Osobnosti Moravy.eu

Po maturitě na gymnáziu v Zábřehu r. 1948, studoval v letech 1948–1952 na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze. Postupně byl vikářem a poté farářem v českobratrských sborech v Šenově, Strmilově, Semtěši, Praze – Radotíně. V roce 1969 studoval na Ekumenickém institutu v Chateau de Bossey ve Švýcarsku. V roce 1974 byl zbaven státního souhlasu ke kněžské službě a do roku 1990 pracoval v různých povoláních(úředník, pomocný dělník, uklízeč). Od roku 1990 působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlově v Praze, od r. 1995 přednáší na teologické fakultě tamtéž,kde byl jmenován v témž roce profesorem. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77, pořádal bytové semináře, soukromě vyučoval hebrejštinu. V letech 1987–1993 spolupracoval s Local Examinations Syndicate for Religious Studies při oreganizování dálkového studia teologie. Byl členem překladatelské skupiny pro Starý zákon, která připravovala český ekumenický překlad Bible ( 1968–1985), je členem redakčních rad řady křesťanských časopisů. Je editorem edice Rosa na ratolestech: z odkazu evangelických kazatelů nakladatelství Kalich. Uspořádal sborník k 70 tinám L.Hejdánka, je zastoupen v mnoha sbornících. Odborné publikace vydával už v samizdatu. Pod pseudonymem Karel Flossman vyšla v roce 1989 " Moudrost se Starém zákoně. Na svém kontě má přes deset knih. Básnickou tvorbu z let 1953–2003 přinesl titul Hudba pro pozůstalé (Torst, Praha 2006), který obsahuje 55 básní a nekolik kreseb. Žil v Praze.

LES – In: Salon č.504, 1.2.2007. Literární příloha Práva.

univ.prof. ThDr. Milan Balabán

V letech 1865–1869 soukromým učitelem na internátní německé škole J. Böhma v Ústí nad Orlicí, poté učitelem v Lulči, od 1885 nadučitelem do r. 1900. V r. 1887 předsedou Učitelské jednoty, od r. 1900 její čestný člen. V letech 189–1899 předsedou okresní školní rady. Pedagogické články publikoval v časopise Komenský (1882, 183, 185, 1902), ve Vyškovských novinách (1899/č. 21–23). V majetku jeho dcery paní Milady Tvrdé z Lulče je pozůstalost. Můj deník (1868–1886).

ČSHS 1.díl, Praha 1963;
Ševčíková, H.: Červnová výročí středomoravského regionu, Týneclé listy, č.6/2007, S.6.;

Učitel a organizátor českého veřejného a kulturního života v Lošticích. Člen loštického obecního výboru.

Filip,Z.: Biografický slovník okresu Šumperk. Šumperk, OVM 2001. S.7.

Pracoval v armádě, spoluprac. s čsl. zahranič. odbojem. 1951–53 ved. spec. chemic. katedry na Vojenské tech. akademii v Brně. Hudebník-klavír, složil orchestrál. doprovody k sokolským cvičením. Tiskem vyšly „Nové směry“. Autor učebnic pro střední průmyslovou šk. chemickou.

Literární místopis Přerovska -OA Přerov 1982.;.

V Olomouci studoval na nižším něm. gymnáziu do r. 1884, v té době se též soukromě učil na klavír, housle a violoncello. Používal pseud. Berov.

ČSHS.1.Praha 1963, S.84.;

Narozen na Hodonínsku. Redaktor Hanáckých novin – Přerovsko.

vizitka/1993.;­.Vzpomínka od sestry Elišky Semeniukové. Hanácké noviny Olomouc 2.3.1996.Foto­grafie.

Absolvoval gymnázium v Litovli, poté studoval na Husově bohoslovecké fakultě v Praze (v období protektorátu za ztížených podmínek), 1942 totálně nasazen v Norsku, u polárního kruhu, kde stavěl zajatecké tábory. Vrátil se po dvou letech s omrzlinami prstů na nohou. Po návratu byl tajně vysvěcen za faráře a nastoupil své první místo v Berouně v Čechách, pak následoval Zlín. Po válce byl přeložen do Šumperka, kde bylo třeba obnovit církevní život. V roce 1946 se zde oženil. V roce 1949 byl povolán do Olomouce a tam svoji činnost faráře Církve československé ukončil. V roce 1951 byl odveden do prezenční služby v armádě a byl zařazen k jednotce PTP neboli k tzv. černým baronům. V roce 1952 se vrátil a byl mu odebrán státní souhlas k výkonu funkce faráře. Musel nastoupit jako dělník do Moravských železáren v Olomouci. Záhy se stal ředitelem Závodního klubu MŽ. Přičinil se i o vznik výtvarné skupiny Ohnisko. Na počátku roku 1968 byl zvolen předsedou podnikového výboru ROH. V tu dobu také zdárně dokončil novinářský postgraduál v Praze. V době normalizace bylo vedení odborů rozpuštěno a byl tak převeden na střežené oddělení VTEI. Krátce poté dostal v srpnu 1972 těžký infarkt myokardu a po roce nemocenské mu byl přiznán částečný invalidní důchod s možností pracovat 5 hodin denně. V této době se vrátil k vlastivědné práci. V roce 1981 když odešel do důchodu, odstěhoval se s manželkou do Uničova. Po roce 1989 se vrátil ke svému poslání a původnímu povolání. Dlouhá léta pobýval ve státních archivech v Olomouci, Litovli, Bruntále. Byl badatelem, který dokázal maximálně vytěžit prostudované materiály pro historickou práci. Hodiny, které strávil v knihovnách, hlavně v olomoucké vědecké knihovně, by vydaly samy o sobě několik let. Zabýval se i překlady. V devadesátých letech hojně publikoval. Psal pro církevní periodika Český zápas a Teologickou revui. Více jak 23 let psal do Severní Moravy, Vlastivědných listů, ročenky Okresního archívu v Olomouci. Zemřel 18. 4. 1996 v Litovli. V po¬zůstalosti je mnoho strojopisů uložených v SVKOL. Posmrtně vyšel jeho historický román v nakladatelství Memoria Jen pro havraní smích (1997). Kniha pojednává o osudech hradu Sovince a jeho majitelích.

Balatková, J. : Josefu Bezděčkovi k narozeninám. Střední Morava, 2, 1996, č. 2, S. 128–130. (Bibliografie prací, foto). Bezděčková, Věra: Josef Bezděčka, literát a publicista. In.: Z paměti literární Olomouce/2. Olomouc VSMO 2006.S.165–166. (foto). Ševčíková, Hana: Lednová výročí středomoravského regionu. Týnecké listy 2021, č. 1.

Používal pseudonym Kyselka Slanovodský (podle rodiště). Literárně činný jen v mládí, publikoval v čas. Moravská orlice, Pozor, Humoristické listy, Ječmínek. Od r. 1861 v Humor. listech publikována jeho próza " Listy z Vídně do Plešovce na Hané" a " Listy z . . . do Vídně. Vydal písničky a deklamovánky r. 1863.

Hýsek, M.: Literární Morava., S.134–136.;Lexikon české literatury.1.Praha 1985.S.312–313.;Hanácké noviny, 3.2.1996, S.8., .

Vyučil se a vystudoval dřevařskou průmyslovou školu v Olomouci, v době hospodářské krize odešel pracovat do firmy Sigmund v Lutíně, kde se stal technikem a později konstruktérem. Řídil stavby velkých studní , zařízení pro rafinerii nafty, projektoval a stavěl velkou světelnou nyní tzv. Křižíkovu fontánu v Praze, ale i fontány v jiných městech. Zabýval se projekty různých zavlažovacích zařízení. Od roku 1945 publikoval své znalosti z oboru v desítce knih a katalogů. Je autorem učebnic Mechanizace zemědělství pro pěstitelský a chovatelský obor, a knih k mechanizaci zahradnictví, zavlažování a čerpání vody. O výzkumech a praktickém využití těchto projektů psal do časopisů: Náš chov, Mechaniyace zemědělství, Zemědělské stroje, Ovocnářství a zelinářství, , Milotický hospodář, Strojírenství. Volný čas plně zasvětil vlastivědné a kronikářské práci. Dvacet let vedl společnou kroniku Lutín-Luběnice, pět let kroniku Luběnic. Založil kroniky luběnické školy, JZD Luběnice-Lutín, důchodců Sigma UP Olomouc a svůj podíl má i na zápisech do kroniky farního úřadu v Těšeticích. Jeho kroniky jsou psány kaligrafickým písmem a ilustrovány autorem. Sbírá také lidové pověsti a fólklor v písních. Publikuje ve sbornících Náměšť na Hané a okolí, Rok na Hané, též v regionálním tisku. V září 1997 byl hostem Literární kavárny v Okresní knihovně Olomouc.

Tichák, Milan: Písmák, kronikář a bývalý vynálezce Jan Bundil…Hanácký den, r.9, č.114.;

Narozen ve Hvozdečku u Bouzova.

Abs.uč.ústav v Brně r. 1903, učitel na Litovelsku, ředitel školy v Litovli.Sou­kr.hud.teorii u A.Petzolda v Olomouci.1932–1949 sbormistr Dělnického pěvec.sdružení v Litovli.Na popud L.Janáčka sbíral lid.písně na Litovelsku.

Hudba na Litovelsku a Konicku. In: Studie z kulturních dějin střední a severní Moravy. Přerov 1942. S.651–666.. Biografie: Československý hudební slovník. I. Praha SHV 1963. S.155.; Stárek, Z.: SČS I. Praha, Div.ústav 1982. S.63.

Hvozdečko je dnes součástí obce Bouzov.

Po studiích na univerzitě v Praze vstoupil r. 1672 do jezuitského řádu. Zprvu učil na nižších jezuitských školách, pak na gymnáziu v Hradci Králové jako profesor gramatiky. Po absolvování teologie na univerzitě v Praze, byl vysvěcen na kněze. Po zkouškách na aprobaci v Telči a Vratislavi působil na teologické fakultě v Olomouci jako profesor hebrejštiny. V Praze přednášel na UK etiku. První rektorský úřad zastával v jezuitské koleji v Opavě v letech 1698–1701. Byl 39.-olomouckým rektorem jezuitské koleje a akademie v letech 1708–1711. Na podzim 1711 odešel do Prahy a do Olomouce se už nevrátil. Zemřel v Košumberku u Luže (n.m.č. Luže)

Žurnál UP, č.26, 3.11./2006, S.7; V měsíci lednu si připomínáme. In: Kdy-kde-co 2012, leden, S. 2.

Vlastním jménem Tomáš Čepelák. Gymnázium začal studovat v Olomouci, ale dokončil je v Místku. Poté v letech 1907–1912 studoval na Filozofické fakultě v Praze filologii, PhDr. r. 1913. Poté začal vyučovat na reálném gymnáziu češtinu v Moravských Budějovicích, v letech 1922–1926 v Opavě a dalším jeho působištěm bylo Brno. Od r. 1933 přednášel také na Vyšší lidové škole selské zemědělskou problematiku. Postupně se tak vyvíjel od folkloristiky k sociologii. R. 1935 sehabilitoval na brněnské univerzitě a začal působit na Vysoké škole zemědělské v Brně. Zapisoval a upravoval pohádky ze slezské oblasti, věnoval se jim též badatelsky. Shromáždil na 180 pohádek a povídek a sbírku doprovodil odborným výkladem. Publikoval v Zemědělském pokroku, Věstníku Čes. akad. zemědělské, Věstníku Matice opavské. /Lidové povídky slezské; Selství v literatuře moravskoslezské; Hlučínské písničky lidové aj. Za své názory vězněn v obobí nacismu a v 50. letech. Zemřel ve věznici v Leopoldově (na Slovensku). Pohřben v Brně.

Slezský sborník 67, 1969, č.4, S.560–562.; Biografický slovník Slezska a severní Moravy, č.11, Ostrava 1998. S.21–22.;

Prof. PhDr. Tomáš Čep

Školní rada Slovanského gymnázia v Olomouci, kde profesorem klasických jazyků od 1880–1911, kdy odešel do penze. V Olomouci zůstal až do r. 1917, kdy se odstěhoval do Prahy a odtud v r. 1937 na trvalo do Lázní Bělohrad. Pohřben v Praze, Olšany.

Kubíček, F.: Památce vzácného pedagoga.In.: Za hlasem Komenského.Olomouc 1957. S.119–120.;.

Narozen v Čechovicích (n. část města Prostějov).

Katalog kněžstva arcidiecése olomoucké. Olomouc 1949. S.128. Vzpo­mínky Jindřicha Geprta (1915) z Loštic. Rkp.

Bohosloví studoval v Olomouci, kde vysvěcen 5. 7. 1935. Poté působil v Lošticích. Od r. 1942 v Horní Lhotě. Psal různé články do Lidové demokracie a náboženského tisku.

Syn kapelníka Červenkovy kapely. Otec Jan Červinka 1858–1948. Jan ml. hrával na klarinet, pikolu, flétnu,, saxofon a křídlovku. také uměl hrát na harmoniku. Vyučoval mládež hře na hudební nástroje. V roce 1959 předal kapelu Františku Vyroubalovi.

Fialek, Petr: Loštice ve fotografii. Mohelnice 2007. S.32.

V mládí chodila do taneční školy, v Lipníku absolvovala rodinnou školu, za války pracovala jako úřednice na poště. Po roce 1945 pracovala v Meoptě Přerov, v r. 1965 odešla do invalidního důchodu. V roce 1948 založila ve Veselíčku při tělocvičné jednotě Sokol taneční soubor, který se později věnoval lidovým písním a tancům ze Záhoří. Vedoucí a choreografka souboru „Veselíčko“. V r. 1952 se programová náplň změnila ve prospěch lidových písní a tanců na Lipenském Záhoří. V té době také vzniká nový název : Záhorský soubor písní a tanců Veselíčko při Osvětové besedě na Veselíčku u Lipníka nad Bečvou. Zapisovala tance, zvyky a obyčeje, popsala záhorský kroj. Spolu s Marií Mrvovou (1930) připravila do tisku sbírku 120 záhorských tanců. V roce 1960 soubor Veselíčko reprezentoval Československo na 6. mezinárodním folkloristickém festivalu ve francouzském Poul de Dalazo, potom v Rodeo i Monte Carlo. R. 1963 odjíždí do Německa. Úspěchy lid. souboru v zahraničí zavinily administrativní zánik v r. 1964. V roce 1985 začala paní Čočková na popud prof. Zdeňky Jelínkové obnovit tradici záhorských tanců dojíždět do Velké Bystřice a spolu s nastudováním Jiřího Čady z DOS Olomouc uváděly tance ze Záhoří v souboru ve V. Bystřici. Dosud zůstávají záhorské tance v repertoáru souboru Haná ve V. Bystřici. Navíc připravila paní Čočková se souborem Maleníček v Lipníku nad Bečvou pořad " Královničky ".

Lisická, Helena: Záhorský soubor písní a tanců Veselíčko a lidové tradice.In: Studie 1992–1993.Kroměříž, Muzeum Kroměřížska 1992.S.116–119..

Fabián, J.-Ševčíková, H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí 2009, S. 70.; Osobnosti střední Moravy – kalendář výročí 2021. S.24.

Narozen v obci Divoky (nyní místní část města Zdounky). Absolvoval FFUP v Olomouci a JAMU v Brně. Učil ve školách na Zlínsku a od roku 1959 působil v Luhačovicích, kde byl zakladatelem, dirigentem a vedoucím Pěveckého sboru Leoše Janáčka.

Stárek, Z.: SČS I.Praha 1982.S.98.;.Fabián, J.- Ševčíková,H.: Kdo byl kdo je kdo na vychodní Moravě.A-Fi. Valašské Meziříčí 2009. S. 87.

Studovala v Olomouci a poté působila jako učitelka ručních prací a ve volném čase hrála divadlo . Členka JDO v Lošticích.

Fialek,Petr: Loštice ve fotografii do roku 1948. Mohelnice 2007. S. 30.

V r. 1882 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Poté studoval bohosloví v Olomouci, před prvním svěcením pro své vlastenecké názory a neshody odešel do Prahy na práva. Těžce se zde probíjel, onemocněl tbc, 1887 se léčil v nemocnici v Praze, pak odešel k bratrovi do Lukavic. V 19 letech začal publikoval v olom. čas. Pozor črty a obrázky z morav. venkova/Na dušičky;V lomech/. od r. 1885 přispíval do Našince a alm. Zora. Ve svých knihách věren prostředí i žánru. Psal do stud. čas. Háj v 1880–81 pod pseud. Oldřich Černohorský. Pseudonym A. J. Dubec zvolil podle rodiště.

Z díla: Přátelé světla.P., 1884./pod.vl.jm­./;Ze zlatých dob Moravy.Přerov, 1885./pod.pse­ud.Dubec a.j./;Pod tichými krovy.Velké Meziříčí 1886;

Lexikon české literatury.Sv­.1.Praha, Academia 1985, S.608.;Vopravil, J. Slovník pseudonymů…Praha, SPN 1973, S.832..Fotogr.PKK 1988.Olomouc OK 1987.;.

Pocházel ze selské rodiny Filipa D. Po studiích na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde maturoval r. 1876, pokračoval ve studiu práv na UK v Praze. Po promoci v r. 1879 nastoupil na právnické místo v Opavě, po nedlouhé praxi u zemského soudu se stal advokátním koncipientem a posléze samostatným obhájcem. Zapojil se do veřejného života ve prospěch českých politických stran. Už za studií psal lyriku. Užíval pseudonym Romuald Rakovec a jako překladatel uváděl do české literatury básnickou tvorbu jihoslovanskou a ukrajinskou.

BSSSM, seš.4 (16.).Ostrava 2003. S.30.

JUDr. Romuald Dubový

pseudonym: Romuald Rakovec

Zemřel v Unčovicích (n.m.č. Litovle)

Malíř a učitel v Lipníku nad Bečvou, soukromě studoval v Brně u Fr. Hlavici.

Toman, P.: NSČSVU 1947.I, S..185.;. http://www.mesto-lipnik.cz/…a/osobnosti/

Syn Libora Fialy, st. (1876–1963). Jako učitel působil na 15 místech tehdejšího litovelského okresu. Sběr lid. písní využíval k úpravám pro klavír či dětské sbory. Rukopisná sbírka i s celou pozůstalostí je uložena v ZUŠ Litovel.

Lidová slovesnost na Bouzovsku. Dipl.práce FFUP Olomouc 1995. U doc.Kla­pila.S.26–27.

Po skončení jednotřídky se vyučil kupcem v Litovli. Z prvních úspor si zakoupil koncertní citeru a naučil se na ni hrát. V té době začal sbírat lidové písně z Litovelska a Kojetínska, které upravoval pro citeru. R.1916 se vrátil do Litovle, koupil dům a zařídil obchod. Napsal několik tanečních skladeb. Vychoval 4 syny a ve všech se snažil podnítit lásku k lidov. písni.Nejvíce se sběratelské činnosti věnoval syn Jaroslav. Spolu se synem uspořádalsbírku Ketečke hanáckých pěsniček. Je i s pozůsatlostí uložena v ZUŠ Litovel.

Lidová slovesnost na Bouzovsku. Dipl. práce. FFUP Olomouc 1995.

Z data úmrtí je známo jen: 0. 0. 1963

Narozen v obci Kamhajek u Kolína (n. Křečhoř).Rodiče Alois a Katečina měli šest dětí: Anna, Gustav, Karel, Josef,, František a Pavlína. Když vyšel obecnou školu vyučil se řezníkem. Jako tovaryš pracoval v Brně, kde chodil také cvičit do Sokola. V brněnském atletickém spolku Hellas získal základy v řeckořímském zápasu. Záhy začal vítězit na turnajích, první zápas jako amatér uskutečnil v r.1899 a hned napoprvé zvítězil. Roku 1900 se stal mistrem Čech v hodu diskem, v roce 1901 mistrem Moravy v řeckořímském zápasu, o rok později mistrem Rakouska-Uherska, v roce 1903 vybojoval zlatou medaili na amatérském mistrovství Evropy v Rotterdamu, když v turnaji porazil mistra Německa i mistra Dánska. Za pět let amatérské kariéry vybojoval na 2000 zápasů a ani jednou neprohrál. Dále již následovala čin-nost na profesionální dráze. R.1906 vystupoval v Litovli v programu Kellnerova cirkusu, jako vítězi zápasů mu poslala kytici s vyšitou stuhou Miroslava Ellederová, dcera sládka z pivovaru, kterou si vzal r.1908 za manželku. Manželka jej pak provázela při cestách a zápasech v Moskvě, Petrohradě, Kyjevě, Rize, později v Paříži, Marseille, Alžíru, na Kanárských ostrovech. V roce 1911 absolvoval turné po Jižní Americe, v roce 1913 po USA, kde si svými výkony získal přízeň amerického publika. Tam měla úspěch i jeho žena. S krajanskými organizacemi v New Yorku a Chicagu pořádala dobročinné akce a na všech zpívala národní písně moravské. V roce 1919 reprezentoval naši vlast na Sportovních hrách spojeneckých armád v Paříži. Na trůn profesionálního mistra Evropy na-stoupil ve svých padesáti letech – v roce 1929. Jako profesionál slavil na 10 000 vítězství. Zápasil 40 let, vítězil ještě po své padesátce. Kolem roku 1925 pronajal (spolu s bratrem Františkem) větší statek v Lužici u Šternberka, který ale musel po zabrání Sudet opustit. Jeho atletická postava lákala i filmové tvůrce. Proslavil se zejména v titulní roli ve filmu Pražský kat. Přátelil se také s Petrem Bezručem a Aloisem Jiráskem. Bydlel v ulici, dnes po něm nazvané. V období okupace byl pro finanční podporu poskytnutou rodinám postiženým nacistic-kou perzekucí vězněn. Ke kuriozitám válečné doby patří soud se zápasníkem Motykou. Frišten-ský jej r. 1923 porazil a zesměšnil, dřívější „vlastenec“ se za války dal k Němcům, r. 1943 podal na Frištenského žalobu a žádal bolestné 230.000 K za tehdejší zápas. Soud směšnou žalobu odmí-tl, když Frištenský prokázal, že zápas neměl národnostní motiv – oba zápasníci se chlubili češ-stvím! Jenže Motykova žena žalobu obnovila, když byl v únoru 1944 Frištenský zatčen gestapem. Byl souzen za spolupráci s ilegálním národním výborem v Olomouci, na podporu postižených rodin věnoval přes 100.000 K. Jenže prostředník Cingroš byl zrádce.
Ze čtyř obžalovaných byli tři ve Vratislavi odsouzeni k smrti, Frištenský pro nedostatek důkazů vrácen do Olomouce, odkud měl jít do Mauthausenu. Zachránil jej úplatek manželky, ta pak po nervovém vypětí zemřela v březnu 1947 ve věku pouze 58 let. I po válce ještě exhibičně zápasil., titul zasloužilého mistra sportu obdržel v roce 1956. Mecenáš litovelského sportu Gustav Frištenský zemřel v Litovli až 4.4.1957, profil tehdejších představitelů města vykresluje oficiální odpověď na dotaz pojišťovny o prošetření jeho majetkových poměrů. MNV nejprve vyčíslil od-hadní cenu vily a dále uvedl: „Frištenský nebyl nikde zaměstnán a MNV není jasné z jakého zdroje žil a to tím více, jelikož pan Frištenský velmi často se projížděl ve svém vlastním autě, což je jistě v dnešní době dosti drahý sport. Čest práci.“ Jeho životu je věnována nedávno vydaná monografie Břetislava Dytricha S po-zdravem síle zdar Gustav Frištenský. Pamětní bronzová deska na vilce v Litovli v ulici Frištenského, kde mistr žil od roku 1909 až do své smrtí, byla nákladem rodiny Frišten-ských zasazena v roce 1997.

Šik, L. : Litovelské osobnosti. 2003. ( CD-R).