 1985, S.246–248.; Slovník českých spisovatelů.Praha ČS 1964.;. Sklenář,Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005. S.78–79.;

Studoval v Olomouci a v roce 1803 vstoupil do františkánského řádu v Trnavě, kde získal hudební vzdělání. Působil pak v Bratislavě, až do konce života jako varhaník v Malackách.

Československý hudební slovník. I. Praha 1963.S.187.;

Navštěvoval školu při piaristické koleji v Kroměříži, přestoupil na reálku, pak na učitelský ústav v Olomouci a odtud na učitelský ústav v Příboře. Učitel v Kelči, 1891–1904 správce školy v Miloticích. Zakladatel časopisu Valašské Hlasy 1886; V roce 1904 odešel ze školství a věnoval se novinářství. Vydával časopisy: Milotický hospodář, Chov drobného zvířectva (1903) a Praktický rádce pro zahradnictví 1920; Vydávané časopisy a publikace tiskl ve vlastní tiskárně od r. 1925.. Z díla: Výnosné pěstování zeleniny v zahradě i na poli. 1926, (4. vyd. 1946. ). V roce 1937 byl jmenován místopředsedou a čestným členem Syndikátu zemědělských novinářů a spisovatelů ČSR a čestným členem Československé akademie zemědělské.

ČBS. Praha Academia 1992, s. 103., ČBS XX. století, 1.díl, Praha 1999; Fabián, J. – Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě.A-Fi. Valašské Meziříčí 2009. S.70.;

synovec A. Dosedly. Ord. 1917, působil na Klášterním Hradisku do r. 1937, poté správce farnosti Olomouc – Hejčín, na odpočinku v rodišti.

Pinkava, J.: Jaroměřická zastavení.Jaro­měřice 1992.S.47.;Katalog kněžstva olomoucké arcidiecese.Olomouc 1949.S.81.;.

Profesor Státní průmyslové školy v Přerově, Havlíčkova 2. Popraven. v Mauthausenu. Ve škole, kde Ing. František Dráb působil je pamětní deska na paměť popraveným.

Daň krve moravskoslezských škol 1939–1945. Brno 1947.S.24.

Varhaník a zpěvák-basista. Hudbě se vzdělal u svého bratra Jana Dusíka v Čáslavi a byl varhaníkem na Svatém Kopečku (n.m.č. města Olomouce) do r. 1784. Poté v Dubu, Dlouhé Loučce, kantorem ve Velké Bíteši, Pyšelu a Mohelně. Zakladatelem moravské větve Dusíků.

Československý hudební slovník 1. díl. Praha 1963. S.273.

Středoškolský profesor vyučoval na piaristických hlavních školách a gymnáziích v Benešově, Litomyšli, Slaném a Praze, kde 1835–1868 na Akademickém gymnáziu profesorem náboženství. Od 1848 byl členem Matice české při Národním muzeu v Praze, jež vydávala české knihy. Jako rektor vedl pražskou piaristickou kolej v Panské ulici 1859–1876. Poté pobýval jako důchodce na Moravě. Jeho badatelská práce byla publikována v tisku. Byl spolupracovníkem první české moderní encyklopedie Riegrova Slovníku naučného a publikoval v Časopisu katolického duchovenstva.

Svátek, Josef: Je spravedlivé vzpomenouti.Ka­tolické noviny, 25.7.1965, S.3.;.

Příbuzný spisovatele J.Š.Baara. V letech 1902–1910 učil na gymnáziu v Zábřeze předměty: botaniku, zoologii, matematiku, geometrii, fyziku, mineralogii, psychologii a těsnopis.Odtud odešel do M.Budějovic, kde spoluorganizoval nové reálné gymnázium jehož ředitelem byl jmenován. Autor knihy : Selské nepokoje na Moravě.Z kroniky požárů v Mor.Budějovicích.

Horák, P.: Před 20 lety zemřel prof.PhDr.Josef Fišer.-PKZ 1964, č.9.;Kunc, J.: Kdy zemřeli…Praha 1957.S.15.;.

Studoval gymnázium ve Velehradě a v Uherském Hradišti. V letech 1953–1958 studoval FFMU v Brně, obor hudební výchova a národopis.docent slovanské etnografie. Profesorem jmenován v roce 1990 pro obor evropský národopis, 1991 DrSc. Pracoval v muzeu Hodonín v letech 1958–1960 a 1961–1992 na FFMU Brno. Prof. MU Brno, obor etnologie. Zabýval se též Hanou. Přítomen na odborné konferenci Lidová kultura na Hané v Olomouci..

Kdo je kdo .Praha 1991.S.214.;Ne­krolog LD, 29.5.1992, S.5.;.

Prof. PhDr. Václav Frolec, DrSc. (Osobně znám, čtenářem regionálního oddělení Okresní knihovny v Olomouci
v období 1990–1992).

Studoval gymnázium v Olomouci, v letech 1893–1897 právnickou fakultu UK v Praze. Dne 13. září 1898 vstoupil do řádu piaristů v Litomyšli. 1899–1902 studoval bohosloví na teologické fakultě v Praze. Stává se jáhnem 28.10.1902. V le­tech 1902–1920 učí na řádové piaristické koleji v Praze, tam je v letech 1904–1919 též knihovníkem. Od 17. července 1920 zvolen provincionálem piaristického řádu, což byl největší představitel řádu v ČSR. Funkci vykonával osmnáct let až do své smrti. Měl tétž titul arcibiskupského notáře pražského arcibiskupa a titul skutečného rady olomouckého arcipastýře. Zemřel při léčení v Mariánských Lázních na zánět slepého střeva.

Beránek, O.: Z dějin štěpánovské farnosti.II.díl., S.129 an. (rukopis z pozůstalosti/

Rozená Krylová. Rodný dům ve Štěpánově čp. 332, nyní Horní ulice 101. Marie Gruzínová byla sekretářkou vladyky Gorazda v Praze. Při zatýkání pravoslavných kněží v roce 1942 byli zatčeni manželé Čiklovi a jejich byt byl uzamčen. Marie Gruzínová podle autora vnikla oknem do Čiklova bytu. Děti potom odvezla k příbuzným do Přerova. Vše se prozradilo. Marie Gruzínová byla v červenci 1942 zatčena, převezena do Mauthausenu, kde byla umučena dne 24. října 1942. Ve Štěpánově na pravoslavném chrámu sv. Prokopa Sázavského umístěna pamětní deska. Druhá deska je na štěpánovském hřbitově. Dodejme, že sestra Marie Gruzínová byla zasvěcena do mnohých prací vladyky Gorazda, které museli být zachovány v tajnosti před nacisty. Přepisovala např. v ladykovi Gorazdovi j eho oficiální i důvěrné dopisy do Jugoslávie i rukopis jeho knihy, ve které podrobil kritice jak nacistické řádění v Protektorátu, tak samu zvrácenou totalitní ideologii. Nic neprozradila.

Koudela, M., Kráčmar, J.Paměti obce Štěpánova.Ště­pánov.Danal, 1997.S.69. Velký čin malé církve. Praha 1948.;

Narodil se v rodině šumperského fotografa. Absolvoval něm. gymnázium v Šumperku, Akademii výtvarných umění ve Vratislavi, Uměleckou akademii ve Vídni a Akademii v Praze. 1926–1945 měl ateliér v Praze. Pro pražské něm. divadlo pracoval jako scénický výtvarník. 1946 odešel z ČSR a byl činný jako scénický výtvarník u Bavorského státního divadla v Mnichově. Jeho díla vlastní i Oblastní galerie v Olomouci.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy I.Opava-Ostrava 1993.S.38.;

Bratr Oldřicha Halmy. Studoval gymnázium v Olomouci, v Žerotíně žákem R. Hanische. 1940–1942 v Olomouci členem Moravského klavírního tria, od r. 1942 v Praze. Koncertní mistr Symfonického orchestru Československého rozhlasu Praha.

Československý hudební slovník, sv.1., P., SHV 1963, S.394. Kmoníčková, Eva: V roce 1994 zemřeli.Brno 1995, S.48.

Prof. VUT Brno a ČVUT Praha. Zabýval se mechanickou technologií. Autor odb. publikací. Výroba surového cukru. 1899. ;Elektrické svařování mědí. 1935. ; ad. Nositel Komanděrského kříže řádu Polonia Restituta.

ČBS.Praha 1992.S.193.;.

Maturoval na gymnáziu v Litovli roce 1922. Jako odborný učitel vyučoval v Mladči, Bohuslavicích, v roce 1926 a 1927 v Litovli, pak v Cholině, Přemyslovicích, Michálkovicích, Troubelicích a od roku1939 ve Štěpánově. Jako radioamatér se zapojil do protifašistického odboje. Se svým bratrem Vítem (narozen 1904 v Litovli) napsal hru „Pochopilas?" a samostatně „Přímou cestou". Roku 1941 byl jmenován správcem smíšené hlavní školy v Těšeticích, kam však již nenastoupil, byl zatčen 14. října 1941, zabavena mu krátkovlnná vysílačka, kterou měl řádně ohlášenou. Vězněn v Olomouci, v Brně a pak v Mauthausenu, kde vysílením zemřel 29. června 1942.

Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.24.; Kunc, J.: Kdy zemřeli…Praha 1962, S.76.; Šik Lubomír: Spisovatelé Litovelska. Disketa.

Roku 1929 absolvoval reálku v Šumperku a v roce 1934 Vojenskou akademii v Hranicích. Až do rozpuštění čs. armády (březen 1939) byl důstojníkem čs. armády (Bratislava), potom až do začátku prosince byl příslušníkem vojenské ilegální organizace v Praze. Od konce roku 1939 příslušník čs. zahraničního vojska ve Francii (od 12.4.1940; velitel dělostřelecké baterie), po vylodění v Anglii (7.7.1940), velitel protiletadlové baterie, po ukončení náletů na Anglii absolvoval „Polskou válečnou školu“ s paradesantním výcvikem (1942–43; Peebles ve Skotsku). Potom byl převelen do SSSR, dorazil tam 12. listopadu 1943. Od 9.1. do 30.4.1944 vedl výcvik 2. čs. sam. paradesantní brigády (Jefremovo), o počtu asi 2800 parašutistů. Od 10. června 1944 již jako náčelník štábu vedl další výcvik parabrigády u města Proskurov (viz jeho fotografie v knize „Vojenské dějiny Československa“, str. 373), se kterou (11.-19.9.1944) se účastnil těžkých bojů „u Dukly“, na polské straně (prostor mezi Krosnem a Sanokem). Potom od 20.9. do 6.10.1944 byl ve štábu čs. armádního sboru, v noci 6.10.1944 byl s generálem Viestem vysazen na letiště „Tri duby“ na pomoc SNP. Po vojenské porážce povstání a po ústupu do hor, byl 30.11.1944 u Horní Lehoty těžce zraněn. Potom až do osvobození (8.3.1945) byl ilegálně, pod cizím jménem léčen v nemocnici v Podbrezové. Za aktivní účast ve 2.světové válce byl vyznamenán:

Prezidentem E. Benešem (za uznání bojových zásluh, za osobní statečnost před nepřítelem, za uznání vynikajících vojenských činů mimo boj): „Československým válečným křížem 1939“ (třikrát; v období srpen 1945-leden 1946), medailí „Za chrabrost“ (dvakrát; v období srpen-září 1945) a medailí „Za zásluhy I. stupně“ (červenec 1945).
Předsednictvem Slovenské národní rady (za zásluhy o obnovení Československé republiky) „Řádem SNP I. třídy“(březen 1946).
Ministrem národní obrany ČSR těmito medailemi: Odznak za těžká zranění (dvakrát), Odznak československého partyzána, Pamětní medaile Velké Británie, Pamětní medaile Francie a Pamětní medaile SSSR.
Dále potom i těmito zahraničními vyznamenáními;
Britským „Válečným křížem s korunou I.třídy“, sovětskou medailí „Za Pobedu nad Germanijem“ a jugoslávským řádem „Partyzánská hvězda II.třídy“. Po válce absolvoval „Válečnou školu generálního štábu“ v Praze (1945–46), již ve funkci náčelníka štábu 1. čs. obrněné divize v Praze (1946–47), byl však „za hanobení SSSR“ zbaven této vysoké funkce (13.12.1947) v ČSLA. Po únoru 1948 byl degradován na velitele praporu v Karlových Varech, později v Bruntále, odkud 16.11.1948 emi­groval do SRN (ilegální překročení státní hranice v prostoru hory „Dyleň“). Dne 14.12.1949 odejel do Austrálie, kam dorazil 30.1.1950. Tam zpočátku pracoval jako dělník a potom jako úředník v Adelaide. Od dubna 1951 byl u firmy prodávající motorová vozidla v Sydney, od prosince 1951 do srpna 1952 byl zaměstnán jako účetní a pomocná administrativní síla na velikém statku (asi 2 miliony akrů půdy), v N.W. Queenslandu. 29.8.1952 odletěl do Honolulu (Havajské ostrovy), kde byl přijat jako „permanentní rezident“ Spojených států. Od 8.9.1952 až do konce roku 1979 byl zaměstnán jako instruktor (učitel) pro cizí jazyky ve „Vojenské jazykové akademii Pentagonu“ v USA (Army language School, California, Presidio of Monterey),

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.3.Ostrava, 1995.S.51–52.; Biografii zpracoval MVDr. Josef Hlásný, CSc. – http://www.bludov.cz/…-Hlasny.html http://www.bludov.cz/…/B-04-10.pdf

Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí, jeho otec byl báňským úředníkem, matka v domácnosti. Po maturitě na Státní prům.škole vyšší strojnické v Ostravě-Vítkovicích nastoupil vojenskou presenční službu, během, které absolvoval školu pro důstojníky letectva v záloze. Po ukončení vojenské služby se vrátil do Ostravy, rok nenašel zaměstnání, (byla krize), proto se vrátil v r.1934 k letectvu do dobrovolné další činné služby u 2.leteckého pluku Dr.Edvarda Beneše v Olomouci, nejdříve jako podporučík-pozorovatel, od r.1935 poručík polní pozorovatel, od r.1936 letec pozorovatel za noci (absolvoval kurz nočního létání), ještě v r.1936 jmenovanán poručíkem letectva z povolání, v r.1937 velitel fotočety u technické letky, od září 1938 letec 63. letky, která byla převelena z Olomouce na nové letiště v Přerově. Vynikající letecký fotograf. V létě 1938 provedl spolu s letci por K.Mrázkem a por.Fr.Fajtlem několik výzvědných letů nad německým územím.Podle hodnocení jeho nadřízených patřil mezi vynikající důstojníky a vlastence. Byl také všestranným sportovcem, atletickým závodníkem a funkcionářem Sokola Olomouc. Po 15.3.1939 technikem na koksovně dolu František v Ostravě-Přívoze. Stal se členem vojenské odbojové organizace Obrana národa, kde působil jako velitel ON v Moravské Ostravě. V říjnu 1939 se oženil po desetilté známosti (letci se směli ženit až ve třiceti letech) s Olgou, roz.Lubovskou ze Slezské Ostravy. 22.března 1940 byl zatčen gestapem, vězněn v Ostravě, Ratiboři. V, Olomouci, souzen u stanného soudu v Brně a poté z Ostravy odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku s poznámkou „návrat nežádoucí“, kde byl zavražděn lékařem SS. Svou dceru nikdy nepoznal, narodila se
v době, kdy už byl ve vězení. Jako účastník domácího odboje za 2.světové války byl posmrtně povýšen na štábního kapitána a vyznamenán Čsl. válečným křížem z r.1939. Jeho jméno je uvedeno na pomníku rodinného hrobu a rovněž na pomníku padlých na centrálním hřbitově v Ostravě a také na dlouhém seznamu padlých v Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Je i na malém pomníčku před Ostravskou sokolovnou a na pamětní desce v koksově František v Ostravě-Přívoze.

Loucký, F.: Mnozí nedoletěli.Praha 1989.S.265.;Fajtl, F.: Sestřelen.Praha 1969.;Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády.Praha 1980.S.125–135.;. Dodatky od dcery Miroslavy Kníchalové z Ostravy Některé reálie sepsal ostravský vysokoškoslký pedagog, spisovatel a publicista PhDr.Ivo Stolařík, CSc, za války rovněž odbojář.

Narozen v Unčovicích (n.m.č. Litovle).

Od mládí projevoval zájem o archeologickou historii svého rodiště. V roce 1951 se přestěhoval do Mohelnice, kde pracoval v podniku MEZ (dnes Siemnes) jako frézař. Ve volném čase se jeho koníček ještě více projevil. Začal spolupracovat s významnými archeology. V Mohelnici spolupracoval v letech 1953–1971 s PhDr. Rudolfem Tichým, CSc. (1924–1993), poté od r. 1959 s PhDr. Jindrou Nekvasilem, CSc. (1926–2009) v Moravičanech a od r. 1969 s Dr. Vladimírem Gošem v Lošticích. Zachraňoval nálezy na Mohelnicku, objevil řadu lokalit a podílel se na vzniku muzejní expozice v mohelnickém muzeu. V první polovině devadesátých let , již nemocen se pustil do archeologického průzkumu kostela Všech svatých ve Vyšehorkách (n.m.č. Líšnice), který zakončil odbornou studií. Všechny sběry vykonával ve volném čase a bez nároku na jakoukoliv odměnu. Spolupracoval s odborníky z archeologického ústavu na výzkumech v Mohelnici, Moravičanech a sám provedl výzkumy v Paloníně, Lošticích, v biskupském hrádku v Mohelnici a ve Vyšehorském kostele. V roce 2005 mu byla odhalena pamětní deska na nádvoří mohelnického muzea. Výrazně ovlivnil i mladého archeologa Karla Faltýnka.

Faltýnek, Karel: Vzpomínka na pana Vladimíra Kapla. In.: Archeologie Moravy a Slezska, 5 ,2005. S.87 –89.; Goš, Vladimír: Vladimír Kapl – zemřel archeolog amatér (16.5.1926–30.1.1999). In.: Pravěk. Nová řada 1999, č. 1. S.471.; Sklenář, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha, Libri 2005. S.277.; Kaplová, Alžběta: Archeologické výzkumy V. Kapla https://is.muni.cz/…Diplomka.pdf

Poslední rakouský císař, český a uherský král.Následníkem se stal po smrti svého strýce Františka Ferdinanda d Este v červnu 1914, císařem pak po smrti Františka Josefa I / 21.11.1916.Olo­moucká městská rada vyjádřila svou loajalitu novému panovníkovi přejmenováním ulice Litovelské na Karlovu (n.Riegrova).Náv­štěva císaře Karla I.v Olomouci v neděli 16.12.1917.Při­cestoval dvorním vlakem na olomoucké hl.nádraží v 9 hod.dopoled­ne.Prvním bodem programu návštěvy byla účast na opětném vysvěcení garnizónního kostela P.Marie Sněžné po jeho opravě.Pak byl přijat na radnici, poté odjel do arcibiskupské rezidence.Posledním bodem programu byla účast při vysvěcení vojenského hřbitova v Černovíře.V 12, 15 odpoledne opustil dvorní vlak olomouc.hl.nádraží. Vroce 2004 byl blahořečen.

Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918.Praha, Fiala, Jiří: Návštěvou v Olomouci.In: Kdy, kde, co v Olomouci 1993, leden, S.16–17.; Encyklopedie osobnosti Evropy, Praha. 1993.

Vedoucí šlechtitelských stanic, věnoval se šlechtění obilovin a brambor, v.r.1954 vyšla jeho kniha " Pěstováním topinambur zvyšujeme krmivovou základnu".

SOKA Přerov, duben 1994.;.

Studoval na reálném gymnáziu v Litovli, po maturitě začal studovat na KU v Praze. Poté získal místo advokátního koncipienta v Šumperku, Českých Budějovicích a Náchodě, tam si počase otevřel i vlastní advokátní kancelář. Mnoho času věnoval činnosti Dělnické akdemie. Zapojil se do ilegálního odbojového hnutí.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.2.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1994.S.66–67.;

Začal studovat na gymnáziu v Litovli, ale studia nedokončil a vyučil se v obchodě pa Rudolfa v Litovli jako drogista. Do začátku 2. světové války pracoval v mnoha drogistických prodejnách. Dostal se do kontaktu s fotografováním, které se pro něj stalo celoživotním koníčkem. Přátelil se s cestovatelem L.M.Pařízkem. Po vypuknutí světové války byl totálně nasazený v polské Wroclavi, kde strávil 5 let a pracoval u neměckého drogisty Maxa Kacheho. Tady začal aktivně fotografovat městské památky. V laboratoři taky zpracovával různé fotografie na památku z vojny. Začátkem roku 1945 se mu podařilo utéci a schovával se pak u svého strýce v Dolních Kounicích u Brna. Po osvobození v r. 1945 se vrátil domů. V r. 1945 se potkal s malířem Hugo Šilberským, s kterým se přátelil až do konce života. Jezdili po kraji, navštívili několikrát Bouzov, Náměšť na Hané, několikrát společně pobývali ve Vysokých Tatrách. Společně přispěli svojí tvorbou do knihy k dějinám Mohelnice. V roce 1947 se Jaroslav Koupil oženil a v r. 1948 se mu narodil syn Jaroslav, který nyní působí v Hradci Králové jako lékař. Fotograf se podílel též na dokumentaci města Mohelnice, činností pro místní muzeum ap. Fotografie publikoval v časopisech Svět v obrazech, Květy, Svět motorů. Účastnil se též fotografických výstav doma i v zahraničí (Polsko, Maďarsko, NDR). Rád fotografoval též folkór a to v Náměšti na Hané, Rožnově pod R. a ve Strážnici. Přátelil se též s básníkem Martinem Strouhalem ad. Byl dlouholetým členem Klubu přátel výtvarného umění v Mohelnici.

Šilberský, Aleš: Vysoké Tatry štetcom a objektivom. Bratislava 2007. S. 23.