Osobnosti Moravy.eu

Vystudoval JAMU v Brně, po studiích nastoupil nejprve do divadla v Chebu. Pak působil několik let v Hradci Králové, kde na sebe v roce 1982 upozornil režií Romea a Julie, která byla považována za poněkud „divokou“. Od roku 1984 pracoval v pražském Realistickém divadle. V letech 1985 získal cenu Českého literárního fondu za režii představení Čáry na dlani a v roce 1998 získal cenu Českého literárního fondu za hru Merlin. Ve druhé polovině 80. let začal hostovat v Národním divadle. V roce 1990 do něj nastoupil jako kmenový režisér a například zde režíroval hry Ze života hmyzu bratří Čapků, Goldoniho Mirandolínu a Gogolovu Ženitbu. Od roku 1990 vyučoval na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU Praha. V roce 1996 se stal uměleckým vedoucím Dejvického divadla. Zde režíruje většinu představení, ale uvedl zde i vlastní hry a v roce 2002 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku za ztvárnění postavy otce v Zelenkově autorské inscenaci Příběhy obyčejného šílenství. Pod jeho vedením divadlo získalo řadu prestižních ocenění. Z filmové tvorby: Účastníci zájezdu (2005), Restart(2005), Venkovský učitel (2007), Alois Nebel (2011) a j. Byl hostem v pořadech: Krásný ztráty (2000) a Na plovárně (1998).

http://cs.wikipedia.org/…oslav_Krobot

Od r. 1930 působil v Čes. divadle v Olomouci . Od r. 1954 v Ostravě divadelní režisér. Spolupráce s ochotnickým divadlem. V r. 1973 zlatý odznak J.K.Tyla.

Přehled čs.divadel.Praha 1958.S.158.;.

R. 1940 abs. SG v Olomouci, vyučoval na učňovských školách v Olomouci. Od r. 1945 na odborné škole pro ženská povolání Poettingeum. Působil též jako cizojazyčný korespondent. 1947–1953 stud. LFUP a jako mimořád. posluchač historii a jazyky na FFUP. Po promoci si zvolil povolání důstojníka zdravotnictví. Z váž. zdrav. důvodů odešel z armády a půs. v Karl. Varech a Frant. Lázních. Odtud přešel do nemocnice v Šumperku, závod. lékař v Uničovských strojírnách. Od r. 1963 půs. v Prostějově, pak v Němčicích a v Doloplazích (na Prostějovsku). Dlouholetý člen VSMO sekce dějin lékařství. Přednášková a publikační činnost.

Životní jubileum MUDr.R.Kašpara­.=ZVSMO, 1981, č.15–16, S.25.;.

Evangelický farář. Působil v Hradci Králové 13 let a pak přešel do Olomouce, kde působil od 21.8.1991 do 26.9.2004. V tři­náctiletém údobí kázal také v Šumperku. Odešel do Brandýsa nad Labem, kde je farářem. Mgr. Jan Kašper je kazatelem Československé církve evangelické.

Jeništová, Ivana: Rozloučili jsme se s kazatelem CB Janem Kašperem. Rozhovor. In: Posel, 5, 2004.;

V r. 1951 absolvoval VŠUP Praha, u prof. Benše. Realizace: soubor nábytku čalouněného ÚLUV Praha 1980, restaurace letiště Ruzyně 1981–1982, odpočivné křeslo UP Rousínov, vnitřní zařízení pro lázně Poděbrady 1982, 1983 – 1984.

Vyznání životu a míru., Praha 1985., S.180.;

Od let hra na klavír v Městské hud. škole v Prostějově, maturita na RG, poté konzervatoř v Brně, abs. 1947. Studium JAMU, abs. 1951 klavírním recitálem s Schumanovým Koncertem a moll. 1962 1. cena Pražské jaro, 1960 Mezinár. soutěž Mnichov, 2. a 3. cena, Ženeva-1. cena. Odb. asistentka.

Instrumentalis­té.Čeští koncertní umělci.A-M, S.130.;.

rozená Němcová Božena

architekt urbanista v odboru výstavby KNV Gottwaldov 1957–1960, 1960–1962 odb.asistent katedry urbanismu na VUT Brno, 1963 – 1990 středoškolský prof. odborných předmětů SPSŠ Valašské Meziříčí, od 1991 zakladatel firmy EXIMA, s.r.o. se zahraniční účastí-spolu se synem ing.arch.V.Ka­livodou působícím od r. 1988 v USA.Re­alizace bytových a občanských staveb.1972 / Kulturní dům Šternberk, 1974 – kino Šternberk, rekonstrukce.Adresa ateliéru : Malá Lhota, 75701 Valašské Meziříčí, tel.219 11.Byt: Máchova 4, V.Meziříčí.Tel­.219 11.

Kdo je kdo v architektuře a příbuzných oborech v České republice 1993.Praha, Modrý jezdec 1993.S.83.;.

Zpěvu se nejprve učil na olomoucké lidové škole umění u Dagmar Kučerové 1963–66), zdokonalil se na JAMU u Eduarda Hrubeše (1966–71). Roku 1970 nastoupil jako barytonista do Slezského divadla v Opavě, kde nastudoval např. krále Vladislava, Voka, Escamilla, Ruslana či Dona Carlose di Vargas v Síle osudu. Od roku 1978 je sólistou brněnské opery, kde si rozšířil repertoár o Dona Giovanniho, Tausendmarka, Petra I., Rigoletta, Simona Boccanegru, Nabucca, Mackbetha atd. Je pěvcem zvučného hlasu, který mezi českými pěvci vyniká především dokonalým ztvárňováním verdiovských postav, kde se kromě ohebné pružnosti hlasu dovede docílit potřebnou kovovou průraznost a smysl pro dramatická bria s efektním zakončením. Přestože těžištěm tvorby Pavla Kamase je oblast italského bel canta, účinkoval i v soudobých dílech (např. Iši Krejčího, Karla Horkého, Václava Felixe, Jiřího Berkovce, Vissariona Šebalina atd.). Hostoval na všech významných českých scénách, dlouhodoběji v Národním divadle v Praze, v ostravské opeře a ve Státní opeře Praha, spolupracoval s významnými českými a slovenskými orchestry, dirigenty a instrumentalisty. Úspěšná byla jeho četná vystoupení na operních scénách i koncertních pódiích významných evropských kulturních center stejně jako na turné po Japonsku roku 2000. Například v roce 1985 vystoupil v roli Mojmíra v opeře Eubena Suchoně Svätopluk v Bratislavě při slavnostním představení. V roce 1998 se stal stálým hostem Národního divadla v Záhřebu, kde oslňoval zejména v tradičním repertoáru, ale s velkým úspěchem ztvárnil jako první nechorvatský pěvec titulní roli v opeře Nikola Šubič Zrinskij Ivana Zajce. V oblibě má i operetní žánr, kde exceloval v titulních rolích řady proslulejších děl. Soustavně se věnuje koncertní činnosti ve spolupráci především s významnými českými a slovenskými orchestry. Nahrál četné rozhlasové i televizní snímky, jeho výkony jsou zaznamenány na gramofonových deskách a kompaktních discích.

Pavel Kamas nastudoval půl druhé stovky operních rolí, v nichž vystoupil na 6000 představeních, jeho koncertní repertoár, provedený na 5000 koncertech, zahrnuje půl stovky děl.

Již od sedmdesátých let se věnoval hlasovému vedení některých mladších pěvců včetně zahraničních, od roku 1978 jako pedagog JAMU.

Postavy brněnského jeviště.2.Brno 1989.; Moravské osobnosti umění a kultury-SVK Olomouc;. web ČHSOI. Brno MU

Od r. 1961 stomatologická klinika LF UP, 1968 /69 osm měsíců v Dánsku, 1978 jmen. docentem, krátkodobé pobyty v Dánsku 1982, 1984, 1988. 1989 jmen. profesorem, od r. 1990 přednosta kliniky. Stomatolog – ortodontista. Propracoval způsob řízení přípravy ke specializač. atestace z čelistní ortopedie. Autor skript, monografií. Často účasten na mezinár. kongresech.

Žurnál UP, 1992, červen, č. 39, S. 5, foto;.

Syn Anny Kanyzové a PhDr. Jaroslava Kanyzy. Absolvoval gymnázium v Olomouci, DAMU v Praze, od r. 1970–1977 Divadlo Na zábradlí Praha, Film.Studio Barrandov 1977–78, 1980–83 hrál v inscenacích Noční zkouška – Laterna Magika, hostování v pražsk. div., TV inscenace, seriály, filmy. Autor básnické sbírky Delirium Cordis 1986, vlastní bibliofilský náklad. Rozsáhlá výtv. činnost, uspořádal cca 55 vlastních výstav, 64 výstav se zúčastnil doma i v zahraničí. V roce 2017 dvě výstavy v Olomouci Galerie G a Galerie Labyrint. Téma Poslední sběr.

Moravské osobnosti umění a kultury-SVK Olomouc; Kdy kde co v Olomouci 1993, červen, S. 29., Kdo je kdo v ČR-osobnosti české současnosti, Praha 2002., Pogodová, Eva: Rozhovor měsíce. Kdy-kde-co v Olomouci, leden 1993. S.8–10.

Pracoval ve Stavoprojektu Olomouc.

Slovník česk. a slov. výtv. umělců 1950–2000, 5. díl, Ostrava 2000.,

Olomoučané nabídli husitské posádce v kartouzském klášteře v Dolanech u Olomouce 10 000 zlatých za vyklizení kláštera, posádka to přijala a Olomoučané pak kartouzku rozbořili.

Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, Danal 1995. S 147. Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, Danal 1995. S 147. Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, Danal 1995. S 147.

Kartouzský klášter v Dolanech obsadili husité pod vedením Smila z Moravan.

Fiala, Jiří: Dějiny města Olomouce v datech I. Olomouc, Danal 1995. S 136.

Narozen v rodině advokáta. V Přerově se zapojil poprvé do hudebního života jako klavírista, absolvent Městské hudební školy, sborový zpěvák a později jako sbormistr spolku Přerub. Po gymnaziálních studiích prošel v rámci totalitního nasazení několika zaměstnámi. Teprve po osvobození v letech 1945–49 studoval v dirigentském oddělení pražské konzervatoře u prof. Doležila a Dědečka a Klímy. Zvláště prof. Doležila si velmi vážil pro jeho vysoké odborné vědomosti a jeho pedagogický přístup ke studentům. Nesnášel lajdáctví, nedůslednost a různé výmluvy studentů. To se snažil prof. Kasal uplatňovat později i ve své pedagogické a dirigentské praxi. Již během studia na konzervatoři přijal v letech 1946–48 místo korepetitora a později druhého sbormistra Pražského Hlaholu. Do Hlaholu se vrátil ještě 2 krát – v letech 1960–61 a 1980–92. Pro úplnost bohaté sbormistrovské a dirigentské práce prof. Kasal dlužno uvést alespoň tato tělesa: Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, Československý soubor písní a tanců, Vysokoškolský soubor UK, ženský sbor Charmone aj. Druhým nejdelším obdobím po Hlaholu, bylo osmnástileté působení prof. Kasala – sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelů. Byl důstojným pokračovatelem svých slavných předchůdců prof. Doležila a Venhody. Byla to léta usilovné práce s osmdesátičlenným sborem, který se kromě tradičních skladeb zaměřoval na soudobou hudbu a dokonce se nevyhýbal ani experimentálním atonálním skladbám. Pamětníci toto období považují za zlatá léta PSPU. S tímto sborem absolvoval mnoho koncertních zájezdů po celé Evropě. Kmenovým zaměstnáním J. Kasala bylo jeho působení profesora sborového zpěvu a dirigování na pražské konzervatoři v letech 1965–87. Součástí jeho pracovního úvazku bylo vedení studentského smíšeného sboru konzervatoře. Význačná skladatelská činnost (klavírní, symfonické a sborové skladby), a organizace různých festivalů a soutěží, účast v různých domácích a mezinárodních porotách, interpretačních kurzech aj. I ve svém důchodovém věku se aktivně zapojuje do hudebního, zvláště sborového dění v Praze i mimo ni. Byl místopředsedou UČPS. Za svoji práci byl ještě v aktivním věku poctěn mnoha diplomy a uznáními. V roce 1993 získal prestižní cenu Ferdinanda Vacha, v r. 1996 cenu Bedřicha Smetany a Zlatý odznak Ministerstva kultury za celoživotní pedagogickou a dirigentskou práci.

Československý hudební slovník.1.Praha, SHV 1963,S.653.; Přehled činnosti čs.divadel 1958.;Praha DÚ 1959, S.141.; Stárek, Z.: Slovník čes.sbormistrů­.1.Praha 1982, S.233.;. http://www.ucps.cz/…1-clanek.php?…

Od r. 1968 působila na katedře germánské a anglické filologie FFUP v Olomouci, od r. 1990 odb. asist. katedry germanistiky .

Kapitoly z dějin olomoucké univerzity.Ostrava 1973.S.343.;.

Hokej. střední útočník, hrál v ZKL Brno 1951–1971, poté v TJ Zlín do r. 1972, po skončení aktiv. činnosti trenérem v DS Olomouc 1972/1973, TJ Zlín 1973–1975, poté v Třebíči, od r. 1978 v Zetoru Brno.

Gut, K.: Malá encyklopedie ledního hokeje.Praha, Olympia 1986.S.177./foto/;.

Domovem Drahanovice, 1947–55 stud. G v Litovli, HV a nástroje FFUP v Olomouci. Ved. katedry hudební vědy a vých. pedag. fak. UP, obor intonace, harmonie, rozbor skladeb, hra na klavír. Autor skript o hudební akustice. Publ. Estetická výchova. Člen umělecké rady MF.

Zasloužené jmenování.=ZVSMO 1983–1984, č.19–20, S.33.;.

Působí na LF UP – přednáší chirurgii, na I. chirurgické klinice LF UP a FN Olomouc. Je autorem + spoluautorem cca 92 vědeckých publikací, z toho v zahraničí cca 33.

Žurnál UP, č.17, 1.6./2007., S.4.;

Ing. Igor Kleiner studoval gymnázium v Uničově, poté Vysokou školu dopravní v Žilině. Do roku 1995 pracoval v podniku Automatizace železniční dopravy v Olomouci, od r. 1995 ředitelem Ústředního hřbitova v Olomouci.

Dokumentační list/2000.

Prof., vyučující biologie dítěte, antropologie, somatologie a problematiky školního zdravotnictví na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (v 80. letech 20. stol.), zabývá se zejména problematikou fyzické, vývojové , aplikované a zdravotnické antropologie.

PNP-LA
Československý biografický slovník. Praha 1992.

S technikou a možnostmi malíř. umění se seznámil u svého otce. Samostatné výtvarné práci se věnuje od mládí. 1959–1963 vystudoval SPŠT v Dvoře Králové nad Labem, kde se seznámil s textilním designem. Od r. 1965 žije v Olomouci, kde pracuje jako umělecko-technický pracovník DOS Olomouc. 1974–77 absolvoval střed. průmyslovou školu kamenosochařskou v Hořicích. Tématický cyklus prací Hlavy a tváře. Průhled do světa karnevalu masek a herců. Bohatá výstavní činnost. Přes 13 samostatných výstav v Čechách -Litoměřice, Zbiroh, Praha, Olomouc, Šumperk, Litovel, Hradec Králové aj.

Malá galerie klub.In: Kulturní zpravodaj města Uničova.1981, říjen, S.9.;

Vyrůstal v rodině finančního úředníka. Navštěvoval gymnázium v Uherském Hradišti (1943–50), z něhož byl v septimě pro kázeňský přestupek vyloučen. Rok pracoval jako dělník a středoškolské vzdělání dokončil na dvanáctileté střední škole v Gottwaldově (Zlíně, maturita 1953). Působil jako pianista v různých jazzových kapelách. Po dvouleté vojenské službě v Opavě (1953–55) začal studovat na Hygienické a Lékařské fakultě v Brně a Praze (1955–57), pak vystřídal několik zaměstnání (skladník, horník). Od 1959 pracoval jako osvětlovač v Čs. televizi, 1961–63 absolvoval dvouletou večerní školu FAMU a 1963 se stal televizním kameramanem. Stejné povolání vykonával i v kanadském exilu, do něhož odešel v říjnu 1968. Žije v Ottawě, kde od 1979 spolupracuje s místní televizí a rozhlasem a věnuje se literární činnosti. Povídky začal Klobouk psát již na konci 50. let, publikovat však začal až v exilu: česky v Proměnách (New York), v překladech v kanadských a severoamerických časopisech, mj. Chicago Review, Stories, Partisan Review (oba Boston), Artful Dodge (Wooster, Ohio), jakož i ve Švýcarsku a na Novém Zélandě. Časopis Tvar otiskl 1997 v příloze Tvary č. 19 jeho rozhlasovou hru Andrea a prózu Oslava mých jednašedesátých narozenin. V Čechách byly uvedeny rozhlasové hry Dva někdy někde (1964) a Erupce (1968), další byly realizovány v SRN (Způsoby mých bližních, 1969; Ještě jednou na Coney Island, 1985; Dýchání, 1987) a v Kanadě (Zabijáci, 1971; Linda, 1972; Ptáci, 1972; Blázen a smyčcové kvarteto, 1972, v Českém rozhlase 1993).

Kloboukova první větší próza Jazz II. Parents je situována na Moravu 40. let. V příběhu manželské krize viděné očima dospívající dcery autor usiloval o formu „jazzové literatury“, která vychází z mozaiky jednotlivých vypravěčských sekvencí. Ke světu gymnazijních studentů se pak Klobouk vrátil v próze Jazz I. Po válce. Vylíčil v ní atmosféru roku 1951 na střední Moravě s důrazem na jazykovou expresi a na bizarní protiklady mezi groteskností nové politické reality a spontaneitou jinošské psychiky. Odlišnou poetiku mají texty ze sbírky Návrat domů a jiné povídky, ve které převládají polohy hororu, obrazy traumatických stavů, komunikační destrukce, jakož i motivy absurdity, katastrofické vize civilizace a emigrantské reflexe. Autor zde zpravidla preferuje metodu vnitřního dialogu a klade důraz na psychologickou atmosféru. Do severoamerického prostředí Klobouk zasadil román Můj život s Blondie, humoristické vylíčení kultu hvězdiček populární hudby, promítnutého do protikladu životního snu a úzkostného lpění na každodenních rituálech. Autorovy básnické texty z let 1964–84 jsou soustředěny v souboru Hudba po půlnoci. Spojuje je užití hudebních motivů, zpovědní intonace verše a retrospektivní návraty do krajiny dětství. – Kloboukova rozhlasová, jazykově i tvárně důmyslně vystavěná psychodramata (využívající často postupů asociativního řetězení myšlenek, návratnost motivů, variace, cézury apod.) tematizují v různých obměnách především bezútěšnou banalitu lidské existence, absenci (nejen mravní) sebereflexe a neschopnost hrdinů navázat jakýkoli smysluplný dialog či plnohodnotný vztah, přičemž žánrově oscilují mezi prvky tragickými, komickými a absurdními (Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Rodinný portrét, Ještě jednou na Coney Island, Andrea). Ve hře Setkání v Kanadě se autor vrátil k problematice emigrace a hledání nové identity. – Antikomunistický manifest (napsán 1975) je nesmlouvavou esejisticko-beletristickou filipikou proti ideologii komunismu, kterou chtěl Klobouk poukázat na nebezpečí infiltrace této ideologie do západních společností. BIBLIOGRAFIE Beletrie: Jazz II. Parents (angl., P, Ottawa 1979); Návrat domů a jiné povídky (Zürich 1979; česky: 1990); Jazz I. Po válce (P, Eggenfelden 1983; přeprac. s tit. Kdo stoupá do schodů, 2006); Můj život s Blondie (R 1993); Hudba po půlnoci (BB 1994); Winfield, Linda, Obležené město (PP a rozhl. hra, 1995, z angl. originálu přeložili L. a R. Pellarovi); Rozhlasové hry 1, 2 (1996, 1998; svazek 1 obsahuje: Dva někdy někde, Způsoby mých bližních, Erupce, Zabijáci, Blázen a smyčcové kvinteto, Ještě jednou na Coney Island; svazek 2 obsahuje: Setkání v Kanadě, Dýchání, Rodinný portrét, Andrea, Linda); Protikomunistický manifest (E 1997).

Bráblík, F.: Předmluva, in J. K., Rozhlasové hry 1 (1996); Exner, M.: Doslov, tamtéž; týž: Doslov, in J. K.,
Rozhlasové hry 2 (1998); M. Písková: Český Kanaďan. Vejlupek, Miroslav: Empirik osobitého hledačství i výrazu. Myslív – Milčice, únor 2003. Ševčíková, Hana – osobní korespondence. Fabián – Janásková – Ševčíková: Kdo byl kdo je kdo na východní Moravě. Ju-Na. Valašské Meziříčí 2010. S.21.;

http://www.youtube.com/watch?…

V Olomouci v Okresní knihovně Olomouci, duben 1995.Hostem Literární kavárny, uváděl Richard Pogoda.

Historie olomouckého KPU se datuje od 2.9.1918. K us­tavující valné hromadě došlo v besedních místnostech Národního domu 5.10.1918. Klub se členil na tři odbbory: hudební, literární a výtvarný. V čele stál výbor, jehož prvním předsedou byl JUDr. Jaroslav Svoboda. Prof. Klement Králík vedl odbor literárně dramatický, předsedou výtvarného odboru byl akad. sochař Julius Pelikán. Mezi náhradníky výboru působil akad. malíř František Hoplíček. S ním úzce spolupracoval pedagog Karel Wellner, který pro zakládající členy KPU připravil lept na diplom. 2.7.1921 přetvořen na organizaci zaměřenou zejména na výtvarnou sféru.

Maliva, Josef: Vznik, vývoj a činnost olomouckého Klubu přátel umění do března roku 1939. In: Actta Universitatis, Výtvarná výchova, 6. Olomouc, UP 1993, S. 27–53.

Dětství a mládí prožila v Prostějově, abs. zde střední školu. 1959–1964 abs. FFUM Brno. Novinářskou činnost začínala jako vedoucí rubriky Brněnského večerníku. Nyní pracuje v tiskové propagaci Vlnařského průmyslu v Brně. Publikuje od r. 1960 v tisku: Universitní noviny, M=týden, Stráž lidu, Brněnský večerník, Rovnost, Hanácký kalendář. Knižně-přispěla do sborníku Znamení krajiny. Brno, Blok 1973 a do příležitostných brožur k Wolkrovu Prostějovu.

Slavíková, Věra: Spisovatelé Jihomoravského kraje.Brno, KJM 1989, S.38–39.;.

Ve čtvrtek 15. prosince 1994 bylo slavnostně otevřeno nové knihkupectví fy Tycho v Ostružnické ulici, v přízemí budovy, kde sídlí ředitelství SVKOL.

Nové knihkupectví. Puls, r.4, č.146, 17.12.1994, S.2.