Osobnosti Moravy.eu

Působil v Čechovicích (n. m.č. města Prostějov). Užíval pseudonym F.A. Čechovský.

V roce 1930 absolvoval Vyšší mlynářskou školu a pracoval jako účetní a posléze jako správce mlýna firmy Švalbe. Malbu studoval u prof. Františka Krígla v Prostějově. Po setkání s J. Uprkou v roce 1935 zaměřil svou tvorbu na folkór Moravského Slovácka. Díla vystavoval na několika regionálních výstavách. Od roku 1950 byl činný jako novinář a redaktor.

email anonymního člověka ze dne 22.2.2013

Bohosloví studoval v Olomouci. Ordinován 5.7.1946, profesor Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, od 1975 působil na faře ve Vacenovicích.

Katalog kněžstva olomoucké arcidiecése 1949.Olomouc 1949. Katalog kněžstva 1991.Olomouc 1991.S.2.;.

Rodák z Přerovska. Řídící učitel v Roštíně a Chropyni. Botanik střední Moravy. Psal odborné stati do krajinských časopisů, mj. do Vlastivědy Zdounecka.

Kunc, J.: Kdy zemřeli…Praha 1974.S.5..

Z data narození je známo jen: 0. 0. 1859

Narozen v Drahotuších u Hranic (n.m.č. Hranic).

Duchovní, hudební historik, editor bibliografických tisků, sběratel umění, grafiky a drobné plastiky, ochranář na úseku památkové péče, vlastivědný pracovník. Maturoval na reálném gymnáziu v Hranicích (1935), studoval na teologické fakultě v Olomouci (1935–1941, vysvěcen na kněze). Působil v duchovní správě v Křelově (1941–42) a v Holešově (1942–1985). V roce 1969 ustanoven děkanem holešovské farnosti, 1977 jmenován sídelním kanovníkem Kolegiátní kapituly v Kroměříži, ale podle svého přání působil i nadále v Holešově. Od mládí projevoval velký zájem o hudbu, literaturu a výtvarné umění. Autor spisku „Chrámová hudba na Vyškově kolem roku 1660“ (Vyškov, 1938), soupisu „Bezručova poezie v české hudbě: soupis zhudebněných básní Petra Bezruče“ (in: Památník Petra Bezruče, Opava, 1962). Soupis zhudebněných Bezručových básní přesáhl význam běžné bibliografie, zahrnuje tištěné i rukopisné práce – prezentuje 107 skladatelů s jejich 386 hudebními skladbami. Soustředil tak u nás největší sbírku hudebních bezručian, kterou v prosinci 1976 předal do památníku Petra Bezruče v Ostravě. Časopisecky publikoval příspěvky z oblasti památkové péče, knihovnictví, literatury aj. Soustředil cenné soubory různých vydání Máchova „Máje“, „Babičky“ Boženy Němcové, Erbenovy „Kytice“ a Bezručových „Slezských písní“, vlastnil unikátní soubor autografů – upomínkových textů, veršů a drobných kreseb českých předních umělců.

Člen mnoha sdružení a spolků jako např.: Spolek českých bibliofilů, Sdružení přátel díla Petra Bezruče při Osvětové besedě v Kostelci na Hané (zakládající člen), Spolek sběratelů a přátel ex libris, Sdružení členů Numismatické společnosti československé při muzeu v Kroměříži a Holešově či Svaz českých filatelistů. Po 2. světové válce působil jako oblastní duchovní rádce Junáka. Patřil k zakládajícím členům holešovského vlastivědného kroužku. Editorská činnost – vydal mnoho soukromých tisků, grafických cyklů, novoročenky, exlibris, příležitostné tisky a volnou grafiku.

Bibliografie: „Chrámová hudba ve Vyškově kolem roku 1660“ (Vyškov, 1938), „Čtyřicet let bohoslovecké čítárny v olomouckém semináři“ (1898–1938; in: Z brázdy Metodějovy, sborník. Olomouc, 1938), „Ke Křičkovu starečkovi“ (in: Listy Památníku Petra Bezruče: nová řada č. 4–5, 7. 6. 1957), „Péče o církevní památky v městě Holešově“ (in: Zpravodaj Okresního aktivu státní památkové péče a ochrany přírody v Kroměříži III/68), „Památce Msgre. ThDr. Františka Přikryla“ (in: Zpravodaj OASPPAOP v Kroměříži 6/69. Kroměříž, 1969). Z jeho velké a cenné knihovny se podařilo Městské knihovně v Holešově získat 733 svazků. Svými aktivitami po celý život šířil propagoval osobnost a dílo milovaného básníka Petra Bezruče, se kterým si v 50. letech psal a poznal jej i osobně. Je pochován na holešovském hřbitově.

V Holešově bydlel: nám. Dr. E. Beneše 40/13

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963, S.24.;. Fabián,J. – Ševčíková,H.: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Valašské Meziříčí 2009. S.5–6. https://knihovna.holesov.info/…t-holesova/1 Malý průvodce po historii města Holešova. Osobnosti: metodický průvodce pro školy. Holešov: Městské kulturní středisko; Městská knihovna, 2003.

Narozen v Křižanově (u Žďáru nad Sázavou). Od r. 1896 působil v Prostějově jako pedagog až do roku 1898. Publikoval do čas. Komenský. Překladatel z němčiny a polštiny. Užíval pseud. Kato Novotný. Přítel Petra Bezruče.

Z díla: Přehled písemnictví českého na Moravě 1830–1870. Prostějov 1898. ;Stryk Drastich. 1935. ;Výlety do dětského ráje. 1925. ;Zapadlý osvícenec dr. Jan Melichar. 1939. Dcera Ludmila Uličná.

Ficek, Viktor: Biogr. slovník širšího Ostravska. Opava, Slezský ústav ČSAV, 1976, S. 11–13. ; Kunc, J. : Slovník soudobých čes. spisovatelů. Praha, 1945, S. 13. .

V letech 1865–1869 soukromým učitelem na internátní německé škole J. Böhma v Ústí nad Orlicí, poté učitelem v Lulči, od 1885 nadučitelem do r. 1900. V r. 1887 předsedou Učitelské jednoty, od r. 1900 její čestný člen. V letech 189–1899 předsedou okresní školní rady. Pedagogické články publikoval v časopise Komenský (1882, 183, 185, 1902), ve Vyškovských novinách (1899/č. 21–23). V majetku jeho dcery paní Milady Tvrdé z Lulče je pozůstalost. Můj deník (1868–1886).

ČSHS 1.díl, Praha 1963;
Ševčíková, H.: Červnová výročí středomoravského regionu, Týneclé listy, č.6/2007, S.6.;

Dlouholetý přední první houslista v Moravské filharmonii, 21 let působil v DOS, r. 1980 Cena O. Stibora. Koncertní mistr orchestru Hudebního divadla v Olomouci – Hodolanech.

• VR-: Za Františkem Baranem.=Kdy-kde-co v Olomouci, 1983, únor, S.9. .

V r. 1914 maturoval na G v Prostějově, absolvoval lékař. fak. KU v Praze a celý svůj další život působil v Olomouci. Zasloužil se o rozvoj sportu v Prostějově a rozvoj zdravotnictví na Hané. Zasloužilý lékař.

Kraus, B.: Odešel zasloužilý lékař.=ZVSMO 1982, č.17–18, S.52.;.

Řídící učitel I. obecné školy v Prostějově, Palackého tř. Popraven.

Daň krve moravskoslezských škol 1939 – 1945.Brno 1947.S.17.;.

Studoval nižší G v Přerově a učitelský ústav v Příboře. Od r.1882 učil v Hrabové, kde byl správcem školy a působil do r. 1919. Šířil osvětu, přispíval do krajinských časopisů, též do periodik pedagogických, ovocnářských a včelařských.

Ficek, B. Biografický slovník širšího Ostravska.Opava 1983.S.12.;.

Narozen v Mladcové u Zlína (n.m.č. města Zlín). Studoval německé gymnázium v Olomouci v letech 1852–1860 a poté univerzitu ve Vídni, kde se poznal s Janem Havelkou. Působil jako středoškolský profesor gymnázia ve Strážnici, na německém gymnáziu v Olomouci v období 1865–1866 a v Brně. Přispíval do časopisů : Komenský, Hlídka, Hlídka literární, Obzor, Literární listy. V letech 1876–1882 redigoval Časopis Matice moravské. Psal pod pseudonymy Jan Vesnický, Josef Zapletal, a Jan Kopecký.

Československý hudební slovník.I.Praha, SHV 1963.S.53–54.; Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, 4/96,S.11., Chmel, Z.: Galerie brněnských osobností, 1.díl A-K, Brno 1998., Biograf. slovník širšího Ostravska, 3.díl, Opava 1979, ČBS XX. století, 1.díl, Praha 1999., Lexikon české literatury.Díl­.1. Praha 1985.S.140–143., Ficek,V.: Český biografický slovník 20.stol., 1.díl, Praha, 1999.

Narozen v Dětkovicích na Prostějovsku. Architekt projektant KNS v Určicích u Prostějova. Absolvoval ČVUT Brno.

Toman, P.: Dodatky ČSVU.Praha 1955, S.23.;.

Narozen v Bolevsi (n. m.č. města Plzeň). Odborný učitel měšťanské školy v Hranicích v letech 1900–1910. Autor monografie města Hranic (1906). V roce 1907 vydal německý výtah své monografie pro početnou židovskou obec Hranice, profesory a žáky německého reálného gymnázia pod názvem MÄHRISCH WEISSKIRCHEN. V roce 1909 vydal nákladem Muzejního spolku v Brně v ediční řadě Vlastivědy moravské Hranický okres.

Indra, Bohumír: Biografický slovník k dějinám města Hranic. In: Sborník SOKA Přerov 1998. S.51–53. Novotný, L.: Památce učitele Vojtěcha Bartovského, ZMHLT, duben 1976.S.10–12.;

Plzeň – Boleves

Narozen v Šenově (n.m.č. Nového Jičína).Vystudoval na uměleckoprůmyslové škole ve Vídni v letech 1888–1897. Poté působil ve Villachu jako profesor tamní odborné školy pro zpracování dřeva a v r. 1906 se vrátil natrvalo do Vídně. Od roku 1910 byl prof. sochařství na umělckoprům. škole ve Vídni. Jeho pracovním materiálem zůstalo po celý život dřevo. Vystavoval i v Olomouci jako člen německé Společnosti přátel umění v Olomouci.

Biografický slovník Slezska a severní Moravy.11.Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 1998.S.15–16;

Po vychození měšťanské školy absolvoval školu grafickou. Přitom navštěvoval soukromou školu hereckou M. Markové-Nekolové. Od r. 1941 se věnoval hereckému povolání. V roce 1944–45 působil v Bedskydském divadle v Hranicích a krátce jako režisér v Ústí nad Labem. 1945–1946 pracoval v Pardubicích, poté do roku 1949 působil jako herec i režisér v Liberci. 1949–1950 byl na Kladně a v letech 1950–1957 byl členem činohry Státního divadla v Brně. Ma tři sezóny se vrátil do Pardubic a v roce 1960 odešel do Plzně, kde zakotvil.

Přehled činnosti československých divadel 1958.Praha 1959; Postavy brněnského jeviště.II. Brno 1989. S. 65–67.;

Studoval gymnázium v Kopřivnici a Kroměříži, pak teologii v Olomouci. Roku 1863 byl vysvěcen na kněze a rok působil jako kaplan ve Vyškově. Pak učil jako profesor biblického studia Nového zákona nejdříve v Olomouci, pak na teologické fakultě UK v Praze. V roce 1882 byl jmenován brněnským biskupem, 1904 olomouckým arcibiskupem a v roce 1911 kardinálem a stal se tajným radou císaře. Aktivně se účastnil života v katolických spolcích. Byl literárně činný, psal o poutních místech , uveřejňoval stati z biblistiky a liturgie. Ve valašskomeziříčském muzeu je uloženo několik jeho rukopisných básní. Bohatá byla rovněž jeho odborná editorská činnost. Rád se vracel do rodného kraje. Do časopisu katolického duchovenstva napsal stať Církevní život na Valašsku.

Fischer, R.: Olomoucký památník.Olomouc 1938.S.20 –22.; Podlaha: Bibliografie čes.katol.lite­ratury.Praha 1923.S.2062.;. Fabian, Josef: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. A-Fi. Valašské Meziříčí, Valašské Athény 2009. S.24.

Narozen v Hrachovicích (n.m.č. Valašské Meziříčí)

Absolvoval němec. nižší G v Příboře, stud. SG v Olomouci, studia nedokončil pro nemoc. 1874 výpomoc. učitel v Rožnově, 1875–78 na matič. škole v Olomouci, 1878–79 v Hlinsku. Pro nemoc odešel a půs. 1880 na Rožnovsku. Od r. 1886 učil na měšťanské škole v Přerově. 1876–78 řídil olomouc. liter. revui Koleda. Založil a řídil beletristické a pedag. časopisy a knižnice. Zasloužil se o zakládání vesnických knihoven na Valašsku. Sbíral valašské písně, pohádky, pověsti, pořekadla i přísloví. Již v letech osmdesátých usiloval o založení národopisného valašského muzea v Rožnově. Dějepisec Přerova.

Hýsek, M.: Literární Morava v letech 1849–1885.Praha 1911.S.263–264.; Doupalová, Eva: Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lid.pověstí.Olomouc UP 1987.S.122–123.; Fischer, R.: Olomoucký památník Olomouc 1938, S.22.; Lexikon české literatury.1.Praha 1985, S.163.;.

Profesor češtiny, od r.1937 ředitel přerovského gymnázia.Zasloužil se o modernizaci ústavu a o zřízení tělocvičny.Za okupace byl 1.8.1942 penzi­onován, po osvobození se opět ujal správy gymnázia.

Literární místopis Přerovska-OA Přerov 1982..

Pocházela z Tovačova, kde prožila celý svůj život. Absolv.ovala Vyšší dívčí školu v Praze, poté působila jako učitelka ručních prací a věnovala se národopisné činnosti. Byla sběratelkou lidových písní a tanců, lidových zvyků. Spolupracovala s Vlastenec. spolkem muzejním v Olomouci. Podílela se na zprracování 3 sešitů Národních tanců na Moravě (Brno, 1891–93). V Tovačově založila národopisnou skupinu, kde nacvičovala hanácké tance a scénicky zpracovávala výroční a rodinné zvyky. Skupina poprvé vystoupila v Tovačově (1889), v Brně, Ostravě, Olomouci, Přerově a Vídni.

Z pozůstalosti F.X.Běhálkové­.=Český lid, 44, 1957, č. 5, S.199–203.; Kanyza, J.: F.X.Běhálková­.=ZKVMO, 7, 1957, č. 70, S. 68–70.; Wurm, I.: Nekrolog.=ČVSMO, 24, 1907, č. 95–96, S. 147–151.; Československý hudební slovník osob a institucí 1.díl, A-L, Praha 1963.; Týnecké listy, 4/2007, S. 9;

Narozen v obci Drahotuše (n.m.č. města Hranice). Studoval bohosloví v Olomouci, ordinován 5.7.1898. Od 1945 působil v Břestu.

Katalog kněžstva olomoucké arcidiecése 1949.Olomouc 1949.S.83..

Ředitel reálného gymnázia v Hranicích .

Daň krve moravskoslezských škol 1939 – 1945.Brno 1947.S.18.;. Fišmistrová, Věra: Vlastenec a hranický pedagog. Nové Přerovsko, 13, č.20. S.10.;

Dlouhá léta působil jako knihovník městské knihovny v Hranicích. Divadelní ochotník, zakladatel Beskydského divadla v Hranicích r. 1942, kde působil jako herec do r. 1946, poté přešel k činohře Státního divadla v Ostravě. Hrál ve filmu " Portáši" (1947).

SOKA Přerov.

Po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti studoval univerzitu ve Vídni, kde promoval v r. 1900. Studia fyzikální absolvoval v Praze r. 1902. Po promoci působil ve všeobecné nemocnici v Brně. Ještě v době studií vykonával praxi v Mnichově a ve Frankfurtu. Od r. 1906 působil v Olomouci jako primář prosektor v zemské nemocnici. Odborně publikoval v časopisech Příroda, Časopis českých lékařů. Odborný spisovatel. Profesor soudního lékařství na univerzitě v Brně.

Almanach českých lékařů. Praha, vl.n. 1913. S. 18.

Bohosloví studoval v Olomouci. Vlastenecký kněz. Farář v Dřevohosticích a Domaželicích, od 1877. Vydával modlitební knihy a přispíval do náboženských časopisů: Časopis katolického duchovenstva/1868/ a do Blahověsta/1880, 188­1/.

Český slovník bohovědný II.Praha 1916., S.199.; Hýsek, Miloslav: Literární Morava v letech 1849–1885.Praha, 1911. S.79. Spáčil, Vladimír: Historický místopis okresu Olomouc venkov 1848–1960.Olomouc UP 1968.S.144.; Springer, Jan: Co dala Haná české literatuře.Olomouc 1947, S.32. Ševčíková, Hana: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. Velký Týnec 2007. S.64.;

František Bílek se narodil v Olomouci a v letech 1947–1953 tam navštěvoval národní školu. Školní docházku dokončil po absolvování 7. postupného ročníku v roce 1955. Výtvarnou ani jinou uměleckou školu nikdy nestudoval. „Jeho umělecký talent byl ale nesporný, o čemž svědčí řada velmi zdařilých kopií starých mistrů,“ podotkl Kamil Lukeš. Podivínský umělec byl nepřehlédnutelnou postavou olomoucké uměleckého života – nejen svým zjevem. Stejně jako měl osobitý styl v odívání, i jeho umělecký výraz byl originální. Kromě výtvarného umění miloval také hudbu. V ulicích Olomouce často hrával na klávesové nástroje a rozmlouval s lidmi. Svá vystoupení a hovory si nahrával na magnetofon. Na počátku výtvarné kariéry František Bílek kopíroval obrazy italských barokních mistrů, jako byl například Caravaggio. Kopie starých děl maloval nejen podle knih s reprodukcemi starých mistrů, ale vzorem mu byly například i malby v kostele Panny Marie Sněžné. „Ačkoliv to byl malíř samouk, postupně si vytvořil osobitý styl. Jeho obrazy jsou jakoby snové, s výraznou znakovostí a symbolismem, připomínající surrealistické představy Salvadora Dalího. Přitom ale zůstávají realistické,“ popsal Lukeš. K Františku Bílkovi patří i zvláštnost v podobě použitého podkladového materiálu. Místo tradičního plátna nebo kartonu používal pozinkovaný plech.
Muzeum J.A. Komenského vlastní 86 obrazů Františka Bílka, které vybral z jeho pozůstalosti, kterou spravuje Úřad pro zastupování státu, Kamil Lukeš KURÁTOR PŘEROVSKÉHO MUZEA. v KVĚTNU 2016 USPOŘÁDAL VÝSTAVU Od Caravagga k Dalímu.
Není jen naivní malíř, ale také kopista. Od mládí je fascinován starými mistry a dříve než začal malovat, chodil mistry do galerií a kostelů studovat. Malovat začal asi ve 23 letech. Pracoval jako dělník, nyní v invalidním důchodu. Do obrazů skrývá své myšlenky, vychází z Bible. Kromě toho experimentuje též v oblasti akustického umění. Vystavoval v galerii Jana na Sv. Kopečku, v Ostravě, v prosinci 94 v Praze. Často navštěvoval olomouckou okresní knihovnu. Chodil si do čítárny číst články o svých uměleckých počinech. Zemřel ve Vojenské nemocnici v Olomouci. Parte vydali jeho přátelé. Je k nahlédnutí u pana Ludvíka Mazura v Muzeu umění Olomouc.

Kolář, B.: Několik otázek Františku Bílkovi.Hanácké noviny, 10.5.1994, S.3.; Bartoš, Jan: Záhafy lidského bytí. v tvorbě naivního malíře Františka Bílka. Magazín Svoboda, 13.8.1994, č. 33. 3 foto (rozhovor) Autopsie Parte od pana L.Mazura v Osobnostech Díl­ny.